Londýnský netvor


Měsíční svit hladil bledou zemi. Jako bílý písek se pomalu snášel sníh, jako slzy problémů všedních dnů mizel v husté peřině. Pro sníh člověk nevidí vločky. Ty titerné mozaiky, které tak lhostejně míjíme v každodenním chodu života. Jsou to kousky duše lidí, kteří sešli z cesty? Kteří ztratili víru a už jen doufají? A jakou? Víru v boha nebo víru v lepší život? A co když upadnou do bílého prachu? Co to znamená? Že už nemají šanci? Že skončili? Hele, tam padá jedna, jedna malinkatá vločka…

Křehoučké Tamaře Jonesové byla zima. Zima u srdce. Její milovaný manžel byl nuceně odveden do války a ona sama nyní dost trpí. V místě, který by mohla nazývat domovem, se špína kříží s pachem, strach mísí se smrtí a hrůza převládá nad lidskostí. Čekají jí tam jen dva slabí andílci, barva v šedi. Andílci, kterým postupně opadávají všechna křídla. Andílci, kteří už neumí létat a nejspíš už nikdy nevzlétnou, aby dodaly Tamaře chuť do života.

Pomalu se noří tmou. Od středu města se neustále ozývá křik. V rukách z posledních sil svírá kus chleba pro dva své syny. Téměř už ho necítí, jak zmrzlé její prsty jsou a její černé vlasy jsou okrášlovány nechtěnými bílými flíčky. Deka, kterou přes sebe drží, zčernila od prachu a špíny. V této době je Londýn rozdělen na dvě části – na úžasný, čistý a vyspělý Londýn, na ten Londýn kde smích utišuje zlobu a kde pýcha a bohatství tutu zlobu nechává rozkvétat, a člověk musí už jen čekat, až ta zloba zaseje semínka… A na ten druhý, špinavý a tichý, kde se lidi bojí podívat tomu druhému do očí, na ten druhý Londýn, kde kriminalita stoupá s každým vychladlým člověkem.. A v něm žila Tamara Jonesová. A hele, ta malinkatá vločka už je o kousek níž.

Pozastavila se a ohlédla se za sebe. Několik metrů od ní seděl hnědý pes, se skleněnýma a smutnýma očima. Koukal Tamaře do tváře značně nejistě a párkrát uhnul pohledem do strany. Chvíli na sebe jen tak koukali, jako by si o něčem chtěli povídat, ale mezi nima bylo velmi tlusté sklo, které tomu bránilo. Tamara sevřela chleba. Nevěděla, jestli ji ten pes chce napadnout, nebo jestli za ní jen tak bezmyšlenkovitě jde. Podívala se zase před sebe, popošla pár kroků a podívala se za sebe ještě jednou. Chtěla se ujistit, že ji ten pes nepronásleduje a že může v klidu jít dál. Bez jediného slova se zas rychle otočila a zašla za roh. Pes byl mrtvý. Ano, může jít v klidu dál.

Její nohy vyrývaly do země stopy mělké, těžce postřehnutelné.

Jeho nohy vyrývaly do země stopy hlubší.

A přesně ty stopy se za ní tvořily stereotypně. Každá stejná… Jen ty vločky byly každé úplně jiné. Ale toho si nevšímala. Ona byla z toho druhého, špinavého Londýna. A takové věci jsou pro ni naprosto zbytečné- a i kdyby se chtěla podívat, jsou pro ni těžce postřehnutelné. Takové věci totiž nepřinášejí jejímu tělu žádný užitek.. Zato jemu… Jeho oči se na nich upínají. Obdivuje každý jejich kousíček, vždy se pousměje, když mu nějaká spadne na nos, a ještě víc se pousměje, když mu jedna z těch studených vloček spadne na bodec, který drží v ruce.

Ve svém černém, elegantním kabátě mírně splýval se zaprášeným vzduchem večerního světla. Ach ano, on, který přišel z úžasného Londýna. V něm je naprosto vše. Ale jestli to tak doopravdy je, co dělá ve zkaženém Londýně? A proč stojí v celé své kráse na zmrzlé cestě, kde ho objímá kouzelná noc, a nic jiného? Na co čeká?

Vlídně se usmál, když spatřil dívku na druhé straně cesty. Zvedl kytici, kterou držel v ruce a sklonil hlavu, aby si mohl přičichnout. Přizavřel oči a a nasál vůni.

,,Překrásná…“ Zašeptal s úsměvem. V druhé ruce držel studený bodec, který i s rukou obléknutou v kožené rukavici zastrčil do kytice. Naposledy se podíval seshora na sbírku květin, aby se ujistil, že není bodec vidět. Projel se rukou po květech a mírně zavadil o spičku toho odporného nástroje. Ano, on je z úžasného Londýna. A on je to vyrašené semínko, které zasadila zloba, která se v úžasném Londýně nahromadila. Kéž by to tvářička Tamary Jonesové věděla.

Zastavila se. Svým zatrvzelým pohledem, který směřoval do země, spatřila muže až nyní. Spatřila černé, lesklé boty, které tvrdě stály v zemi. Stála, a nezvedla zrak. Trochu si popotáhla deku víc přes sebe a se směšným sebevědomím chtěla muže obejít. Ten ihned zakročil do její cesty. S překvapením se odtáhla, ale neřekla ani slovo. Pak tam jen tak stáli, ona, špinavá a křehká, on, elegantní a bohatý. Stáli tam, jako když ona stála naproti tomu psu. Ale kdo je pes tentokrát?

Se stejným sebevědomím, jako když ho chtěla obejít, nyní její pohled zatrousil k jeho tváři. Se svýma tmavě hnědýma očima se mu zabořila do jeho vyrýsované tváře, na které převažovala jistá lhostejnost. Změřila si ho od hlavy k patě, od jeho černého klobouku, na které padaly vločky, přes kabát k botám. Na ty se dívala déle, a když nakonec opět zvedla zrak aby se na něho mohla rozkřičet ostrými slovy, už to nebyl ten, na kterého se dívala před chvíli. Nyní držel v rukou kytici, kterou skrýval za zádama a lehce se usmíval. Nevěděla, co přesně dělá- ale s překrásným pocitem tepla a úlevy v sobě se mírně natáhla ke kytici a zeptala se nesměle: ,,Pro… mě?“ Muž se stejným úsměvem rychle přikývl. Tamařiny koutky úst se prohloubily kvůli velkému, radostnému úsměvu. Pomyslela si, že je snad anděl. Že jí ho seslal sám Bůh, aby jí dal sílu. Jen kdyby věděla, že to nebyl Bůh. Její nevědomost jí stála to nejcennější. Pomalinku se přitahovala k voňavé kytici, ve které jako žihadlo čekal chladný bodec. Mladičká Tamara zavřela oči a natáhla nos, aby pocítila tu nádheru. A hele, ta malinkatá vločka spadla. Spadla na její nos.

V tu chvíli elegantní muž změnil své postavení – na zrůdu, na netvora. Zpozorněl, když byla Tamara dost blízko – bylo to zrovna ve chvíli, kdy malinkatá, ledová mozaika spadla na její nos. Ruku, kterou měl zastrčenou v kytici, a v které držel i bodec, rychle vystrčil. Ten prořízl květ růže a následně i tvář Tamary Jonesové. Na zbývající květy vystříkly kapky krve, které byly pronásledovány bolestným jekotem. Hrůza se rozlehla k domům špinavého Lodnýna. A na jeho tváři byste v tu chvíli mohli spatřit blažený, slastný úsměv. Bodec byl poteklý rudou krví a květiny, které držel v té stálé pozici taktéž. Z Tamary spadla deka a ihned upustila také chléb. Dřív, než ale stačila jakkoliv zareagovat jinak než křikem, zrůda zatlačila na bodec a ten vjel hluboko do jejích hnědých očí zalité slzama. Pak jekot ustal, ale hrůza zaplavovala Londýn dál.

Muž zůstal stát na svém místě. Očima hleděl do tváře mladé, mrtvé ženy s černými vlasy. Začaly se na ni hromadit vločky a s ní vytvářely malý hrbolek na zamrzlé cestičce. Sledoval to úchvatné divadlo, kdy bílá peřina kolem její hlavy nabírala barvu růže zamilovaných. Z usmívajících úst mu vyšlo slovo.

„Překrásná..“

Kdo je pes tentokrát?

Sdílejte článek

14 komentářů

Přidejte svůj komentář

Nový komentář