Lidi jsou zvěř

Šel jsem ulicí a sledoval ten bordel všude kolem. Tohle že má být nový rok? Takovéhle má být další století? Ohňostroje už utichly, obloha zhasla. Bezesná noc, bezhvězdná noc. Sem tam mezi vším tím - rozbitými lahvemi od alkoholu, zbytky z rachejtlí, ubrousků od hotdogů a kelímků od bůhví jakých dryáků - se válela nějaká pololidská existence. Napůl člověk, napůl zvíře. Bez důstojnosti. Bez vůle. Jen se tam sami válejí ve vlastní špíně, ve vlastních zvratcích, výkalech a krvi, ve vlastní hanbě. 

Tohle že má být nový rok? Takové je další století. Podíval jsem se na hodinky, bylo pět. Na chvíli mě přepadla myšlenka, jestli mám jít vůbec spát. Má to cenu? Má vůbec něco cenu? Odpověď mně samotnému bylo zívnutí. Asi jsem už moc unavený, dokonce i na to, abych myslel. Od domova mě dělilo možná takových pět set metrů a vtom jsem ho uviděl poprvé, šel přímo naproti mně. Kolem bylo pár pouličních lamp a on se mezi nimi míhal jako stín.

Kdo? Nevím sám, poprvé jsem ho viděl tak před pěti, možná šesti dny, nikdy se neukázal, vždy se mi někde ztratil, ale sledoval mě, tím jsem si jist. Žádná tvář, žádné jméno, nic, jak se objevil, stejně zmizel. Policie? Co ti by s ním zmohli? Zapsat do protokolu a založit a tím to končí. Nemá to smysl.

Měl jsem ho před sebou, zrychlil jsem a vydal se mu vstříc. Mám ho jako na dlani, konečně zjistím, kdo to je, o co mu jde, jestli je to jen hloupý vtip. Blízko. Byl jsem blízko. A on? Ztratil se ve stínech. Doběhl jsem na místo, kde jsem ho, přísahám, před pár vteřinami viděl. Nic. Nikdo. Zmizel jak pára nad hrncem. Možná už blouzním, vážně se potřebuju vyspat.

Za pár minut jsem byl už doma, v podkroví starého domu uprostřed města. Když jsem si lehl, začal do střechy bubnovat déšť. To bylo, co jsem potřeboval, uklidňující bubnování dešťových kapek. Byla takřka tma, do pokoje proniklo jen pár paprsků světla od pouličních lamp. Otočil jsem se na pravý bok a On tam stál, v rohu pokoje. V úleku jsem sáhl na noční stolek a vrhl po něm prvním, co jsem chytl. Telefon se rozletěl o zeď a já zaostřil. Nestál tam nikdo. To jen moje pomatené smysly, věčná souhra lidské fantasie a světla a tmy.

Probudil jsem se. Bylo kolem poledne, ale zůstal jsem stejně chvíli ležet. Sáhnul jsem na noční stolek po telefonu, ale ten ležel v rohu místnosti v několika kusech. Dobelhal jsem se k němu, složil ho a zapnul, ihned zapípal. Nová SMS. Spíš bezděčně ze zvyku, popaměti jsem ji otevřel. A mezi ostatním textem malým písmem jako první přečetl:

"DNES MAS POSLEDNI DEN" Ztuhnul jsem, promnul si oči a četl znova.  Přání k novému roku.

 "...I hope you had wonderful CHRISTMAS 'n' GREAT EVE yesterday."

Z kapsy saka jsem vytáhl lístek, bylo na něm číslo a jméno Jana. Dívka z včerejšího večera, teď už vlastně z minulého roku. Slíbil jsem, že zavolám. Nezavolám. Nebyla zrovna můj typ. I s lístkem jsem přišel do koupelny a dal ho na poličku pod zrcadlem.

V puse jsem měl jak v polepšovně. Začal jsem si čistit zuby, sem tam se kouknul na své krví podlité oči. Sám sebe jsem přistihl, jak se sem tam kouknu do zrcadla za rameno, jestli tam náhodou nestojí můj noční přízrak. Nebyl tam. Nežiju v hororu. Nejsem filmová celebrita. Fajn.

Doplazil jsem se do kuchyně, měl jsem to tam rád, jedna z mála věcí, která mi dělá v životě radost- jídlo a jeho příprava. Ale dnes, dnes jsem se jen koukl na ledničku a vytočil číslo, které volám, když se mi zkrátka nic nechce dělat. Za půl hodiny poslíček s pizzou dorazil.

Přiznávám, v tuhle chvíli jsem nemyslel na to, se najíst ale zkrátka se nažrat. Neměl jsem náladu na nic, zapnul jsem televizi a tam prostě nic nebylo. Co bych dnes podnikl? Ne, to není ta otázka, ano, kladu si ji, když se nudím, ale tohle bylo jiné. Nechuť k čemukoli. Bez vůle k čemukoli. Fyzicky mi nebylo zle, mohl bych běhat míle a byl bych v stále při síle. Ale někde v hlavě se mi něco usadilo a nechtělo mě to pustit. Jako bych na něco zapoměl.

Zamyšleně jsem seděl před televizí a vnímal ji jen koutkem oka, nějaké zprávy nebo něco, moderátor stál kdesi v dešti a v tom za ním prošel. ON. Dal bych ruku do ohně, že to byl ON. Jen se tam mihnul, jak bylo jeho zvykem. Zbystřil jsem a začal sledovat reportáž.

"Hledání zmizelé dívky stále pokračuje. Pátrání nyní stěžuje déšť, pro připomenutí byla 14letá Kateřina již čtvrtou dívkou za poslední měsíc, která se v tomto regionu ztratila. Zatím nebyla nalezena ani jediná z nich, existují teorie, že byly dívky uneseny do zahraničí, to však policie zatím nechce komentovat."

Měl jsem pravdu. Lidi jsou zvěř.

Zbytek dne byl jen bezútěšným poflakováním, přepínáním a procházením seznamek, nic nového, zajímavého. Byl jsem sám, moc sám, snad jsem si za to mohl sám, ale věřím, že člověk se nemá spokojit s ohlodanou kostí, když má chuť na flákotu. A to bylo, co jsem potřeboval, pořádný steak. Z mrazáku jsem vytáhl nějaké maso a dal ho do dřezu rozmrazit. Ucítil jsem něčí dech. Stál přímo za mnou.

"Už jdou."

Popadl jsem sekáček a otočil se. Zmizel. Něco je špatně. Zřetelně jsem ho slyšel. Něco je zle. C-co je to se mnou? Tři rány na dveře mě vylekaly a probraly zároveň.

Přišel jsem do předsíně. Otevřel jsem dveře, stál tam ozbrojený muž a mířil na mě pistolí. V ruce jsem měl stále sekáček, bezmyšlenkovitě jsem se po něm ohnal. Vystřelil. Stihl to dřív. Padl jsem na záda. Svět kolem jako by zastavil a ten stín prošel kolem mě jakoby zahalen mlhou. Sklonil se ke mně. Naposled jsem zaostřil, abych viděl jeho obličej. Abych viděl svůj obličej.

Lidi jsou zvířata...

"Hledání zmizelých dívek konečně přineslo výsledky. Policisté učinili hrůzný nález v bytě hlavního podezřelého, ten v mrazáku ukrýval rozkrájená těla čtyř mladých dívek, zda byly dívky před smrtí zneužity teprve prokáže pitva. Před soud se však nepostaví, byl totiž po napadení policisty zastřelen a na místě zemřel."

...a já tím největším.