Klárka

Vždycky, když se přiblíží Vánoce, začíná většina lidí vzpomínat na nejkrásnější příběhy, které jim tohle pohádkové období přineslo. U mně je to ale naopak. Vánoce mi každý rok přináši vzpomínku na to nejhroznější a nejpodivnější, co jsem kdy v životě zažil.

Bylo to na Štědrý den před pěti lety. Pracoval jsem tenkrát v Českých Budějovicích na policejním oddělení zabývajícím se pohřešovanými. Zrovna jsem se s manželkou chystal na bramborový salát a kapra, když mě zavolali k případu zmizelé dvanáctileté Klárky na jedné samotě v lesích pod Kletí.

Byla už tma a venku zrovna začínalo sněžit. Rychle jsem do sebe hodil alespoň několik soust jídla, na které jsem se těšil celý rok a vyrazil do služby. 

Na místě jsem se setkal s policistou, který už hodinu vedl pátrací oddíl v okolních lesích, ale díky horšícímu se počasí byla snaha všech nasazených v podstatě marná. Na mapě jsme společně vyznačily místa, která by se měla prohledat přednostně a potom mě zavedl za rodiči zmizelé dívky.

Hájovna, ve které žili, ležela na velmi opuštěném místě. Překvapovalo mě, jak zde vůbec někdo může vychovávat dvanáctiletou dívku, která potřebuje odbornou péči. Ještě větsím překvapením pro mě ale byl věk jejích rodičů. Oba vypadaly, že jim musí být přes šedesát let. Seděli ve starobyle zařízené kuchyni u velkého dřevěného stolu a čekali na zprávy od policistů.

Provádět výslech rodičů, kterým se ztratí dítě, bylo vždycky nepříjemné, ale bohužel to patřilo k mojí práci. Musel jsem zjistit všechny okolnosti Klářina zmizení a v tomto případě i podrobnější diagnozu nemoci, kterou dívka trpěla.

Z obou jsem měl dojem, že mi příliš nedůvěřují a že mi ani nechtějí říct všechno, co by mohli.

Zjistil jsem od nich, že dívka trpí ne zcela přesně určeným druhem epilepsie, který jí neumožňuje normální život mezi lidmi. Téměř celých dvanáct let strávila ve speciálně upraveném pokoji v podkroví, kde se o ni rodiče společně starali.

Z domu utekla někdy po páte hodině večer, když jí muž nesl večeři a při zamykání špatně dovřel zámek. Její zmizení zjistil o hodinu později a okamžitě kontaktoval policii. Při útěku na sobě měla červený svetřík a světle hnědé tepláky. Ven se vydala bez bot jenom v ponožkách.

Požádál jsem o její fotku pro případ, že by se pátrání protáhlo na více dnů a dívka by se mohla dostat dál do města. Ze zažloutlé krabice přede mně vysypali na hromadu několik fotek, ale žádná z nich nebyla taková, jakou bych pro účely pátrání potřeboval. Všechny byly vlastně velmi zvláštní. Ani na jedné z nich nebyla vidět Klářina tvář. Na každé fotce jí přes obličeji spadávaly dlouhé černé vlasy a zcela ho zakrývaly před objektivem. Navíc byly všechny snímky špatně zaostřené a rozmazané. Její nemoc jí nedovolila, aby zůstala na chvilku v klidu a mohla se dobře vyfotit. Většina záběrů ji zachycovala ve zvláštních pozicích. Její tělo bylo pokroucené a vypadalo to, jako by s něčím uvnitř sebe zápasila. Všechno to na mě působilo hrůzostrašným dojmem. Nakonec jsem vybral jedinou fotografii, na které byly alespoň částečně rozpoznat rysy  její postavy.

Potom jsem se vydal do podkroví prohlédnout si Klářin pokoj.

Byla to jenom malá místnost přestavěná z půdních prostor. Jediným vybavením byla stará železná postel. Jinými předměty by si mohla ublížit. Stěny místnosti pokrývala silná vrstva nalepeného molitanu a místnost tak připomínala pokoj v blázinci. Molitan byl na mnoha místech potrhaný a odlišná barva některých dílů naznačovala, že byl už několikrát vyměňovaný. Místnost neměla jediné okno.

Zaprotokoval jsem všechno, co bylo potřeba a vydal jsem se zpátky ke svému autu, abych mohl všechny údaje zadat do počítače v Budějovicích. Doprovázel mě k němu Klářin otec. Když jsme se loučili, přemohla mě zvědavost a zeptal jsem se, jak je možné, že má starý pár na lesní samotě tak mladou dceru. Okamžitě jsem toho,co jsem řekl, zalitoval. Z mužova výrazu jsem poznal, že jsem se dotkl citlivého tématu, ale už bylo pozdě vzít otázku zpátky.

Po dlouhém váhání se muž nakonec rozpovídal. Vyprávěl mi o noci před třinácti lety, kdy byla stejná vánice jako dnes a on uvízl ve městě bez možnosti dostat se na osamocenou usedlost v lese. Jeho žena tak zůstala bezbranná, když se do domu dostal cizinec se zarostlým obličejem v dlouhém černém kabátu. Nevzal si nic, ale jeho manželku velmi surovým způsobem znásilnil. Potom zase zmizel do noci.

Oba manželé byli silně věřící a myšlenka na potrat by se pro ně rovnala vraždě. Dlouhá léta se spolu snažili počít dítě, ale marně. Když zjistili, že je žena těhotná, rozhodli se nechtěné dítě ponechat a vychovávat.

Od narození se u Klárky projevovaly příznaky psychické poruchy, kterou se nikdy nepodařilo přesně identifikovat, až ji nakonec označili jako epileptičku a nechali ji v péči rodičů. Klára byla velmi divoká a agresivní. Léky, které brala, představovala většinou sedativa, která držela projevy její nemoci na uzdě. Teď už to bylo několik hodin od okamžiku, co dostala poslední dávku a dalo se tak předpokládat, že bude ve velmi špatném stavu.

Rozloučili jsme se a já se vydal na cestu zpátky. Na místě jsem pro ně nemohl už nic víc udělat.

Vánice ještě více zhoustla. Stěrače mi svými rychlými pohyby odkrývali pravidelně alespoň na několik vteřin čistý výhled na zasněženou cestu. Jen díky tomu jsem na poslední chvíli zahlédl hnědou skvrnu, která se vyřítila z lesa na cestu. Střetu se srnou jsem ještě stačil zabránit, ale sjetí z cesty už ne. Motor naposledy zařval a potom utichnul. Auto zůstalo stát zabořené do závěje.

Po několika vzteklých úderech do volantu, které mě částečně zbavily prvního návalu vzteku, jsem popadnul baterku a vydal se ven obhlédnout napáchané škody.

Venku foukal silný vítr a přes husté přívaly sněhu jsem viděl jenom několik metrů před sebe. Na první pohled nebylo poznat na voze žádné výraznější poškození, ale kola byla příliš zapadlá do sněhu na to, abych mohl vyjet bez cizí pomoci. 

Vracel jsem se zpátky do auta, abych zkusil zavolat mobilem někoho, kdo mi pomůže z problémů, když mojí pozornost upoutal pohyb na okraji lesa. Ve větru jsem zaslechl slabý zvuk lámaných větví a mezi bílými kusy sněhu se na okamžik mihla jasně červena barva. V hlavě mi okamžitě zableskla jediná myšlenka: Klára!!

Vytáhnul jsem z auta služební zbraň pro případ, že by se v lese nepohybovala sama a dobrovolně a s baterkou v ruce se rozběhl mezi stromy.

"Klárkooo, Klárkoo," volal jsem do tmy, ale šance, že na moje volání zareaguje byla mizivá. Zoufale jsem běžel lesem a svítil do všech stran. Byla to možná jediná šance, jak Kláru najít dřív, než v lese umrzne. Ve světle baterky jsem znovu zahlédnul červenou barvu Klářina svetříku.

Našel jsem ji schoulenou v hustém křoví. Hlavu měla skloněnou na prsou a rukama objímala svoje prokřehlé tělíčko. Zdálo se mi, že pláče.

Pomalu jsem se k ní přibližoval a snažil se jí uklidnit. Musela být vystrašená a zmatená. Čím více jsem se k ní přibližoval, rozpoznával jsem mezi poryvy větru ještě jeden znepokojující zvuk. Jakkoliv se mi to mohlo zdát nemožné, byl jsem si téměř jistý, že nepláče, ale vrčí jako zvíře.

"Klárko, jsi v pořádku? Klárko....," natahoval jsem k ní ruku.

Zahlédnul jsem, jak mezi tmavými vlasy zasvítili špičaté zuby a do rukou mi pronikla bodavá bolest. Lesem se rozlehl můj křik, mísící se s dívokým vrčením zvířete. Mával jsem rukou do všech stran, ale její čelisti byly pevně sevřené. Upustil jsem baterku a volnou rukou jí několikrát silně udeřil do hlavy. Přes všechnu hrůzu jsem si uvědomoval, že je to jenom dítě, ale pud sebezáchovy byl silnější.

Po posledním úderu konečně povolila stisk. Svalil jsem se na zem a snažil se nahmatat baterku dřív, než na mě znovu zaútočí. Byla ale pryč.

Pomalu jsem vstal a s vytasenou pistolí prozkoumával okolí. Po ruce mi stékal proud teplé krve a bolest z rány mi vystřelovala do celého těla.

Na hlavu mi najednou dopadnula hromada studeného sněhu. Okamžitě jsem zamířil kužel světla nad sebe a uviděl Kláru. Lezla po stromě a při tom shazovala sníh nahromaděný na větvích. Když si všimla světla z baterky, přikrčila se a podrážděně zasyčela.

Byl to jenom okamžik, ale mě to připadalo jako celá věčnost, když se naše pohledy setkaly. Celá její tvář byla pokroucená a divoké oči v ní celé černé. Její horní ret byl odporně rozšklebený a odhaloval tak vystouplou čelist plnou křivých, ale dlouhých a špičatých zubů.

Odrazila se od stromu a s nelidským vřiškotem vyskočila přímo proti mému obličeji. Zamířil jsem pistoli před sebe, zavřel oči a zmáčknul kohoutek. Na chvilku mě ohlušil zvuk výstřelu a vzápětí jsem ucítil, jak na mě dopadá tíha bezvládného těla. Pod jeho vahou se mi podlomila kolena a já se znovu zhroutil na zem.

Když jsem otevřel oči, byl sníh kolem mě potřísněný krvý. Vedle mě ležela pistole a mrtvé tělíčko z roztříštnou hlavou. Promrzlou rukou jsem setřel sliz, který mi stékal po obličeji. Když mi došlo, že jsou to části Klářina vystřeleného mozku, svezl jsem se zpátky do sněhu a několik minut zvracel ven všechno cukroví, které jsem během dne spořádal.

Po několika dnech jsem se sešel s jejími rodiči. Chtěl jsem se jim omluvit a vyjádřit soustrast. Nedivil bych se, kdyby setkání se mnou odmítli, ale to se nestalo. Naopak jsem měl z jejich tváří pocit, že jsou mnohem uvolněnější a že se jim svým způsobem ulevilo. Nemusel jsem jim vysvětlovat,co se v lese stalo. Moc dobře to věděli.

„Netrapte se,“ řekli mi tenkrát:“ Mysleli jsme si, že dítě pro nás bude požehnáním, ale bylo to prokletí. Klárčin život byl plný utrpení a teď už je někdě jinde. Někde, kde je jí lépe než na tomhle světě.“

Mně ale jejich odpuštění klid v duši nepřineslo a já musím stále na tu noc myslet.

V okamžiku, když jsem tenkrát na zemi v lese otvíral oči a Klárka vedle mě umírala jsem v té vánici mezi stromy zahlédnul něco, co ve skutečnosti toužilo po mojí krvi. Nezabyl jsem zlo, které v ní bylo. Zabyl jsem jenom nevinné dítě, které to zlo zneužilo.

Dodnes, když  jdu v noci mezi padajícími vločkami sněhu, mívám pocit že jsem to zahlédl ve světle pouliční lampy- cíp dlouhého černého kabátu.