Libreto Karen Tateové, 6. díl


SMRT

 

-1-

 

 

     Zaparkovala blízko domovního vchodu, před kterým vedly dvě černošky nezáživný dialog o nemocích. Jedna z nich houpala kočárek s dítětem, druhá kouřila cigaretu.

     Karen pořádně netušila, co vlastně udělá.

     No co…? Zaklepeš na dveře, prohlídneš si toho chlápka, kterýho hledá FBI, řekneš: „Pardon, to je omyl.“, zaculíš se jako blbeček a otočíš se na patě.

     Cítila však, že už už skoro drží ve svých rukou materiál na Pulitzera.

     Vnitřek domu nebyl ani trochu zajímavý a už vůbec ne přitažlivý. Točité schodiště,

výtah: Mimo provoz, špatné osvětlení, nečisté koberce v mezipatří – díra.

     Vytáhla z kabelky Derekův obrázek.

     Tak, teď se podíváme, kde si válíš zadek bastarde. …Výborně! Dveře lO2.

     Než novinářka vystoupala po schodech k pokoji, který Wilcox označil jako Malířův,

pořádně se zadýchala. Nekonečné stupně schodiště jí daly pěkně zabrat a plíce se ozvaly tlumenou bolestí, protestujíc tak proti každé další vykouřené cigaretě.

     Chodba s dveřmi lO2 byla snad ještě mizerněji osvětlena, než-li ostatní, které Karen minula při svém výstupu. Na jejím konci nepravidelně pomrkávala chabá nástěnná lampa s ošuntělým krytem. Sudá čísla byla napravo. llO… lO8… lO6… lO4 – Karen je dychtivě míjela, jak rychle rozjetý automobil, potkávající značky vedle dálnice – lO2.

     Dveře nikdo celé roky nenatřel. Hráškově zelená barva z nich opadávala, jako by s nimi nechtěla mít nic společného. Muselo to být už hodně dávno, kdy kovová stodvojka na dveřích zlatavě zářila. Nyní byla zašlá, zašlá a neúplná. Chyběla nula. Jednička s dvojkou

svíraly mezi sebou prachovitý koláč nuly, s dvěmi prázdnými dírkami pro vruty. Dveře číslo lO2 vypadaly stejně žalostně, jako celý tenhle dům.

     Karen, vzrušená jako nikdy před tím, k nim přiblížila klouby svých prstů. Pulitzer! Pulitzer! Pulitzer, slečno Tateová, křičel její novinářský šestý smysl. Chtěla zaklepat. Chtěla,

ale dveře se pomalu sami od sebe začaly otevírat, jako kdyby jejich dřevěné atomy tušily novinářčin příchod. ,,Panejo,‘‘  zašeptala. Její mysl se začala podobat vosímu hnízdu, z něhož se právě vyrojily otázky.

     Utéci pryč? Jít na policii? Vzít nohy na ramena a… a nebo Překročit práh?

     PŘEKROČIT PRÁH! No to je ono! PŘEKROČIT PRÁH!!!

     Vykročila nejistě, pravou nohou.

  

 

 

 

                                                                 -2-

 

 

 

 

     V místnosti panovala tma. Žaluzie v oknech byly stažené, skryté za tmavými závěsy. Na zdi vedle dveří nahmatala Karen vypínač. Otočila… pak znovu a znovu, ale světlo se ne a ne rozsvítit.

     Dveře na chodbu se mezi tím zabouchly. Prásk! Cvak! Lekla se. Natáhla obě ruce před sebe

     (Tak takhle se cítí slepci?)

     a pomalu, rozvážně postoupila do středu místnosti. Její ruce nahmataly cosi ve výšce pasu.

     Látka? Prostěradlo? Že by vysoká postel?

     V duchu viděla zakrváceného Charlese McCoye – Málíře -, který s virgulí v prstech přešlapuje po pokoji a hledá… slídí a pátrá po nejpozitivnější geopatogenní zóně pro svoje hnízdečko.

     Zkuste to tady pane McCoyi. Tohle je opravdu ČISTÁ část. A nezapomeňte. Žádné dveře

naproti schodišti, aby neodešlo štěstí z vašeho domu. Jste pověrčivý pane McCoyi?

     Vidina McCoye byla přespříliš reálná. Vzpomněla si na scénu z filmu Mlčení jehňátek,

kde Jody Fosterová funí po naprosto tmavé místnosti, zatímco se jí Buffalo Bill směje za zády s infra brýlemi na očích.

     To byla síla!

     Pod – snad prostěradlem – leželo něco velkého a měkkého. Karen se tu věc snažila pojmenovat svým hmatem, jako slepec čtoucí Brailovo písmo.

     Co-to-jenom může…

     Poznala to. Bože, ona to v té tmě nahmatala. … Nejprve bradu, pak nos… LIDSKOU TVÁŘ!!!

     Žárovka visící  ze stropu několikrát zablikala. Po té se rozzářila ostrým pravidelným světlem. Karen nevěděla, co jí vyděsilo víc – zda-li ten obludný nález, či nečekaný proud světla. Lekla se, prudce sebou trhla; bílá přikrývka dopadla na podlahu.          

     Ten pohled jí zbavil všech slov, všech výkřiků. Strnule hleděla na svlečenou mrtvolu Charlese McCoye, která ležela na zakrváceném nemocničním lůžku těsně před ní. Bledý,

bílý a bezkrevný umrlec. Bércové kosti lýtek, loketní kosti a několik žeber trčelo z Charlese

jako z nedojedené ryby. V misce na chirurgické nástroje kdosi esteticky naaranžoval oči a

jazyk. Pak jí položil Charlesovi na prsa. Byl to ten samý netvor, který post mortem vsunul

umrlci jeho vlastní genitálie do úst.

     Ale bylo tu ještě něco navíc. Něco dalšího – OBLUDNÉHO – co donutilo Karen rozrazit ty oprýskané dveře číslo lO2 a vyběhnout na potemnělou chodbu. Ještě před tím – dříve, než jí neviditelná studená paže projela lebkou jako nůž máslem až do mozku –, spatřila Karen Tateová na stěně McCoyova pokoje svůj vlastní portrét, pro který Malíř vykrvácel.

 

 

 

                                                              

 

-3-

 

 

 

                 

     Co jiného, než nákaza, než-li ta infekce očkovaná do mozků lidí tou vlhkou studenou rukou, mohlo Karen Tateovou vrátit zpět do toho pokoje? Když za sebou zavírala dveře s neúplnou stodvojkou na oprýskaném hráškovém laku, byla nevyléčitelně šílená.

     Z úst na Karenině portrétu – z Brány –  se jako červi z mrtvého masa sypali noví a noví

obyvatelé světa, který by se zdráhal popsat i ten nejodvážnější středověký grimoar.

Svíjeli se hadovitě po podlaze. Plazili se po čtyřech – nelidsky sténající smutnými basy a 

zvířecími falzety. Architekti bolesti zmrzačili jejich fluidické schránky duše Zákonem

Posvátné Hierarchie Utrpení. Podlaha pokoje číslo lO2 se změnila ve řvoucí oživlá jatka.

     V prostoru za Bránou sténal jiný svět tisícerem hrdel.

     Žárovka na stropě pendlovala sem – tam – sem – tam – sem – tam… jako kadidelnice středověkého sabatu. Rozsvěcovala se a zase zhasínala v pravidelných stroboskopických intervalech.

     Uprostřed pokoje se pár centimetrů nad podlahou vznášel vůdce té havěti. Dostal se do pokoje osmózou skrze Malířův portrét Kareniny tváře. Jediné, co Karen zahlédla z jeho těla,  byly bělostné kostnaté pařáty, svírající dřevěnou násadu stříbřité kosy, poseté stovkami hemžících se těl přerostlých sarančat. Zbytek jeho tělesných partií zahalovala dlouhá černá kutana.

     „Ježíši Kriste!“ vydechla Karen z posledních zásob své příčetnosti.

     Démon popošel o tři kroky směrem k ní. Kutanu ovládl živočišný pohyb. Z temnoty jeho kapuce se prodral ven jakýsi basitý nesouhlasný výdech. Ten zvuk Karen okamžitě poznala. Byl to hlas, který zaslechla z úst posedlého Dereka Wilcoxe v jeho pokoji v Home.

     „Copak ty opravdu neznáš lepší způsob jak nás přivítat?“ Hlas toho tvora trhal Kareninu nervovou soustavu na niterné subatomy. „Já jsem tě zavolal a odměnil se ti svým dotekem… a ty?  Častuješ mne tímto jménem. On  není víc, než krotký duch dětských modliteb.“ Démon se opovržlivě zasmál. „Beránek boží! Hleďme na to pošetilé lidstvo. Vytváří si své bezmocné bohy a skrze svojí pýchu nevidí samou podstatu pravdy. On je Karen pouhou fantazií evangelijních pisálků vašeho Nového zákona. Ale já… já jsem ta nejčernější realita! Padni na kolena!  – Karen bez protestů poslechla – „ a pros, abych tě mohl týrat!

     Karen zvrátila hlavu dozadu. Vzdychala tak, jak by to Christopher jistě rád slyšel pokaždé, když do ní pronikal. Po tvářích jí stékaly jemné pramínky krvavých slz. Byly sladké a slané zároveň – sůl a krev. Její prsty rozepínaly knoflík po knoflíku tmavomodrého kostýmu, dokud nebyla docela nahá. Na podlahu pod ní dopadly kapky menstruační krve. Těla nižších démonů se začala svíjet rychleji.

     „Malíř je mrtvý.“ řekl jejich velitel. „Svou práci ovládal. Stačilo se ho jen jedinkrát dotknout. Před tím byl nešťastný… hodně nešťastný. Ale já ho vyléčil. Zabil jsem mu otce, matku a jeho sourozence. I jeho dvouměsíční dcerku jsem zadusil ve spánku. Měl jenom mě. Jenom mě, rozumíš? Ale ty Karen… ó ty jsi lepší, než by kdy on dokázal být. Znám tě věky reinkarnací. My – ty a já – patříme k sobě. Už od kolébky jsem ti dával samé hezké dárky. Vzpomínáš si na vánoce v šestasedmdesátém? Tu tradici hodlám zachovat.“

     Z lůžka, na kterém před tím ležela Charlesova mrtvola sebrala kostnatá paže nějaký lesklý předmět. Elegantním pohybem shakespearovského herce jej nabídla šílené novinářce.

     „Vezmi si to!“ poručil jí bas.

     Paže jí nesnesitelně bolely, stejně jako celé tělo, ale natáhla je po předmětu. To, co sevřely její dlaně a prsty byla překrásná starožitná dýka s dlouhou čepelí a masivní slonovinovou rukojetí, zdobenou plastikami ne nepodobnými té bytosti před Karen.

     „Má svojí historii. Její příběh znaly samé skvělé duše: francouzský maršál Sire de Laval a baron de Bretagne Gilles de Rais, abé Guibourg, vikář od Svatého Eustacha Barthelemy Lemeignan, ten podvodník Kelley zatajoval její existenci před Johnem Dee, znal jí Jack Rozparovač i Zodiac, také Malířsamozřejmě… nebo lid Babylónie dávno před nimi. Opatruj jí! Je to tvůj kompas na cestě k poznání.“

 

     Po těch slovech se démon vrátil k Bráně. Trpělivě vyčkal, až všechny ostatní bytosti zmizí za jejím prahem. Pak vešel i on sám.

     Zeď se zacelila.

     Pomrkávání žárovky na stropě ustalo.

     Karen už nebyla slabá – NE! Nyní byla mnohem silnější, mocnější, než kdy před tím. Ta

stará vyděšená Karen Tateová byla minulostí. Události v pokoji číslo lO2 udělaly tečku za outrem Velké Opery. Libreto bylo dopsáno. Nastal čas premiéry.

    

 

  

 

            

                                                                      -4-

 

 

 

     Když Jeremy Stankowsky potkal na schodech domu kde bydlel tu zpocenou nahou bloncku s dýkou v ruce, byl si víc než jistý, že se někde blízko udál zločin. Možná byla znásilněná. Tou dýkou se nejspíš bránila před útočníkem, sumírovala Jeremyho logika vysvětlení.

     Sundal si bundu, rychle vyběhl pár zbylých schodů, které ho dělily od té duchem nepřítomné dívky, přehodil jí oděv přes ramena a začal se svým zájmem: „Co se vám stalo? Nejste zraněná? Nemám zavolat 9ll? Tak sakra mluvte!… co pro vás můžu udělat?“

     Karen k němu pomalu obrátila svůj zrak.

     Ostrá bolest projela Jeremyho podbřiškem a pak nahoru, výš a výš, jak jej Karen pomaličku s citem párala.

     Jeho mrtvé tělo se po stěně – na které nechalo tlustou krvavou stopu-, svezlo k jejím

bosým nohám, jako kus velkého Nic s velkým N.

   Ukazováčkem levé ruky pohladila Karen zakrvácenou čepel dýky. Pak si jej vsunula mezi rty.

     „Už jsi toho udělal až moc, zlato,“ řekla pobaveně a vydala se dál po schodech dolů.

      Ve vzduchu  za zábradlím pomalu poletovaly kvítky čajových růží.

 

 

KONEC

Sdílejte článek

Nový komentář