Krvavá bříza


„Pamatuješ si co jsem ti tenkrát řekl jak sme se poprvé potkaly, Caren? Správně, že si jako ta květina, která tam rostla. Krásná, voňavá, myslela sis,  že si to samé? Omyl, jste stejné, ale v tom,  že jak dívek tvého typu, tak i těch květin je všude spousta a když jednu ukořistím a přestanu ji chtít, lehce se jí zbavím. No a vidíš? Dopadla si jako ta květina, pohozená pod stromem a bez života. Zbavil jsem se další květiny a víš ty co? Přestanu si tu povídat s mrtvolou a jdu si najít další květinu, ale neboj, i ta se k tobě brzy připojí,“ usmál se a šel si umýt ruce do nedalekého rybníčka.

Ponořil ruce do studené vody a přemýšlel. V místech, kde se ruce dotkly vody, se voda zbarvila do červena. Pozoroval tu změnu barev a pomyslel si, že přítelkyni s tak nádhernou krví ještě nedostal. Usmál se při vzpomínce jak se bránila, jak jí nasadil smrtící ránu a jak postříkala rudou krví tu nádhernou břízu pod kterou teď ležela a pod kterou ji poprvé políbil. Otočil se na místo kde teď asi metr pod zemí spočívala a při pomyšlení na její bledé tváře ho skoro pohltila lítost. Vstal a bez dalšího pohledu odkráčel pryč.

O týden později:

„Ty se ani nezeptáš kam tě to vedu, Jane?“, dorážel na ni.

„Ne, já ti věřím,“ odvětila.

„To je dobře,“ zamumlal a nervózně si ji prohlížel.

„A věříš ty mě?“, zastavila se.

„Samozřejmě, miláčku, ale teď pojďme,“ chytil ji pevně za ruku a jemně ji táhl za ruku. Měl na to všechno pouze dvě hodiny, pak měl schůzku s Kathy. Chtěl to ukončit brzy, rychle, protože mu z ní běhal mráz po zádech. Někoho mu připomínala a i když trávil celé hodiny přemýšlením o tom koho, nepřišel vůbec na nic. Přesto ho její nečekané dárky, otázky, odpovědi nevyvedli z míry, skoro jakoby je očekával.

„A jsme tady,“ ukázal na strom. Ne jeho nejmilovanější břízu. Ubránil se smutnému pohledu na zakopané místo u jejich kořenů. Podíval se na Jane, která svýma jantarově zelenýma očima zkoumala na dálku zakopané místečko u břízy. Zdálo se jako by jí v očích hrály pomstychtivé plamínky, on si toho ale naštěstí nevšiml.

„Nedávno jsem tady byl s kamarádem, byla tu mrtvá liška a tak jsme jí tu¨zahrabaly,“ vysvětloval.

„Si tak hodný, Nicku“ usmála se a stoupla si pod strom. Podpatky jejích krvavě rudých kozaček se zaryly do tmavě hnědé hlíny.

„To jsem“, přitakal a přistoupil k ní. Chytil ji kolem pasu a přitiskl svoje rty na její. Cítil jak její studená ruka zajela do jeho kapsy a dřív než se stačil od ní vůbec odtrhnout vyndala z ní nůž. Odtrhla se od něho a přejela prsty s rudě nalakovanými nehty po ostří nože a ve tváři se jí mísil zármutek a utrpení.

„Chtěl jsem tu vyrýt naše iniciály“, bránil se vyděšeně.

„Lháři!!!“, okřikla ho a dřív než stačil cokoliv podniknout ho jednou ranou shodila k zemi. Nick se tvrdě uhodil do hlavy o kořen břízy a když se snažil přibrzdit pád, zaryly se mu lokty hluboko do hlíny. Teď, když na něho vzhlížela z výšky, vypadala ještě rozhněvaněji, ale co ho ještě více překvapilo byly její oči. Změnily tvar i barvu takže k jejímu drobnému obličeji se ony velké oči vůbec nehodily, ale tohle Nick neřešil, poznával ty oči, ty oči, které správně by měly teď hnít pod zemí i s jejich majitelkou.

„Vzpomínáš si?“, usmála se a sledovala jak bledne v obličeji, „náš strom, naše bříza, tam kde si mě poprvé políbil a také tam, kde si mě ZABIL!“, při posledním slově se ozvala ohlušující rána, zablesklo se a na místě, kde stála před pár vteřinami Jane, teď stála Caren. Přesně tak, jak si ji Nick pamatoval. Bez zkrvaveného trička i bez bodné rány na hrudníku. V bledé, skoro průsvitné tváři se jí mísil zármutek s pomstychtivým úšklebkem.

„Si mrtvá!!!Zabil jsem tě!!!Přímo tady!!!“, roztřeseně zabořil prst do hlíny na které ležel, „Nemůžeš mi nic udělat!“, řekl rozhodně a i se tak pokoušel tvářit, ve skutečnosti měl strach, velký strach, takový, že máte vždycky pocit, že to musí být sen, takový, který se skoro mění v zoufalství.

„To, že jsem mrtvá znamená pouze to, že nemůžeš udělat nic ty mě“, usmála se a průzračně bílou rukou se dotkla kmene břízy. Na místě, kde se ho dotkla, z něho začaly vytékat pramínky tmavě rudé krve, která se dole vpíjela do hlíny a pomalu jí tak dávala načervenalý nádech.

„Proč to tak protahuješ, tak mě zabij!“, vzlykal Nick a přes napuchlé oči sledoval pramínky krve stékající po kmeni.

„Ty škemráš o smrt?“, usmála se Caren zářivě, jakoby jí (a o tom nepochybuji) nedělalo nic na světě větší radost, „To bych ti měla vyhovět.“

Pomalu k němu přistoupila, i její chůze byla přízračná, jakoby se ani nedotýkala chodidly země. Nick se ani nepokoušel utéct, jen seděl na měkké hlíně a tiše vzlykal, nespustil však z Caren oči. Ani když si k němu přidřepla a jeho vlastní nůž, kterým ji a několik dalších dívek zabil,mu přidržela u krku. Trochu se zachvěl, když se chladný kov dotknul jeho krku.

„To je ale ironie, být zabit svou mrtvou přítelkyní a nožem, kterým ji sám a několik dalších dívek taktéž zabil,“usmála se posměšně a teď, když měla svůj obličej jen pár milimetrů od toho Nickova, mohl pozorovat její průhlednou kůži a smutné oči, v kterých šlo jasně vidět, že z nich už vyprchal život.

„Ne!“, vzlykl, když cítil, jak se chladná ostří přitlačila na jeho krk a udělala tam menší ranku. Po noži stekl pramínek krve a dopadl mu na ruku. Naposledy se podíval na Caren, která přejela nožem po jeho hrdle. To už krev postříkala nejen jeho, ale i břízu, ze které stále vytékala krev, která se později smíchala s tou jeho. Nick Johnson padl na zem a připravoval se na smrt.

Lesem se ozvaly kroky a křupání jak něčí nohy lámaly drobné popadané větvičky. Poději se z houští vynořila dívčí postava. S boty na vysokém podpatku a s krátkou sukní se proplétala lesem a rukou netrpělivě odstrkovala větve stojící ji v cestě.

„Nicku?“, zavolala váhavě a vystrašeně. „Nicku, Nicku!!! Já vím, že jsi tady, ozvi se!!!“

Napravo od ní se ozývalo šumění řeky. Zastavila se a rozhlídla se kolem sebe. Viděla jen stromy a stromy, žádnou známku života. Litovala, že se nezeptala Nicka na podrobnosti místa jejich schůzky. Už se chtěla otočit a jít domů, když si všimla v zadu vysoké břízy. Pod její chvějící se korunou zpozorovala pohyb.

„Nicku!“, dala se do běhu, zakopávala a podpatky se jí bořily hluboko do hlíny. Konečně tam byla. Zastavila se a rozhlížela se po okolí. Podívala se na zem.

„Do prkýnka!“, zaklela a ohnula se. Ukazováčkem s růžově nalakovanými nehty setřela ze sněhově bílých lodiček kapku krve. Znepokojeně sledovala mokrou, načervenalou půdu pod nohama. Chtěla se napřímit, ale něco ji donutilo zůstat polonapřímená v absurdní poloze. Pár kroků od ní ležela mrtvola kluka. Kathy ho poznala i s proříznutým hrdlem a krví potřísněným oblečením. Její zděšený výkřik se nesl lesem, než konečně utichl i s jejím životem.

Sdílejte článek

Nový komentář