Kdo dnes bude na večeři?


Jedenáctiletý Darren Cahoe vytáhl nejkratší sirku. Marně se snažil zadržet proudy slz, zachvátil jej třas, začal hlasitě vzlykat. Zbylí sourozenci s úlevou poposedali kolem nešťastného Darrena.

,,Neboj se, Darrenku, nebolí to zas až tak moc. Za hodinu budeš zpátky u nás. Táta je opatrný." Jenže dosáhli pouze toho, že se jejich bratr schoulil na zemi jako seschlý list, zbělěl a vypadal křehce, soška mučedníka z tenkého porcelánu.

,,Prosím..prosím…nenechte ho, aby si mě odvedl. Prosím.." kňoural.

,,Je to pro maminku, Darrene, vždyť víš. Maminka nás potřebuje, tak nebreč."

Na dveře dětského pokoje zvolna dvakrát kdosi klepl, než vešel. Mohutný Simon Cahoe přelétl skupinku pěti dětí očima. Cítil k nim náklonost a ano, snad i lásku, jenže svou Emily miloval víc.

,,Ahoj děti. Kdo dneska?"

,,Darren," špitla Hanna. Otec sebral vřískajícího Darrena a táhl ho pryč. Ostatní děti se vrátily ke hře, přerušené taháním sirek.

,,Tati, tatínku..tati..prosím..tati.." opakoval chlapec.

,,Darrene, dobře víš, že maminka nemůže nic jiného sníst. Zemřela by hlady. Není jako ty nebo Hanna, nemůže si dát hot dog nebo hamburger.." řekl Simon a dovlekl syna do kuchyně, kde stál zakrvácený řeznický špalek, vedle něj sekyra.

Darren ucítil měděný, nasládlý pach a pomočil se hrůzou. Věděl, že dostane od otce na výběr. Dodnes měl štěstí při losu. Jeho sourozenci už přišli o ledacos, on zatím zůstával celý. Potil se. Na stole ležely hadičky, jehly, nitě, svorky, ledovací pytlíky, zvláštní nůžky.

,,Doufám, že Tě nebudu muset svazovat, Darrene. Klekni si."

Darren sveřepě stál, přikovaný pohledem ke špalku se zbytky tkání, otce slyšel z dálky. ,,Darrene! Klekni-si.." zasyčel Simon, položil svou tlapu na synovo rameno a silou jej donutil klesnout do kolen.

,,Poslouchej, synku. Já prostě nemám jinou možnost…tak si vyber, co ti mám useknout?" Darren stočil k otci uslzený pohled.

,,Ru..ruku.." pípnul tichounce. Otec pokýval hlavou.

,,Dobře. Ty jsi pravák, viď? Takže levou?"

,,Hmm.." na nic víc se Darren nezmohl.

Beze slov se sesunul u špalku, položil na něj levou ruku.

,,Počkej, ještě dostaneš analgetikum," řekl Simon a vpíchl synovi lidokain, protože nic silnějšího mu dávat nechtěl.

,,Je mi to líto, chlapče."

Pohladil Darrena po vlasech, natáhl synovu ruku, přitiskl ji na špalek, vzal sekyru, zkontroloval ostrost čepele a jednou ranou paži odsekl kousek pod ramenním kloubem. Hodil uťatou končetinu do kbelíku s ledem a rychle začal pracovat na Darrenovi, který ztratil vědomí dřív, než ostří projelo tkání, přepůlilo kost a setkalo se s plochou špalku. Otec podvázal ránu a pak se dal do svorkování tepen. Darren hodně krvácel, ale Simon byl šikovný a dokázal si s tím poradit. Nakonec odnesl chlapce do obýváku a opatrně položil na gauč, potažený prostěradlem.

,,Děkuju, chlapče," zašeptal.

A teď ta těžší část. Už ji slyšel, jak za dveřmi ložnice rachotí, cítí čerstvou krev a ví, že bude žrádlo. Jako nějaké zvíře. Vrčí tam a chodí na řetězu dokola. Sliny jí tečou z úst v dlouhých lesklých provazech, cení zuby a oči má přetažené blanou zánětu. Kývá se, funí..ale někdy, když se na něj podívá, jakoby za těmi bledými zornicemi stále čekala stará Emily. Určitě, čeká tam na svého prince Simona, až ji vysvobodí ze strašlivého zakletí. Musí čekat.

Co se to stalo? Proč se to stalo? Když se vrátila před čtyřmi týdny z nemocnice s tím, že si poranila dlaň. Myslel, že je to jen obyčejné říznutí, ale nebylo. Spolu s ním prošlo cosi do jejího těla a začalo se uvnitř množit. Otrávilo ji to duši. Změnila se rychle v bytost, kterou drží na řetezu za dveřmi ložnice. Stále je to jeho Emily, jen s trochu jinými návyky. Je to ona, nemůže se své ženy vzdát. Slíbil, že se o ni postará, slíbil to před osmnácti lety v krásný slunný den. Není z těch, co ruší své přísahy. V dobrém i zlém. Jejich slib je posvátný. Ona si zrovna vybírá slabší chvilku.

,,Lásko?" zašeptal Simon.

Odpověděla hrdelním vrčením, v krku jí bublaly hleny. Dnes byla relativně klidná, možná, že už se uzdravuje..krvavý kbelík držel v ruce.

,,Emily, nesu Ti jídlo. Ustup dozadu."

Pořídil si eletrický poháněč dobytka, kdyby zaútočila. Otevřel pomalu dveře ložnice. Jeho milovaná Emily tam stála a civěla na obsah kbelíku. Darrenovo maso otec nahrubo nasekal i s kostí. Dříve je Emily servíroval na talíři, ale brzy pochopil zbytečnost takového jednání. Na koberci si žlutou páskou označil místo, kam až se Emily dostane. Přisunul jí opatrně kbelík a pozoroval, jak ho lačně chmatla a krmí se. Polykala celé velké kusy tkáně a chrochtala si přitom. Spokojená. Přesto se mu zdálo, že hubne.

Věnce žil jí vystouply na povrch a zmapovaly bílošedou pokožku temnými stružkami pomalé, líné krve. Nehty slezly, zato se objevovaly stále nové a nové léze, plné hnisu. Jednou týdně ji uspal midazolamem, nastrčeným do jídla a celou vyčistil. Dal jí protizánětlivé léky, vytřel a zasypal léze. Umyl jí vlasy, osprchoval ji.

Zkraje, hned co poznal, že se mění v cosi jiného a že ji bude muset kvůli bezpečnosti všech připoutat, zkoušel Simon Emily krmit masem zvířat či kozervami pro psi, pro kočky, vnitřnostmi. Pokaždé všechno vyzvracela a rychle hubla. Pak ji uviděl, jak si okusuje vlastní předloktí. Netušil, kam až je schopen zajít. V márnici ukradl tu nejčerstvější mrtvolu, předložil tělo své ženě. Ani se masa nedotkla a to už byla na hranici podvýživy. Zato kdykoliv se na maminku přišli podívat děti (pouštěl je k Emily jen zezačátku), šílela, slintala, vyváděla, snažila se utrhnout z řetězu a drapnout jedno z nich. Pochopil čím musí Emily krmit, pokud ji chce udržet při životě. Ten večer byl nejbizarnější v jeho dosavadní existenci. Svolal si všechny potomky (ještě, že jich máme tolik, musí s nimi vystačit, dokud se Emily neuzdraví – fakt, že v tomto stavu zůstane navždy nepřicházel pro Simona v úvahu) a vysvětlil jim situaci.

Zdálo se, že děti nerozumí jeho slovům, dokud nepřišlo první tahání sirek. Zamkl byt, aby nemohly utéct, zamykal je i v pokoji. Zacházel s nimi tak, aby pochopily, že nemají na výběr. První týden bojovaly, pak se uzavřely do sebe. Malá Amanda přestala docela mluvit a nejstarší Hanna spolu se sestřiným mlčením úplně ztratila chuť odporovat i valný zájem o dění kolem sebe, sice tišila ostatní, když plakali a říkala jim, že tak to prostě být musí, ale nic víc. Což Simonovi vyhovovalo. Ve škole ohlásil přesun do jiného města. On sám pracoval z domova, se zaměstnáním neměl problém. Zapouzdřil rodinu uvnitř neštěstí a nepustí je ven, dokud krize nepomine.

Darren se probral a spatřil tváře svých čtyř sourozenců, starostlivě nad ním debatovali. Rozhlédl se, přenesli ho zpět do pokoje. Zase zavření. Bolela ho levá ruka, nechápavě civěl na pahýl, trčící do prostoru. Jakoby ji stále měl, jakoby o ni nepřišel.

,,Bolí to.." vydechl.

,,To nic, Darrenku, to za čas přejde. Říká se tomu fantomová bolest. Táta nám na ni dává nějaké prášky. Hlavně klidně lež, prý jsi dost krvácel," těšila ho Hanna.

Darren nechápal Hanninu odevzdanost, vždyť sama přišla už o obě dvě ruce, měla smůlu a dvakrát padla na nejkratší sirku. Zatím. Pila brčkem, krmili ji, utírali jí zadek. Co příště? Brzy budou všichni jako ona. Dvakrát týdně otec přicházel s řadou pěti zápalek, z nichž jedna má ulomenou hlavičku. Za ty tři týdny se už dostalo na každého.Vedle Hanny dřepěl Karl, který si nechal vzít nohu pod kolenem. Nad Karlem postával Benny bez pravé ruky a Amanda, která plakala, jako vždy. Amandě chyběla celá levá noha, protože byla oproti Karlovi hubená a otci jen vychrtlé lýtko nestačilo. Cpal je všechny tučnými jídly a k pití dostávali pouze silně slazené limonády. Darren se posadil, pozorně si prohlédl tu sbírku mrzáků, kteří nahradili jeho sourozence. Hanna a její tupá rezignace, schvalující vše, co otec provádí, Amanda se svým věčným pláčem a napuchlýma, podlitýma očima, do sebe uzavřený, tichý Benny a Karl se svou neuměle vyrobenou protézou. Je možné z téhle bandy ubožáků vyždímat alespoň kapku revolty?

,,Hanno," oslovil sestru Darren ,,..další los je příští týden. Co když znovu padne na Tebe? Co si od něj necháš useknout tentokrát, řekni? Asi nohu, viď? A co z Tebe pak zbude? Nebo ty, Benny? Vzdáš se druhé ruky a budeš jako Hanna? Budeme tě koupat, jídlo ti dávat lžičku po lžičce. Ani si nebudeš moct číst, pokud ti někdo z nás nepodrží stránky otevřené a nebude je otáčet. A ty moc rád čteš. Karle? Amando? Co vy? " Sourozenci mlčeli.

,,Chci říct že.." na moment ztichl ,,..že ji musíme zabít. Celé to skončí, když matku zabijem. Už žádné mrzačení, žádné zamykání, žádný hnusný špalek. Musíme to udělat. On nám pořád slibuje jak se to zlepší, ale lže. Zahlídl jsem ji, když mě nesl do pokoje. Je..odporná. Říkám vám, že on nás rozseká, klidně, všechny. Jak dlouho můžem takhle vydržet? Měsíc? Dva? Hele, vždyť on je blázen, zbláznil se."

,,Dokud na Tebe nepadl los, tak jsi jen mlčel a díval se, Darrene," vyčetl mu Karl, poskakoval po jedné noze, jeho protéza ležela v rohu místnosti.

Darren si zlostí kousal ret, ale nezbylo mu, než s bratrem souhlasit. Samozřejmě, byl sobec, jako většina dětí a dokud sám nepřišel o ruku, tak se tvářil, že je vše v pořádku. Že jeho se ten děs kolem netýká. Jenže teď je to jiné. Nenávist v něm doutnala a první zmrzačení ji konečně rozhořelo naplno.

Díky přísné výchově všichni cítili k otci respekt a když si je začal odvádět do kuchyně, aby jejich masem nakrmil matku, tak panický strach, stal se pro ně monstrem, kterému už nedokázali vzdorovat. Tiše příjmali jeho rozhodnutí i proto, že je odřízl od světa, od možnosti dovolat se pomoci a uniknout. Navíc neustále opakoval, že za to nemůže, že to jinak nejde, dělají to pro maminku, bez nich by umřela. A oni přece nechtějí, aby maminka umřela, nebo snad ano? Darren si nyní nepřál nic jiného.

,,Zabijeme ji a celé to přestane." Mlčeli, jakoby o tom sami přemýšleli, jen se báli vyslovit záměr nahlas.

,,A jak to chceš udělat, ty chytráku? Otec nás k ní nepustí.." začal Karl.

,,A nemáme nic ostrého.." špitnul Benny.

,,V kuchyni je přece sekyra. Víte, ta, kterou nám.." Karl nedokázal větu dokončit.

,,Já nevím..nevím.." pokrčil rameny Darren.

,,Tak musíme zabít taky tátu." Všichni otočili hlavy po směru tenkého hlásku, který neslyšeli celé dlouhé týdny. Amanda, svírající pevně panenku, promluvila poprvé od doby, co přišla o svou hubenou nožku.

,,Amy," vydechla úlevou Hanna, slzy se jí nahrnuly do očí ,,už jsme se báli, že jsi nám někam zmizela." Toužila svou mladší sestřičku obejmout, jenže nemohla. Otec ji připravil o všechna objetí, která kdy doufala uskutečnit. Bože, jak dopustila, aby jim všem tolik ublížil? Jak mohla své sourozence nechat tomu bláznovi napospas? Co to s ní bylo? Darren Hannu bedlivě pozoroval, změny a boj, odehrávající se v jejím nitru, vpisuje zlost mezi řádky zkrabaceného čela. Konečně, pomyslel si, konečně se probrala z té své letargie. Z kukly svého strachu. Protože věděl, že právě Hannu, ne jeho, ostatní poslechnou.

,,Uděláme to. Zbavíme se jich. Dřív, než přijde další tahání sirek," pronesla rozhodně ve stoje, holá žárovka ji osvětlovala ze strany a tehdy v ní Darren uviděl bezrukou Ellen Ripleyovou. Tu noc uzavřeli tichý pakt, dohodu pěti mrzáků – ,,Gugel-gabel, gugel-gabel, o žádnou končetinu už nepřijdem."

Simon rychle poznal, že s jeho dětmi není cosi v pořádku. Když jim nesl várku hamburgerů, čokoládových tyčinek a coly, hleděly na něj a neříkaly nic, dokonce i Hanna, která jinak držela pohled zabodený do země, ho pozorovala. Dvakrát se nervózně uchechtl a zmizel. Pečlivě je zamkl. Ale ani ve snu by ho nenapadlo, že se vzmůžou na nějakou protiofenzivu.

,,Musíme to udělat, až nám zase ponese jídlo. Má plné ruce a dává si pozor, aby něco nezvrhnul. Nesmí nás tu zamknout, rozumíte? Jak se k tomu jednou rozhodneme..je poměrně veliký, ale vypadá tak nějak trochu hubeně, snad ho dokážeme strhnout.." šeptala Hanna.

,,Já..mám..nápad," pípl Benny a vsunul mezi skupinku spiklenců sadu dřevěných pastelek. Byly dlouhé, s tuhami ořezanými do špiček. Děti se po sobě dívaly, každý Bennyho nápad pochopil bez dalších zbytečných slov. Hanna kývla hlavou.

,,Vy, co máte ruce, musíte mířit tam, kde jsou tepny. Viděla jsem to ve filmu. Musíme ho tím bodnout do krku, hodně hluboko a vytáhnout ven, aby si to tam nedržel jako špunt. Nebo do stehen, břicha.. kousejte, škrábejte…další losování je za tři dny. Uděláme to zítra, ano?" Mlčky přijmali její řeč, vlasy jim vstávaly hrůzou na hlavě při představě, na co se to vlastně chystají, vždyť i jen mluvit o tom bylo strašné. Prosili před spaním Hannu, ať jim řekne nějakou pohádku, protože zapoměli, že jsou vlastně dětmi. Vyprávěla o zlé babě s železnými zuby, kterou přelstí chytrý Kulihrášek a ubije ji jejím vlastním kyjem.

Simonovi tlouklo srdce jako o závod, když dětem chystal oběd. Co se to s nimi děje? Vzpomínal, jak ta přeměna začala u Emily, postihla snad i je? Nedal si pozor a zavlekl jim do ran infekci? Jestli ano, co s nimi bude dělat? Ale možná už začíná bláznit. Vstal a odešel je nakrmit. Takhle o nich uvažoval, jako o zásobárně potravy pro svou lásku. Do doby, než ji ta divná nemoc přejde, do doby, než se uzdraví. Pak bude všechno zase jako dřív.

Přitiskl ucho ke dveřím pokoje – ticho, snad ani nedýchají. Odložil tácy plné jídla, odemkl, pobral oběd a vešel dovnitř. Stáli v kruhu a mlčeli. Pomalu servíroval jeden talíř za druhým, když se na něj vrhli, myslel, že je to nějaká hra a spadl na zem. Potom ucítil bodnutí a prudkou bolest na několika místech těla zárověň. Krk, hruď, noha. Nechápal, odkud se ta bolest vzala, kdo je jejím původcem. Sjel očima k hrudníku a uviděl žlutou pastelku, trčela z něj, vražená téměř kolmo dolů do svalu.

,,Co to.." trvalo mu, než pochopil situaci.

To ony, panebože, mé vlastní děti, to ony..

Z krku Simonovi vystříkla jasně červená krev a skropila všechno okolo, hrabal se na nohy, odstrkoval ty malé zrádce, čelil jejich zuřivému útoku. Kopali ho, kousali, bodali – řval, koho chytil, mrštil jím o stěnu. Karl se na něj vrhnul s takovou silou, že mu téměř vyrazil dech. Drapnul chlapce za vlasy, ale on se vyškubl a otci zůstal v dlani jen zkrvavělý chomáč. Jednou rukou si musel držet zranění od pastelky na krku, dost hluboké na to, aby vykrvácel. Která z těch sviní ho bodla? Určitě Darren. Nevěděl, kolik krve může dospělý člověk ztratit, aby to ještě přežil. Setřásal ze sebe ty zrůdy, klopýtal ze dveří ven, hledal klíč. Dvě už odrovnal, malou vřískající Amandu a Bennyho, který jej zákeřně bodnul zezadu do stehna, oba leželi bez vědomí na podlaze pokoje. V tu chvíli mu Darren podrazil nohy, Simon se znovu zhroutil k zemi a Hanna, ta, na niž vždy spoléhal, se vší silou zahryzla do jeho krku ze strany, kterou si nechránil rukou. Drápal se zpátky na nohy, a ona na něm pořád visela, jako vzteklý pes, její čelisti, mnohem silnější, než si kdy myslel, prošly pokožkou.

Křičel, musel ji chytit oběma rukama, takže začal rychle krvácet trhlinou v krku, kterou způsobila Darrenova pastelka. Bušil do Hanny, rval ji dolů a nakonec se mu povedlo dceru od sebe odtrhnout. Když dopadla na zem, vyplivla kus jeho tkáně.

Teď už Simon nemohl zastavit šarlatový proud, ztrácel orientaci, narážel do stěn, chrlil krev, jen matně si uvědomoval, že ho děti pozorují. Dolezl k ložnici. Emily za dveřmi vřeštěla, vyburcovaná hlukem a nezaměnitelným, kovovým pachem.

 

,,Lásko," zabublal mezi krví, hrnoucí se z úst. V mozku mu vybuchovalo světlo, barvy tekly podél stěn lebky a skládaly obrázek Emily v těch nejlepších časech, Emily zářící v paprscích Slunce štěstím, oblečená do svatebních šatů. Nádhera.

Sdílejte článek

Nový komentář