Libreto Karen Tateové, 1. díl


KAREN

-1-

     Karen prudce rozrazila oprýskané dveře pokoje číslo 102 a vyběhla na potemnělou chodbu. Jehly vysokých podpatků černých lodiček trýznily starý ochozený běhoun neurčité barvy, jako by  chtěly do špíny zažrané v umělých vláknech vytetovat prosbu o pomoc.

     Karen doběhla až k zábradlí, které se jako had plazilo podél točitého schodiště hluboko dolů.

     Zpomalila.

     Hlava ji nesnesitelně bolela; točila se jí nevolností z toho nevýslovně odporného hnusu tam v té místnosti, kterou tak bleskurychle opustila. Cítila zrychlené rytmické bušení srdce uvnitř hrudníku – tak strašně, strašně hlasité, že vyvolávalo dojem ozvěny, vracející se k ní z příšeří klaustrofobického prostoru uvnitř domu.

     Tepna na jejím krku několikrát citelně zapracovala.

     Zaposlouchala se.

     Na samém konci dlouhé ( geometricky odpudivě pravidelné ) chodby vlevo mírně zamrkalo jediné provozuschopné světlo poklesem proudu. Skrze nepatrné škvíry mezi dveřmi a zárubněmi doléhaly ke Kareniným uším zcela běžné zvuky obyčejného všedního dne: přitroublé hlásky kreslených postaviček z dětské televizní šou, vzteklá slova naštvané hip-hopové odrhovačky z nahlas puštěného sterea, v bytě za jejími zády vedl nějaký nesmiřitelný mexický pár nekonečnou hádku ve španělštině, uvnitř stoosmičky cinkla mikrovlnná trouba. Jinak nic. Nic, než hlasitý, horký dech v ústech.

     Teď už stála – nevnímala přesný okamžik toho, kdy a jak se zastavila – stála, třásla se a vrávorala nad spirálou schodů, jako nad propastí.

     Polekaně couvla, očekávajíc, že jí každičkou chvíli cosi ( možná ta věc z pokoje 102 ) pevně chytne za vlasy, nebo jí mrtvolně studenými pažemi sevře v dusivém obětí kolem ramen a hodí jí tam dolů – mrští s ní o dlažbu pod zubatými stupni schodiště. Padala by, křičela by a vlála vzduchem, přitahovaná gravitací a smrtí. Kruh lemovaný zábradlím by byl stále větší a větší, rostoucí hladem po jejím mase. A pak, pak by jí náraz zlámal jediným okamžikem dopadu všechny kosti a kůstky v těle, zpřerážel žebra, rozdrtil páteř, zlomil vaz a udělal z ní kus krvavého hadru ( čvachtavý obsah pod zip koronerova pytle ), z něhož pomaličku, polehoučku a se sténáním povstává vyděšený éterický dvojník, jemuž není dopřáno pocítit bolesti pitvy či depresivní samotu a beznaděj hrobu.

     Něco uvnitř její mysli varovalo hlubokým tónem nelidského bublání slov: Ó ubožátko Karen. Tohle přeci není jeden z těch tvých zpocených snů, bláhová holčičko. Dnes tě neprobere žádné leknutí. Chaos všech zvuků v její hlavě splynul v jedinou kakofonickou kouli, valící se po stěnách její lebky, jejíž osu tvořil ten blátivý murmur, kolem něhož stoupaly praskající bubliny vzpomínek: tlukot srdce embrya v prenatálním věku, prvotní výkřik  rezonující porodním sálem, hlasy – stovky a tisíce šepotů, jemný zvuk malého mechanismu uvnitř porcelánové hrací skříňky, groteskní melodie ukolébavky zpívané pozpátku, pouťová melodie z Domu hrůzy na oslavách 4. července, zvuk sání mateřského mléka.

       (To je konec. Umřu.

       To je možné ubožátko. Váha tvého masa a kostí zvíří prach(

     Byl to snad hlas její matky, který zoufale křičel to plačtivé: Utíkej princezno! Běž, nač čekáš?! Tak běž, Karéééén! ?

     Nejistě ( jako slepec, hledající potřebný předmět ) natáhla pravou ruku, to pro rovnováhu, aby se ubezpečila, že nespadne,

      (Váha tvého masa a kostí zvíří prach)

     a krůček po krůčku do strany ustupovala od schodiště, dokud se její zpocená dlaň nedotkla zažloutlé zdi ozdobené pestrobarevnými graffiti, obscénními rytinami a výhrůžnými značkami lokálních gangů.

     Opřela se. Zeď jí ušpinila záda tmavomodrého kostýmu. Drobná dívčí ramena překryla mužský akt malovaný alla prima panensky nezkušenou rukou. Nahý muž na špinavé zdi připomínal Krista: stejné rány od římských bičů, stejná poloha ukřižování s hlavou svěšenou, jako kdyby mu ztěžkla jedna z mozkových hemisfér, stejná trnová koruna vražená do krví zbroceného čela. Jeho hlava s jemně zvířecími rysy a stočenými beraními rohy i dlouhý vztyčený penis, který se právě chystal ochutnat vypasený stařec se svatozáří nad hlavou a bujnými ženskými ňadry na ochlupené hrudi, nahrávaly tušení, že se na stěnách bohem zapomenutých newyorských domů vyprávějí docela jiné příběhy, než-li je ten o Josefovi, Marii a jejich nemanželském synkovi.

     Ze všech věcí na světě nyní nejvíc toužila po cigaretě, jenže kabelku otevřela s přílišnou nervozitou v prstech, takže se její obsah roztrousil po podlaze.

     „Doprdele!“ zaklela tiše.

     Šminky, papírové kapesníky, diktafon Toshiba, hnědá kožená peněženka se svazkem klíčů na stříbřitém řetízku, menstruační tampóny, plastické tuby s pilulkami proti bolestem hlavy s vitamíny, lehkými antidepresivy a antikoncepcí, mobilní telefon – všechno to bez ladu a skladu naházela zpátky. Kabelka se nafoukla. Prsteníček levé ruky při tom zchudl o svůj pěstěný dlouhý nehet. „Au, ssss!“ Karen vsunula jeho bříško do nalíčeného oválu svých rtů, jako malé děcko, žužlající dudlík kojenecké lahve. Stačilo málo – jen nahlas přečíst pár vět a souvětí z těch počmáraných zdí kolem, aby trumfla své ubohé „Doprdele!“  Pár těch vulgarit, vyrytých do stěn, by jistě dokázalo uvolnit hlavici svěráku, v jehož čelistech uvízla, jako bezbranná muška v lepkavé pasti mucholapky.  Dovolila svým myšlenkám surfovat peklem se všemi čerty a ďábly, hajzlem a výkaly i bohatou biologickou terminologií, aby se s dlaní na čele ještě dvakrát vrátila ke svému prostému „Doprdele!“

     Sundala si stříbrné obroučky brýlí. Kdesi na schodech dozníval stále pomaleji rotující čtvrťák. Čokoládová očka několikrát zamžourala. Prostor před ní se zamlžil, tvary ztratily ostrost svých křivek a celé okolí se opticky přetransformovalo v mlžný kaleidoskop, v desítky kartiček Rorschachova testu, jako čerstvý obraz nešikovně politý vodou.

     Raději zavřela oči. Víčka klesla a ona se několikrát hlasitě nadechla, podržela dech v plicích a pak pomalu vydechla. Nádech,

     ( jedna – dva – tři – čtyři )

     podržet,

     ( jedna – dva )

     výdech.

     ( jedna – dva – tři – čtyři )

     Četla kdysi v jedné z těch orientálních příruček alternativní medicíny za 9.90, že právě tohle – ta dechová technika měla svůj název -, skvěle uvolňuje nahromaděné napětí a stres v lidském organismu.

     Začala jemnou masáží kořene nosu v místech, kam jí tlačívaly brýle, když zrovna neměla chuť a náladu na kontaktní čočky.

     Rotující mince zatím utichla.

-2-

     Karen při svém pátrání počítala s problémy. To by konec konců nebylo nic nového pod sluncem. Od té doby, kdy se přistěhovala do New Yorku z Wichita Falls v Texasu a přijala práci v redakci bulvárního týdeníku The Easterner, ( na jaře tomu budou už čtyři roky ) viděla a zažila ledacos. Zvykla si na aroganci mocných, kteří si za své špinavé, krvavé peníze kupovali okolní svět, jako by to byl jablečný koláč od tetičky Maggie, který se dá rozkrájet, vychutnat, zapít zázvorovou limonádou a posléze vykálet. Tihle senátoři se slabostí pro nezletilé holčičky, hvězdy šoubyznysu s nosem napudrovaným poctivým půlgramem koksu, homosexuální párečky z mola módních přehlídek, nikdo z nich neměl nouzi o obrázky mrtvých prezidentů, kterých je zapotřebí při exorcismu vlastních kostlivců v komoře. Pomalu si zvykla na pohled do rozšířených zornic narkomanů, na gesta a slang sotva dospělých delikventů, na ječící sirény policejních aut, na dopravní zácpy, na New York zpívající, milující,  šedivý i barevný, na předměty padající z výšky desítek pater, na všepohlcující karcinom města, na New York umírající.

     Díky svojí práci přicházela v přímý styk s nefalšovanou tváří reality velkoměsta, která jí čím dál tím víc připomínala vrásčitý obličej vysloužilé stárnoucí prostitutky, které už nepomůže žádná, ani ta sebetlustší vrstva líčidel. Ta stará, zapáchající stržená děvka jí denně konfrontovala s krvavou linií metastáz newyorské rakoviny, rozšiřující se dekádu za dekádou podobně jako mužská neplodnost, ozónová díra, HIV pozitivní děcka, nebo počet sebevražd o vánočních svátcích.

     Kolikrát za svojí kariéru uložila Karen na harddisk redakčního počítače nějaký z těch šokujících příběhů milovaných čtenáři se smyslem pro neštěstí svých bližních, kteří pod palcovými titulky, obsahujícími slova o násilí a prolité krvi, nacházeli chlácholivé uspokojení, jež je dokázalo dostatečně oklamat přeludem pseudolži, že tenhle jejich život ( prázdný a šedivý ) přeci jenom není tak špatný? Kolikrát její prsty vyťukávali na klávesnici jejího notebooku příběhy o tichém zoufalství samoty a beznaděje – příběhy, jejichž smutní hrdinové (superstar na poli bolestného šou lidských tragédií) vyzkoušeli svou úplně poslední felaci v životě, když se slzami v očích dýchali do otvorů v hlavních svých devítek, dvaadvacítek či pětačtyřicítek, nebo prostě jen podkopli štokrle pod svýma nohama, aby se vzápětí (pomočení a pokálení) s hlavou v oprátce vznášeli jako pandemonické víly pod lustrem, s patetickým vzkazem přišpendleným ke klopě saka? Už nemohu dál. Promiňte, sbohem.

     Nemělo cenu to počítat. Pomohlo jí to pochopit, že tam za těmi okny Christopherova útulného hnízdečka na Manhattanu (kde už dva a půl roku měla nastěhované svoje věci, a kde potichoučku zabíjela čas úvahami o tom, zda-li je odevzdaný jezevčík Christopher Lester ta pravá partie) hraje orchestr inferna bestiální symfonii o nekonečnu vět, ve které namísto píšťal, žestí a hobojů zní sténání bolesti lacrimoso a pěkně infurianto salvy výstřelů.

     Byla to tragická opera.

     Každý z těch človíčků, hemžících se jako hmyz na ulicích, v metru, nebo v Central Parku, byl ve skutečnosti pouhým (bože, tak zranitelným) hudebním nástrojem v rukách stvořitele. Stačí přeci tak málo: naladit jeho nervy (víc!, víc!, VÍC ) až k prasknutí, a pak se chladným, ocelovým ostřím projet po jeho žilách, jako po strunách violy.

     Když tak po nocích stávala nahá (zpocená sexem a myšlenkou) u velikého okna, skrze které probleskovala světla z ulice, tančící po Chrisově spícím těle třpytem vlhkých krůpějek, filosofovala (obyčejně se sklenkou bourbonu v ruce) potichu o smyslu života – o jeho skutečné ceně.

     (Pane Bože, proč jsme vlastně tady, v tak krutém světě? Proč se nám nezjevíš a neukážeš nám správnou cestu? Proč jsi zaklel svojí jiskru do zvířecího těla? Slyšíš, ty parchante?! Jsi tam vůbec?? )

     Její zrak, prostupující reflexí vlastní nahoty, vždy hledal nějaký záchytný bod v tom mravenčím hemžení tam venku. Snad znamení andělů nebo… nebo…

     Nevěděla. Nedokázala své pocity sjednotit a popsat jako článek pro Mitche Kleina, šéfredaktora The Easterneru. Dokázala najít pouze noční žal a zármutek, podtržený onou velkolepostí rmutného výhledu, doprovázený jemnou, sotva slyšitelnou zvonkohrou kostek ledu uvnitř sklenky.

     Letos v únoru (únor je vůbec ten nejžalostnější a nejnáročnější měsíc v roce, pokud bydlíte poblíž 40. rovnoběžky) napsala Karen do rubriky Pohled zblízka hořký článek o newyorských oknech, původně koncipovaný jako fejeton, ze kterého sešlo. Článek měl úspěch. Po rozhovoru s psychiatrem Arnoldem Gruberem, se kterým si dala schůzku v jednom z barů ve Village, a po přímé účasti na terapeutickém sezení s neurotiky, odhalila šokující statistické procento případů, kdy nás k sebevraždě dohnal právě onen zoufale neměnný výhled z okna, který klidným a soustředěným hlasem hypnoterapeuta šeptával Karen do ucha své ideje, když za nocí stála nahá před chladným velikým sklem.

-3-

     Karen Tateová působila na první pohled průbojně a  energicky. Středně vysoká devětadvacítka s očima barvy mléčné čokolády a blond přelivem na vlnitých vlasech, které si ráda upravovala do nejrůznějších účesů – v práci je nechávala rozpuštěné, v terénu si je svazovala gumičkou do culíku, ale na večírcích s Chrisem  (divadelním kritikem) ráda zvýrazňovala svůj krk a šíji tím, že si je splétala do vkusných drdolů. Otáčelo se za ní (vlastně za jejím bezchybným tělem a pohledným obličejem) mnoho mužů, kteří něco znamenali, což jí  nesmírně lichotilo. Popravdě se neotáčeli pouze muži se slepeckou holí, pokud ovšem chřípí jejich nosu nenasálo vzrušující vůni její ženskosti a parfému Moschus. O jejím piercingovém kroužku s ozdobnou kuličkou, opálem a miniaturním skarabeem, který si nechala vsadit do půpíku, věděl kdekdo, ale o třícentimetrovém Pestrokřídleci podražcovém, který rozevíral svá křidélka kousek od úzkého proužku tmavých chloupků nad jejím ženstvím, věděli pouze Chris, muž z tetovacího salonu Voodoo Tatoo a přítelkyně Sebastinana, se kterou Karen brouzdala po nákupech, po barech (na skleničku), diskotékách za tancem, a s níž se navzájem svlékaly a mazlily, když jim sex s jejich protějšky připadal fádní nebo hrubý a hrátky se sebou nudné. K tomu všemu byla ještě majitelkou novinářského šestého smyslu – nosu, který dokáže vyčenichat kdejakou špínu ještě dříve, než začne špinit, jak tomu říkali ostatní kolegové. Jenomže pod skořápkou toho všeho, někde hluboko, hluboko uvnitř – snad v duši a možná že i někde hlouběji (v záduší) zůstávala Karen Tateová pořád tou malou vyděšenou dívenkou z Wichita Falls v Texasu, obklíčenou světem zla, násilí a prolité krve, který v rytmu zvrhlosti a nelidskosti pulsoval právě tady v New Yorku výrazněji, než kdekoli jinde. Jakoby to bylo neoficiální hlavní město Pekla, Dis pandemonia – metropole démonů.

     Ano, slečna „prvotřídní čmuchal“  Tateová (někdy v budoucnu možná paní Lesterová, a když se ozvou mateřské instinkty, tak matka malého Michaela či maličké Caroll – nejlépe však obou) věděla, že jí při jejím pátrání mohou potkat potíže. Cítila je slídit kolem sebe jako hladové vlky už čtyři roky. Jazyky jim vysely z uslintaných čelistí a jejich oči plály hladem. Nakonec tedy rozdělala oheň, ke kterému si přisedla. Tím ohněm se stalo vnitřní přesvědčení, že se jí prostě nemůže nic zlého stát. Krmila plameny ohně polínky sugesce, že právě ona – Karen Samantha Tateová – bude žít a žít životem dítka štěstěny: žádné hloupé nehody, co možná nejlehčí porod, zdravé děti, postup v zaměstnání (možná i serioznější noviny), podzim života završený tichou a bezbolestnou smrtí v obklopení dětí a vnoučat, stále chráněná medailónkem bohorodičky na zlatém řetízku v záňadří, který nesundávala z krku ani při sprchování, ani při milování s Christopherem nebo Sebastianou. Tohle Náboženství optimismu, jak tomu říkával její psychoanalytik Roger, přijala za velmi tragických okolností v šesti letech o vánočních svátcích.

     Pamatovala si to přesně. Bože, jak jen by kdy mohla zapomenout?

     Byly to vánoce jak má být. Po kolena sněhu, který nepřestával padat. Karen a její dvě starší sestry, Brenda a Tina, si právě ten sníh odjely užít k tetě Beth do Seattlu. Jak jen si ty čtyři užívaly!

     Kareniny rodiče zůstali v Texasu, protože Michael Tate měl u firmy na prodej dlažby a obkladů ještě nějakou neodkladnou práci. Jeho manželka jej podpořila svou přítomností. Oba měli přiletět do Seattlu den před Štědrým dnem, ale Michael volal své sestře, že se ještě nejspíše o jeden den opozdí.

     A právě na Štědrý den se to stalo.

     Teta Beth spolu s  Tinou dokončovaly vánoční výzdobu venku na zahradě a Karen malovala v kuchyni obrázek sobího spřežení s usměvavým Santou Clausem, který ze svých sání na nebi plném hvězd rozhazuje dárky nad zasněženými střechami domů. Brenda v horním patře chystala nějaké přísně tajné překvapení.

     Byly dvě hodiny odpoledne. Karen nikdy nezapomene na ten strašidelný a děsivý pocit, který ji tehdy sevřel. Všechno kolem ní běželo jako zpomalený film. Snad i sněhové vločky za oknem padaly nyní celou věčnost.

     Teta Beth, Tina – obě se staly součástí vnitřku skleněného těžítka, kterým zatřepala neznámá vyšší moc.

     Ostře ořezaný hrot červené pastelky na Santův kabát se zlomil pod tlakem Kareniny síly, odštěpek tuhy se odrazil od lesklého povrchu ořechového stolu a dopadl na koberec. Karen seděla v epicentru hluků. Byly to těžké blátivé zvuky: tikot kyvadla hodin, znějící spíše jako údery kladivem, pracující nábytek, snad i ta tuha padající na zem, vířící vzduch a desítky – bože celé sbory – hlasů, křičících v zoufalství o pomoc. Mezi nimi poznala Karen svou matku, tak, jako před chvílí nad tím schodištěm. Teta Beth upustila křehkou ozdobu, která dopadla Tině k nohám, ale nerozbila se, příliš lehká na to, aby se zabořila do sněhu. Obě (teta i sestra) se skrze okenní tabulky dívaly do plačících očí malé Karen. Z úst jim pomalu vycházela pára.

     Poté život nabral své obvyklé tempo.

     Kareniny rodiče byli na palubě letadla, které se zřítilo poblíž letiště ve Spokane, kde let číslo 407 společnosti United Air Lines z Weatherfordu žádal na Štědrý den roku 1976 o nouzové přistání, když se tehdy nad státem Washington, severem Idaho a západem Montany přehnala prudká sněhová bouře. Karen to věděla dřív, než se to ona, její dvě sestry i dvojče jejího otce mohly dozvědět ze zpráv. Porodní asistentka přestřihla pupeční šňůru mezi ní a matkou, ale nyní to byla smrt, která je rozdělila a byla to znovu ta smrt, kdo napříč veškeré logice zažehla v Kareniném srdci onu víru ve vlastní neohroženost. Smrt jí vzala to nejcennější  co měla – otce a matku. Musela být nažraná, ne? Proč by se chtěla přejídat i její duší?

     Jenže teď stála uvnitř toho špinavého domu v Brooklinu a smrt číhala tak blízko.

-4-

     V její hlavě (někde hluboko v mozku, snad v pravé hemisféře) se zabydlel šeredný pocit, který se pomalu rozléval po celém jejím těle, jako teplo v organismu jogína, který se autogenním tréninkem připravuje k meditaci. Onen hnusný pocit toužil prozkoumat každičký její nerv, všechna skrytá a utajená zákoutí vnitřního světa Karen Tateové.

     Byla to nákaza. Ano, nákaza a ona si jí přinesla jako mor z pokoje číslo 102 – to bezpochyby.

     Přední část těla měla jako v ohni, ale po zádech jí běhal mráz. Vypadalo to – ten pocit, ten vjem – jako by jí od klína, až po čelo oblizoval nějaký tlustý a slizký jazyk, zatím co po obratlích páteře jí přejížděl ledový ostrý dráp, jako prst školáka po barevných kuličkách počítadla. Nepamatovala si, že by kdy prožila stejný pocit. Ani tenkrát o vánocích v Seattlu, kdy zaslechla hlas svojí matky, jejíž jsoucno opouštělo trojrozměrné vězení, aby poznalo rozkoše nekonečna. Tohle se ani zdaleka nevyrovnalo tomu, co cítila tenkrát, ještě na střední škole, když si po vyhraném zápase školního fotbalového družstva společně s ostatními rozteskávačkami poprvé šlukla marihuany. Nevyrovnalo se to ani tomu, když na večírku po promoci v chlapeckém klubu Delta Omega Delta přijala od Roye Fieldinga piják namočený v LSD – pěkně na jazýček, jako Tělo Páně od otce Millera v neděli v kostele. Ne, tohle bylo jiné. Spíše děsivé, než-li příjemné. Uvnitř lebky jí pracoval těžký parní stroj. Kůži jí pokryl odporný hmyz. Všichni ti bachratí brouci a slizké stonožky zalézali do jejích tělesných otvorů, aby zas jinými padali ven, rozmnožení, naklonovaní tou nákazou. Na malou chvíli, která odpovídala sotva jediné vteřině, zahlédla kolem svých paží záblesk své vlastní aureoly. Byla černá, černá a hustá, jako smrdutá rašelina ze dna močálu, plná hemžících se larev s průhledným medúzovitým tělem podmořských hlavonožců.

     A pak to spatřila.

     Dveře číslo 102 se s jemným praskáním nafoukly jako břicho utopence a pak znovu splaskly, jako by místnost za nimi začala pomaličku, ale jistě dýchat. Ven a dovnitř, ven a dovnitř, ven… V jeden jediný okamžik se prostor kolem zárubní a nad prahem dveří (těch oživlých dveří, které se nyní změnili v cosi, co připomínalo žilnatou blánu v poryvu větru) rozzářil nazelenalou fosforeskující luminiscencí a zatuchlý vzduch chodby ještě více zkazil nesnesitelný zápach hrobu.

     Ke světlu vlevo na konci chodby se rychle začaly přidávat ostatní světelné zdroje – další nástěnné lampy (imitace svící) i mléčné koule visící ze stropu plného vlhkých map. Jejich kapacita se zdála neuvěřitelná. Zářily, poblikávaly a prskaly jiskry, jako přístroje z Frankensteinovy laboratoře. Karen cítila, jak se celý dům od základů chvěje jako při zemětřesení.

     (Tohle je sakra New York, ne Kalifornie!)

     Ostrá záře jí oslepila oči. Jejím mozkem jí projelo snad sto tisíc skalpelů; její zornice se stáhly do velikosti špendlíkových hlaviček.

     Karen s hlasitým výdechem klesla na kolena. V ten moment praskly žárovky poloviny nástěnných světel, pak mléčné koule a posléze druhá polovina.  Skla oken na obou koncích chodby pukla a vysypala se pod náporem neviditelné síly. Elektrické jiskry spadaly do střepů na podlaze jako ohňostroj na oslavách Dne nezávislosti. Nyní znovu, jinde… a do třetice s praskáním na jiném místě… pak ještě jednou.

     Zvuky z rádia a televize se zpomalily, jako když prsty přitlačí na dlouhohrající desku, která se otáčí na talíři gramofonu, pak ustaly úplně. Hádka mexického páru za Karen se proměnila v ustrašené štěbetání. Silencio,  silencio! Šššš! La migra! Na několika dveřích zacvakaly zámky, ozvalo se nabíjení zbraní a někde v patře se rozbrečelo nemluvně.

     Dalo jí to zabrat, ale s vynaložením zbytku energie se novinářka postavila na vratké nohy. Vrávorala na nich jako klaun na chůdách v cirkuse. Setřela si trochu krve z uší, pak z nosu a chvíli jí nevěřícně roztírala mezi prsty.

-5-

     Po stěně v pokoji číslo 102 přejela série nepatrných vlnek jako po hladině jezera, s níž si pohrává lehounký letní vánek.

     S požehnáním Edomských králů v Klifotech opustila nahá jsoucna temný stín rotujícího kuželu Herebu, řítící se Abyssem až k Bráně. Zavolají její jméno a ona se vrátí – přijde sem: překrásná sladká dívenka, plná vzrušujících tužeb, smutků a strachů, naplněná zkušenostmi, černými jako prostor za finálním cirklem Pandemonia.

     Karen se otočila a pomalu zamířila k pokoji číslo 102. Lákal jí, volal a sváděl, jako skutečný milenec s dlaněmi vonícími po čajových růžích, které jí položil na oči.

      Ne, abys podváděla, princezno! Až řeknu tři, rozumíš )

     Karen Tateová byla nakažená.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Roblord 4 února 2011 v 14:55

     Milí čtenáři. Velice vám děkuji za názory a uvádím na pravou míru skutečnost, že Libreto Karen Tateové jsem nenapsal jako povídku na pokračování. Soudím, že je rozdělená dle mých kapitol kvůli kapacitě příspěvků, které je možno vkládat na server. Ve skutečnosti jde o ucelenou povídku s několika kapitolami.

    see-sawandrew: člověče, já to prostě jinak napsat neumím. Na takováto rozsáhlá souvětí narazíš v pracech autorů zvučnějších jmen. Budu se v dalších literárních počinech snažit rozsáhlá souvětí omezit. Jestli to zvládnu, to upřímně nevím.

  2. Profilový obrázek
    see-sawandrew 31 ledna 2011 v 00:25

    Také jsem byl zvědavý, co lovecrafťák RobLord vytvoří a jak uvede šestidílný příběh do chodu. Já sám mám odpor k povídkám na pokračování, ale tentokrát, kdyby byla povídka vcelku, zřejmě bych s jejím čtením musel přestat a možná ybch to vzdal (takhle se k dalším částem dokopu a budu je hezky po částech číst, protože rozjeté je to dobře)

    Důvod, proč bych se čtením praštil, je – a teď budu možná za hnidopicha – až nepříjemná překombinovanost stylu. Několika autorům zde jsem říkal, že mají nezajímavý a plochý styl bez špetky literárnosti. S tvým textem mám úplně opačný problém – dle mě svůj potenciál a širokou slovní zásobu trošinku srážíš překombinovaností. Než dočtu větu, zapomenu, co bylo na jejím začátku, což při čtení hrozně vadí, zastavuje to tempo a narušuje atmosféru. Jsou přece věci, které jde trefně – a literárně – vyjádřit i kratší frází než čtyřřádkovou přívlastkovou větou s haldou přídavných jmen.

    pro příklad uvedu větu: “Jeho hlava s jemně zvířecími rysy a stočenými beraními rohy i dlouhý
    vztyčený penis, který se právě chystal ochutnat vypasený stařec se
    svatozáří nad hlavou a bujnými ženskými ňadry na ochlupené hrudi,
    nahrávaly tušení, že se na stěnách bohem zapomenutých newyorských domů
    vyprávějí docela jiné příběhy, než-li je ten o Josefovi, Marii a jejich
    nemanželském synkovi.” – je to krásně popsané, ale kdyby byla myšlenka rozdělena třeba do tří vět, vyzněla by lépe, nezmatečně a hlavně plynuleji.

    Tvůj styl se mi i tak líbí, ale určitě to nebylo tím množstvím vypitého čaje nebo snědených sušenek, že mě během čtení rozbolela hlava.

  3. Profilový obrázek
    Isaac 31 ledna 2011 v 00:10

         Začal jsem tuto povídku číst s jistotou, že po pár řádcích s tím seknu a budu se věnovat něčemu jinému (pro mě samozřejmě něčemu užitečnějšímu). Ano přiznávám, že jsem jeden z těch jedinců, kteří dlouhým povídkám (a ještě k tomu na pokračování) moc neholdují a z lenosti je radši zavrhnout dřívě, než stačí poznat jejich obsah…

    ALE… v případě téhle povídky bych udělal největší chybu! z tohodle veledíla (slabé vyjádření) jsem prostě nemohl spustit zrak. Naprosto mě styl psaní autora uhranul a nutil mě dále hlouběji vstupovat do této vydařené povídky. Četl jsem jedním dechem a naprosto udiven, těžko hledjíc slova, píši tento komentář. Nelituji těch deseti minut, které jsem Libretu Karen Tateové věnoval, protože to ve mě něco zanechalo. A snad poprvé se nemůžu dočkat pokračování, protže jsem byl toliko upoután tajemností a realističností příběhu!

         Co mě nejvíce udivuje, je, že dějová linie prvního dílu této povídky by ve skutečnosti netrvala snad ani pět minut a hle, překrásně a bravurně prokreslené postavy a snad vše kolem nich tak, že to dá dohromady dlouhé a zajímavé dílo, které by si fanoušek tohoto webu rozhodně neměl nechat ujít… Aspoň podle mě!

         Nemůžu se dočkat, až si přečtu pokračování. Skutečně jsem natěšen jako tehdy v mládí, když jsem našetřil několik set, abych si mohl jít koupit do knihkupectví nový výtisk románu Stephena Kinga…

                                      BRAVO… BRAVO… BRAVO…

Nový komentář