Jeho pozorný výraz bez sebemenšího pohybu, kterým dává najevo svou soustředěnost a odhodlání svou oběť nemilosrdně usmrtit, dokresluje jedny z posledních okamžiků nebohé oběti. Dlouhé, šupinaté a lesklé tělo leží stočené v klubku…… a čeká…………… Rozeklaný jazyk užuž cítí mlsnou pachuť neodvratné blízkosti útoku, velké, nicotně prázdné černé oči hledí do bezedných hlubin prázdnoty. Avšak hada k tomu nepohání nic jiného než jeho pud. Ani jedna jediná z vlastností lidí, kvůli kterým se zabíjíme, není důvodem k rozpoutání jeho smrtících ataků. Je to jen a jen zvířecí pud. Lidi tohle nikdy nesvedou. Náš systém je založen na úplně jiných principech. Principech, které z člověka udělaly domestikovaného ufňukance s neomylnou a jasnou představou o tom, že on je tím jediným a nejdůležitějším článkem života ve Vesmíru. Po bleskurychlém výpadu, proti kterému neměla oběť ani tu nejmenší šanci, nyní umírá ve smrtelné agónii způsobenou postupným rozkladem krvinek, se do tohoto přirozeného nutkání vloupe hlas přírodovědce-vypravěče, aby divákům tohoto úchvatného přírodovědného dokumentu dovysvětlil další důležitá fakta. Mercy má přírodu a zvířata moc ráda, ale že by byla zrovna říčná z potvor bez končetin, co jsou nadosmrti odsouzeny se jenom plazit, se opravdu moc říct nedá. Není to ani tak pocit jistého druhu nechutenství nebo odporu, ale spíš jejího vnímání jakéhosi nositele zla nebo smrti. To je to, co v nich Mercy, ale i většina lidí bezprostředně vidí. Dalo by se dokonce možná mluvit i o panické hrůze. S úšklebkem přepnula kanál na televizoru, ale po krátkém zjištění, co jí televizní program vlastně nabízí, televizor s povzdechem vypnula.

Nechala jen mírně pootevřené okno, ujistila pak postarší sousedy Janie a Bena Potterovi, kteří na ni dohlížejí, že je vše jak má být a že si asi ještě na chvilku odpočine, aby si nedělali nějaké starosti. Pro přeci jen větší klid jí sousedi občas půjčili svého psa Snowyho, který se s McBrainovými rychle spřátelil. Mercy byla taky nakonec ráda, že měla na chvíli Snowyho u sebe. Stejně ale měla v úmyslu jít potom Rodovi naproti. Jak pomalu usínala a byla víc a víc ve spánkovém bezvědomí, tím více pronikal polootevřeným oknem do místnosti ten prapodivný, stále studenější vánek. Bylo to hodně podobné jako tehdy u Chrise a Tristan na návštěvě, jenže tentokrát to bylo trochu jiné. Byla zde sice opět cítit přítomnost ještě něčeho, ale tentokrát to bylo opravdu zlé. Bylo to téměř hmatatelné. Snowy ležel vedle spící Mercy, hlavu na zemi mezi předními packami, jen očima objížděl kolem sebe, protože v místnosti bylo kromě nepříjemného chladu cítit právě ještě něco jiného…. Něco velmi nebezpečného. Větřil stále, ale i čtyřnohý chlupatý strážce byl k podlaze jako přikován. Najednou se zprudka rozlétly dveře do místnosti. Snowy se sice ulekl, ale zůstal dál ležet. Mercy ležela na gauči přesně tak, jak ulehla. Snowy zíral do nově obnažené místnosti a párkrát si olízl vlhký čumák. Byly slyšet nějaké zvuky, ale nebylo tomu moc rozumět. Bylo to jakoby z nějaké ohromné dálky. Po chvíli začaly zvuky sílit a bylo k tomu možné zaslechnout i příšerně silné rány. Snowyho chování se bezprostředně po tom prudce zhoršilo. Vstal, vystrašeně popošel kousíček dál, ale místo štěkání a varování měl sklopené uši, ocas stáhnutý mezi nohama a hlasitě kňučel. Mercy však ležela netknutě dál. Chladno pomalu, ale opravdu velmi pomalu polevovalo, avšak v nové místnosti už bylo možné cosi postupně rozeznávat. Byl to porodní sál, okolo pobíhaly dvě ženy a jeden muž. Po chvíli bylo možné rozeznat i tváře. Jedné ženě příslušel obličej doktorky Cansové, druhý asistenční sestře a muž měl identitu Chrise Simmonse. Místnost však nevypadala kdovíjak vábně. Staré nástroje, vrzající vozíky, slabé nažloutle svítící světlo, vlhké plesnivé zdi, oprýskané dlaždice i zdivo……… Žena ležela s široce roztaženýma nohama na posteli, hluboce dýchala podle pokynů, ze všech možných sil se snažila vystrnadit své dítě na tento svět. Často ta snaha byla doprovázena křikem a vzlykáním. Trojice lékařů se snažila ženu uklidnit, ale další stahy byly prudší a o notný kus krutější. Žena, která takhle trpí na porodním sále, je totiž sama Mercy. Najednou všichni tři lékaři úplně zkoprněli a s hrůzostrašným výrazem ve tváři hleděli na Mercyino obnažené břicho. V útrobách jejího těla se cosi pohnulo. Nešlo ale zdaleka o klasické pohyby plodu v děloze matky. Vypadalo to spíš, jako by Mercy měla v těle nějaký provaz, trubky, hadice nebo něco podobného. Bylo to asi dost velké, protože to bylo smotané do jakéhosi klubka. Mercy mezitím upadla vyčerpáním málem do bezvědomí, a tak se jí snažila asistenční sestra znovu trochu uklidnit. Ale bolest byla stále nesnesitelná. Doktor Chris Simmons odhodlaně strčil ruku do tělesných útrob Mercy a snažil se nahmatat hlavičku dítěte. Po velmi krátké chvíli opět ustrnul a z obličeje si bylo možné přečíst, že to, co tam nahmatal a chvilku držel, není rozhodně to, co všichni tak očekávají. Mercy opět zatlačila, ale místo toužebně očekávaného dítěte z ní prudce vystříkla krev a zasáhla doktora Simmonse přímo do šokem otevřených úst. Ve chvíli, co začalo v místnosti poblikávat už tak chabé světlo, se mezi stydkými pysky Mercyina přirození objevila hadí hlava. Chvíli upřeným pohledem hleděl had Simmonsovi do očí, rozeklaným jazykem z něj vycítil jeho strach a za mlaskavého zvuku se pomalu odplazil z jejího těla pryč. Od stěn místnosti se prudce odrážel její zoufalý křik a bezmocný pláč, který v dálce pomalu slábl a slábl, až zmizel navždy. Hnusně lesklý od Mercyiny krve se had pomalu plazil po podlaze. Zalezl si do tmavého, plesnivého kouta, kde se poté stočil do klubka. Po krátké chvíli se však odplazil ještě kousek dál a na místě, kde ještě před malou chvílí syčel, bylo možné spatřit spletenec několika těl malých, ale už prudce jedovatých hadů. Všichni tři, včetně asistenční sestry, se snažili nějakým způsobem ty čerstvě narozené stvůry od sebe odehnat co nejdál, ale to je pochopitelně ještě víc rozdráždilo. V nastalé velmi chaotické situaci o holý život byli všichni velmi rychle uštknuti a obdařeni tak obrovskou dávkou hemotoxinu, kdy se hadi ještě ne zcela mrtvým obětem vpravovali pomalým pohybem ústní dutinou přímo do těla nebo zapáchajícím análním otvorem do tlustého střeva. Na porodním sále leželo bezvládné tělo mladé ženy s přirozením a stehny posvěcených od krve. Na zemi, kromě její životodárné tekutiny bohaté na železo, ležela ještě tři bezhybná, od uštknutí popravená těla, u nichž z jedné oběti stále koukal z úst kus hadího ocasu.

Se záclonou si pohrával lehký studený závan vzduchu, televize byla vypnutá, Mercy ležela na posteli s blaženým výrazem ve tváři, ale nohy měla od sebe a mezi nimi měla krvavý flek. Snowy ležel vedle ní na podlaze v klidu, jen si pořád olizoval čumák. Rozmazané rudé stopy těsně okolo čenichu byly totiž od krve. Mercy sebou však náhle velmi prudce škubla a se srdcecupujícím pláčem vykřikla ze svého spánkového bezvědomí zpět do reality. Když se celá zpocená a vystrašená posadila na postel a její blažený výraz byl tentam, zjistila tu velkou nepříjemnost, která jí obarvila rozkrok na červeno. Snowy vstal, popošel opodál, pak se ale zastavil, posadil se a zíral na Mercy. Té bylo najednou ze Snowyho přítomnosti nějak nepříjemně, ale nevěděla vůbec proč. Až po delší chvíli si všimla, že má Snowy okolo čenichu nějaké krvavé zranění. Když sebrala trochu odvahy a k jindy tak přítulnému a hravému psisku přistoupila blíž, zjistila, že Snowy vůbec zraněný není. Ale to, co si přeci olizoval, byla evidentně krev. A Mercy začalo pomalu docházet, čí ta krev vlastně je a co se během jejího spánku asi tak stalo. Chtěla Snowyho vyhnat, ale ten dál jen seděl a velmi pozorně ji sledoval. Na křik nebo prudké pohyby vůbec nereagoval. Ani ale neútočil. Jen seděl a olizoval si ten krví zalitý čenich. Rychle se v koupelně upravila, ale musela opatrně, aby neuklouzla a nedošlo tak k dvojnásobnému neštěstí. Zkusila zavolat k Potterům, ale nikdo telefon na druhém konci nezvedal. Snowy stále seděl na tom samém místě a celou dobu Mercy bedlivě pozoroval. Tak zkusila zavolat k sousedům ještě jednou, ale opět neúspěšně. Do práce Rodovi už nevolala, co když má zrovna práci s tím novým kolegou, kvůli kterému se zdržel. Když odcházela z domu, byla z toho všeho ještě trochu vyděšená, ale neustále se uklidňovala silným pocitem, že bude moci Rodovi o všem říct. O tom strašlivém snu a také o té bizarně odporné události se Snowym. Mercy se teď bála ze všeho nejvíc nějaké infekce. Pes čenichá všude možně a na jazyku a převážně čenichu má spousty nebezpečných parazitů, které by v případě Mercyina těhotenství mohly mít fatální následky. Procházela zrovna velmi rušnou křižovatkou, jako obvykle až po okraj napěchovanou různými stresovými situacemi všeho druhu, ale našlo se pár motoristů-gentlemanů, kteří těhotnou mladou ženu galantně pustili na přechodu pro chodce. Taková maličkost Mercy evidentně povzbudila, a tak si v nedalekém pouličním stánku v dobré náladě koupila aktuální filmový magazín. Jak tak plátkem listovala, došla na nedalekou zastávku podzemky. S dvěma kratšími přestupy bude u Roda relativně brzy. Přišla do stanice, posadila se na lavičku a čekala na spoj. Páteří časopisu byla velká několikastránková recenze na nejnovější film od legendárních tvůrců Johna Meiera a Maxe Morella s názvem “Run to You“. Metro už ale vjíždělo do stanice, a tak do recenze zahleděná Mercy jen založila časopis “jen tak na prst“, aby ve vagónu pokračovala tam, kde na zastávce skončila. Místa bylo habaděj, protože kde Mercy nastupovala, byla jak konečná, tak i nástupní stanice. Zaujala své oblíbené místo u okénka uprostřed vozu a zaujatě pokračovala v podrobném studiu rozboru nového filmového trháku. Po šesti stanicích vystoupila a s už o poznání větším davem lidí, který mezitím tvořil obsah vnitřku vagónu metra, se vydala na první přestup. Na dalším nástupišti bylo opravdu už hodně lidí, ale jakási mladá slečna se sportovním batohem na zádech a sluchátky v uších sedící na protilehlé lavici pouští Mercy laskavě sednout. Na uvolněné místo se však znenadání řítí nedaleko stojící mladý, dobře rostlý muž. Mladá slečna s batohem ovšem těsně před ním místo opět zasedla. Mladík se prudce zastavil, pohrdavě se na slečnu podíval, otočil se, a jak nasupeně odcházel, ještě si pro sebe něco nesrozumitelného zamumlal. Asi nějaký jedinec, který si nepochybně dal svou ranní koupel v iontovém nápoji, pomyslela si mladá slečna a už konečně pustila Mercy doopravdy sednout. Nikdo z lidí stojících okolo na nic, ale absolutně na nic nereagoval. Každý hleděl do hluboké propasti svých vlastních problémů, koukal prázdným pohledem do prázdna jakýmkoliv směrem, nikoho ten druhý vlastně ani nezajímal v tom nejmenším smyslu slova. Jako by tam stál každý sám a čistým řezem oddělen od ostatních…….. byť tam byli všichni spolu. Mercy byla celá situace nesmírně trapná, ale uvolněné místo radši s díky zasedla. Obě ženy se potom na sebe jen lehce pousmály a čekaly každá dál na svůj vlak, který má v případě Mercy už za necelých šest minut vjet do stanice. V jeho útrobách se po kratším čase podařilo Mercy úspěšně ulovit jedno místo. Zprvu trošku váhala, protože vedle na sedačce seděl nějaký velmi, velmi a silně zapáchající zanedbaný muž, ale s faktem, že se nikdo jiný nenašel, kdo by ji pustil sednout, se přeci jen přemohla a sedla si vedle něj. Muž sice opravdu výstavně smrděl, byl ukázkově špinavý, s potrhanými svršky, ale to bylo to jediné, čím mohl Mercy ublížit. Muž byl ve svém vlastním spánkovém deliriu, takže se obávat opravdu nemusela. Stejně bude za pár stanic vystupovat. Při výstupu ji div neporazila skupinka vyžraných adolescentních fracků s rukama plnýma rádoby jídla z fast-foodu. Byli neskutečně drzí a hluční. Narvali se do dveří vagónu takovým stylem, jako když sežrali celou Moudrost Světa a jen oni jsou jeho středobodem. Mercy jen taktak uskočila do strany a pak sotva stačila ještě vystoupit. Za jejími zády se potom rozlehl arogantní a nenávistný smích mladých lidí, jejichž zlatým hřebem dne bývá bezbřehé vyžírání řetězců s rychlým občerstvením, pod jejichž střechou se cítí nejjistěji. Cestou na druhý přestup míjela sloupy ve stanici, za kterými se nenápadně tyčily překrásné malé palmy zasazené v obrovských hnědo-zelených keramických květináčích. Ve stanici, kam právě došla, zjistila, že jí před chvílí jeden vlak ujel, ale tato trasa má jedny z nejkratších intervalů ze všech, takže tu malou chvilku už postojí. Z dálky ze stanice byl najednou slyšet jakýsi křik. Nějaký pomatenec pod vlivem chemických látek chodil dezorientovaně po nástupišti, sprostě kolemjdoucím nadával, vyhrožoval svou vlastní smrtí a při chůzi dělal nesourodé prudké pohyby. Podobných situací na takovém místě je obecně sice více než dost, ale to Mercy vůbec nějak neuklidňovalo. Jako obvykle nikdo na nic nereagoval, a tak zdrogovaná troska zvyšovala dál svou agresivitu vůči okolí. S pocitem, že na sebe musí upozornit ještě více, vší silou rozkopal odpadkový koš a hodil ho do kolejiště. To už se ale blížil dozor stanice toho zfetovanýho zmetka konečně zpacifikovat. Mercy se snažila nenápadně skrýt za jeden sloup v zastávce, poblíž toho největšího hloučku lidí. Neví ani proč, protože před chvílí byla svědkem absolutního nezájmu, tak proč by ten zájem někdo měl mít zrovna teď? A proč zrovna o ní? Ale pocit jakéhosi bezpečí poblíž úplně cizí většiny jí dával trochu té falešné jistoty. Tu umocňoval z dáli do stanice přijíždějící spoj. Naneštěstí se potyčka mezi feťákem a dozorčím dostala poblíž místu, kde postávala u shluku lidí Mercy. Vandal si všiml, že do stanice přijíždí metro a začal řvát na všechny okolo, že se zabije. Dozorčí ze strachu, aby s ním pod vlak nespadl i on, ho ze svého sevření pustil. Mercy se radši otočila, aby byla ušetřená případného pohledu pádu člověka do kolejiště. Zdegenerovaný, hrubě jednající primitiv však nečekaně chytil právě Mercy, když si náhodně všiml, že se od něj a celé té situace odvrací. Surovým způsobem ji povalil na zem a vytáhl obrovský lovecký nůž. Dozorčí v ten moment odvážně skočil útočníkovi přímo na záda, chvíli na něm doslova seděl, když se celou tu dobu úporně snažil zbavit útočníkova obrovského nože s oboustranným ostřím, ale brzy se především zásluhou velké váhy a za silně pronikavého křiku zřítili na zašpiněnou zem oba, kde zůstali bezhybně ležet. Vlak byl tak deset, dvacet metrů od vjezdu do stanice. Mercy celá otřesená a s rozbitou hlavou vstávala pomalu ze země, ale oba muži leželi netečně dál. Okolo i nedaleko přihlížející chumel domestikovaných jedinců druhu samozvaných králů tvorstva jen bojácně a bez jakéhokoliv náznaku pomoci opodál stojící zraněné těhotné ženě nevěřícně zíral na těla dvou na sobě ležících mužů. Z pod těla dozorčího se však začala na zemi vytvářet čím dál větší kaluž krve a bylo jasné, že jeho nadobro násilím přeťatá pozemská pouť končí právě zde – na zašpiněné a studené podlaze podzemní dráhy bez sebemenšího zájmu příslušníků svého vlastního rodu, za jejichž bezduché přítomnosti se celá ohavná událost odehrála. Z místa, odkud krev vytékala, náhlým prudkým pohybem vynořil útočník přes tratoliště svou zakrvácenou ruku, která stále měla ve své nesmlouvavé moci lovecký nůž, křečovitě sevřel střenku z kvalitního březového dřeva a v nepříčetném psychotickém výrazu ve tváři, symbolizujícím jeho plamennou nenávist, korespondující s naprosto bezcitným a prázdným pohledem v očích, skloubeném s obludně zvířeckým řevem, se vrhnul na stále ještě otřesenou Mercy. Ta mu stačila uhnout, ale bohužel na špatnou stranu. Její mladé, vysokým stupněm těhotenství vytvarované tělo, se rozprsklo jako vodní meloun při nárazu o podvozek soupravy. Ta se úplně zastavila asi až o šest desítek metrů dál. Na nástupišti po ní zbyl jen nepořádek pro úklidovou četu a z části rozcupovaný filmový magazín na stránce s programem kin na den 7. 5. 2004, tedy na dnešek.