Tak a jsem zase vzhůru. Zase se mně nic nezdálo. Dříve jsem mýval sny. Teď nemám nic kromě tyhle ubohé samoty. Obléknu se, najím se a jdu ven. Bydlím ve městě. Teď je tu po ránu spoustu lidí. Mnoho lidí chodí nakupovat. Mnoho lidí se mně taky vyhýbá. Vyhýbá se mně proto jak vypadám. Nosím brýle mám problémy se zrakem. Stejně i jiné problémy. Lidé jsou opravdu hnusně povrchní. Jediný co dokáži je odsuzovat, proto jak kdo vypadá. V jednom rohu vidím jak se líbají spolu mladí lidé. Láska a přátelství, to je blbost. Kdyby něco takového existovalo, tak by se lidstvo chovalo trochu jinač. Lidstvo je nic. Proč já vlastně žiju. Všude vidím radost ale sám sem jí nepocítil. Vlast jsem se nikdy nezamiloval. Lidi kteří mně znají říkají, že nemám žádný srdce. Usměju se, každý kolem kterého jdu se na mně teď dívá jak na psychopata. To dělají věčně. Myslím, že má smrt by nikomu nevadila, ale co se stane když zabiju někoho jiného doopravdy by jím to vadilo?
"Tak to vyzkoušej, zabij. Povražď nějakou rodinu. Určitě by jím to bylo jedno," v hlavě se mi ozve zlý chladný hlas. Okamžitě si uvědomím na co myslím a začnu myslet na něco jiného.
"Hm zase ho chválili. Zase dostal uznání a zase všichni říkali jak je dobrý," ozvalo se mně v hlavě. Přede mnou jde člověk s několika dalšíma lidmi. Většinou jsou to holky. Chodím na jednu školu a všichni ho strašně chválí jak v praxi tak v normálním životě. Většina lidí se baví s ním na mně koukají jako na nějakou přítěž. Holky ho miluji mně nesnáší za to jak vypadám. Dívám se na ně a pociťuji všechno od nenávist po obdiv. Obdivují ho jak všechno s lehkosti zvládá, rozejde se s nějakou holkou brzo na to si najde jinou. Dostává pořád samí jedničky. Zapomene propisku a co nic učitelé se na něj usmívají. Zapomenu já a nadávají mně za to jak si to mohu vůbec dovolit. Nesnáším lidstvo. Jdu od nich pryč.
Doma chytím nůž do ruky a přemýšlím zda se tím nemám zabít. Uklouznu a a spadnu na zem a v tu chvíli mně napadlo něco lepšího.
Je noc a jeden člověk jde domů. Zase chlastal. Zrovna šel domů sám. Byl trochu při opilý. Když si všiml svého kámoše.
"Hej co ty tady děláš. Já myslel, že v tuhle dobou nechodíš ven. Nepiješ, nakouříš a ne mrdáš," usmál se díval se na svého kámoše. Kámoš se jen pousmál.
"Máš snad s tím nějaký problém," ozval se chladný hlas. Tak ho neznal kámoš se k němu přiblížil. Až teď si uvědomil, že má v ruce kovovou tyč. Dostal ranou do hlavy.
"POČKEJ CO TO DĚLÁŠ?!" zařval a celá ulice se začala probouzet. Rychle se mu podívá do oči a vidí v nich úplně někoho jiného.
Rychle ho začnu tou kovovou tyčí mlátit po hlavě. Slyším jak lidí běží dolů na pomoc tomu klukovi. Mlátím ho po hlavě jak to jde. Nakonec musím utéct. Možná jsem ho nestačil zabít, ale co se dá dělat. Rychle běžím daleko odsud.
V nemocnici obě rodiny zjistí tu blbou zprávu a policie později na výslechy.
"Takže opravdu nevíte kdo by mohl vašeho syna napadnout?" zeptal se jeden policista matky.
"No byl tam jejich syn s kovovou tyčí viděla jsem ho. ON MÉHO SYNA ZABIL!" vykřikla matka napadlého dítěte.
"Myslíte jeho?" zeptal se policista a ukázal fotku toho brýlatého kluka.
"ANO A LIDÉ TO MŮŽOU DOSVĚDČIT!" řvala dál matka a pak se rozbrečela.
"Dobře tak já radši půjdu," řekl smutně policista a šel prč. Tuhle rodinu a ani tu druhou by teďka neměl obtěžovat.
"Co je Ede?" ozvalo se za ním. Policista se otočil a viděl svého kámoše.
"Já nevím ona říkala, že zabijel ten kluk," řekl Ed.
"No tak uděláme po něm nějaké to pátraní?" zeptal se ho jeho druhý kámoš.
"Jo jak mám sakra udělat pátraní po mrtvým klukovi co?" zeptal se naštvaně Ed.
Stál jsem venku a čekal v ruce jsem držel kovovou tyč a čekám na dalšího kdo mně kdy v životě křivdil.
“Dříve jsem mýval sny” – on dříve ty sny umýval? “Obléknu se, najím se a jdu ven” – přečti si to několikrát nahlas, nezdá se ti na tom něco? Stačilo napsat jen “Obléknu se, najím a jdu ven” a zní a čte se to lépe. A to jsem ještě u prvního odstavce. Zase ve třech větách po sobě stejný výraz, pravda jednou jsi místo “mnoho lidí” napsal “spousta lidí”, ale to nic nemění na tom, že se to blbě čte. Sakra, já to zase asi nedočtu, nebo ten komentář bude stejně dlouhý, ne-li delší, než tvá povídka. “Vlast jsem se nikdy nezamiloval” – skvělý příklad toho, jak překlep a neopravená chyba může změnit ráz povídky, můžu si to totiž vyložit dvěma způsoby – vlast jsem si nikdy nezamiloval, nebo vlastně jsem se nikdy nezamiloval. Nemůžeš po čtenáři/čtenářce chtít aby luštili/y, co jsi vlastně chtěl napsat.
Dočetl jsem to, nápad to špatný není, má to i docela zajímavou pointu. Ale to provedení je třeba zlepšit. Psal jsi, že máš disgrafii nebo jak se tomu nadává, pokud chceš psát dál, tak si najdi někoho, kdo to po tobě bude opravovat, některý ty věty jsou totiž prostě fakt strašný.
a měl s toho infarkt

Ale tohle přece je průměr. Je to jen průměrná práce ještě víc průměrného Japonce, který nějakým omylem zabloudil na tyhle stránky a spletl si recept na Suši s hororovou povídkou.
Psané slovo (povídka tohle rozhodně není) může o jejím autorovi prozradit někdy víc, než by si sám přál…..snaž se brát kritiku ostatních k srdci, myslím, že většina z nich by si už od tebe přála číst něco opravdu dobrého a to včetně mě
Mám trochu pocit, jako kdybych i já dostal do hlavy kovovou tyčí. A to ta silně, že nejsem schopnej pokračovat dál. Pokud máš opravdu chuť psát a neděláš to jen ze srandy, zkus někoho poprosit ať ti s příběhem trochu poradí alespoň co se týče slovní zásoby. Určitě to není žádná ostuda. Jinak mi věř, že lepší kritiky se nedočkáš.
Risknout ot můžu, ale jaké budou důsledky na moji psychiku? Ne… moje blbost, že jsem se do tohoto čtení pustil. Při čtení se mi křivily ústa, na kterých se místy objevil udivený úsměv z výplodu, který jsi vytvořil. Povídka zřejmě psána na rychlo, aby jsi spravil pověst z minulého propadáku, který se mi komentovat ani nechtělo. Ta předešlá povídka měla alepsoň nějaký děj,( poutavý, horororvý, leč jenom malinko), ale tuhleto, to nemá s hororem nic společného. To, že někdo někoho umlátí tyčí, slyším každý den ve zprávách a nijak mě to neudivuje. Já tedy nejsem za drsnou a sprostou kritiku, ale jestli nemáš základní slovní zásobu, tak radši… hm… si nejmíň s těmi povídkami dej více práce…


Strašák: máš uplnou pravdu a ještě něco myslím že by jsi měl napsat něco logičtějštího než je tohle moc jsem to nepochopila a měla jsem sto chutí to zavřít uprostřed příběhu ale nějaké ”nutkání” mně nutilo dočíst a nebyla jsem moc nadšená
s prominutím mě to moc neoslovilo já mám ráda příběhy plné tajuplna a ne s rychlým spádem jako je toto. taky to máš jakoby odfláknuté. Mohl by jsi něco víc rozepsat jako detaily myslím. mám radši když člověka napínáš ale na začátečníka to ujde 🙂 no tak snad se příště polepšíš
ale nic tu nemám zatim se necítím na to psát to by byl propadák světa

je mi teprve 11 tak ahoj a přeju hezké zlepšování
Nápady se v tvojí palici opravdu rodí docela slušné, ale zase jsme u toho opakování stejných slov a naprosto zbytečných vět, ve kterých meleš pořád o tom samém. Zkus si to párkrát přečíst a příště používej jiné slova. Ať zase nemáš v jednom odstavci 5-6krát slovo (zase)