Léčba šokem


Spousty ženských nemá rádo pavouky. Jednou jsme na střední zkoumali jednoho takového pod mikroskopem. A je fakt, že není o co stát. Takhle z blízka vypadal jako monstrum z hodně vzdáleného vesmíru. Ale myslím, že pokud pavouci dokážou myslet, tak mají na nás lidi určitě stejný názor. Určitě to musí umět. Ona taková pavučina je vlastně naprosto geniální, stavitelská záležitost. Ale o pavoucích jsem mluvit nechtěl. I když to tak trochu o nich bude…

 Dokáži pochopit, že když uklízíte a v koutě u stropu se pavouček houpe na vlákně, máte chuť ho sejmout smetákem. Je to prostě odporný a je to vetřelec ve vašem domě.

 Má žena našla řešení, jak se s tím vším vypořádat.

 

Alice ty chudinky vždycky pálila zapalovačem.  Pro někoho možná nevinná záliba. Jenomže když je toho moc, dokáže vám tahle prkotina znepříjemnit celý život.  

 Mockrát jsem ji říkal,  aby to prostě nedělala. A tak je pálila když jsem nebyl doma.

Přitom daleko odpornější a vlezlejší mi přišly třeba mouchy nebo komáři.

Ale těch si nevšimla.  Prostě tu mouchu rozmázla plácačkou. Věc vyřízená.  Jen ty chudáky pavouky upalovala, jako nějaký  čarodějnice. 

,, Hele pavouk! Fuuj“ a prostě ho podpálila. Bez ohledu na to, že jsme taky kvůli její nesnášenlivosti mohli vyhořet.

 

Chtěl jsem se s ni rozvést. Občas jsem o tom hodně přemýšlel.  Na druhou stranu  mi to ale přišlo jako neskutečná absurdita. Protože jinak byla skvělá. A  jak bych to zdůvodnil ostatním, že jsem ji opustil  kvůli tomu, že pálí nebožáčky pavoučky?

Kdo z nás dvou by pak před světem vypadal jako že je ,, divnej?“

 Říkala, že z nich nemá fobii, ale jsou odporný. Mají osm nohou, osm očí a prostě…, je to hříčka přírody. Tak proto je  musela takhle krutě trestat. Asi se nebudete divit, když vám řeknu, že film Spiderman považovala za ztrátu času a lidské soudnosti.

 

Nevím, já měl v hlavě teda jiné plány. Myslel jsem, že bychom  vyměnili byt v paneláku za rodinný domek a taky by jsme mohli na svět přivést  prvního potomka. Věk už jsme na to rozhodně měli. Alice nebyla proti. Jenomže já jsem se bál, že se jednou vrátím domů z práce a přistihnu ji, jak naší dceru nebo syna učí pálit pavouky. To bych neunesl. Musel jsem tomu udělat  definitivní přítrž.

 

 Ze začátku si na ně opatřila  obyčejné sirky, později klasický zapalovač a nakonec si pořídila plnící zippáč. Jak byla vynalézavá…, ona si jednoduše začínala zdokonalovat své zbraně. A tehdy mi to všechno vlastně došlo. Její averze neměla s fobií nic společného. Měla radost, když mohla sledovat, jak během okamžiku plamen vymaže pavoučí tělo ze světa.  V jeden moment tam byl, škrty, škrt a v momentě druhém, zmizel.

 

Nikdy jsem se ji na to neptal, ale musela jich oddělat spousty. Stovky, řekl bych.

Začínal jsem se o ni bát. Pokoušel jsem se několikrát si s ni o tom promluvit, dokonce jsem uvažoval, že ji zaplatím sezení u nějakého psychoterapeuta. Marně. Trvala na tom, že lidé dělají horší věci. A vůbec, vždycky naši debatu nekompromisně ukončila. Dost často  se zavírala v ložnici a trucovala. Protože jsem o ni řekl, že je nemocná. Ona si to neuvědomovala, ale já ji chtěl opravdu pomoct. Miloval jsem ji.

 

Vracel jsem se z práce jako vždycky. Makal jsem jako svářeč v loděnicích.  Když člověk celou šichtu svařuje trup nákladní lodě, malinko ho to zmůže. Navíc toho dne celkem hustě pršelo.

Takže jsem si opravdu užil. Ze všeho nejvíc jsem se těšil na teplou koupel a naší koženou pohovku.

Doma bylo ticho. Okamžitě jsem zamířil do kuchyně a začal nadzvedávat pokličky hrnců. Něco tu nehrálo. Všechny  byli prázdné. Že by Alice zapomněla uvařit? To se ještě nikdy nestalo. Uznávám, že to bylo sice poprvé, ale nehorázně mě to namíchlo. Ne. Mě to doslova dostalo do varu. Najednou už mi nebyla zima.

 

 Z ložnice byl slyšet její hlas. Když jsem otevřel dveře, zůstal jsem stát jako opařený.

Šatní skříň byla odtažená. V koutě místnosti  stála na stoličce Alice a právě škrtala zapalovačem pod nic netušícím pavoukem.

,,  Mám hlad, děsnej hlad“, vypadlo ze mě. 

,, Promiň. Ale nestihla jsem uvařit“, odvětila nevzrušeně. Škrtla zapalovačem a pavouk byl fuč. Vymazala ho, jako desítky dalších. Údivem se mi zamlžilo před očima.

,, V lednici jsou párky. Tak si je prosím tě ohřej“, řekla mi.  Věřte tomu nebo ne, ale mě se strašně moc chtělo plakat. Ne hlady. Ale zoufalstvím a bezmocností.  Alice si sbalila židličku , protáhla se kolem mě a zmizela někde v koupelně.  A víte, co tam šla dělat? Pálit pavouky. Ona totiž celý den chodila po bytě a likvidovala je. Její jediná starost.  Vůbec ji nevadilo, že jsem doma.

,, Mám tě plný zuby ty pošahaná krávo!“ 

 

Dělal jsem to nerad. Ale bylo to pro její dobro. Ten oběd i pavouky jsem s obrovským úsilím nakonec rozdýchal. Možná, že kdybych ji vrazil pár facek, ulevilo by se mě a ona by si dala pokoj. Ale zapřísahal jsem se  na smrtelný posteli mé drahé maminky, že nikdy neuhodím žádnou ženu.  Můj otec totiž matku mlátil i za špatně pověšený ručník. Na mě ale nikdy nesáhnul. I tak jsem mu to ale za matku vrátil i s úroky.  Když mi bylo asi pětadvacet, tak jsem ho zbil tak, že ho pak měsíc museli v nemocnici dávat dohromady. Od té doby spolu nejsme v kontaktu. Což je ta poslední věc, která mě tíží. Ale dal jsem ji slovo, že ženu nikdy neuhodím. Čili musel jsem vymyslet jiný způsob.

 Nakonec jsem na jeden přišel. Vzal jsem svou milou na nákup. Spadla klec.

 

 Seděla na sedadle spolujezdce a tvrdě spala. Koupil jsem ji v KFC kávu do auta. Měla obrovskou radost, že o ni takhle dbám. Všechny její kamarádky mají doma totiž omezené ignoranty.

A tak jsem ji cestou  k autu  nasypal do kafe několik silných léků na spaní, které jsem před léty brával, když odešla má matka. Byly pouze na lékařský předpis a tudíž velmi účinné. S téměř okamžitým nástupem.  Tohle byl nejlehčí způsob, jak unést vlastní ženu. A kdyby nás zastavila silniční kontrola, tak prostě usnula. Nejdřív jsem totiž myslel, že ji násilím  hodím do kufru, ale tahle  varianta byla jistější.

 

 Potřeboval jsem najít pro její léčbu nějaké klidné místo.  Natankoval jsem plnou nádrž  a jezdil po okrajích přilehlých vsí. Času bylo dost. Dal jsem ji toho hodně.  Až  jsem nakonec po dlouhém hledaní odbočil na panelovou cestu.  Panelka mě zavedla někam hluboko, do samé řitě světa. Daleko od civilizace.  Všude kolem byla  zlatavá pole s obilím.  Zastavil jsem v místě, kde končily panely a začínala bahnitá cesta, která se ztrácela v lese,  zhasl motor a přemýšlel.  Nakonec jsem všechno provedl přesně tak, jak jsem si to naplánoval.

 

Alici jsem dal ruce za záda a svázal pouty. Ta pouta jsme si kdysi před léty pořídili k oživení intimního života. Dnes už se z nich stala jen další nepotřebná  věc,  pohozená v nočním stolku.

Čili jsem byl rád, že jsme si je pořídili. Dnes se mi budou hodit.  Nohy jsem ji svázal k sobě páskou.   Hotovo. Vyndal jsem ji ven z auta a polil ji tvář vodou. Otráveně zavrčela a začala se probouzet. Jakmile nabyla plného vědomí, začala prskat a nadávat. ,, Jen si křič. Tady můžeš.  Nikdo to neuslyší.“ Nechal jsem ji vyřvat. Tvář měla vzteky celou rudou. Až jsem si myslel, že každou chvilkou začne z nosu chrlit páru. ,, Okamžitě mě pusť! Ty debile! Zkurvenej! Zasranej! Pošahanej“, dodala rezignovaně. Ležela na břiše. Převalil jsem ji na záda a do úst  ji nasoukal kapesník. ,, Drž piču!“, rty jsem ji přelepil náplastí. Konečně zmlkla. Rafinovaně jsem si vyhrnul rukávy u košile a promnul si ruce.  Tohle gesto ji při nejmenším nahnalo pořádný strach. Až s sebou její tělo trhlo.

 

,, Takže“, opřel jsem se o kapotu auta, ,, teď už nejsi Alice. V tuhle chvilku jsi jen bezradná moucha, co se zamotala do pavučiny.“ Alice na mě pohlédla tázavým pohledem. Okamžitě jsem poznal, co se ji honí hlavou.  Nejspíš si myslela, že mi definitivně přeskočilo. Možná, že ano. Snad jsem to jen hrál. Chtěl jsem ji pomoci. Dočetl jsem se, že léčba šokem bývá velmi účinná. Krom toho, že s sebou nese i určitá rizika. Risk je zisk. ,,  Já jsem pavouk a zrovna mám docela pořádný hlad.  A protože jsi chytrá holka, tak určitě víš, že tě nečeká nic hezkýho.“

 

 Obešel jsem auto a sklonil se do zavazadlového prostoru.  Za několik okamžiků spočinul její zrak na olivově zeleném kanistru, který jsem postavil, před její tvář. ,, Dvacet litrů Alice. Je to sice drahá sranda, ale za ten výsledek to stojí, co myslíš?“  Pohlédla na kanistr kalnýma očima. Nějak mi ušlo, že když má zavázanou hubu, tak mi nemůže odpovědět, ale dle jejího výrazu, se mnou asi moc nesouhlasila. Zapálil jsem si cigaretu.  Tím stejným zapalovačem, kterým ona zabíjela pavouky.

Všechno jsem to hezky protáhnul, aby si toho dobře všimla. Ale ona civěla jen na ten kanistr.

A řekl bych, že ji začaly přepadat záchvaty inspirace. Co všechno by se dalo dělat s takovým množstvím benzinu? Nalít ho do nádrže našeho auta určitě ně. Máme totiž naftový motor. 

 

Čas letěl a ona už to jistě věděla.  Nebyla přeci žádný béčko. Krom těch morbidních koníčků byla jinak celkem chápavá a docela ji to myslelo. Proto jsem si ji vzal. V dobrém i zlém. ,, Amen“.

,, Sama teď poznáš, jaký to je.  A nemůžeš tomu nijak zabránit. Stejně tak tomu nemůžou zabránit pavouci. Chtěl jsem ti dát ještě jednu šanci. Ale myslím, že jediný způsob, jak tě z toho dostat, je tohle“, odšpuntoval jsem víko a začal polévat její tělo. Škubala  s sebou a trhala jako nějaká larva, snažící se dostat z kokonu.  ,, Až bude po všem,  nikdy už nic podobného neuděláš.“  Vylil jsem z benzinu ještě dlouhou cestičku. Bezpečnostní odstup. S ohněm totiž není radno si zahrávat.

 

 Vlasy, polité benzinem se ji pod slunečními paprsky mastně leskly. Celé její tělo zářilo, jako kdybych ho potřel leštěnkou. A taky neskutečně páchla. I když někomu benzin voní, já mezi takové labužníky nepatřím. Škrtl jsem zapalovačem. Zippáč hoří i za větru. Okamžitě z něho vyšlehl oranžový plamínek.  Pozdvihl jsem ruku, jako bych se chystal pronést novoroční přípitek.

Slyšel jsem ji, jak skrze kapesník vřeští.  Měl jsem obrovskou chuť ji rozvázat a obejmout. Jenomže pomyšlení, že z našich dětí vychová stejné, ne-li horší pyromany, mě vrátila zpět na zem. 

,, Tohle je za všechny pavouky.“ 

 

Pak jsem si uvědomil, že taková lidská pochodeň, je v celku nebezpečná zbraň. Takhle vylouhovaná v benzinu, chytne raz, dva.  A kdyby se ten oheň dostal až tomu obilí…, to by byla pěkná  vatra.  Asi to chtělo lepší místo. Lepší počasí. Léto bylo v plném proudu a teploty sahali až ke třicítce. Sucho a dusno. Jenomže čekat do podzimu se mi opravdu nechtělo.  ,, Já tě snad nebudu moct ani upálit“  Na její tváři jsem spatřil lehce ulevující výraz.  A tak jsem odešel znovu ke kufru auta a přinesl z něho hasící přístroj.  Alice vytřeštila uslzené, zarudlé oči. Rázem byla celá bledá jako stěna. Ohryzek ji poskakoval jako pominutý.

 

Byl to práškový hasící přístroj.  Nevybral jsem si ho náhodou. Bylo to proto, že  vzplanuté pohonné hmoty,  hasí oproti ostatním druhům s největší rychlostí a účinností. Byl bych totiž opravdu nerad, aby oheň z jejího těla přeskočil někam dál. A navíc, až z ni zbude jen černej škvarek, budu muset něčím co nejrychleji uhasit plameny. Pro takové situace je práškový hasící přístroj naprosto ideální záležitostí. Krom toho, nevylučuje žádné jedovaté splodiny. Čili, i já jsem mohl být naprosto bez starostí a svoje vlastní zdraví. ,, A neboj se. Nenechám tě trápit. Uhasím tě až budu mít jistotu, že jsi mrtvá.“  Po téhle větě se začala svíjet, jako had.  Plakala a huhňala jako pomatená. Znělo to, jako by polykala andělíčky. Ale už bylo pozdě.  Upustil jsem  hořící zapalovač.

 

 Byla to otázka zlomku vteřiny. Ale mě se ten okamžik zdál jako celá věčnost. Než se zapalovač dotkl země, zestárnul jsem snad o sto let. Zvedl se mi žaludek. Alice se našponovala v silné křeči.

Uslyšel jsem mírný vítr, jak si pohrává s klasy obilí. Jeho tiché šustění.  Okamžik, před zažehnutím ohnivé čáry. Pouhých několik metrů dělilo Alici od strašného utrpení. Byl bych se vsadil, že jsem spatřil v jejich očích odraz padajícího zapalovače.  Po tváři mi sklouzla slza. Nic víc se už nestačilo odehrát.  Zapalovač s jemným klapnutím dopadl na beton.  Alice zavřela oči.

 

 

Zapalovač s tichým klapnutím dopadl kousek od čáry.   Zahodil jsem hasící přístroj a takřka instinktivně ten zapalovač odkopl. Alice se překulila na záda. Obličej měla stažený do úděsné grimasy a plakala. Třásla se jako osika a její bledé tvářičky najednou celé zrudli.

 Snad si nemyslela, že bych byl schopen ji zabít? To teda určitě ne. Ale ještě nebyl konec.  Nemohl jsem to ještě udělat. Já ji prostě nemohl rozvázat. Tím bych dal najevo, že mě to mrzí a že jsem udělal chybu.  Bylo moc brzy. Musel jsem to dotáhnout do konce. Musel jsem být silný i když mě to uvnitř strašně užíralo. Bylo mě na blití. ,, Doufám, že si to budeš pamatovat!“

 

 Zvedl jsem ji ze země a položil ji do kufru. To poslední, co jsem zahlédl, než jsem zavřel, byl její utrápený, prosebný pohled. Tlačilo mě u srdce. Hned, jak jsem usedl za volant, dostal jsem třesavku.  Prosil jsem Boha, aby se Alice změnila.  ,, Bože můj… Jestli existuješ dej, ať už nikdy nezabijí pavouky! Haleluja! Do hajzlu! Kráva jedna pitomá. Amen!“ A kdyby ne, budeme mezi námi konec. Já už takhle dál nemohl.  Kriste pane, jak jsem si v ten okamžik uvědomil, že ji stále miluji.  Zapnul jsem klimatizaci, aby mohla dýchat a zařadil zpátečku. Pro dnešek už toho bylo dost.

 

Když jsem přijel domů, venku už bylo šero. Usoudil jsem, že tahle lekce by ji mohla stačit.

A jestli ani po tom všem, nedostane rozum a bude dál upalovat pavouky, tak ji opravdu zabiju. Zaparkoval jsem na kraji města před zimním stadionem. Touhle dobou tam býval klid.  Tichá a mrtvá zóna. Zastavil jsem šikmo, přes parkovací čáry a otevřel kufr. Ležela nehybně na zádech. Přesně tak, jak jsem ji tam položil. ,,  Mrzí mě to. Ale jinak to nešlo. Alice.“ Jenomže něco bylo najednou špatně. Ona se nehýbala.  Sáhl jsem do kapsy, vyndal zapalovač a posvítil na její tvář. Měla zavřené oči. A klidný výraz. Vůbec na nic nereagovala.  ,, Tohle je blbá sranda! Přestaň Alice!“ Měla  modré tváře a nedýchala. Rozlepil jsem ji ústa. Tohle byl šok.  

 

,,Kde máš ten  kapesník?!“

 

Ona ho snad spolkla! Třesu s bezvládným tělem, jako smyslů-zbavený.

 

,, Kurva ne! To kurva nééééééé!“…

 

 

Je mi špatně. Hrozně špatně. Venku už začíná svítat. Jdu prázdnou ulicí. Alice je mrtvá. Leží v mém autě. Slyším klapot svých těžkých kroků o beton. Tlačí mě na hrudi, je mi teplo i zima zároveň. Policejní stanice je za rohem. Jdu se udat. Možná jsem měl skočit pod vlak.  Zastavím se a přemýšlím…

 

 ,, A co jim jako řeknu? Že jsem zabil svojí ženu, protože neměla ráda pavouky?“

Sdílejte článek

16 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    PETRS 16 února 2013 v 10:33

    Tak, přečteno. Musím uznat, že máš čtivý sloh, což je obrovská výhodou. Bohužel jsem ale nevěřil hlavnímu hrdinovi. Podle mě nebyl vykreslen dobře a jeho žena mi po přečtení připadá jako trhlá čůza, která pálila pavouky, bez jakýchkoli dalších vlastností či zájmů. Není to trhák, ale ani to nijak neurazí. 😉

  2. Profilový obrázek
    RudolfzFalknova 6 února 2013 v 09:51

    Nu dobrá práce. Píšeš, že pracujes s pocity hrdinů. Myslím, že jsi to mohl trochu lip vypracovat, ale na druhou stranu zapojit fantazii čtenáře taky není špatné. Trochu mě zaráží kde se ty hromady pavouků vzaly. Ti manželé měli očividně problém a třeba taková deratizace obydlí by změnila sled událostí 🙂
    Dnešní čtenář je bohužel rozmlsaný Holyvoodem a tak mnoho věcí neocení, takže na poznámky zdali je tvá povídka hororová bych tebou ani nereagoval. Osobně si dovedu představit, že se žena v příběhu hodně bála a možná i ten muž (i když on byl asi větší magor než-li ona) a pointa s kapesníkem… To by mě nenapadlo.
    Nu fakt by to chtělo trochu krve jen at to cáka ale… hmm on ohen a nebo spolknutý kapesník tu krev nespustí jak známo takže pokud jeden chce krvavou čvachtající nechutárnu at si pustí film a přestane číst  T-UP

  3. Profilový obrázek
    Pavel 28 ledna 2013 v 21:03

    Kaarl von Valsinats: Koukám, že si pořád nerozumíme… Už jsem ti jednou psal, že mé povídky tě nikdy ,, nevystraší". Pochopitelně budu rád, když si počkáš na moji další tvorbu, ale speciálně pro tebe ještě jednou zopakuji, že pokud se chceš bát, musíš zamířit do jiných vod. Doufám, že jsem to napsal jasně a zřetelně…

  4. Profilový obrázek
    Kaarl von Valsinats 28 ledna 2013 v 15:30

    "Horor je je označenie pre prozaické literárne, filmové (a pod.) dielo (film, román a pod.), ktoré má za účel vyvolať v divákovi či čitateľovi najrôznejšie pocity strachu…"

    Mne skutočne nejde o galóny krve, či nožíky azda vibrátory.. Čítali ste Stokerovho Draculu?? On dokázal vyvodiť strach popisom na pouhopouhú rakvu.. Čitateľ si ovšem v pamäti samostatne domyslí kulisy okolo a v tom to je..

    Mal som v úmysle si prečítať horor poviedku, preto som prišiel tu.. Ak by som chcel byť svedkom niečim iným, pustil by som si nepodarenú story z kriminálky New York..

    Rád si počkám na Tvoju ďalšiu, dúfam, že tá už ukojí moje túžby :))

  5. Profilový obrázek
    immanuell 27 ledna 2013 v 09:58

    Poviedku som si ešte neprečítal, ale i to bude… 🙂

    Príde mi trápne nasilu očakávať od horrorovej poviedky, že sa vystraším. A keď sa tak nestane, tak celú poviedku zhodím.
    Ešte som nečítal poviedky, ktorá by ma vystrašila, nedokážem si ani predstaviť, ako sa po Lovecraftovi klepem pod perinou. Vystrašiť sa dá deti, možno ženy slabšej povahy. Ale ľudia, ktorí sú na horory zvyknutí… aby očakávali takýto efekt od poviedky.
    Hororová poviedka je umelecké dielo, ktoré ma dopriať fanúšikom lahodný pocit na duši. Ale nie tým, že by ma vystrašila, ale tým, aká je morbídna, šialené, šokujúca, kreatívna, zábavná.
    Naozaj už nie sme v stredoveku a netrasieme sa pri každom verše Danteho, ako to bolo kedysi.
    BU !!

    DEVIL

  6. Profilový obrázek
    Pavel 26 ledna 2013 v 10:56

    Takže abychom si to ujasnili… Mé povídky nikdy neměly jako primární účel někoho vystrašit. Ať si odemne přečteš jakýkoliv příběh, nikdy tě nevystraší. Na tomhle já příběh nestavím. Bohužel. Snažím se spíš pracovat s psychologii a pocity hlavních hrdinů, kteří se dostávají do zvláštních situací. Jde mi spíš o to, spíš čtenáře třošičku šokovat, než vyděsit. Moje povídky, nikdy nebyly a nebudou čtenáře děsit k smrti. Nepovažuji to za nezbytně nutné, byť právě na tom horor staví. I tak to ale nepovažuji za poselství hororu. Je to jen jeden z jeho prvků, které může obsahovat. A nepopírám, že mé příběhy se ubírají spíše do trilleru. To přiznávám, tak to je a každý se s tím musí poprat po svém.

    Uznávám, že jsem v životě napsal lepší povídky než ,, Léčba šokem". O tom není pochyb. Ano, povídka je krátká bez nějakých hlubších popisů a charakterů postav. Ano, mohl jsem sepsat nekonečný příběh o dívce, co zabijí pavouky. Mohl jsem si pohrát s její psychologií a vůbec trochu více prohloubit psychologii všem postav a věř tomu nebo ne, já si na těchto elementech dokonce zakládám. Hrát si s postavami a jejich emocemi je dokonce má specialita. Nicméně, chtěl jsem stvořit jednoduchou povídku aniž bych byl nucen nějak radikálně ,, tlačit na pilu" a to jsem prostě udělal. Není to žádná rozsáhlá novela ani román. Je to prostě jednoduchý příběh na dobrou noc. Nic víc, nic míň. Čili v tomto případě forma povídky = autorův záměr. Nechci se vytahovat, ale dokážu napsat daleko silnější příběh, nicméně v tomto případě jsem tak neučinil z výše popsaných důvodů. A teď je otázka, zda se mi povedlo, co jsem zamýšlel? Od toho je tu místo pro komentáře 🙂

  7. Profilový obrázek
    Pavel 26 ledna 2013 v 10:56

    Takže abychom si to ujasnili… Mé povídky nikdy neměly jako primární účel někoho vystrašit. Ať si odemne přečteš jakýkoliv příběh, nikdy tě nevystraší. Na tomhle já příběh nestavím. Bohužel. Snažím se spíš pracovat s psychologii a pocity hlavních hrdinů, kteří se dostávají do zvláštních situací. Jde mi spíš o to, spíš čtenáře třošičku šokovat, než vyděsit. Moje povídky, nikdy nebyly a nebudou čtenáře děsit k smrti. Nepovažuji to za nezbytně nutné, byť právě na tom horor staví. I tak to ale nepovažuji za poselství hororu. Je to jen jeden z jeho prvků, které může obsahovat. A nepopírám, že mé příběhy se ubírají spíše do trilleru. To přiznávám, tak to je a každý se s tím musí poprat po svém.

    Uznávám, že jsem v životě napsal lepší povídky než ,, Léčba šokem". O tom není pochyb. Ano, povídka je krátká bez nějakých hlubších popisů a charakterů postav. Ano, mohl jsem sepsat nekonečný příběh o dívce, co zabijí pavouky. Mohl jsem si pohrát s její psychologií a vůbec trochu více prohloubit psychologii všem postav a věř tomu nebo ne, já si na těchto elementech dokonce zakládám. Hrát si s postavami a jejich emocemi je dokonce má specialita. Nicméně, chtěl jsem stvořit jednoduchou povídku aniž bych byl nucen nějak radikálně ,, tlačit na pilu" a to jsem prostě udělal. Není to žádná rozsáhlá novela ani román. Je to prostě jednoduchý příběh na dobrou noc. Nic víc, nic míň. Čili v tomto případě forma povídky = autorův záměr. Nechci se vytahovat, ale dokážu napsat daleko silnější příběh, nicméně v tomto případě jsem tak neučinil z výše popsaných důvodů. A teď je otázka, zda se mi povedlo, co jsem zamýšlel? Od toho je tu místo pro komentáře 🙂

  8. Profilový obrázek
    Anonym 25 ledna 2013 v 21:40

    Nemám taký pocit, že sa stále chápeme.. Asi máš pravdu, viacmenej tam boli prvky trilleru, nikoliv hororu… a ak by tam aj nejaká snaha vyňať horor bola, tak úmysel niekoho vystrašiť moc nevišiel (teda nie aspoň u mňa:))
    Možno ak by si sa viac venoval pani "podpaľačke" a prinútil si čítateľa z času na čas uveriť, že žena je vyšinutá, dostalo by to hádam väčšie impulzy podvíhnutia krvného tlaku.. Vlastne som bol ochotný to dočítať len kvôli tomu koncu a pointe, ktora aj tak stroskotala..

    Nechcem Ti v tom moc rýpať, ale čo tak to trocha upraviť.. Zavenuj viac pozornosť hrdinky, jedna pasáž, ako uťahaný manžel nemá večeru, kde žena nazbiera pavúky, ktoré podpáli?? slabé…
    Čitateľ chce pri čítaní pociťovať strach. Strašne málo si venoval tomu najpodstatnejšiemu, naopak, opisovať, ako je niekto uťahaný z roboty zZzZzZz…. Skús pisať z "pohľadu" trejej osoby

    napr. ,,keď sa Jonatan vrátil z práce, ženu našiel v kúpelni, ako sa zhovára s pavúkom. V ruke drží zapaľovač a v okamihu, keď sa ho chystá podpáliť, vojde dnu.. -Alica, čo tu robíš-"

    No a teraz by to prišlo. Natiahnúť postavu psychicky narušenej ženy. Keď už máš toľké predstavy :))

    Samotný koniec. Čo tak po otvorení kufra v aute by sa vyvalilo hejno pavúkov, kde by bolo znetvorené telo ženy od pavúkov… To by mi už predsalen prišlo viac hororovo

    :))

  9. Profilový obrázek
    Pavel 25 ledna 2013 v 18:30

    Kaarl von Valsinats: Pokud jsi správně nepochopil, doporučuji přečíst si obsah povídky ještě jednou nebo i vícekrát, dokud nepochopíš. A jestli ani tak neporozumíš, velmi rád ti vysvětlím, o čem má práce pojednává. Popřípadě to pusť z hlavy.

    Jistý si úplně nejsem. Stejně tak to může být triller. Ovšem představa, že přistihnu svoji ženu, jak s blaženým výrazem ve tváři upaluje pavouky a to bez zřejmé příčiny, to by mě osobně docela nahnalo strach. Minimálně by mě to alespoň trochu vyděsilo. Tebe ne?
    Proto jsem to takhle napsal. Takže v určitém směru to za horor považuji. A teď bych ti mohl položit otázku, kdy to je horor? A kdy není?

    Děj a četba je velká nuda? Pro tebe ano. Pro DyingAngel to bylo úžasné. Bohužel neumím napsat práci, která by se líbila všem. A mezi námi, kdo tohle umí?

    Kde jsem čerpal motivaci? Řekněme, že mám velmi bujnou fantazii. Stačí nepatrný podmět, jedna věta, část příběhu, který jsem slyšel. Situace, kterou někdo zažil a mé podvědomí začne okamžitě pracovat na 100%. Prostě rád si utvářím své vlastní a šílené příběhy z obyčejných, všedních starostí obyčejných lidí.

Nový komentář