Vlaky tudy už dávno nejezdily a mezi pražci prorůstala tráva a plevel. V okolních budovách přespávali bezdomovci a feťáci. To, co kdysi bývalo nejmodernějším vlakovým nádražím, bylo dnes jen chátrající ruinou, oddělenou od okolního světa velkou výstražnou cedulí s nápisem NEVSTUPOVAT! NEBEZPEČÍ ÚRAZU!!! Ale vzhledem k tomu, že cesta přes tohle zpola zapomenuté místo představovala zkratku na nejbližší autobusovou zastávku, lidé toto varování zcela ignorovali. A to dokonce i přes to, že tu již několikrát došlo k přepadení, spojené se znásilněním několika mladých žen. Všechny poskytly policii přesný popis násilníka, jež ukazoval na stále stejného muže. Policie po něm bezúspěšně pátrala několik měsíců. Nakonec ho našla v rozpadlé, plísní páchnoucí hlavní budově zcela nahého, vyvrženého a pokrytého jakousi zvláštní černou lepkavou hmotou. Vyšetřování se rozběhlo na plné obrátky. Byla prozkoumána každá stopa, ale jakmile došlo na vyslýchání svědků této události, nikdo se nenašel. Po všech podivných existencích, které jindy obývali tento prostor, jako by se najednou slehla zem. Pro nedostatek důkazů bylo vyšetřování brzy ukončeno. Policie ještě nějakou dobu místo hlídala, ani tohle však netrvalo příliš dlouho. Za šest měsíců po této události se všechno vrátilo do starých kolejí. Nikdo už na objevenou zrůdnost ani nepomyslel. A čas plynul.

Jednoho vlhkého jarního rána, ještě předtím, než vyšlo slunce, si tudy zkracoval cestu na autobus do práce Petr. Čekal ho opravdu důležitý pracovní pohovor. Předešlého večera si nastavil budík už na půl čtvrtou, přestože první spoj do jeho možná budoucího zaměstnání odjížděl až v pět. Tak moc se bál, aby nezaspal. Všude po opuštěném nádraží se dosud válely chomáče husté bílé mlhy. Rozvaliny budov, staré zrezivělé vagóny, zarostlé výhybky a semafory, to všechno působilo v tomto zvláštním šeru tajemně. Dokonce přímo děsivě. Petr tudy šel poprvé a i nejspíše naposledy. Upřímně nechápal, jak tudy může někdo chodit opakovaně. Když se tak rozhlížel kolem sebe, poslouchal vzdálený štěkot psů, začínal pociťovat rostoucí strach. Jednu chvíli vážně uvažoval, že se otočí a na autobus půjde tou delší cestou, po které chodívá každý den. Jenomže to nemohl. Ne v takhle důležitý den. Po chvilce váhání tedy nabral do plic čerstvý ranní vzduch, otočil se a vyrazil na cestu přes děsuplné nádraží. Od úst mu stoupaly obláčky páry. Při chůzi Petrovi v hlavě – přestože o to nestál – pluly ty nejpříšernější představy. Jakkoliv se je snažil zaplašit, nešlo to. Zrychlil krok, aby byl co možná nejdříve pryč z tohoto hrozného místa. Pod nohama mu křupal štěrk. Na obzoru se objevila tenká linka světla, první předzvěst nového dne. Pohled na ni Petra příjemně uklidňoval. Konec konců, zanedlouho bude na autobusové zastávce. V ten kratičký okamžik radostného uvolnění, zaslechl Petr za zády tiché zavrčení. Kdyby se ho někdo někdy zeptal, proč se v tu chvíli otočil, nejspíš by mu řekl, že to zavinil jeho instinkt naladěný na hrozící nebezpečí. Petr měl zkrátka sklony čas od času lehce přehánět. Necelý metr za ním, se ve stínu krčila jakási postava. Sotva spozorovala, že si jí Petr všiml, okamžitě se napřímila a vystoupila ze stínu. Petr chvíli nemohl uvěřit vlastním očím. Stvoření, stojící před ním, rozhodně nebyl člověk. Bylo přibližně dva a půl metru vysoké s nažloutlou kůží a olečené v dlouhém černém kabátu. Na holé hlavě svítily rudé oči. Ta věc neměla žádný nos, zato jí obličej zdobil široký úsměv plný ostrých zubů. Netvor zacvakal čelistmy. Petr stál jako zkamenělý, neschopný se strachy ani pohnout. „ Dobrý den. Jmenuji se Malchon. Velmi rád vás poznávám,“ pravilo to stvoření. Petr nasucho polkl. Najednou ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. „ Opravdu nerad jsem vás takhle polekal,“ pravil. „ Šok totiž způsobuje náhlé a  prudké skysnutí masa!“ rozesmál se. Znělo to podobně, jako když bubláte do vody brčkem. Petrovi se najednou začala znovu vracet síla do nohou. Začal pomalu couvat. Malchon k němu natáhl ohavné pařáty, protkané mnoha fialovými žilkami. „ Nemůžeš mi uniknout. Nikdo mi neunikne. Tak si to prosím tě nestěžuj a pojď ke mně trochu blíž. Slibuji ti, že skoro nic neucítíš,“ řekl úlisným tónem. Petr najednou pocítil podivnou nevolnost. Zdálo se mu, jako by mu prostupovala celým tělem. „Už to cítíš, že ano? Ten zvláštní pocit. Celé toto místo jej cítí. Pokleká před ním. Je jeho otrokem. Vzpomínám si, jak vypadalo v den mého příchodu. Nejmodernější nádraží v Evropě. Alespoň to se psalo v místních novinách. A já osobně nemám sebemenší pochybnosti o tom, že bylo. Potom jsem začal dospívat. Jenomže jak se vyvíjelo mé tělo, sílila i moc. Nejprve byla sotva znatelná., neohnula by ani stéblo trávy. Ale postupem času mnohonásobně zesílila a začala to tu všechno pěkně stravovat. Budovy se rozpadaly, kovy podléhaly nepochopitelně rychle postupující korozi. Všude nezastavitelně bujela vegetace. Nikdo nedokázal říct, co mohlo způsobit tak nečekané a závratné chátrání. Škod bylo brzo tolik, že nestačily peníze na opravy. Tak tedy, jestli si dobře vzpomínám, bylo dne 6.června 1977 tohle nádraží uzavřeno. Zbyl jsem tu jen já sám. Tedy ne nadlouho. Po určité době se sem začali slézat nejrůznější fetky, šlapky a bezdomovci. Ne že bych si snad stěžoval. Díky nim mám zajištěn vcelku pravidelný příjem potravy,“ Malchon se mlsně olízl. Petrovi z toho stouply žaludeční šťávy až do krku. Nemohl si pomoct. Malchon pokračoval. „ Nepřestávali se sem vracet, přestože tolik jich podobných tu beze stopy zmizelo. Ani si neumíš představit, jaké výhody skýtá pojídání ztracených existencí. Tak například nehrozí, že by se po nich sháněli nějací příbuzní. Stačí mi je prostě chytit a bez starostí pozřít.“ Pro názornou demonstraci si Malchon mohutně říhl a z jeho útrob vypadl napůl strávený lidský prst. Petrovi ani nedalo moc práce aby poznal, že se jedná o ukazováček. Tentokrát už nevydržel. Předklonil se a vyzvracel snídani. „ No vidíš,“ pousmál se démon, „ tím jsi mi připoměl, že jsem dnes ještě ani nesnídal.“ Tak tohle už bylo opravdu moc. Petr s vypětím všech sil potlačil nevolnost a konečně se rozběhl směrem k autobusové zastávce. Malchon měl o té zvláštní energii, stravující všechno co se dostane do její blízkosti, úplnou pravdu. Naprosto jasně cítil, kterak mu urychluje stárnutí všech, i těch sebemenších částí těla. Buňky, jemné tkáně, kosti a svaly zestárly v přítomnosti Malchona o dobrých deset let. Mezi tím vyšlo slunce a osvětlovalo Petrovi cestu jasným světlem. Nebýt té ohavné zrůdy za patami, už by tu nic nenahánělo strach. „ Neutíkej!“ volal za ním démon. Očividně byl tak rychlou reakcí překvapen. „ Nehodlám ti udělat nic hošího, než ti odříznout vršek hlavy a pochutnat si na tvém mozku!“ Nezaslechl teď Petr v jeho hlase náznak vzteku, či dokonce zoufalství? Malchon nejspíš nebyl zvyklý na to, aby mu jídlo utíkalo přímo z talíře. Petr si klestil cestu vysokou travou a bojoval s ohromnou touhou otočit se a pohlédnout znovu do té pekelné tváře. Věděl totiž, že jakmile by to udělal, veškerá naděje na záchranu by byla ztracená.

Malchon pocházel z dlouhé linie vznešených démonů, jejíž kořeny sahaly až k prvnímu hříchu. Nazývali se Perleodi. V rodovém erbu měli useknutou mužskou hlavu s vyklovanýma očima. Po celá ta dlouhá staletí, ani jediný člen jejich rodiny neopustil teplo svého domova v sedmém pekelném kruhu. Tedy až do dne, kdy nejmladší syn Galleody a Enovua Perleodiových, pojmenovaný po pradědovi Malchon, se rozhodl, že se zastane jednoho hříšníka, který působil v jejich sídle jako otrok. Ten odmítl otcův příkaz, vytřít podlahu na toaletě vlastním jazykem. Ačkoli sám nevěděl proč, přišel Malchonovi tenhle trest až příliš krutý. Postavil se tehdy mezi otce a zatracence. Enovoův hněv neznal mezí. Takový druh chování, se v pekle považoval za jednu z nejvyšších forem vzpoury. Trest byl rychlý a nekompromisní. Vyhnanství. Malchon navždy opustil svůj domov a usadil se na zdejším nádraží. Lidé se mu hnusili. Žili si své bezvýznamné životy ve světě plném násilý a krutosti, aniž by jeden druhému podal pomocnou ruku. Hřích tu byl cítit ze všech stran. No nic, pomyslel si Malchon mnohokrát, alespoň tam u nás nebude nouze o práci. Na domov myslel velmi často. Snad až příliž často. V tomhle světě se cítil slabý a unavený. Alespoň ze začátku. Pak, naštěstí pro něj, začal sílit. A je nutné podotknout, že lidé na tom měli velký podíl. Lovil je, pochutnával si na jejich sladkých vnitřnostech a šťavnatých očních bulvách. S odstupem času vůbec nechápal, jak se mohl zastat toho otroka u nich v pekle. Roky ubíhaly a jeho nový domov se postupně změnil v to, co měl opravdu rád. V neudržovaný a nikým nepochopitelný chaos. Ano, žil si tu na pozemské poměry opravdu dobře a bez větších problémů, tedy až dodnes.

Petr běžel o život. V boku ho ostře bodalo a ústa měl plná nepříjemné měděné chuti. Energie sálající z Malchonova těla plnila Petrův organismus devastující silou, zbavující ho veškeré vůle k životu. Jde jenom o trik, pomyslel si horečnatě Petr. Jenom o zoufalý pokus zastavit mě. Ví, že mu můžu uniknout. Petr se v běhu pousmál. Najednou se před nimi objevila autobusová zastávka. Mezi ní a Petrem leželo ještě asi čtyři sta metrů. I na tu vzdálenost Petr uviděl, jak k ní pomalu přijíždí autobus. Rychlost to byla tak zoufalá, až to budilo dojem, že řidič za volantem musí jěště pořát spát. Petr uchopil příležitost za pačesy. Rozběhl se tak rychle, jak mu jen znavené svalstvo dovolovalo. Malchon tentokrát zareagoval o něco pohotověji než minule, ale i tak to nebylo dost. Petr uháněl za spásou s takovou nečekanou hbitostí, že i tak rychlý pekelník, jakým Malchon nepochybně byl, mu nemohl ani náhodou konkurovat. Takovou touhu po životě jsem ještě neviděl, pomyslel si démon. Jakmile autobus zastavil na zastávce, Petr zdolával posledních pár metrů opuštěného nádraží. Malchon zaúpěl v předzvěsti blížící se porážky. Petrovi se podařilo s vypětím všech sil naskočit do bezpečí přepravního prostoru autobusu právě ve chvíli, kdy se s typickým zasyčením zavíraly dveře. Zůstal nehybně ležet na podlaze a jen vzdáleně si uvědomoval udivené pohledy ostatních cestujících. „ Jste v pořádku pane?“ zeptal se kdosi. Ano, jsem v pořádku, chtěl odpovědět Petr, jenomže v tu chvíli ztratil vědomí.

Když znovu přišel k sobě, ležel na nemocničním pokoji a všude kolem páchla dezinfekce. Petr opatrně poočil hlavou. Do šíje mu vystřelovala ostrá bolest. Podíval se směrem k oknu, kudy sem pronikalo oranžové světlo zapadajícího slunce. Nejspíše byl mimo jenom pár hodin. Na pohovor, na kterém mu tolik záleželo ani nepomyslel. Před očima měl stále tu ohavnost, jež se nazývala Malchonem. A čím více o něm přemýšlel, tím si byl jistější, že přestože mu dnes unikl, není zdaleka všemu konec. Odstěhuje se, jakmile ho pustí z nemocnice. Nedokáže žít ve městě, kde přebývá něco tak hrozného. Jenomže pouze tohleto zdaleka nestačí. Nechce-li se už nikdy setkat s ničím tak hrozným, ne-li ještě horším, musí začít žít mnohem lepším životem. A to Petr dodržel. Přestěhoval se do Plzně a stal se knězem. Celý zbytek svého pozemského bytí pak strávil stryktním dodržováním desatera a obracením na víru všech, kteří o to stáli. Petr získal status příkladného křesťana tím, že poznal moc pekla. A když za dalších šedesát let přišel konec, bez obav z temnoty obrátil tvář ke světlu.