František Šmerda se probudil ze spaní. ,,Už je to tady!” vkradla se mu do hlavy myšlenka. Byl to sice již skoro sedumdesátiletý muž, ale byl stále zdravý a myslelo mu to. A právě měl pocit, že si vzpomíná na něco, co se kdysi stalo a jemu to z nějakého důvodu zmizelo z hlavy. Bylo to už tak dávno, tehdy byl ještě tak mladý… Stály před ním čtyry postavy zahalené ve tmě. Neviděl jak vypadají, ale tušil, že to ani vědět nehce. Jedna z nich promluvila: ,,Příjdeme si pro tebe! Bude to devětadvacátý den pátého měsíce roku dvoutisícsedmého. Pak už tě před námi nic nezachrání!” Vzápětí od ni vytryskl proud energie, který Františka zasáhl. Díky němu si na tuto tajemnou událost dlouhá léta nevzpomínal. Až teď – teď si na vše rozpoměl.

Zvedl se z postele a pohlédl na nástěnný kalendář. Ten ukazoval nemilosrdné datum: 29. 5. 2007…

Františkovi začal přebíhat mráz po zádech. Dnes si pro něj tedy přijdou. Ale co jsou vlastně zač?

Přistoupil k oknu a vyhlédl na zahradu. Moc toho neviděl, protože se nad ni rozprostíral závoj noční tmy. Ale něco v ni stejně dokázal rozpoznat. Čtyři postavy otočené k jeho domu. Tak už jsou tady! Postavy ho zahlédly a chtivě zasyčely. Prahly po jeho životě.

František odskočil od okna, ale už bylo pozdě. Postavy vykročily k vchodovým dveřím, které zapoměl večer zamknout. Za chvíli již zaslechl tiché vrznutí otvíraných dveří, jež bylo vzápětí vystřídáno zvuky příchozích. Supění, funění, chrochtání a další nezařaditelné kakofonie. Zdálo se, že dovnitř vešly všechny. Jejich hloupost, František na ně nehodlal čekat. Rozrazil dokořán okno ve své ložnici a vyskočil na záhon s trvalkami, který pod ním byl. Nijak se nezdržoval a pospíchal ze svého pozemku k ulici. V jeho domě se ozval vzteklý jekot. Už přišli na to, že jim pláchnul. František se v běhu otočil, aby se podíval, jestli už vyrazili za ním a v tu chvíli ucítil v celém těle silné mravenčení. Vběhl do jakési blikající brány, která se před ním náhle zjevila. V duchu si začal nadávat. Udělal přesně to, co jeho pronásledovatelé chtěli aby udělal. Na chvíli přestal dávat pozor na cestu a oni před ním vyvolali průchod do jejich říše, která ho začala pohlcovat. Postavy které ho honili se tomu zlomyslně chechtaly.

František se kolem sebe rozhlédl. Stál v ponurém kamenném tunelu jehož oba konce se ztrácely ve tmě. Než se stačil rozhodnout kterým směrem se vydá, ucítil, že jsou za ním. Opatrně se otočil a komečně spatřil jak vypadají. Byla to nepopsatelná hrůza. Vzdáleně připomínali lidi, ale František z celého srdce doufal, že s lidmi nemají nic společného. Všichni čtyři pronásledovatelé byli podivně zdeformováni. Někteří měli pět rukou, jiní kůži porostlou odpornými boláky a vředy z kterých kapal hnis, jedné postavě trčela z hlavy dlaň, která bleskurychle kmitala sedmi prsty.

,,Co jste? Co po mě chcete?” zeptal se František.

,,Jsme chodaři, neboli Ti, kteří byli vyhnáni!” promluvil ten kterému vyrůstala z hlavy ruka. ,,A chceme, aby si nám splatil svoji daň!”

,,Daň?” podivil se František. ,,Já už jsem v důchodu, daně platit nemusím!”

,,Daň z minulého života!” zavrčel chodar. ,,Ale na to si ty zřejmě nepamatuješ. Za to my velmi dobře!”

,,Tak mi to vysvětlete.”

Chodař se nadechl. ,,V minulým životě jsi byl kat. Zabíjel jsi temné mágy. My jsme jejich potomkové a ty ses rozhodl nás odstranit proto, jak vypadáme. Lidem jsme se nelíbili. Ovšem zabít nás si nedokázal, ačkoli jsi se o to usilovně snažil. Proto jsi se začal také zabývat magií a vytvořil jsi tento tunel, do kterého si nás poslal, abychom tu byli na věky. Jenže my jsme celá ta století vymýšleli způsoby jak se odsud dostat. A jelikož v našich žilách koluje krev temných mágů, povedlo se nám to. Poprvé před několika lety, ale to pouze na chvíli. Ovšem teď jsme prolomili bránu tvé dimenze napořád a není to jediná věc co se nám podařila, jak za chvíli uvidíš!”

Chodaři se po něm začali natahovat, ovšem František byl připravený. Vytáhl z kapsy slzný sprej a nastříkal ho chodarům do jejich krvavých očí, čímž je na nějakou dobu oslepil. Využil té chvíle a dal se na útěk chodbou vpravo. Nevěřil, že se chodaři pokud byli potomky temných mágů nechali tak snadno přelstít. Měl pocit, že si s ním hrajou jak kočka z myší.

Všude byla tma, ale tunel vedl pořád naprosto rovně, takže do ničeho nenarazil. Za sebou uslyšel funění. Chodaři mu opět byli v patách. Chodba končila čímsi osvětlenou čtvercovou místností, na jejímž konci byl široký závěs. František se před ním zastavil a váhal co se stane když půjde dál.

,,Jen ho odtáhni!” uslyšel za sebou hlas. Chodaři ho dohnali. ,,Uvidíš co se nám podařilo dalšího!”

František usoudil, že už nemá co ztratit a tak závěs odtrhl. Spatřil tak šest vysokých postav zabalených do černých pláten.

,,To jsou naši předci!” promluvil hrdě první chodař. ,,Podařilo se nám oživit temné mágy, které jsi v minulém životě zabil!”

Na chvíli se rozhostilo ticho, až jeden mág postoupil o krok dopředu. ,,Rád se s tebou znovu shledávám, mistře popravčí. Je to už půl tisíciletí, co jsi mě a mé kolegy zabil. Teď zabijeme my tebe!”

,,V tomhle životě nevládneš žádnými zvláštními schopnostmi, takže na nás nestačíš!” dodal další temný mág.

,,Proč to oddalovat!” řekl mág, který stál úplně na kraji. ,,Já ho zabiju! Hned!”

František věděl, že je konec, že se nemá jak bránit. Sledoval, jak Temný mág vykročil a začali od něj odlétávat proudy energie. Zavřel oči a čekal. Nevěděl, jestli už je mrtvý nebo je stále naživu. Rozhlédl se kolem sebe. Temný mág, který se ho chystal zabít, stál před ním. Všichni ostatní mágové a chodaři byli mrtví.

,,Co to?” zeptal se.

Temný mág na něj pohlédl a řekl: ,,Od těch dob, cos mě zabil, jsem se hodně změnil. Uvědomil jsem si, že jsem napáchal spoustu hrozných věcí. Ty jsi dělal, to co si dělat musel, abys ochránil ostatní lidi. Proto ti teď pomůžu vrátit se zpět na zemi a pak odejdu na věky tam kam mám…”