Libreto Karen Tateové, 4. díl


     Novinářka bedlivě sledovala veškeré Malířovy stopy: místa, časy, astrologické korespondence, kdy udeřil. Pečlivě studovala fotografie jeho krvavých kreseb – tak chladných a zvrácených, přesto neuvěřitelně realistických. Malíř úzkostlivě dbal na dokonalou perspektivu prostorového zobrazení. Byl perfektní jako mráz, který dýchá na zimní okna své ledové fantazie. Klidně mohl vystavovat v prestižních galeriích, ale nakonec si zvolil docela jinou kariéru.

     Pro Karen znamenal Malíř vzrušující téma. Tenhle řezník byl až pozoruhodně vyjímečný. A právě vrahova vyjímečnost způsobila to, že se novinářčin zájem brzy změnil v tichou soukromou posedlost. Pověstný nos Karen Tateové zavětřil mnohem temnější motivy (kterým novinářka nerozuměla), než-li ty, s nimiž brali životy David Berkowitz, Ted Bundy, Albert De Salvo, Ed gein, Albert Fish, nebo Ed Kemper. Tenhle muž byl jiný.

     Média jej nazvali Malířem, ale ve skutečnosti se jmenoval Charles McCoy. Jenže to už bylo strašně moc dávno. Od chvíle, kdy Charles namaloval na omšelou zeď levného motelu Blue Eden v Massachusetts svojí prvotinu z podřezaných tepen své první oběti, stal se Malířem.

     Malíř měl doposud na svědomí (pokud uvnitř něho něco jako svědomí vůbec bylo), osm obětí, jejichž těla se doposud našla, ovšem odhady FBI počítaly s cifrou o něco vyšší; do vysílání rádia KWMC na Rhode Islandu volal neznámý muž, jenž tvrdil, že je vrah – Malíř. „Zabil jsem jich dvacet,“ přiznal chraplavý mužský hlas moderátorce Shawney Love. Mohlo jít o nevhodný žert, ale zároveň se mohla také najít další těla. Federálům ani policii nepřipadalo pravděpodobné, že by Malíř přestal. Mimo to, bestie byla stále na svobodě – hladová, číhající na svou kořist, neustále připravená zaútočit, objevit se za zády a bodnout, praštit, dusit, škrtit… a pak, pak krví na bělostnou zeď ztvárnit to, co bestie vidí, když zavírá oči. Karen znala ten ilustrovaný svět mrtvolné morbidity z policejních fotografií, které čert ví kde sehnal šéfredaktor Mitch. „Poldové mi toho hodně dlužej, zlato,“ říkal, když hodil Karen na stůl rozlepenou papírovou obálku a prsty si pak přejel po rtech, jako by je zapínal na zip. Tak poznala novinářka krví ilustrovaný svět mrtvolné morbidity, kde se zmrzačená zahnívající těla proplétají v divokých sexuálních orgiích, spolu se vzrušenými, ale i vykastrovanými a bezpohlavními démony s blanitými křídly, poletujícími nad hlavami ghůlů a lykantropů v temném světě děsů a výkřiků, kde se ze soumračných močálů tyčí k apokalyptickým nebesům kyklopské věže rouhavých templů a groteskní chrliči zvracejí tmavou krev z gotických katedrál.

     Násilí. Výkřiky. Krev. Extáze. Orgasmus. Sladká chuť masa v ústech.

     Malíř měl talent!

     Přes všechno to novinářčino pachtění a mravenčí práci, ze které Karen často bolívala hlava, to byla stará dobrá náhoda, která dala jméno chladnokrevné bestii. Přesto byla hrdá. Panáci z FBI, celé NCAVC i policie – kdo z nich věděl o Charlesi McCoyovi? Sbírali nejrůznější stopy, analyzovali údaje a vytvářeli vrahův psychologický portrét. Podle něj byl Malíř  mobilní sériový vrah, organizovaný zabiják, nadprůměrně inteligentní sociopat, fixovaný mučivým submisivním vztahem k nějaké dominantní osobě s vyloučením matky… přibližně šest stop vysoký černovlasý běloch, který možná studoval nějaký umělecký obor, nebo navštěvoval podobně zaměřené semináře. Bezpečnostní složky vyčkávaly na Malířovu osudovou chybu. Co jim zbývalo? Počítač VICAPu nenašel mezi šesti tisíci případy a sedmi tisíci oběťmi žádné srovnání s Malířovým uměním. Byly v koncích. Lidský predátor se otíral o lidi na ulicích, v metru, na eskalátoru v supermarketu a možná… kdo ví?… možná právě teď hladí po vlasech jejich dcerku nebo synka, když ve zpocené dlani své kapsy svírá břitvu. Možná, až se od téhle rasoviny konečně vrátí domů, bude je čekat rodina způsobně usazená kolem kuchyňského stolu, s rukama složenýma jak školáci hned vedle talířů s vlastními vnitřnostmi a do bytu jim přibude nový obraz.

     Malíř nechyboval.       

     Astrální fluidum Malířova zla, ony neviditelné larvy hněvu, zloby a sexuálního běsnění

se v tichosti modifikovaly, připoutané k jeho obrazům rodivšími se elementály. Toho si

nemohl všimnout  nikdo z agentů FBI, kteří v Quenticu dnem i nocí studovali Malířovy

složky. Každý z nich byl příliš opotřebovaný logickými zákony reality. Jejich vnitřní zrak utlumil už konec puberty a pěstěný smysl pro logično a exaktní přístup v nich tenhle dar

do poslední kapky eliminoval. Pramen jejich esoterní intuice vyschl v poušti dospělosti.

Nemohli to vidět, nemohli to ani cítit. Ne tak, jako Derek Wilcox.

 

 

 

 

                                                                     -2-

 

 

 

 

     Život, který se rodil na stěně v pokoji číslo lO2 by byl podle Buda Steina nečistý.

A přesně tak také jezero zamrzlo. Jako nečistá pohlednice Satanova světa.

     Když se hladina znovu zčeřila, pronikla pokojem vůně čajových růží.

     Jezero změnilo svůj výraz, jako mechanický billboard.

 

 

 

                                                                     -3-

 

 

 

 

     Tyhle své dny nenáviděla Karen ze všeho nejvíc. Hlava jí bolela, byla nervózní…

zato Christopher, náš pan dokonalý přímo zářil. Jen počkej, tohle ti dám pěkně sežrat,

pomyslela si. Počká si hezky trpělivě až tohle její pravidelné cyklické peklo pomine

(už se nemohla dočkat, až ten tlak opadne z jejího těla) a jakmile Christopher prozradí svůj chtíč pořádnou erekcí, vystrčí na něho z pod pokrývky jejich postele svůj nahý zadeček, rozsvítí lampičku a klidně přelouská třeba i celý Kafkův Proces. Má pan skvělý obě ruce zdravé? Bingo! Vystačí si sám. To, že dnes Christophera několikrát odstrčila a ani se nenamáhala mu odpovědět na pozdrav nestačilo. Dobrou náladu jí navodilo až tohle tiché spřádání nitek pomsty. Lehce se usmála, pak vstala z postele, osprchovala se, oblékla si tmavomodrý kostým a vyrazila na svůj hon za senzací.

     Mozartova Malá noční hudba jí pomalu uklidňovala za volantem purpurového escortu

kombi. V té rajské zahradě tónů se dal zvládnout i ten proklatý menses. Chvilku si vyčítala,

zda-li to dnes ráno s Christopherem přeci jen nepřehnala, jenže pak… pak už myslela jen a

jen na svou práci.

     Kdyby měla vyprávět příběh o tom, za jakých okolností zjistila Malířovo pravé jméno

nějakému hollywoodskému scénáristovi, vybrala by si nejspíš Chrise Cartera. Kdo jiný, než tvůrce Akt X může mít prospěch z něčeho tak podivuhodného a zároveň děsivě skutečného?

     Na pozadí celé záhady stál postižený desetiletý chlapec Derek Wilcox (Karen se při vzpomínce na něho otřásla odporem. Nebo snad zmatkem?) z dětského domova Home ve Vermontu. Novinářka se rozechvěla znovu, tentokrát slaběji.

     (Vážně strašidelné, jako ten seriál v televizi. Chybí už jenom Mulder a Scullyová. Kdybyste hledali Kuřáka, tak přijďte do Mitchovy kanceláře v Easternerut. To je přímo opiový doupě. No, jestli není Mitch Klein mimozemšťan, tak je určitě mutant… jasně! Vládní experiment, kterej se od rána do večera přecpává majonézou.)

      „Fuj!“ pronesla novinářka rázně do Mozartových sladkých tónů. Vzpomínka na Mitche v ní probudila nikotinovou potřebu. Zapálila si cigaretu a přinutila svůj mozek k bilancím.

     V neděli 3l. října, objevil desetiletý Derek Wilcox při dopolední pochůzce se svým psem

     (jmenoval se Lucifer? Bizarní jméno pro čokla!)

     v rozvalinách staré Mauryho pily ve Steep Meadows ve Vermontu tělo sotva osmileté Pauly Hootkinsové. Ležela zkroucená, nahá, vedle jednoho z těch vysloužilých Mauryho strojů značky Lord, zpola zasypaná  pestrobarevným listím, které sem podzim svlékl z košatých korun stromů skrze trhliny ve střeše pily. Ruce i nohy měla pevně obtočeny ostnatým drátem, který pouštěl rez do hlubokých a doširoka rozšklebených ran v pokožce. Lucifer viděl její tělo rozmazaně a černobíle; její zaschlou krev, řezné rány – místy odkalující vnitřní tělesný vesmír – utrpení, modřiny a bolest, pokálení a znásilnění. To vše pochopil pes svým čichem a kňučel. Ležel vedle nevyvinuté mrtvolky a svým čenichem nasával pach smrti. V prachu na stěně nad tělem Pauly Hootkinsové zaschla krev Malířovy ikony smrti.

     Karen Tateová přijela do Steep Meadows hned druhý den a pak ještě o týden později,

když se Paulina matka – paní Myra Hootkinsová – v zoufalství nad ztrátou své jediné dcery otrávila barbituráty.

     Karenin článek v Esterneru byl ponurý, plný slz, stejně jako Hootkinsovic

dům, který náhle začal vypadat tak prázdně, i s tím zoufalým nářkem Harveyho Hootkinse, sedícího na dřevěné verandě, kde pořád dokola čistil svoje pušky a neustále kohosi vyhlížel s nezkrotnou pomstou v očích, vykukujících zpoza rozcuchaných vlasů, které zešedly. Když toho muže viděla Karen poprvé, myslela si, že to bude on, kdo v ní zanechá nejhlubší dojem, ale mýlila se. Ten, kdo zaujal novinářčinu největší pozornost, byl desetiletý Derek Wilcox,     (Ten zkurvenej Ďábel!) kvůli kterému přijela do Steep Meadows potřetí.

Sdílejte článek

Nový komentář