Konec, nebo začátek?

3. dubna 1990

„Už to nevydržím, nechci už dál žít…………Nechci!!! Ten nátlak je hrozný!! Už nemám sílu, dnes, skoncuji to a budu aspoň jednou šťastná. Vždyť mám na to právo, stejně jako ostatní kolem mě!!! Dnes nastane den mého vysvobození a má duše bude konečně svobodná. Nikdy jsem netušila, že kouzlo smrti může být tak krásný, osvobozující pocit. I přes tu bolest mám pocit že se vznáším. Ta krev, co stéká, je pro mě jako znamení volnosti.

Jsem volná.

6. dubna 1990

Nevím co se semnou poslední dny dělo. Mám pocit, jako bych je celé prospala. Vznáší se ve mně pocit klidu, ale zároveň i pocit nejistoty. V mé duši je pocit prázdnoty, nevím co se semnou děje a kde to jsem?! Kolem mě jsou jen prázdné stěny. Sedím v rohu místnosti, která jen zdánlivě připomíná můj pokoj. Ale kde jsou moje věci………procházím naším bytem, ale nikde nic. Křeslo, v kterém seděl ten, kdo mi udělal ze života peklo, je pryč! Mami kde jsi a co se to děje??? Jdu po ulici ,ale jako bych vůbec nebyla. Holka, která mi každou chvíli znepříjemňovala život svými hnusnými narážkami, se ani na mne svým opovrhujícím pohledem nepodívala.

7. dubna 1990

Haló paní, co tu chcete a odkud máte klíče od našeho bytu?!? Pane kam jdete to je ložnice mé matky a toho chlapa!! Hej ty co děláš v mém pokoji a proč si dáváš věci do mé skříně?!!! Haló co se tu děje řekne mi to už konečně někdo?? Kde je máma a kde jsou všichni a co tu děláte vy? A proč mám pocit, jako bych byla snad neviditelná? Já jsem tady proč mě všichni ignorují?

„Jsem snad duch?“ Na stole leží staré noviny, otevřené na stránce nekrologů. Mým tělem prochází divný chlad, mám špatný pocit ... „Šestnáctiletá dívka spáchala sebevraždu. Podřezala se ve svém pokoji pod nátlakem pětiletého fyzického týrání a sexuálního obtěžování přítelem její matky“