Kroky

Kroky, slyším kroky, uvědomil jsem si, vypnul jsem blikající mobil s nějakou nudnou hrou, a zaposlouchal se lépe. Opravdu, někdo přecházel po chodbě. Vstal jsem a potichu došel ke dveřím. Zakopl jsem o tašku. V duchu jsem si vynadal, proč nekoukám kam jdu. Všichni ostatní na pokoji už spali, jen na jedné posteli ještě svítil mobil s jednou neotevřenou zprávou, protože jeho majitel už spal. Letmo jsem prohlédl zda jsem někoho nevzbudil, a okamžitě jsem se zas zaposlouchal, kroky se již neozývali a tak jsem si šel spokojeně lehnout, mysleje si, že to byl někdo ze třídy, kdo nás chtěl vystrašit a pak uslyšel že jsme ještě vzhůru. Spokojeně jsem si zas lehl a usl. Po chvíli mě kroky probudily zas. Teď už jsem opatrně došel až ke dveřím a prudce je otevřel a vyhlédl na chodbu, zahlédl jsem po neznámé osobě, jen kus pláště nebo něčeho jiného co měl dotyčný na sobě. Potichu a co nejrychleji jsem zavřel dveře od pokoje a potichu se vydal za neznámým, ten už kvapně zbíhal schody a já slyšel už jen dopady nohou na hlavní a mezipatra. Rozhodl jsem se, že se vydám za ním a tak jsem skočil na zábradlí a začal ho sjíždět dolů, v dalším patře byl naprostý klid, stejně tak druhé i první patro. V přízemí jsem seskočil a zaposlouchal se. Kroky se ozývali nedaleko ode mě, rozběhl jsem se tím směrem. Na cestu jsem neviděl, kroky osoba, jak se zdálo zahla vpravo, udělal jsem to samé, jenže jsem si neuvědomil, že je daleko přede mnou, a tak jsem zahnul přímo do zdi. Spadl jsem a omdlel jsem.

Když jsem se probudil, byla pořád tma, kroky utichly. Na hodinkách 2:30. Zvedl jsem se. Najednou jsem uslyšel již známé kroky, jak se ke mně přibližují! Neváhal jsem a schoval se za nejbližší roh. Kolem mě prošla osoba vysoká kolem dvou metrů a začal si prohlížet místo kde jsem ještě před chvílí držel. Neznámý měl nůž, položil si ho vedle sebe a začal skoumat podlahu. Rozhodoval jsem se, zda zůstat v úkrytu, kde podle jeho zájmu o mě soudě, mě čeká smrt, nebo se pokusit potichu od běhnout nebo, a pro tuto možnost jsem se rozhodl, ne, že bych byl nějaký hrdina, ale strach z neznámého ve mně vzbuzoval jakýsi divný pocit, vyběhnout, za co největšího hluku pokusit se kopnout co nejvíc tu neznámou osobu a zmizet co nejrychleji. Pak mi pohled opět padl na nůž vedle něho...

Rozeběhl jsem se proti němu, zvedl ze zěmě nůž a co největší silou jsem ho neznámému vrazil do zad. Postava zařvala až nelidkým hlasem a začala mě s novou silou sledovat, nečekal jsem, že po takovém zásahu se ještě udrží na nohou a tak jsem všemožně kličkoval mezi stoly v jídelně, až jsem se dostal ke schodům. Začal jsem je vybíhat po dvou, ON uklouzl a vrazil do zábradlí. Získal jsem malý náskok. První patro, ON o půl patra za mnou, druhé patro, ON o 10 schodů za mnou, třetí patro, příblíž se ke mně tolik že jsem cítil jeho studený chrchlavý dech. Naštestí bylo třetí patro to poslední kde naše třída bydlela, ztočil jsem nachodbu, skleněnými dveřmi, ON je asi přehlédl, protože za mnou se ozval tříštivý zvuk skla. Neohlížel jsem se. Věděl jsem, že ON se nezastaví, že vždycky poběží dál. Vběhl jsem do pokoje a okamžitě přibouchl dveře, sesunul jsem se na podlahu a usnul, ráno jsem řekl, že jsem šel na záchod, a že jsem zakopl a už usnul takhle. Celý den jsem se snažil na svoje noční "dobrodružství" nemyslet, ale pořád mě to nutilo přemýšlet o tom kam neznámý zmizel.

Po večeři jsme měli chvilku volno, a tak jsem šel na jiný pokoj kde se hrály hry a skvěle jsem si to s kamarády užil. Po večerce jsem nerad uléhal do postele i když jsem věděl že by se mi nemělo nic stát když budu jen na pokoji a nebudu otevírat. Okolo jedné hodiny se někdo probudil, já ještě nespal. Myslím, že to byl David. Otevřel dveře a vyšel na chodbu směrem k záchodu, rozhodl jsem se že půjdu taky. Když jsme se oba vrátili opět jsem zamkl pokoj a ulehl, David skoro okamžitě usnul. Já jsem opět přemýšlel. Pozorně jsem poslouchal zda někdo opět nechodí po chodbě. Zmocňovala se mě úzkost a pocit naprosté bezbrannosti. Ticho na chodbě mi nedalo spát. Snažil jsem si namluvit, že dnes se ten někdo již neukáže, ale nešlo to. Stíny na stěnách mi připadaly jako cákance od krve, potichu jsem zavzlykal. Začal jsem mít strach, ten se mě zmocňoval čím dál více, nemohl jsem spát, nešlo to. Bál jsem se, když tu najednou, kroky, na chodbě někdo chodil, rozbrečel jsem se a chtěl jsem začít řvát, ale nemohl jsem, hlasivky mi vypověly službu. Dveře se pomalu otevřeli, někdo vešel, nebylo poznat zda to je on, ale pak jsem si všiml obrysu nože. Zaůúpěl jsem. Ten někdo rozsvítil, pohlédl jsem na něj s naprostou hrůzou a strachem. Omdlel jsem na pár vteřin. Ten někdo byla naše učitelka, málem jsem se udusil hrůzou, obrys nože byla propiska... teď už jsem nedokázal usnout vůbec a jen jsem tak klidně ležel, najednou jsem uslišel sípavý a chrchlavý dech, Z POD MOJÍ POSTELE...