Jmenuji se Cecílie a je mi 28 let. Pocházím z menšího města v severních Čechách a jsem sama. Není to tím, že bych byla ošklivá a nikdo by mě nechtěl, ale prostě se to tak nějak stalo. Už od malička jsem byla vedena ke katolické víře. V životě ve společenství jsou vždy dána pravidla – u katolíků je to samozřejmě desatero, příklad v životě Ježíše Krista a mnoho dalších. Jenže Bůh je dokonalý a to já jsem nikdy nebyla.

V 16 letech jsem odešla z domova, abych vystudovala střední školu a ráda jsem je strávila na internátu. Byla jsem konečně od rodičů a zapomněla jsem velmi brzy na všechno, co mi vštěpovali do hlavy. Myslím, že jediné, co jsem během čtyřletého studia neztratila bylo panenství, ale to pokládám na seznamu ztrát za to nejmenší.

Ve 20 jsem se vrátila domů, pracovala v rodinné restauraci a prováděla na zámku nedaleko od našeho domu. Máma mi nikdy neodpustila, že jsem šla na internát, když jsem nemusela, ale já jí vždy zalhala, že jsem naopak musela. Vrátila jsem se do kostela, kam chodilo čím dál tím méně lidí a brzy jsem od něj získala i klíče. Možná vám mé vyprávění nepřipadá zajímavé, ale pro mě je důležité. Všechno co vidíte před sebou je lež. Lež, kterou vám všem vykládám a vy jí toužíte slyšet, protože nemáte ani ponětí o tom, co se mi honí v hlavě. Tak třeba proč mě pořád moje sestra zraňovala, dělala to schválně, aby mě ztrapňovala? Proč táta dělal, že si nepamatuje jméno mého kluka a u nedělního oběda ho oslovoval, jak se mu zachtělo a proč jsem v šestnácti utekla před matkou? Ubližovalo mi to a nebyla jsem schopná se s tím vyrovnat a navíc jsem měla ty zvláštní stavy. Občas když jsem se podívala do zrcadla, přišlo mi, že se dívám do tváře znetvořené zrůdy.

V třiadvaceti mě můj kluk Honza požádal o ruku. Byl ze stejného města a tvrdil, že mě miluje. Já to však nechtěla. Nechtěla jsem se vázat a dělat něco, čeho bych litovala a tak jsem se odstěhovala do Prahy.

Našla jsem si práci ve stomatologické firmě a za týden Honza odjel do Prahy za mnou. Opustil zaměstnání, dal vale rodině a přijel za mnou. Vůbec mě nepochopil a tak jsem ho poslala dalším autobusem domů. Když autobus mizel viděla jsem, že pláče. Jsem snad proto špatný člověk? Jistě ne.

Jenže opravdu jistě?

Nemůžu přece každému říct, že mám kostlivce ve skříni. Můj kostlivec se jmenuje – pocit viny. Občas někdo musí přijít s coming outem – někdo prozradí svou homosexualitu, někdo přizná nemanželské dítě a někdo by tolik chtěl říct, že ho vnitřní svět pohltil natolik, že zoufale potřebuje ven. Když se napiju, tak všem řeknu, co mě trápí a na chvíli se mi uleví, ale nestačí to.

Někdy se to prostě semele a vy na tom nemáte žádnou zásluhu. Celý týden jsem se snažila jemně říct své kolegyni, že šéf, kterého každé úterý po poradě tak nadšeně kouří chystá její vyhazov a když to přišlo ozvala se má katolická výchova, která ze mě udělala tu dobrou a spravedlivou. Šla jsem za ní, řekla jak mě to mrzí a bez okolků jsem jí sdělila pravdu. Vysloužila jsem si plivanec do tváře. Smývala jsem si ho snad půl hodiny až mi mýdlo vysušilo kůži a rozpraskala se mi pravá část obličeje. Od té doby jsem pokaždé viděla v odraze zrcadla ten hnusný slizký hlen splývající mi z tváře.

Když mě na další poradě začal šéf hladit zpocenou dlaní mezi stehny podala jsem výpověď. Nechtěla jsem mu kazit život svým odmítáním a přidělávat starosti jeho ženě a po pravdě byl v tom snad i kousek sobeckosti. Ach Bože, zase myslím na sebe. Jsem vážně hrozná.

Našla jsem si novou práci ve firmě na léčiva. Držela jsem se v oboru a v tomto sektoru byly navíc vždy velmi slušné peníze. Můj nový kolega Marek se mi moc líbil. Byl to atletický vyšší blonďák s třídenním strništěm a vrásky od smíchu. Pozval mě na večeři a skvěle jsem se bavila. Brzy jsem však pochopila, že mu jde jenom o to jedno a to jsem mu nechtěla dát. Utekla jsem z restaurace vchodem pro zaměstnance. Když jsem míjela výlohu všimla jsem si, jako by se mi v jednom momentu úplně zavlnila tvář, jako když napnete pilu a pak jí pustíte a zase jsem viděla jakoby svůj zdeformovaný obličej.

Večer jsem si holila nohy a najednou mi sklouzla čepel a řízla jsem se. Krev mi stékala po noze a pulzující bolest mě najednou té viny zbavila. Vzrušilo mě to a tak jsem se zastyděla. Pak jsem se sprchovala v ledové vodě a řekla jsem si, že musím napočítat do šedesáti, jinak se mě ta vina bude neustále držet.

V zrcadle jsem měla úplně fialové rty, absolutně napnutou tvář, zmodralé ztopořené bradavky a když jsem se podívala pozorně, viděla jsem na své tváři zvláštní pokřivený výraz. Před očima se mi promítly moje viny za poslední měsíc. Časem se to stupňovalo. Viděla jsem viny z dětství, bála jsem se dívat na žebráky, protože jsem z jejich chudoby vinila sebe.

Rozhodla jsem se prodat svůj osobní majetek a rozdala jsem ho chudým. Když jsem o totéž žádala členy rodiny, tak mě odmítly. Mrzelo mě to. Užírala jsem se tím. Jsem snad špatná, protože se snažím lidem pomáhat?         

Přestávala jsem chápat sama sebe. Každou pomoc, kterou jsem někomu poskytla mi byla odměněna pokřivenou tváří. Bylo to pro mě frustrující. Neustále jsem čekala, že se to zlepší a něco se změní. Očekávala jsem svou svatozář. Chtěla jsem, aby se mi usadila na hlavě a vesele svítila všem lidem, aby každý viděl, jak dobrý člověk vlastně jsem. Jenže nestalo se tak. Lidé se za mnou otáčeli, ale nevěděla jsem proč. Došlo mi to až u výlohy, kde jsem se zastavila, abych si prohlédla reklamu na životní pojistku. Měla jsem šedivé dlouhé vlasy, nečistou pleť plnou uhrů a na sobě odrbaný kabát. Uvědomila jsem si, že zapáchám. Vzdala jsem se všeho pro druhé a stala jsem se najednou někým jiným.

U nohou mi přistála pětikoruna a pak jsem uviděla ten znechucený pohled od člověka, co mi jí hodil. Byl to Honza.

,,Ahoj, Honzo, jak se máš?“

Honza se odtáhl od náhlého závanu kyselého dechu, který se mi vydral z úst.

,,Neznám tě.“

Honza odešel. Právě v tu chvíli mi to došlo. Moje snaha přišla vniveč. Moje dobrodiní svět nezlepšilo a tak jsem ztratila cíl. Neměla jsem nic a přišla o všechny blízké. Připadala jsem si zoufale sama.

Skok do kolejiště metra se pro mě měl stát vysvobozením.

Probrala jsem se na oddělení plastické chirurgie na Vinohradech. Sestra mě připravila na to, že se asi nepoznám. Bylo mi to jedno. Když však nastavila mé tváři zrcadlo, vyděsila jsem se k smrti. Viděla jsem v odrazu tu příšernou tvář, která mě strašila. Měla jsem svou budoucnost celou dobu mého tápání před sebou a nemohla jsem s ní nic udělat. Osud rozhodl za mě.