V HOME

-1-

     Ta stavba se jmenovala Home – výstižný název pro takové zařízení. Jistě pamatovala i lepší časy. A přesně podle toho také vypadala. Jak se zdálo, málo kdo měl zájem na tom něco měnit. Bohatí investoři zkrátka investovali do svých výnosných obchodů a dům chátral, dávaje si chudou almužnu z městské pokladny k snídani. Home nebyl nic cenného. Rozlehlá, typicky novoanglická stavba z bíle natřených trámů a stejně barevným plotem stála vlevo pod silnicí klesající z Mount Arbor nad molem u Bear Lake. Skrytá v borovém lese, mohla být pohodlně přehlížená i opomíjená. Home byl dětský útulek.

     Ředitelka domova – sympatická paní Websterová – nejprve stiskla Kareninu ruku venku na zahradě a pak jí provedla domovem až do své kanceláře.

     „Dáváte přednost kávě nebo čaji?“ zeptala se paní Websterová, když se obě posadily do

pohodlných koženkových křesel naproti sobě přes úzký stůl.

     „Myslím, že dám přednost čaji, “ odpověděla Karen.

     „Ó, to děláte dobře zlatíčko. Tenhle čaj“ – paní Websterová zachrastila černozlatou

plechovkou – „mi přivezl můj synovec z Orientu. Jistě vám zachutná.“ Ředitelka mrkla

na Karen pravým okem a ztišila hlas. „Já mám svojí kávu z Holandska, taky od George.

A občas si jí něčím vylepším, víte co mám na mysli… Humani nil a me alienum Puto, řeklo by se vznešenou latinou.‘‘

     Karen se srdečně usmála na souhlas, ačkoli nerozuměla jedinému ředitelčinu slovu.

     „Šálek dobré kávy a něco ostřejšího k tomu, to ještě nikoho za Elvisem neposlalo,“ pokračovala Dorothea. 

     „Váš synovec hodně cestuje.“

     „Ach, myslíte George? Víte, on je diplomat. Má to v popisu práce. Žil nějaký čas v Evropě – Británie, Holandsko, Švédsko…  a teď je už přes rok v Indii. Čas od času mi pošle videokazetu z míst, které navštívil. Copak v Evropě, to by mu člověk záviděl, ale ta asijská bída! Každý kus ovoce, aby si našinec pořádně vypral v hypermanganu. Na jedné z těch kazet je natočená indická žena, která suší kravská lejna na topení. Pane jo! Stejnou rukou, kterou uplácává ty, ‘‘ ( Dorothea cenzorsky hvízdla ) ,,však víte, míchá ta ženská nějakej místní blevajz v kotlíku.‘‘ Ředitelka zkřivila obličej a ukazováčkem do otevřených úst několikrát naznačila tendenci zvracet. Novinářku to rozesmálo přeci jen upřímněji, než předstírání lingvistických znalostí. ,,Pokud jde o George, je to moc hodný kluk. Perspektivní a mladý, jako vy Karen.“

     Karen se úsměvu nezbavila. „Děkuji paní Websterová.“

     „Není zač, není zač.“ Paní Webstrová svou odpověď více zpívala, než odříkala. Vstala z

pohodlného křesla, nalila vodu do konvice a připravila šálky. Pak se znovu posadila za stůl.

     Na svém království si nechávala záležet. Karen viděla naproti sobě sympatickou moudrou ženu – tvrdou a průbojnou, když bylo třeba, ale i něžnou a mateřskou k opuštěným dětským srdcím. Neznala pracovní dobu a skoro ani víkendy. Žila jen pro ty děti a ty jí její houževnatost oplácely vděčností a láskou. Byla na ně na všechny pyšná, obklopená

nevinnými dětskými tvářičkami, z nichž některé se poprvé usmály až v Home. Možná proto,

že je čísi jemná dlaň pohladila láskyplně po tváři. Paní Websterová uměla nejlépe ze všech utírat slzy. A když přeci jen někoho přepadl žal – v noci, v husté tmě, když nemohl usnout – paní Websterová přinesla sklenici teplého mléka, přisedla si na postel, otřela slzičky z tváře a otevřela kouzelnou pohádkovou knížku.

     Kareniny oči sklouzly na jmenovku na psacím stole. DOROTHEA WEBSTEROVÁ –

ŘEDITELKA stálo tam. Postava sedící za jmenovkou tomu odpovídala. Mohlo jí být

něco kolem šedesátky. Její elegance prozrazovala duši skutečné dámy. Dlouhé šedivé

vlasy měla v zadu sepnuté sponkou. Dorothea byla odmalička vysoká a štíhlá, ale ne

vyzáblá. Když jí čas pokryl obličej vráskami, její půvab se s tím vyrovnal s elegancí.

Oči měla velké, velké modré a milující. Vždy elegantně a decentně oblečená a nalíčená.

Brýle na čtení – takzvané půlky – měla zavěšené na krku na zlatavém řetízku. Slušely jí

více, než šňůra perel, která by Dorothee mrzačila její půvab. Co se šperků týče, nosila

ředitelka ústavu Home ve Vermontu pouze zlatý snubní prsten a různé nevelké

klipsny na uších. Dnes měla černé.

     Kareniny oči přejely od jmenovky přes stoh papírů až k dvěma stříbrným rámečkům s

fotografiemi. První ukazovala silnějšího šedovlasého muže v kostkované košili a vysokých

rybářských holinách, jak se směje nad svým obrovským úlovkem. Druh té ryby Karen nepoznala. Na druhé fotografii byl vysoký štíhlý mladík ve vycházkové uniformě US

Air Force. „Vaše rodina?“ zeptala se novinářka.

     Ředitelka sklopila zrak. Dívala se teď do papírů na stole. Pak oči znovu zvedla. Karen si

všimla, že se změnily. Byly nyní zamyšlenější. Zvlhly, jako by do nich napadaly střípky smutku.

     „Ano, “ řekla ředitelka tiše. Usmála se, když odpovídala, ale čelo se jí přes to svraštilo a objevilo se na něm několik hlubokých vrásek.

     Podívala se z okna.

     Venku si na houpačce hrál malý chlapec s o něco starším děvčátkem.

     „Jsou mrtví, “  pokračovala paní Websterová.

     Novinářku to zarazilo. Cítila, že zrudla. Ta dáma před ní byla až přespříliš emotivní.

Karen jako by její náladu přejímala. Cítila se tou milou paní Websterovou nesmírně ovlivněná. Teď zjistila, že mají podobný osud. Smrt sežrala duše jejich nejbližších.

     „Promiňte, to mě mrzí, “  začala Karen omluvně.

     Dorothea vrátila svůj pohled do místnosti. Podívala se na fotografie, pak na Karen.

Teď se usmála už mnohem srdečněji. „To nic drahoušku, “ řekla, jako by to byla Karen,

kdo potřebuje uchlácholit. „Víte Patrick, můj manžel měl problémy se srdcem. Pořád

musel brát Digitális. Přežil dva ošklivé infarkty“ – na chvíli se odmlčela a její spodní ret se

zachvěl – „bohužel, ten třetí ne. To když přišla ta zpráva z Perského Zálivu, že náš David

je…mrtvý.“

     Karen se cítila hrozně, naplněná pocitem viny, že tohle téma vůbec kdy začala. Ona přeci

přijela kvůli úplně jiné tragédii.

     K houpajícímu se párku venku za oknem přiběhlo ještě tak pět, nebo šest mrňat. Dali hlavy

dohromady, něco si pošeptali a pak se s křikem rozeběhli.

     „Víte, nebýt tady toho… ,“ ředitelka pokrčila rameny a zrakem změřila celou svojí kancelář  „…všeho. …Dětí, práce… rozumíte?“                     

     Konvice s vařící vodou se vypnula.

     Paní Websterová vstala, oběma nalila (sobě ovšem silnou kávu s třemi kostkami cukru a kapkou likéru) a znovu se posadila naproti Karen, která v duchu děkovala bohu, že se tohle nepříjemné téma rozplynulo jako pára nad hrncem.

     Dorothea si pomalu míchala svojí kávu – cukr se líně rozpouštěl v nápoji, který zavoněl její kanceláří –, pak přestala a vážně se zadívala na Karen. „Než jsem vám volala do motelu, tak jsem četla vaše články. Musím uznat, že máte styl, i když mi The Easterner zrovna… řekněme, že je to na můj vkus trochu moc žurnalistického bahna.“

Usmála se. „Já mám poslední roky čas tak akorát na Steep Meadows Gazette. Znáte to.

Fiscovic kočka spadla ze stromu, Reedová má dvojčata, suchá zima neohrozí úrodu.“ Karen jí úsměv oplatila. Paní Websterová navázala: „Víte, ta strašná tragédie s Paulou

Hootkinsovou a její matkou… noční zákaz vycházení. To všechno tu rozvířilo strašnou

spoustu emocí. Harvey Hootkins toho pro tohle město neudělal zrovna málo a teď sedí

v šerifově cele, protože se ho šerif Gale snaží ochránit před sebou samým, ale kdo tohle chápe? Steep Meadows bylo ještě před nedávnem jedno z mála měst v Americe, kde se

nezamykalo. Proto tady Hootkinsovi žili. Ptala jsem se sama sebe: kdo může něco tak

nelidského a bezbožného udělat nevinné dívce. Proč se tohle děje lidem, kteří nikomu neublížili? Pane bože, vždyť Hootkinsovi byli v kostele mezi prvními! On to udělal naschvál, že, slečno Tateová? Chce v nás zabít čistotu a nevinnost.‘‘

     Novinářka svraštěla čelo. „Co se my snažíte povědět paní Websterová?“

     „Policie, ani FBI tomu nevěnují pozornost. Abyste pochopila… Derek, tedy Derek Wilcox, můj chovanec, který našel tělo Pauly Hootkinsové má zvláštní druh intuice.

Tedy ne jako třeba vy, nebo já, nebo ostatní děti. Víte, on je velice plachý a melancholický, ale zároveň disponuje velmi zvláštními schopnostmi.“

     Karen zpozorněla. „A to konkrétně jsou?“

     Paní Websterová usrkla horkou kávu z modrého hrnku s nápisem Pro klid duše.

     „Parapsychologové to označují jako fenomén PSI.“

     „Takže on je medium?“

     „Spíš telepat, nebo jasnovidec. Někdo se s tím narodí, jiní tu schopnost získávají prostřednictvím nějaké traumatizující události.“

     Novinářka zapnula na svém diktafonu tlačítko pro nahrávání. Pak se zeptala: „Ten váš chlapec… ehm…“

     „Derek Wilcox.“

     „Ano, jistě. Derek Wilcox, díky. On je ten první, nebo ten druhý případ?“

     „Bohužel ten druhý. Slyšela jste někdy o náboženské sektě Chrám Světla?“

     Ano, psali jsme o ní ve spojitosti s dalšími sektami. Myslím, že šlo o portrét Charlese Mansona a osudy ostatních z Rodiny.“

     „Fajn, Derekova matka byla její členkou dva roky a svého syna neváhala do těch špinavostí  zatáhnout s sebou, rozumíte? Žádné harmonické rodinné vztahy jako v těch seriálech v televizi.“ Při slově harmonické, naznačila ředitelka ukazováčky a prostředníky obou rukou vzdušné uvozovky.

     „Proboha!“ vydechla novinářka.

     „Nikdo si nedokáže představit, co musel vytrpět, než ho našli. Stalo se to shodou okolností

tady poblíž, v Hoggově domě na Central Hill, takže lidé z Meadows o tom leccos vědí. Nikdo z té sekty se ve městě nikdy neobjevil. Kdo ví, kam jezdili nakupovat.Tehdy byl šerifem J. D. Parker. Netušil chudák stará co s tím. Víte, dost se mu do toho pletla FBI.

Jisté zůstává, že se ve zdech Hoggova domu našla zazděná ve stěnách nějaká těla. Jedna žena tam porodila a svoje dítě pak hodila do studny. Starý Parker tam byl, když do domu vtrhla FBI. Od té doby je…je tak nějak zvláštní. Prý viděl víc, než chtěl.“

     „A ten chlapec?“ zeptala se Karen.

     „Dereka týrali ve sklepě. Už před tím, než se jeho matka nechala zblbnout těma zvířatama, docházelo z její strany k týrání. Po Hoggově domě vystřídal ústav za ústavem.

Když jsem dostala na stůl jeho papíry, rázně jsem ho odmítla. Myslela jsem si, že by mu jenom uškodilo, být tak blízko… však mi rozumíte. Ale dnes jsem slečno Tateová nesmírně

ráda, že mne tenkrát přemluvili.“

     „To je velice dojemný příběh, paní Websterová. Ovšem já nechápu -“

     „Pointu?, “ přerušila ředitelka Kareninu otázku. „No jistě. Říkám vám to, protože tím jeho nálezem toho Hootkinsovic děvčete celá ta věc nekončí.“

     „Obávám se, že vám nerozumím.“

     Ředitelka se naklonila přes svůj stůl, blíž k novinářčině tváři, skryla Kareniny ruce ve svých dlaních a tichounce zašeptala: „Tři věci slečno Tateová. Za prvé : bojím se, že uvnitř Dereka je od jisté doby něco víc, než jenom PSI. Možná ZLO nebo duchové z Pekla. Za druhé: Derek vás nakreslil. Za třetí: on zná pravdu. Ví, kdo je ten vrah.“

-2-

     Obě ženy prošly dlouhou halou kolem jídelny a společenské místnosti. Na schodech do

druhého patra potkaly běžící děvčátko s červenou obručí. Nahoře zamířily  vpravo, až k předposledním dveřím na pravé straně chodby.

     „Tohle je Derekův pokoj. Až skončíte, zastavte se u mě, “ řekla ředitelka.

     Karen to s dětmi moc neuměla. Nestýkala se s nimi zrovna často. Na tohle měla talent Tina. Po smrti obou rodičů  se uměla postarat o obě své mladší sestry. Zvládla vlastní rodinu, náročnou práci veterinářky, Brendu i Karen.

     Novinářka pětkrát rychle zaklepala na dveře Derekova pokoje.

     „Dále,“ ozval se chlapcův hlas.

     Karen vešla.

     Do pokoje svítilo příjemné podzimní slunce. Jemný vánek si pohrával se záclonou. Všude kolem, kam jen oko dohlédlo, byly všelijaké dětské kresby a figurky z papíru i z hlíny. Derek seděl na ustlané posteli pod poličkou s fotografií psa v pozlaceném rámečku.

     „Ahoj Dereku, já jsem Karen. Máš to tady opravdu moc pěkné, “ začala novinářka.

     Derek Wilcox odložil čtvrtku i uhel a podíval se na Karen. Zamrazilo jí. Chlapec měl popálený obličej a pravou ruku nepřirozeně svěšenou, jako by mu někdo právě vykloubil rameno a zlomil klíční kost.

     „Ahoj, “ odpověděl Derek.

     „Dereku…já… přišla jsem…ehm… můžu se posadit? Karen ukázala prstem na zelené křeslo.

     Chlapec mírně přikývl. „Přišla jste kvůli Paule Hootkinsové, co?“

     „Ano. Ty mě Dereku neznáš? Paní Websterová mi vyprávěla, že jsi nakreslil …“

     „Jste od FBI?“ přerušil jí chlapec.

     „Ne, píšu pro jeden časopis v New Yorku.“

     „Ach tak. Novinářka.“

     Karen se usmála. „Snažím se o to.“

     „Snažíte? Proč, nejste třída? Těžká váha ?“

     „Ne, to ne… vlastně nevím.“

     (Za prvé: Bojím se, že uvnitř Dereka je od jisté doby něco víc, než  jenom PSI.)

     „Nejde to takhle říct.“ Karen si představovala rozhovor s desetiletým chlapcem trochu jinak.

     „Jak? Jak jste si to představovala? Že budete sedět s diktafonem v ruce a já vám v slzách

povyprávím co a jak ?“

     Karen na toho chlapce vykulila svoje hnědé oči. Byl sebevědomý a mluvil jako by mu bylo třicet a ne pouhých deset let. Navíc –

     „Dereku, ty víš co si myslím?“

     „Jenom když chci. Když se soustředím, můžu slyšet myšlenky ve vaší hlavě. Míval jsem

to už dřív, ale nikdy to nebylo tak krásné jako teď, Karen. Víte, lhal jsem. Vím, že nejste od FBI. Znám vás… znám vás ze sna. Nechci vám ublížit. Ne dnes.“

     „Páni, no to se mi ulevilo, “ prohodila Karen sarkastickým tónem.

     „V televizi dospělí poslouchají takové jako jsem já, ne? Jenže mě nikdo neposlouchá.

Oni mi nevěří, jenom paní Websterová, “ pronesl Derek smutně.

     Karen se v křesle naklonila blíž k chlapci. „Já ano. Já ti věřím Dereku. Mluv! Pověz mi

všechno co víš. Prosím tě, mluv!“

     Derek se zahleděl do Kareniných očí.

     (…něco víc, než jenom PSI.)

     „Přísaháte?“

    Karen se naklonila ještě blíž, vzala chlapcovu zdravou ruku a skryla jí ve svých dlaních.

„Na to vem jed, Dereku.“

     „Ten muž, který zabil Paulu Hootkinsovou hrozně trpí. Chci říct – on není zlý. Musí to

dělat. Musí zabíjet lidi, aby Ona měla co žrát.“

     Derekův obličej zrudl.

     Karen pustila jeho ruku.

     (…on zná pravdu. Ví, kdo je ten vrah.)

     „Co to povídáš? Jaká ona?… slyšíš? Dereku, kdo je ona?“

     „Smrt!“ vykřikl chlapec. „Smrt, smrt, smrt…“ opakoval nahlas, až mu z úst vyhrkly sliny, jako tehdy v Mauryho pile, když se třásl pod náporem neznámé síly. Jeho oči jí probodávaly. Derekova hlava se začala podivně škubat v nějaké strašlivé křeči. Jeho panenky zalezly do očních důlků, naplněných bělmem. Pak křeče ustoupily. Bělma a otevřená ústa hleděla přímo do křesla, kde seděla Karen. Teď chlapcova víčka prudce klesla. Karen se příšerně lekla. Z  Derekových úst vyšlehl hluboký hrdelní hlas. Karen z nich ucítila odporný čpavý zápach. Když se chlapcova víčka opět zvedla, už pod nimi nebyla žádná bělma, nýbrž – bože! – rubínově rudé oči.

     Karen ani v nejmenším netušila, jak to ten kluk dělá. Cítila jen, že musí pryč – rychle a okamžitě.

     Zvedla se z křesla a zamířila ke dveřím.

     Klíč v zámku se sám od sebe otočil, okno se zabouchlo, fotografie Lucifera spadla z poličky na zem.

     „Stůj!“ zavelel hrdelní hlas z chlapcových úst. Jeho palec ukázal na vlastní obličej. „Není

překrásný? Dotkl jsem se jeho vyjímečné mysli. Tohle jsi chtěla vidět Karen? TOHLE? Nebo snad jiné zázraky mého světa?“

     Obrazovka malého přenosného televizoru vedle knihovničky  se rozsvítila. Objevil se

záběr na trosky havarovaného letadla. Hlas moderátorky zpráv v jedenáct četl komentář:

Dnes odpoledne, krátce po druhé hodině, došlo v blízkosti letiště u města Spokane k havárii jumbo-jetu Boeing 747 společnosti United Airlines, který se dostal přímo do centra sněhové bouře. Katastrofu nepřežil nikdo z posádky ani z cestujících. Tiskový mluvčí United Airlines ve svém prohlášení…

     Bylo to dílo tvora, který jí sledoval s pobaveným výrazem ve tváři.

     (Možná ZLO nebo duchové z Pekla.)

     „Kdo sakra jsi?“ vykřikla Karen do rudých očí.

     V obrazovce televizoru se objevila ona sama. Byla úplně nahá. Kůži měla od hlavy až k patě zbrocenou krví. Přetahovala předkožku na Christopherově vztyčeném údu a pomalu si zasouvala jeho prokrvený žalud do úst. Její kadeře se pohybovaly v rytmu vášnivé felace. Krvavá děvka občas pustila Christopherovo mužství z úst a purpurovým koncem si přejela po rtech, jako by to byla rtěnka. Christopherova hlava visela přes roh matrace dolů z postele. Hrdlo měl podžezané a z otevřených úst mu vylézaly masité stonožky.

     Ten nechutný obraz reflektovalo sklo velkého okna, v němž přízračné průhledné obličeje

bledých holohlavých bytostí jednohlasně šeptali v rámci své divoké masturbace: Je nesčíselně způsobů. Myriády bran. Nevyčerpatelná paleta bolestí, které v jediném okamžiku dokáží zkroutit lidské tělo v křečích. Svět je aréna násilí pro boj těch silnějších se slabými. Zadívej se pozorně na rudé krůpěje krve, na tratoliště zasychající v místech zločinů. Spatříš noty VELKÉ OPERY. Jdi a sepisuj její libreto.

     Mrtvý Christopher ejakuloval do Kareniných úst dehtově černým spermatem.

     Karen – ta skutečná Karen – si dlaní překryla ústa. K ukazováčku jí po tvářích stekly slzy. „Proč mi tohle děláš?“ zavzlykala.

     „Já?“ ozval se znovu ten hluboký hlas z Derekových úst. „Já nejsem osud mé dítě.

Jsem mnohem více nevyhnutelná skutečnost, ale ne osud. To jemu vzpílej!“

     „K-k-k-k-kdo jsi? Kdo proboha jsi?

     „Proboha?“ hlas se zasmál. „Jak neuvěřitelně omezená slovní zásoba na někoho, kdo se tím živí Karen. Já jsem Rmutný Poutník. Duch Žní. Jsem prvotní strach i beznaděj. Jsem temnota pod tvojí postelí . Žal v miliónech hlav. Nikdy Alfa, ale vždy jen Omega. Jsem

definitivní konec všeho. Ve mně se rozpíná bolest i vysvobození. Já strkám nepozorné děti do cesty opilým řidičům. Podávám sekery do třesoucích se rukou plačících děvčátek, které už jejich otec nikdy nezneuctí. Já přikládám hlavně revolverů ke spánkům zoufalců. Já

váži oprátku z pupeční šňůry novorozencům a topím je v plodové vodě. To já hraji kuželky s lidskými těly na stanicích metra a jsem to znovu já, kdo s večerem slouží sebevražednou mši smíření za řidiče, kteří si všimnou, jaké břemeno vláčí kolejištěm. Já jsem Karen

bezpohlavní Princ Temnot, jehož skutečné jméno nedokáží lidská ústa vyslovit… jsem Smrt!, dejme tomu.

     Derek – nebo to monstrum – si roztrhl žluté tričko. Póry jeho pokožky se zvětšovaly, jak

jimi  ven – z jeho nitra – vypadávaly stovky slizkých larev, z nichž se na zeleném koberci

vedle Derekových nohou okamžitě líhly můry smrtihlava.

     Tehdy Karen omdlela.

     Když se probudila z mrákot, Derekův pokoj vypadal obyčejně. Televize byla vypnutá, dveře dokořán, obrázek psa na poličce nad postelí. Asi sedm dětí v čele s paní Websterovou se nad ní starostlivě sklánělo.

     Karen vstala a vyměnila si s ředitelkou pohled. Oči paní Websterové byly naplněny pochopením.

     Ztěžka seběhla schody, prošla halou a venku zamířila ke svému autu.

     Vedle něho stál Derek Wilcox.

     Karen se zastavila. Co od ní může ještě chtít ?

     Derek upustil do trávy vedle předního kola escortu nějaký obrázek a pak se rozeběhl směrem ke kotci s vlčákem, pískaje na píšťalku od Stevena Williamse.

     Karen se odvážila vykročit až tehdy, když Derek Wilcox zmizel. Sklonila se vedle auta, sebrala ten kus papíru a zadívala se na jeho obsah. Našla tam jméno Charlese McCoye…

dům, kde žije, adresu, jeho tvář a v neposlední řadě také kresbu velkého smrtihlava.