Temnota a mlha obklopily městečko Grei. Tohle se čím dál více stávalo znamením pro zdejší obyvatele, aby nevycházeli ze svých domovů a nikoho nepouštěli dovnitř, jak potulné pocestné, kteří jen hledají přístřeší před blížící se bouřkou, tak i své přátelé s okolí, kteří by potřebovali pomoc. Před čím? To všichni vědí, ale málo se o tom mluví. Zlo zde totiž bere na sebe podobu dobra. Všichni už tomu dávno prohlédli. A když před týdnem zmizel neslavný pan Holwinger, věčně podnapilý spoluobyvatel, všichni se mají čím dál více na pozoru.

Vítr venku povaloval po zemi kupy nahnilého listí, opadané v podzimní atmosféře panující kolem a hrozivě přitom kvílel. Všichni rázem strnuli pod monotónním duněním kostelních zvonů daleko na kopci, který se nacházel na kraji městečka. Na obloze se srotily mraky a vytvořili temnou neprostupnou stěnu, která zakryla měsíční svit a ponořila městečko do temnoty.

V dáli zaznělo vytí vlků, kteří dnešní nocí započali svůj noční lov. Tohle vytí vzbuzovalo nekonečný a bezejmenný strach u všech obyvatel Grei, protože oznamoval příchod něčeho zlého. Z každou nocí se tu probouzí zlo a strach.

Fred ještě jednou vstřebal strach, nadechnul se a s odvahou a se sekyrou v ruce obešel svoji chýši, aby se ujistil, že tam ve tmě někde něco nečíhá, něco co by mohlo jeho rodinu ohrozit. Když se tak stalo a přesvědčil se, že je bezpečno, vrátil se rychlými kroky zpět ke dveřím. Každý už spočíval v bezpečí vlastních chýší a chatek se zabarikádovanými dveřmi a okny. Jediné možné světlo zářilo daleko na kopci, které vycházelo z panského obydlí rodiny Franklinových. Další takové panství stálo nedaleko od kostela. To panství obýval jistý pan Frederik Fitzgerald, Angličan se Scotskými předky a taky zdejší podivín, který se na veřejnosti objevuje jen zřídka, ale narozdíl od Franklinů se objevil alespoň někdy, mimo tedy George Franklina, kterého to znali docela dobře. Milý chlapík, který se každý pátek kochal překrásnou přírodou okolo, ale v poslední době ho nikdo neviděl, a taky to nikoho moc nepřekvapovalo. Nedaleko za řekou, která protíná Grei a rozděluje městečko, žije ještě Mary a Nick Gandenenovi, kteří se starají a místní hřbitov a hlavně o hrobku Franklinů. Nikdo ze zdejších jim to moc nezávidí. Sou tam dočista sami a společnost jim dělají jen ti mrtví.

"Už pojď domů nebo nastydneš!" zvolala Sára, když spatřila svého muže, jak obhlíží okolí.

Fredovi se s hlukem podařili zavřít dveře.

"Co děti?" optal se Fred když zajišťoval dveře prkny.

Sára se otočila za sebe, potom přešla k posteli, kde ležel Mark a Marta. Sára je pohladila po vlasech a posunky Fredovi naznačila, že je všechno v pořádku.

"Pospěš si!" ozvala Sára a znovu se posadila do svého křesla.

"Jo, ale ještě…" Fred sebou cuknul.

Na dveře se ozvalo hlasité zabouchání. Fred a Sára nahodily vystrašené výrazy a strnuly napětím. Po chvíli se rány opět opakovaly, tentokrát byly silnější, až se plechové dveře roztřásly.

"Podej mi pušku, rychle!" dožadoval se Fred Sáry rychle.

Sára mu podala zaprášenou Winchestrovku. Fred ji měl vždy nabitou a připravenou v jedněch takových situacích.

"Snad nechceš jít ven?!" ohrazovala se vystrašeným hlasem Sára.

"Ještě není tak pozdě, mohl by to být Allan, třeba má zase problém s těmi dveřmi." Řekl Fred a už šmátral po klice.

"To je šílenost, to nemůžeš. Chceš vystavit naše děti nebezpečí!!!" sípala naštvaným hlasem Sára a začala se stahovat k dětem, protože věděla, že to Fred myslí vážně. Fred chvíli váhal, ale pak uchopil kliku, silně za ni zatáhl a kopl do dveří, které se rázem rozletěly. Potom hbitě napnul zbraň a pažbu si opřel o rameno. Nikoho neviděl. Nikdo tam nestál. Sára už klečela u postele. Fred ale tolik odvahy, aby šel ven, nesebral. Jen vyčkával v napětí. Cítil, jak se mu ukazováček na spoušti chvěje. Snažil se soustředit na každý zvuk, aby rychle zareagoval. Avšak ničeho se nedostalo. Venku vládl klid a temnota. Fred sklonil zbraň a znovu uchopil kliku a chystal se zavřít dveře, když v tom se dveře zatřásli a ozval se dunivý zvuk. Fred sebou škubl, hrudník se mu sevřel, že v té chvíli nemohl popadnout dech. Jediné na co se zmohl bylo, že zmáčknul ve zmatku spoušť zbraně a ozvala se ohlušující rána. Sára vyjíkla strachem a děti se ihned vzbudily, když uslyšely tu hroznou ránu. V ostatních obydlích se ozval šramot a zvuk bot dupajících po ztrouchnivělých prknech. Všichni kolem už vytušili, že se děje něco nekalého. Fred hbitě pozvednul pušku a zadíval se před sebe. Na zemi ležel vystrašený mladík v černém kabátu s černými vlasy a strništěm vousů na tváři.

"Co chcete!!!" vykřikl Fred a ukazováčkem už šmátral po spoušti.

"Já… já jen hledám přístřeší víte…" vyblekotal ze sebe člověk ležící bezmocně v blátě.

"Jak jste se sem vůbec dostal, do těchto končin?!" zeptal se důrazně Fred.

Sára přiběhla ke svému manželovi a zadívala se po směru pušky, která ještě stále mířila na ležící osobu.

"Mám se tedy setkat s panem Greilingenem, prý žije tady. Mám pozvánku." Řekl muž a z pod kabátu se snažil něco vytáhnout.

"Tak pozor mladej!!!" vykřikl Fred, když to zřel.

"Nemám zbraň, jen dopis od pana Greilingena," řekl a vytáhnul ošuntělí kus papíru, "Můžete se přesvědčit." Pokračoval a natáhl ruku z dopisem směrem k dvou vyhlížejícím osobám.

Fred chňapl po papíru, ale ještě muži tolik nedůvěřoval, aby schoval pušku. Potom začal číst řádky dopisu, ale jedním okem ostražitě pokukoval po osobě. Potom odvrátil oči od čmáranců na dopisu a jeho pohled opět spočinul na tom muži.

"Jsem tady služebně víte." Ozval se muž.

Fred sklonil pistoli. Poznal podpis pana Greilingena. Greilingena byl jeden z nejváženějších občanů, který zde žil. Zatupoval tu dočasně jako správce městečka od doby, co tu zavraždili bývalého majitele Grei pana Lewera.

"Greilingen má dům nedaleko, ale asi bys tam netrefil takhle po tmě," Řekl Fred, na chvíli se zamyslel a potom dodal, "Venku to teď zrovna taky není bezpečný… Tak pojď dovnitř."

Muž rozjařil obličej a postavil se. Potom mu pokynuli ať vejde. Fred potom zavřel dveře a zajistil je prkny tak, aby se nic nedostalo dovnitř.

"Jmenuji se Marcus, Marcus Downey." Ušklíbl se mladík, když se posadil ke stolku o okna.

"Hm…. Já jsem Fred a má žena Sára," Sára mu pokynula hlavou, ale ještě byla vystrašená z toho incidentu, "Vím, že je tu to malý, ale zdejší obyvatelé nepřekypují zrovna bohatstvím, spíše touhou přiložit truce k dílu a pracovat pro svoje blaho. Ty jsi z města?" Otázal se jej Fred, když mu na stůl postavil šálek čaje.

"Z Londýna, právě jsem dostudoval univerzitu." Odpověděl Marcus a napil se horkého čaje.

"Aha a co vlastně chceš od pana Greilingena?" pídil se dál Fred.

"Služební záležitost." Odvrátil konverzaci Marcus.

Fred viděl v jeho tváři, že se mu moc na toto téma nechtělo mluvit. Ale ne že by něco skrýval, ale neměl zřejmě důvod sdělovat kdekomu, proč zavítal zrovna sem. Hlavně ne týpkům, kteří na přivítanou, míří na hosty puškou.

Znovu se ozvalo vytí, ale tentokrát bylo zřetelně poznat, že nepocházelo od vlka. Vytí jako když se smísí křik žalostných duší trpící v očistci zatracení. Jako naříkající malé dítě trpící v bolestné agonii. Ďáblův křik.

"Co to sakra bylo!!!" vyhrkl Marcus a rozlil omylem šálek čaje.

Sára ihned přiběhla a začala ten nepořádek uklízet. Fred zkontroloval svoji zbraň a potom ji položil zpět na svoje místo.

"Vytí, které ohlašující příchod netvora, známého zde jako Lupus diabolus, Vlk ďábel."

Začal Fred a potom se zadíval do mladíkovi tváře.

"Cože? Jste pověrčivý?" zeptal se Marcus s ironickým pohledem.

"Dalo by se to tak říct. Ale v jiném smyslu. Zkrátka věříme tomu, co je pravda. Podle starých legend, které se tu vypraví od založení městečka, je to monstrum, které kdysi bývalo obyčejným člověkem. Člověkem, který se zapletl z ďáblem. Prý to byl velice bohatý právník. Jeho jméno se tu komolí už několik desetiletí, znělo podobně jako Baunster nebo nějak tak. Žil dávno, ještě když městečko vzkvétalo. Nebylo sice nejbohatší, ale ne takto chudé, jako dnes. Baunster se později stal vlastníkem městečka, ale jedné noci, kdy zářil úplněk si ďábel vybral svou daň a zaklel Baunstera do podoby monstra, odporné zrůdy podobající se vlku. Za tu dobu jej hodně lidí vidělo, jak se potuluje v místních lesích. Za dne netvor spí, ale s každým probuzeným večerem se probouzí i netvor, vychází z temných hvozdů lesů, aby polapil svoji kořist. A to každou noc."

Marcus se jen ušklíbl a zakroutil hlavou. Připadalo mu to víc než komické.

"Některým lidem se to zdálo jako báchorka, nevěnovali tomu přílišnou pozornost, ale nakonec názor změnili, když zjistili, že je to pravda. Jednou netvora vidělo pět lidí najednou a nebyli to žádní vochlastové nebo nějací fracci, kteří by si tu vymýšleli hlouposti jenom, aby se zviditelnili. Viděli ho na vlastní oči, tady nedaleko na mostě, který vede přes řeku.

"A vy tomu věříte?" zeptal se Marcus.

"Dávám si pozor, ať to je cokoliv, už to zabilo pár lidí z tohohle městečka a nechci být další na řadě." Dopověděl Fred a napil se svého šálku čaje.

"Vsadím se, že to vykládáte každým návštěvníkům, kteří se tu ukážou." Řekl Marcus a rozhlídnul se po chýši. Byla malá, ale útulná. V malém krbu to zapraskalo a vylétli kusy žhavého dřeva. V rohu chýše leželi dvě propadlé krabice ze dřeva, připomínající postele na nichž ležela Sára a snažila s uspat děti.

"Věřte mi nebo ne, ale my tady moc návštěv nemáme." Opáčil Fred a jeho rty se zakřivili do potměšilého úsměvu.

Potom řeč ustala. Nikdo najednou neměl, co by dodal. Nebylo o čem mluvit. Po chvíli se tichou minutku přerušilo znovu to drásavé vytí. Fredovi připadalo, jakoby se ozývalo nedaleko Ashovi hospody, které je odtud vzdálená jen několik metrů.

"No myslím, že je největší čas jít spát." Ozval se Fred a začal poklízet věci ze stolu.

Marcus se tomuto návrhu nebránil, naopak se mu to zdálo více jak nutné. Už mu klesaly víčka. Taky ušel kus cesty, aby se sem dostal a teď by rád dostál zaslouženého odpočinku.

Najednou se venku ozvalo podivné cinkání. Marcus sebou trhnul: "Co to je?"

"To sou zvonky, máme je tedy přivázaný na stromech, abychom zvětřili pohyb, ale většinou to bývá vítr." Uklidňoval Fred Marcuse, ale nebyl si tím úplně jistý, tak popadl Winchestrovku.

"Nač ta zbraň?" zhrozil se Marcus a začal před Fredem couvat.

"To kdyby to vítr nebyl…" pošeptal tajemně.

Marcus zhrozil obličej. Ta poslední věta mu vyrazila dech. Ucítil mrazení v zádech a napětí. Zvonky utichly. Sára nehnutě ležela u svých dětí a nevydala ani hlásku. Fred vzápětí přešel k petrolejové lampě a sfoukl ji. Potom vzal kbelík s vodou a uhasil oheň v krbu.

"Mohl to být někdo zdejší?" optal se Marcus roztřeseným hlasem.

"Venku už nikdo není."

Prásk! Dveře se prohnuly a potom se hned vrátily do původní polohy. Prkna, která dveře jistila se zlomila a odpadla. Fred ihned zareagoval a pušku nasměroval na dveře. Marcus zakvílel a skácel se k zemi. Sára se posadila a sledovala dění kolem.

"Co to bylo?" zeptala se potichu Sára a když potom viděla ustrašeného Marcuse, začala zmatkovat.

Fred tentokrát věděl, že za dveřmi nebude stát nějaký zbloudilec, ale něco jiného. Pomalými kroky se přibližoval ke dveřím.

"Musíme varovat ostatní lidi!" řekl Marcus a postavil se.

"Oni moc dobře vědí co se děje." Odvrátil soustředěný Fred.

"A proč nám nepomůžou?"

Odpovědí na tuhle otázku bylo ticho. Manželé věděli proč. Zkrátka nikdo nemá zájem stát se večerní potravou pro záchranu přátel. Sára najednou začala brečet a v klíně stále svíraje své děti, které byly přepadeny tím zmatkem kolem. Z venku se ozývalo chraplavé vrčení, jako když se psi přetahují o svou kořist. Jenže bylo zřetelně poznat, že zvuk vydává mnohem mohutnější věc, než je pes. Stvůra jakoby hledala cestu za svou potravou, a tak pomalu obcházela kolem. Fred, Sára a jejich host se neodvážili ani pohnout. Jejich napětí se zvyšovalo. Fredovi se roztřásly ruky takovým způsobem, že pušku kterou svíral, už ani nemohl udržet pevně v pozoru. Po chvíli zvuky ustaly. Venku jen šuměl a vířil listí.

"Je pryč?" otázal se roztřesený Marcus.

Ale než mu stačil někdo odpovědět, ozvala se rána z pušky. Někdo venku střílel. Fred sebou škubl, když uslyšel Allana, jak venku křičí. Ihned vykopl dveře a  zadíval se do šera. Venku stál Allan s puškou v ruce a mířil na něco, co se skrývalo ve tmě.

"Co se děje?!" zakřičela Sára.

Marcus popadl sekyru, která ležela u krbu, sevřel ji v ruce a vydal se ke dveřím, kde stál Fred.

"Allane, co to sakra děláš!!!" zavřískal Fred, ale stále se neodvážil vyjít ven.

Marcus se zadíval na šílence s puškou stojícího venku, když v tom na něj v neuvěřitelné rychlosti skočilo něco obrovského.

"Allane!!!" zakřičel Fred a rozběhl se směrem k němu.

Marcus jen nečinně stál a čekal. Fred zamířil puškou na tu věc a zmáčknul spoušť. Ozvala se rána, ale s tou věcí to ani nehnulo. Kolem se jen rozléhal Allanův bolestný a nesnesitelný křik, který s hlasitým křupnutím ustal. Fred na nic nečekal a znovu vypálil. Věc přestala věnovat pozornost své večeři a pomalu se otočila tvoří tvář Fredovi, který pomalými kroky ustupoval.

Mohutné zvíře, které svůj vzhled skrývalo ve tmě, se pomalu s vrčením přikrčilo. Fred spatřil, jak se té věci zableskly oči v měsíčním světle. Marcus ohromený velikostí toho zvířete zničehonic hbitě přirazil dveře. Fred to zbystřil a rozeběhl se směrem k nim. Potvora se ihned vydala za ním.

"Otevřete!"ozvalo se zvenku.

Ale Marcus držel dveře a vystrašený nepustil Freda dovnitř. Sára k Marcusovi ihned přiskočila a začala ho odstrkovat od dveří. Fred pěstí bušil do dveří a snažil se dobít dovnitř. Sára začala hystericky kolem sebe mlátit rukama a snažila se za každou cenu dveře otevřít, ale Marcus jí to nedovolil. A když se ozval Fredův křik, Sára začala brečet. Marcus ji chytil pod krkem a odhodil ji na zem. Potom pustil dveře a hlasitě vydechoval. Křik venku ustal.

"Tak a je po všem." Odechl si spokojeně Marcus a pousmál se.

Sára na něho zděšeně vykulila oči. Ještě stále ležela na zemi a po tvářích ji stékaly slzy.

"Co? Co si to udělal!" vykoktala ze sebe Sára a do očí se jí znovu vhrnuly další slzy.

"Musím říci, že takhle jsem to zrovna neplánoval, ale co se dá dělat?" spokojeně si postěžoval Marcus a potměšile se usmíval. Potom se natočil k Sáře a jejím dětem. Ty jen s křikem pozorovali, jak místo Marcuse, nesmělého chlapce, stojí odporná zvrásněná postava s černým pláštěm a hrůzně žlutýma očima. Dlouhé kostěné ruce se natáhli směrem k posteli a vrásčitý obličej se zkrabatěl do odpudivého šklebu. Křik ustal a sním i tato hrůzná noc.

Nad obzorem se objevily první paprsky slunce, které vzdechly novému dni život. Ostatní obyvatelé Grei, kteří se staly jen přihlížejícími svědky včerejší noci našli Sáru a její děti nehybně ležet na posteli, bledé jako stěna. Mrtvé. Allanovo tělo leželo opodál od chýše v kaluži krve a Fred, po něm tu zůstala jen nechutně vyhlížející stopa krve.

"Tak co teď?" ozval se Jefferson, když si prohlížel Fredovu chýši.

Pan Greilingena jen mlčku hleděl do země a přemýšlel. Jefferson neočekával, že to bude Greilingena nějak zvlášť řešit, když to doposud nechal zajít takhle daleko.

"Myslím že hrobník Gandenen bude mít práci."