Lovci vlkodlaků


Ten den už potřetí klopýtl o kořen a málem upadl. Sakra, pomyslel si a hned se podíval k nebi, jestli jeho zaklení nestihle blesk. Žádný blesk však z nebe nesjel a tak pokračoval v plahočení dál. Rukou odehnal hejno protivných komárů a prodíral se smrčím. Najednou jeho pohled upoutala světlejší skvrna v temnotě pod hustou skupinou stromků.

Klek na koleno a rozhrnul větve. Úžasem až sykl. Díval se na nahé ženské lýtko, které mizelo dále v houštině. Špinavé chodidlo leželo těsně před ním, patou vzhůru. Ještě více rozhrnul větvičky, aby viděl, komu patří nalezená končetina. Pohledem sledoval linii stehna, a až v té chvíli si všiml, že z něj trčí šíp. V šeru ho skoro nebylo vidět.

Tady přestává veškerá legrace, pomyslel si. Rázně vstal a rozhrnul stromky. Před očima se mu objevila nahá ženská postava, skroucená mezi kmínky. Opatrně ji zvedl a vynesl z houští ven. Přesvědčil se, jestli žena žije, srdce tlouklo a pomalounku dýchala. Pozorně si prohlédl ránu na stehně, díky svým zkušenostem lovce zjistil, že je prostřelen jen sval. Očima pátral na jejím těle po dalším zranění, našel jen několik oděrek a modřin, odhadoval to na šrámy z útěku a snahy ukrýt se ve smrčí.

Opatrně zlomil šíp a vytáhl ho z rány. Rána ani nezačala krvácet. Žena jen slabě zasténala, oči neotevřela. Při kontrole, zda je stále v bezvědomí, mimoděk zaregistroval, že je to mladá hnědovláska, s jemným obličejem a plnými rty. Dovolil si pohled na její tělo, nyní ho zaujalo, štíhlé, s náznakem pevných svalů pod hebkou kůží. Opatrně ji zabalil do svého pláště a začal blíže zkoumat šíp.

Překvapilo ho, když zjistil, že je omotaný tenoučkým zčernalým drátkem, slabým jako vlákno pavučiny. A hrot mu připadal jako odlitý ze stříbra. Zkusil do něj udělat nehtem vryp a šlo to snadno, opravdu to bylo stříbro. Přemýšlel nad svým objevem. Vždyť kdo by lovil zvěř šípem se stříbrným hrotem? Železný by byl levnější a praktičtější. A navíc se nabízela otázka, kdo šíp střelil do téhle ženy, že…

Rozhodl se ještě jednou zkontrolovat ránu, zda doopravdy nezačala krvácet. Nezačala, naopak mu připadala , že je skoro zahojená. Promnul si oči a podíval se znovu. Opravdu, na stehně najednou bylo jen drobné napůl zahojené zranění.

Zmateně vzhlédl a setkal se s očima neznámé. Ani si nevšiml, kdy se probrala, chvíli jí jen překvapeně koukal do očí a pak si uvědomil svojí situaci. Klečí nad takřka nahým tělem cizí ženy a zkoumá její stehno. Nebylo mu zrovna příjemně, když si představil sebe v její kůži. Zraněná, slabá a nahá v moci cizince. No brr.

Opatrně a pomalu jí stehno zase zahalil.

„Neboj se, nechci ti ublížit,“ řekl svým nejlepším uklidňujícím tónem. Tedy doufal, že uklidňujícím. Jen se na něj dívala a mlčela. Po chvilce přikývla. Beze slova se posadila a lépe kolem sebe ovinula jeho plášť. Zřejmě usoudila, že je dostatečně silná, protože se pokusila vstát. Chtěl jí přispěchat na pomoc, ale jen se na něj podívala a on si uvědomil, že tak zelené a chladnokrevné oči ještě nikdy neviděl a svůj pohyb k ní raději nedokončil.

Když vstala a narovnala se, byla o hlavu menší než on, přece jen je urostlý vesnický mužský.

Znovu si ho pozorně prohlédla a tentokrát měl pocit, že ho hodnotí jako soupeře. Pak jí padl pohled na šíp, který držel v ruce. Podal jí ho a ona si ho vzala. Pečlivě ho zkoumala a měl pocit, že u toho trochu zavrčela, ale tím si nebyl úplně jistý.

Viděl, jak ho potom stiskla, až jí zbělely klouby na drobné ruce a pak ho prostě upustila do mechu.

Pohledem se vrátila k němu, došlo mu, že uvažuje, co teď. Než stihla cokoli říct nebo udělat, ze smrčí kolem se vynořili dva lučištníci v hnědém loveckém oděvu. Byl si jistý, že jsou to lučištníci, protože se přibližovali s luky připravenými k vypuštění šípů. Jen mimochodem zaregistroval, že jejich šípy se stříbřitě lesknou. Oba mířili na ženu, skoro se až cítil podceněn jako možné nebezpečí. Potom se za ním ozvalo zašustění větví a jemu došlo, že nejsou dva, ale tři. V duchu si trhal vlasy, jak je možné, že si jich nevšiml, když se blížili. Něco mu dloublo do zad a hned věděl, jeden pohyb a máš to sečtené, hochu.

„Tak jsme tě přeci našli, ty bestie,“ pomalu lenivým hlasem pronesl lovec vpravo. „Teď už nám neutečeš, ty zrůdo!“, zuřivě vyštěkl lovec vlevo.

„A kdo jseš ty?“ ozvalo se za vesničanem a lovec za jeho zády podpořil svá slova dalším dloubnutím. „Kde ses tu vzal, a proč jí pomáháš? Nejseš ty s ní spolčenej?“

Oba přední lovci se na něj na chvilku podívali. „No tak, co bude, mluv!“, zavrčel ten nervóznější.

„Pomáhal jí, ať chcípne taky,“ rozhodl lovec za ním. Ostatní dva se už neobtěžovali s komentářem a pomalu se blížili k ženě, hledající jistou ránu.

Oči vesničana se potkaly s očima ženy. Byl sám sebou znechucen, že se dal tak zaskočit a že ani nedostane šanci o život se poprat. Ona se na něj dívala stále stejným klidným pohledem a pak lehce kývla. Došlo mu, že tu šanci bojovat o život dostane.

Setřásla z ramen plášť. Vesničan sebou bleskově plácl o zem a dál už jen užasle sledoval dění. Jen si všiml, že po zranění na noze není ani stopa.

V ten samý moment žena bez varování vyskočila do vzduchu a vrhla se po lovci vlevo. To, co začalo jako skok ženy, se proměnilo v barevnou skvrnu a najednou lovci visel na krku vlk. Luk se mu jen bezmocně zatřepetal v rukou a pak se skácel k zemi. Vlk prakticky nepřerušeným pohybem přeskočil na muže za vesničanem, který nestihl ani změnit směr šípu a ten upadl vzápětí. Sprška horké krve zasáhla vesničana.

Třetí lovec začal couvat a snažil se zamířit, ale neměl šanci. Jako vichřice zvíře přeskočilo i na něj a vzápětí se také válel v mechu. Zachráněný muž se jen užasle díval na jejich poslední cukavé pohyby, při kterých z nich s krví odcházel i život. Vlk se na něj ohlédl zelenýma očima, krátce zavrčel a zmizel ve smrčí.

Došlo mu, že celou dobu věděl, co je žena zač, už od té chvíle, co jí vytáhl z rány šíp. A teď mu ukázala, jak si představuje význam věty: Zraněná, slabá a nahá v moci cizince.

Sdílejte článek

Nový komentář