Kamizolka červená


Psáno prosinec 2011 – leden 2012
Moje pracovna, Říčany a Divadelní kavárna, Praha

Napsal © Sheldon 2012

Věnováno múze Markétce za inspiraci po roční horrorové tvůrčí krizi

 

Co člověk udělá, aby se zavděčil ženě, kterou si zamiloval? Všechno nebo téměř všechno? Já měl v této řečnické otázce jasno od začátku a slovo téměř, tam rozhodně nefigurovalo. Jmenovala se Kristýna a byl to typ zajímavé krasavice, která jakoby z oka vypadla hvězdám černobílých filmů Marlene Dietrich a Gretě Garbo. Kristýna byla platinová blondýna se zelenýma očima a hodně zvláštními návyky. Milovala lov, dobré jídlo a své bojové psy.

Její kamarádi byli dost zvláštní. Jeden z nich sbíral nevybuchlou vojenskou munici, druhý pěstoval doma krajtu, která předchozího majitele téměř sprovodila ze světa a třetí si vycpával ptáky. Rozhodně jsem neznal všechny, stejně jako jsem neznal její kamarádky. Pokud vůbec měla nějaké kamarádky. Jednou mě pozvala na party, kde se opékalo prase a když si začala dělat mozeček, tak slabší povahy omdlévaly. Možná jsem byl chvíli mezi nimi, ale zároveň jsem věděl, že jestli jí mám získat, nesmím být taková měkota. A jak se dělá mozeček? To úplně přesně nevím, ale v jejím podání to vypadalo tak, že vzala sekeru, jedním mocným sekem praseti ještě na rožni usekla hlavu a pak ji odnesla na špalek. Pak sekeru otočila a tupou stranou třikrát práskla do lebky až povolila a bílý mozeček si namazala na chleba.

,,Škoda, že není vajíčko“, pronesla se smíchem a já si v jednu chvíli všiml, že jí mezi zuby zůstal kousek lebky.

Nevím, někomu by to přišlo možná nechutné nebo bizarní, ale mě to v tu chvíli přišlo roztomilé. Asi v tom sehrála roli i skutečnost, že jsem v sobě měl patnáct piv, ale to není tak důležité

Podstatné bylo to, že jsem si na její návrh udělal zbroják i myslivecký lístek. Díky jejím kamarádům jsem naštěstí podmáznul psychotesty, protože přes ty bych zřejmě neprošel, ale co, stejně to tak u nás dělá každý. Myslím, že jsem Kristýně podřídil řadu svých dřívějších nepřekonatelných předsudků, jenomže moje snaha přišla vniveč v okamžiku, kdy se v našem mysliveckém sdružení objevil Michal. Úplně přesně nechápu, co na něm viděla, ale nešlo si nevšimnout, že jí nikterak nevadí, když se jí náhodou dotkl. Jí, bohyně. Jak se zatraceně někdo může dotýkat bohyně, navíc, když jí uctívám já. To je moje bohyně. Soukromá bohyně a já se o ní s nikým dělit nehodlám. Já tedy rozhodně ne.

Byl pátek večer. Stáli jsme v zelených mysliveckých uniformách na nádvoří barokního loveckého zámku Obora. Každý si držel na vodítku svého vzteklého loveckého psa a má Artemis nebyla výjimkou. Uprostřed nádvoří plameny olizovaly polena, lesní roh oznamoval konec dnešní naháňky a trofeje zkolených paroháčů rozehrávaly na stěnách zámku děsivou stínohru. Naháňka byla úspěšná. Postříleli jsme polovinu všeho živého, co v lese přebývalo. Největším zážitkem bylo, když jsem zakázanou patronou dum dum doslova vyvrhl jednoho agresivního divočáka, co se na mě vyřítil ze zarostlého porostu. Dost jsem si to odpoledne užil a trochu jsem na Kristýnu v zápalu loveckých radovánek zapomněl, jenže večer to zase přišlo.

Myslivec s borovičkou tekl proudem a Kristýna se smála na celé kolo. Svojí zelenou kamizolku měla na mnoha místech smyslně potřísněnou zvířecí krví, kterou ovšem označovala mysliveckým žargonem jako barvu. Nešlo si nevšimnout, že jí na obličeji zůstalo také trochu krve a v jednu nestřeženou chvíli se k ní Michal naklonil a políbil jí přesně na tom místě a jazykem tu krev olízl.

Ten čubčí syn si myslel, že to nevidím, jenže já to viděl a zatraceně dobře. Bylo to krajně perverzní a ona si toho snad ani nevšimla. Když jí položil ruku na její nádherný zadek, dostal od ní zaslouženou facku. Nevěděl jsem hned, co mám dělat. Řešení přišlo vzápětí a stačilo k němu jen jedno zmáčknutí spouště v nestřežený okamžik. Od té doby jsem byl jako v horečce a nemohl se dočkat nadcházející naháňky.

Ta měla přijít pár dní nato. Noc předtím jsem nespal. Nemohl jsem. Měl jsem výčitky svědomí. Přeci nezabiju chlapa jenom kvůli tomu, že se dotýkal ženy, se kterou vlastně nic nemám? Najednou jsem si uvědomil, že jsem přesně ten typ úchyla, který stojí za oknem a pozoruje milence při jejich hrátkách. Najednou jsem si připadal jako závistivec. Asi bych si měl vážně znovu zajít k doktorovi, ale po těch prášcích na hlavu, co mi předepsal nejsem schopný fungovat už vůbec.

Když mi zazvonil mobil v kapse, trhl jsem sebou tolik, že mi praskla žilka v oku. Budu si muset vzít tmavé brýle. To tak potřebuju, pomyslel jsem si. Podíval jsem se na displej pevně rozhodnutý, že to típnu. Jenže když jsem zjistil, že volá Kristýna, začal jsem se usmívat jako pomatenec.

,,Ahoj, Kristýnko.“

,,Ahoj, neruším tě?“

,,Ne, vůbec ne. Zrovna jsem vstal a jdu si vařit kafe.“

,,Já jsem úplně v prdeli. Rozbilo se mi auto, za chvilku musím bejt v práci a jako na potvoru mi ujel autobus. Myslíš, že bys mě moh hodit? Uvařím ti kafe v kanclu. Musím tam nutně bejt.“

,,Hned jedu.“

,,Seš zlatíčko.“

Hodil jsem na sebe džíny a přes tričko, ve kterém jsem spal, jsem si přetáhl mikinu. Přiznám se, že jsem úplně zapomněl se alespoň stříknout deodorantem, což u ostatních většinou netoleruji. Rychlou chůzí jsem šel k autu, nastartoval a vyjel směrem k ní. Bydlela ode mě jen pár minut, ale do práce to přeci jen chvíli trvalo. Navíc, když nebydlíte v centru Prahy, tak se občas dostanete díky dopravě do pěkně časového presu.

Stála už připravená před domem, na sobě měla pěkný kožíšek s límcem a zpod něj jen vyčuhovaly její pěkné nohy v latexových legínách a kozačkách. Byla viditelně nervózní a když mě uviděla neskrývala nadšení.

Otevřel jsem jí dveře a přisedla si. Nejdříve mě objala a pak mi poklepala na nohu.

,,Musíme jet.“

Přikývl jsem a vyrazil. Autem byl cítit její parfém a vyprávěla mi, co se jí stalo s autem. Instinktivně jsem přikyvoval, ale byl jsem tak rozrušený, že jsem měl, co dělat, abych nesjel ze silnice.

Za pár minut jsme dorazili k ní do práce.

,,Musím nahoru. To kafe už nestihnu. Večer si spolu dáme panáka, zvu tě.“

Znovu mě objala.

,,Zapomněl ses navonět?“

Zrudl jsem až ke kořínkům vlasů.

,,Hezky voníš.“

Vystoupila z auta a já věděl jediné, že toho parchanta dneska odpoledne budu muset oddělat

Přemýšlel jsem nad tím, co o tom Michalovi vlastně vím a přišel jsem nato, že nic. Možná o to bude snazší ho sprovodit ze světa. Bude vlastně jen náhodný kolemjdoucí, kterému zčistajasna do srdce vletí olověná kule. Možná se s ním dala už dohromady, co já vím. Bože, jak mě vždycky dlouho trvá, než se rozhoupu. Jenže ve vztazích není opatrnosti nikdy nazbyt. Člověk se párkrát spálí a snaží se chyby neopakovat. Je to jak s tou opicí, kterou zavřou do místnosti a testují jí na pletivo pod proudem. Párkrát dostane ránu, ale pak se mu snaží vyhnout, i když je zvědavá. Jediné, co jsem si říkal bylo, že kdyby s ním Kristýna něco měla, tak by ráno volala jemu. Jenže, co když bydlí daleko?

Stáli jsme v mysliveckém na nádvoří zámku. Plameny olizovaly polena. Naši psi na sebe vztekle vrčeli. Kristýna vypadala nervózně. Zřejmě měla v práci nakonec průser. Jako zachránce jsem evidentně nestihl všechno narovnat. Michal se na mě upřeně díval. Bylo mi to velmi nepříjemné. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou. Lesní roh oznámil začátek honu.

Psi začali štěkat. Šli jsme směrem k bráně zámku, když se najednou ke mně přitočil Michal.

,,Nikdy jí nedostaneš. Kristýna bude moje. Vidím ti až do žaludku.“

Nevěřil jsem vlastním uším. V kapse mi pípla zpráva. Byla od Kristýny.

MICHAL JE UPLNY CVOK. CELE DOPOLEDNE MI VOLAL A RIKAL, ZE ME MILUJE. ODMITLA JSEM HO. MYSLI SI, ZE KVULI TOBE. REKL, ZE TE ZABIJE. SNAD KECA. BUD OPATRNY.

Mělo mě to potěšit a asi to tak mělo být i myšleno. Jenže v té zprávě nebyla odpověď na otázku, která mě zajímala ze všeho nejvíc. Co ke mně cítí? Jsem kamarád nebo něco víc? Začínalo mi docházet, že pokud tohle špatně vyhodnotím, budu o tom příštích dvacet let přemýšlet mezi čtyřma šedivýma stěnama s funěním v zátylku a pálením v análu.

Sledoval jsem toho ichtyla, co nejobratněji jsem uměl. Stejně jsem měl ale pocit, že ten parchant má oči i vzadu.

Jeho naleštěné boty pod kolena (kterej chlap by si sakra vzal takový boty do lesa?), se bořily do bahna.

,,Holiny prděj,“ vzpomněl jsem si na Indiánské léto Saši Gedeona. Kolik je to už vlastně let?

,,Ne, musím se koncentrovat. Musím ho sejmout, aby to vypadalo jako nehoda. V hlavě se mi rozezněla píseň skupiny Cocote Minute s textem:,,Musím tě sejmout a já přijímám trest!“

Ta rána byla ohlušující. Ani nevím odkud přiletěla, ale cítil jsem, že mě něco štíplo do hlavy. Nebolelo to, sáhl jsem si na tvář a ruku si dal před oči. Nic. A najednou to přišlo. Bolest. Těžko se to popisuje. Dal jsem si ruku před oči podruhé a byla celá potřísněná horkou rudou krví.

Zíral jsem dost nechápavě, před očima mi přejela výstražná cedule o vypnutí mobilního telefonu se změněným textem:,,KDO TO KURVA BYL?“

Ten blbec stál celou dobu přede mnou. V tu chvíli jsem chtěl odtamtud vypadnout. Jenže jako na potvoru jsem stál na mýtině velké jako Václavák.

Asi půl metru ode mě odletěla zemina. Nebyl čas na hrdinství zjišťovat kdo je kdo. Utíkal jsem se schovat. Přeskočil jsem nejmenší smrček na světě a kolem uší mi slabě hvízdlo.

,,Ten zmrd mi furt pálí na hlavu.“

Byl jsem na otevřené mýtině, nejbližší strom, za který bych se mohl schovat byl dobrých pětadvacet metrů. Běžel jsem, huba mě pálila, v gatích nepříjemně vlhko a mozek neustále opakoval slabomyslnou sprosťárnu

KURVAPRDEL.KURVAPRDEL.KURVAPRDEL.KURVAPRDEL.KURVAPRDEL.

Přál bych si napsat, že to bylo něco inteligentnějšího nebo alespoň U Jóviše, ale to bych lhal. A to já neumím.

Byl jsem schovaný za stromem, když slyším vyzvánění mobilu. Hrála tam melodie ze seriálu Vyprávěj a já si říkal, kterej trapák si může dát takovou kravinu jako vyzvánění.

,,Jo, já vím. Ten debil je támhle za tím smrkem. Netrefit chlapa z takový blízkosti, to je fakt umění. Cože, zásah? A kam? Do ksichtu? Dobrý…Já ho dodělám, hlídej, kdyby sem někdo šel.“

Neviděl jsem nic, ale věděl jsem, že se blíží. Kdybych se podíval, určitě bych jí koupil do hlavy. Neměl jsem se kam ukrýt a nohy mi zdřevěněly. Zní to jako klišé, ale je to tak.

,,To jsme to dopracovali, co? Není ani jednoho z nás a oba bychom kvůli ní vraždili.“

Bože, to je fakt debil. Teď už nešlo uhnout.

,,Já jí viděl první,“ zvolal jsem troufale.

,,To je možný.“

Aha, tak tenhle argument nezabral.

,,Varovala mě, že mě chceš zabít!“ hulákal jsem zpoza stromu.

,,Mě taky.“

,,Ta coura,“ procedil jsem skrze zuby.

Tak tohle mě fakt dožralo. Až jí uvidím, tak jí to pěkně vytmavím. No, a nebo taky ne. Pěkně popořádku. Nejdřív se musím z týhle bryndy dostat ven.

,,Odvolej toho střelce a utkej se se mnou jako chlap!“

,,To neudělám. Tuhle výhodu jsem si pracně vybudoval. Když mě zastřelíš dostaneš pětadvacet let. Střelec mi to dosvědčí.“

SAKRA, KDO TO PO MNĚ STŘÍLÍ? Vždyť ten blbeček je tady novej. Bavil se jen s pár lidma a chlapi říkali, že je buznička.

Už musel být hodně blízko. Čas kvapil. Musel jsem zahrát vabank.

Vyskočil jsem z úkrytu, začal válet sudy a křečovitě v ruce svíral nádherně vyřezávanou brokovnici.

On vystřelil. Úplně mimo. Nikdo ze zálohy ovšem nereagoval. Kdyby jo, byl bych tuhej, jako nikdo druhej. Vystřelil podruhé a opět minul. Musel přebít.

Zastavil jsem se. Vydechl a s nádechem pomalu stiskl spoušť. Ozvala se ohlušující rána a já tušil, že to bude dobrý.

PARÁDA. DOSLOVA ŽIVOTNÍ TREFA!

Hlava se mu rozprskla jako meloun. Vlasy, kusy lebky, krev a mozek, to vše letělo kinetickou energií z jeho pitomý palice. Tělo se okamžitě bezvládně zhroutilo k zemi a jeho kamizolka zelená se změnila v kamizolku červenou.

Nešlo si nevšimnout, že na konci paseky někdo slézá z posedu a mizí v houští.

Chtěl jsem tam vystřelit, chtěl. A moc. Ale neudělal jsem to. Dostanu pětadvacet let za vraždu. Možná bych to uhádal na zabití, ale to už se bude odvíjet od právníka. Vzhledem k tomu, že budu mít zřejmě ex offo, bude to možná ještě větší soda.

Najednou jsem věděl, že se musím zachovat jako každý správný myslivec. Ulomil jsem smrkovou větvičku a vydal se směrem k jeho chladnoucímu bezvládnému tělu. Sehnul jsem se a setřel kus jeho mozku s krví z konce jeho hlavy. Byla tak nějak podivně otočená, vypadalo to opravdu bizarně. Připíchl jsem si větvičku do klopy. Věděl jsem, že dnes už žádnou zvěř, ani černou nesejmu. Tenhle kanec pro dnešek a příštích pár let stačil.

Zavolal jsem mobilem 112 a čekal.

 

O MĚSÍC POZDĚJI

Tak jakpak byste řekli, že to dopadlo? Myslíte, že se ohýbám pro mýdlo a volím si každý večír před usnutím zda si zahraju taťku nebo mamku? Chyba lávky, přátelé. Uhrál jsem to na náhodu. Nedostal jsem dokonce ani podmínku. I zbroják mi zůstal. Náhody se zkrátka stávají. Holt měl bad luck, smůlu. Žádný svědek se nenašel a já sám sebe pochopitelně neprásknul. Takovej masochista ještě nejsem.

A jak to dopadlo s Kristýnou? Tak to vyšlo tak napůl. Hned ten večer poté jsme se vášnivě pomilovali na kožešině polárního medvěda a vypili dvě láhve výbornýho Pinot blanc z francouzský vinárny kousek od centra a ona mi pak v objetí potichu pošeptala do ouška.

,,Miláčku, na tom posedu jsem byla celou dobu já.“

Krev se mi přelila do obličeje.

,,Proč?“

,,Potřebovala jsem si v životě udělat jasno. Je ti ale doufám jasný, že kdyby tě sejmul, tak jsem mu ustřelila palici. Tys mi byl vždycky milejší.“

Začala mi olizovat bradavku jazykem a já si vzpomněl na posledních pár vět, co mi Michal řekl. V tu chvíli jsem opravdu neměl náladu pátrat po tom, jestli ho skutečně odmítla. Bylo dost dobře možný, že měla v tu chvíli schovanou devítku hned pod postelí jako Stoneová sekáček na led v Základním instinktu. Chytl jsem jí za vlasy a trochu drsně si jí k sobě přitáhnul. Začali jsme se líbat, jako bychom se viděli poprvé nebo po pětiletém odloučení.

Nicméně jistě chápete, že vedle takové přítelkyně toho člověk moc nenaspí, zvláště od té doby, kdy se kolem ní začal motat ten chlápek, kterýho nedávno pustili z lapáku za loupežnou vraždu a k smrti miluje srnčí na šípkách.

KONEC

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Sheldon 9 února 2012 v 23:19

    Hannah: Já bych tu tvojí kritiku rozhodně neřadil do sekce horrorů. Nějak jsem nepochopil, co jsi tím chtěla říct a hrozně mě to omezovalo v názoru. Co si o mě, pomyslíš, když nevím, co sama vytváříš a píšeš. Nicméně z toho hodnocení bych to viděl spíš na podprůměr a jako autorka takového komentáře máš na mnohem víc 😉 Zkus si nejdřív přečíst, co píšeš 😎

  2. Profilový obrázek
    Hannah 3 února 2012 v 22:38

    No, nebylo to špatně napsané, ale rozhodně bych to neřadila do sekce hororů. Ale bylo tam spoustu stylistických a gramatických chyb. Dokonce i nejasností, které mě hrozně omezovaly ve čtení. Nicméně pro mě to byl spíš slabší průměr, ale myslím si, že autor této povídky by mohl mít na mnohem víc 😉

  3. Profilový obrázek
    johNMadhead 20 ledna 2012 v 20:15

    Taková veselá story ze života. Líbí se mi ta ujetost-olizování krve z tváře, olizování bradavek, latexové módní doplňky, kožešina polárního medvěda, znělka z Vyprávěj při nadmíru vypjaté situaci, mozeček 😉 naopak se mi moc nelíbí ty odkazy třeba na Základní instinkt a Cocoty. Přijde mi to trochu laciné. Jinak hollywood jak prase 😀

Nový komentář