Tak a jsem zase vzhůru. Zase se mně nic nezdálo. Dříve jsem mýval sny. Teď nemám nic kromě tyhle ubohé samoty. Obléknu se, najím se a jdu ven. Bydlím ve městě. Teď je tu po ránu spoustu lidí. Mnoho lidí chodí nakupovat. Mnoho lidí se mně taky vyhýbá. Vyhýbá se mně proto jak vypadám. Nosím brýle mám problémy se zrakem. Stejně i jiné problémy. Lidé jsou opravdu hnusně povrchní. Jediný co dokáži je odsuzovat, proto jak kdo vypadá. V jednom rohu vidím jak se líbají spolu mladí lidé. Láska a přátelství, to je blbost. Kdyby něco takového existovalo, tak by se lidstvo chovalo trochu jinač. Lidstvo je nic. Proč já vlastně žiju. Všude vidím radost ale sám sem jí nepocítil. Vlast jsem se nikdy nezamiloval. Lidi kteří mně znají říkají, že nemám žádný srdce. Usměju se, každý kolem kterého jdu se na mně teď dívá jak na psychopata. To dělají věčně. Myslím, že má smrt by nikomu nevadila, ale co se stane když zabiju někoho jiného doopravdy by jím to vadilo?

"Tak to vyzkoušej, zabij. Povražď nějakou rodinu. Určitě by jím to bylo jedno," v hlavě se mi ozve zlý chladný hlas. Okamžitě si uvědomím na co myslím a začnu myslet na něco jiného.

"Hm zase ho chválili. Zase dostal uznání a zase všichni říkali jak je dobrý," ozvalo se mně v hlavě. Přede mnou jde člověk s několika dalšíma lidmi. Většinou jsou to holky. Chodím na jednu školu a všichni ho strašně chválí jak v praxi tak v normálním životě. Většina lidí se baví s ním na mně koukají jako na nějakou přítěž. Holky ho miluji mně nesnáší za to jak vypadám. Dívám se na ně a pociťuji všechno od nenávist po obdiv. Obdivují ho jak všechno s lehkosti zvládá, rozejde se s nějakou holkou brzo na to si najde jinou. Dostává pořád samí jedničky. Zapomene propisku a co nic učitelé se na něj usmívají. Zapomenu já a nadávají mně za to jak si to mohu vůbec dovolit. Nesnáším lidstvo. Jdu od nich pryč.

Doma chytím nůž do ruky a přemýšlím zda se tím nemám zabít. Uklouznu a a spadnu na zem a v tu chvíli mně napadlo něco lepšího.

Je noc a jeden člověk jde domů. Zase chlastal. Zrovna šel domů sám. Byl trochu při opilý. Když si všiml svého kámoše.

"Hej co ty tady děláš. Já myslel, že v tuhle dobou nechodíš ven. Nepiješ, nakouříš a ne mrdáš," usmál se díval se na svého kámoše. Kámoš se jen pousmál.

"Máš snad s tím nějaký problém," ozval se chladný hlas. Tak ho neznal kámoš se k němu přiblížil. Až teď si uvědomil, že má v ruce kovovou tyč. Dostal ranou do hlavy.

"POČKEJ CO TO DĚLÁŠ?!" zařval a celá ulice se začala probouzet. Rychle se mu podívá do oči a vidí v nich úplně někoho jiného.

Rychle ho začnu tou kovovou tyčí mlátit po hlavě. Slyším jak lidí běží dolů na pomoc tomu klukovi. Mlátím ho po hlavě jak to jde. Nakonec musím utéct. Možná jsem ho nestačil zabít, ale co se dá dělat. Rychle běžím daleko odsud.

V nemocnici obě rodiny zjistí tu blbou zprávu a policie později na výslechy.

"Takže opravdu nevíte kdo by mohl vašeho syna napadnout?" zeptal se jeden policista matky.

"No byl tam jejich syn s kovovou tyčí viděla jsem ho. ON MÉHO SYNA ZABIL!" vykřikla matka napadlého dítěte.

"Myslíte jeho?" zeptal se policista a ukázal fotku toho brýlatého kluka.

"ANO A LIDÉ TO MŮŽOU DOSVĚDČIT!" řvala dál matka a pak se rozbrečela.

"Dobře tak já radši půjdu," řekl smutně policista a šel prč. Tuhle rodinu a ani tu druhou by teďka neměl obtěžovat.

"Co je Ede?" ozvalo se za ním. Policista se otočil a viděl svého kámoše.

"Já nevím ona říkala, že zabijel ten kluk," řekl Ed.

"No tak uděláme po něm nějaké to pátraní?" zeptal se ho jeho druhý kámoš.

"Jo jak mám sakra udělat pátraní po mrtvým klukovi co?" zeptal se naštvaně Ed.

Stál jsem venku a čekal v ruce jsem držel kovovou tyč a čekám na dalšího kdo mně kdy v životě křivdil.