Kamarádské kafe


Včera v noci se v mém pokoji ozval hlas, který mi řekl:

   ,,Holly, pojď do města.“

   ,,Teď? Vždyť je deset. Je tam tma.“

   Přesto jsem se zvedla, oblékla se a vyrazila ven.

   Kromě tmy tam byla i příšerná zima. Taková, co vás úplně prostoupí, a nezáleží na tom, kolik vrstev oblečení jste na sebe dali. Vlezlý mráz si vždycky najde nějakou skulinu, a spálí vás, někdy i tehdy, kdy to nejmíň čekáte. Většinou to člověk odnese vyrážkou na rukou nebo zánětem zubů, ale někdy taky vážnějšími zraněními nebo za to zaplatí dokonce životem.

   Šla jsem pěšky. Tři čtvrtě hodiny až do centra. Na tramvaj jsem neměla. A tak jsem se brodila sněhem ve svých letních botách, protože zimní jsem si nemohla dovolit. Chodníky byly pokryté ledem, a když na ně člověk stoupl, musel kráčet obzvlášť opatrně. Stačil jediný špatný krok, a byla bych na zemi. Kdybych spadla, bylo by mi jedno, kolik modřin bych si odnesla. Nejhorší bylo, že bych udělala divadlo před ostatními kolemjdoucími, kterým někdy připadá vtipné, když před nimi člověk hodí záda a oni se na to můžou dívat.

   ,,Holly, jdi na Horní náměstí, přímo k radnici.“

   A co tam asi tak budu dělat? napadlo mě. Všechna knihkupectví už budou dávno zavřená, stejně jako ostatní obchody. Jediné, co v noci zůstává otevřené, jsou nonstop hospody, ale tam se mi moc nechtělo. Za prvé, neměla jsem u sebe ani korunu a za druhé jsem nechtěla sedět mezi hromadou podnapilců a poslouchat jejich řeči o životě. Co tady proboha vlastně dělám?

   Řekla jsem si, že se na to vykašlu a vrátím se domů. Ještě někdy tak poslechnu svůj vnitřní hlas… Teď mi nezbývá než opět jít pěšky tou hromadou sněhu a po klouzačce na chodnících, řekla jsem si, když v tom…

   ,,Holly, člověče, co tady děláš?“ Byl to Michal, jeden kamarád z dětství. Myslela jsem si, že ve městě vůbec nebydlí.

   ,,Ale,“ mávla jsem rukou, ,,šla jsem se projít. Nechtělo se mi být doma.“

   ,,Ty ses zbláznila, v takové kose. Nechceš radši zajít ke mně na kafe?“

   Nad tím jsem dlouho neváhala, protože zima mi opravdu byla. Doprovodila jsem Michala k němu domů. Byla to docela zvláštní cesta, když jsme k němu šli. Chvílemi jsem měla pocit, jako že se můj kamarád vypařil, protože nikde nebyl. Najedou zmizel a já se mohla otáčet na všechny strany, ale nenašla jsem ho. ,,Michale? Michale?“ volala jsem ho v těch chvílích. Nakonec se objevil, ale až po nějak moc dlouhé době a pokaždé, když se znovu zjevil, měl na tváři podivně šílený výraz, takže mě pomalu přecházela chuť na kafe.

   Přesto jsme ale došli až k němu domů.

   Měl malý studentský byt, žádný luxus, ale i tak poměrně slušně zařízený. Pokynul mi v kuchyni ke stolu a začal vařit kávu. Sedla jsem si.

   ,,Chceš cukr a mléko?“

   ,,Ne, díky.“

   Za chvíli přede mě postavil hrnek, ze kterého stoupala pára. Poděkovala jsem. Sobě Michal kávu neuvařil, což mi přišlo zvláštní.

   ,,Já nemám chuť,“ řekl, když se dovtípil, o čem asi přemýšlím. ,,Mám ještě dneska něco na práci. Musím zůstat při smyslech.“

   To mě udivilo.

   ,,Vždyť z kávy by ses neopil, ne?“ zeptala jsem se a zmateně přičichla ke svému šálku. ,,Nebo do toho dáváš alkohol?“

   ,,Alkohol ne.“

   Nekomentovala jsem to. Ale věděla jsem, že tady nechci zůstávat déle, než to bude nutné. Litovala jsem, že jsem sem šla. Michal byl mizerný společník. Nic jsem z něj nedostala a celou dobu byl hrozně těkavý. Občas jsem měla pocit, že jsem v bytě sama. Prostě mizel a já jsem si nemohla vysvětlit proč.

   Konverzace stála.

   ,,Co děláš za školu?“ zeptala jsem se.

   Michalovi se rudě zablýsklo v očích.

   ,,Ale já nestuduju,“ řekl.

   ,,Promiň, připadalo mi to jako studentský byt, tak jsem si myslela, že…“

   ,,Však tohle je studentský byt.“

   Zarazila jsem se. ,,Jasně.“ Napila jsem se kávy. Byla nevýslovně odporná.

   Řekla jsem, si že se už nebudu pokoušet začít konverzaci i kdybychom měli strávit zbytek času mlčením. Chtěla jsem co nejrychleji dopít kafe, ale s tím, jak bylo hnusné, to nebylo možné, aniž by se mi zvedl žaludek. Třeba se mi podaří vylít ho do dřezu, až Michal zase ,,zmizí“.

   ,,Dobré kafe?“ zeptal se můj hostitel.

   ,,Hm,“ udělala jsem. Znělo to spíš jako pozitivní reakce. Nejradši bych si za to dala facku. ,,Co do toho dáváš? Má to takovou netradiční chuť.“

   ,,To ti řeknu, až půjdeš domů.“

   Tak to určitě bude něco úžasného, pomyslela jsem si.

   Nakonec ani nevím, jak jsem tu břečku zvládla vypít, ale dokázala jsem to. Možná to bylo díky tomu, že hrnek nebyl nijak velký.

   Zvedla jsem se od stolu. Trochu jsem zavrávorala, ale to mě nepřekvapilo, po tak odporné kávě. Michal mě celou dobu sledoval těma divnýma očima. Nemohla jsem se dočkat, až odtamtud budu pryč.

   ,,Tak ahoj a díky za kafe,“ řekla jsem ve dveřích.

   ,,Nemáš vůbec zač,“ řekl Michal.

   ,,Jo, ráda jsem tě viděla.“

   ,,To já tebe taky.“

   ,,Tak ať se ti daří v tvých stud… ehm… v tom, co právě děláš.“

   ,,Doufám.“

   ,,Máš hezký šatník.“

   ,,Hm, občas jsou v něm krysy.“

   ,,Krysy?!“

   ,,Jo.“

   ,,A co s nimi děláš?“

   ,,Buď je vyženu, nebo je otrávím.“

   ,,Otrávíš?“

   ,,Jo.“

   ,,Michale? Cos dal do té kávy?“

   Ozval se Michalův nechutný tichý smích.

   ,,Slyšíš? Co jsi dal do té kávy? Říkals, že mi to povíš, až budu odcházet.“

   Další várka nechutného smíchu. Kolena se mi začala podlamovat kvůli nenadálé slabosti.

   ,,Michale! Sakra! COS NASYPAL DO TOHO KAFE?!“

   Michal se zasmál, tentokrát nahlas a v šeru chodby zasvítily fanatické oči šílence. Vrah tam stál, smál se, až se prohýbal, opíral se o futra dveří a smál a smál, až z toho ochraptěl.

   Hollyiny oči vyhasly a poslední, co předtím spatřila, byl smíchem se prohýbající parchant s lahvičkou jedu na krysy v ruce.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    see-sawandrew 24 března 2013 v 19:55

    Jo, a mimochodem: na velkohubá prohlášení typu

    "Chápu, že skryté konotace např. v konverzaci oběti bezbranné vůči tomuhle světu a svému stínovému agresoru Michalovi, (který občas mizí podobně, jako někdy mizí lidská vůle), nejsou tak podané na talíři jako při klasickém horororu, a nemůže je odhalit nikdo než doopravdy citlivý čtenář."

    si dej opravdu pozor. V té povídce nejsou o nic implicitnější informace ohledně postav než v novinových medailoncích pohřešovaných osob. Akorát mi to potvrzuje, že zatím zkrátka nedokážeš podat obsah povídky tak, aby správně vynikl. Příště se podobných náznaků, že tvou povídku nemohou pochopit literární dřeva, vyvaruj. Škodí to především tobě. OMG

  2. Profilový obrázek
    see-sawandrew 24 března 2013 v 19:48

    Víceméně souhlasím s Pavlem… je sice hezký, že v sálodlouhým komentu "vysvětlíš" svý záměry, ale tvou plochou a nijak dobře napsanou povídku to nijak nepozvedne, spíš naopak. Jinak co se týče tvé zmínky o autorské cestě – fajn, ale uvědom si, že ta povídka není originální ani v rámci jiného žánru, a ani jsem ji nehodnotil jako žánrovku, nýbrž jako literární text sám o sobě. Nesmíš být do svého textu příliš zamilovaná. Dneska si každej rád hraje na umělce, ale důležitý je nejdřív zvládnout alespoň řemeslo.

  3. Profilový obrázek
    Pavel 24 března 2013 v 16:49

    Asi takhle… nám nebo spíše mě, ani tak nevadí to, co si nám prostřednictvím příběhu chtěla sdělit, ale to, jakým způsobem jsi to provedla. A to je právě ta věc, která dělá psaní příběhů tím krásný, něčím, co ti nevynahradí sebelíp natočený film. Něvědomí, psychika, euforismus. Ok. Nic proti. Každý má svůj vlastní směr a nikdo nemá právo tě za to odsuzovat. Klidně o těch věcech piš dál. Jak jsem říkál, já jsem pochopil, co nám chceš sdělit, ale fadila forma, jakou jsi zvolila. Ty jsi nám představila hlavní hrdinku. Vylíčila si, co se jí děje a proč se to děje. Pak jsi ji postavila do cesty překážku v podobě chlapce, který je na tom na první pohled stejně a tak ji pozve pozve k sobě domů. Fajn, ok. Máme tu dva hrdiny příběhu, kteří se nachází v určité situaci a každý se ji chce pokusit vyřešit po svém. Ovšem tady veškerá krása končí. Odejdou spolu do bytu, kde se vymění několik nepodstatných vět, ona do sebe hodí kafe a umře. A tohle je kámen úrazu. Ty jsi vlastně to podstatné, celou pointu nejdůležitější část příběhu totálně zabila. Uvedu jako příklad pohádku o karkulce. Ty jsi nám sice napsala, že je červená a že nese košíček a že v něm má bábovku a víno atd a že jde navštívit babičku. Je sice dobrý tyhle věci vědět, ale já jako čtenář ti kašlu na to, že její čepička má červenou barvu a že její košíček je proutěný. Daleko víc mě zajímá fáze, kdy ji potká vlk. Protože teď si ji konečně postavila před nějaký problém a já jsem zvědavý, jak ho vyřeší. A tady začíná být konečně příběh zajímavý ( nebo měl by být). A pak tu samozřejmě máme linii, kdy vlk sežere babičku, myslivec ji vyřízne, žašije mu v břiše kameny a on se nakloní ke studni aby se nachlastal, spadne tam a utopí se. Tohle všechno jsou ty části, která já potřebuji hezky pěkně vylíčít. Pohrát si s nimi, napínat děj a různě kličkovat, abych si pak na konci mohl setřít z čela pot, protože to přeci všechno dobře dopadlo. ( V případě karkůlky). Co jsem tím chtěl říct, ta část, kde se musí hrdina poprat s nějakou překážkou to je ta fáze, na kterou by jsi se měla zaměřit a budovat. V tvém případě jsi ji odflákla několika frázemi, které byli nudné a nezáživné. Čili ty jsi vytvořila karkůlku, hezky jsi si nám ji popsala a pak si v jedné větě popravila. Respektive měl jsem pocit, že ti uprostřed příběhu došel dech, tak tě napadlo, že už si nebudou dál povídat, protože není nutné čtenáře zatěžovat jejich problémy a tak jsi vymyslela otrávené kafe. Nevím jestli jsem se dobře vyjádřil. Prostě já sice pochopil tvé poselství, ale ty jsi nám ho sdělila velmi nezáživnou formou. Chce to zapracovat spíše na té slohové formě příběhu.

  4. Profilový obrázek
    Anonym 24 března 2013 v 15:51

    Děkuji za oba dva komentáře. Dokonce i za označení ,,sračka" jsem vcelku ráda, protože, jak bylo řečeno, na tomhle webu jsou i mnohem horší povídky, které se ani nikdo neobtěžoval komentovat. A já mám ráda pozornost jakéhokoli kritika.
    Moje povídka se vyznačuje hlavně absurdnem, proudem vědomí a samotou člověka v situaci, kdy bloudí sám nočním městem a jeho jediná útěcha (ztělesněna Michalem) ho zklame, a to tak, že mu vezme život. Chápu, že skryté konotace např. v konverzaci oběti bezbranné vůči tomuhle světu a svému stínovému agresoru Michalovi, (který občas mizí podobně, jako někdy mizí lidská vůle), nejsou tak podané na talíři jako při klasickém horororu, a nemůže je odhalit nikdo než doopravdy citlivý čtenář. Proto můj ,,horor" je o psychice jedince, která marně bojuje proti absurdnu tohoto světa. Proto ta ichforma, která je podle mě hodně osobní a tím pádem vůbec ne nesmyslná. Dělám to takhle proto, že si myslím, že klasický horor s příšerami a krví je sice něco skvělého, ale také neco co, bylo už dávno překonáno (co já vím, tak někdy kolem 18. století). A dělat něco, co už někdo jiný přede mnou udělal, podle mě nemá smysl. Myslím si, že je na čase udělat něco nového pro český ,,psychologický horor."
    Takže, budu tvořit dál a moje další povídky budou ve stejném smyslu jako ty dosavadní. Nevědomí, psychika, futurismus. Chápu, že někomu to nemusí úplně sedět, ale já bych svoje myšlení nezměnila ani za celý tenhle svět. Autor by měl najít svou vlastní, úplně novou cestu a ne kopírovat cestu předem milionkrát vyšlapanou. Některé strojově sice dobré povídky nedokážou člověku způsobit šok, ani když je na konci nestvůra s širokou tlamou. Protože nestůry s širokou tlamou můžu najít ve sbírkách povídek už z dob romantismu a to je už hodně dávno.
    Stejně ale ještě jednou upřímně děkuji za oba komentáře. Vážím si, když lidé říkají přesně to, co cítí. Vím, že bych za ně neměla být nijak hrdá. Píšu jen proto, že nejsem typ člověka, který by vycouval a odešel, aniž by přitom řekl něco na vysvětlenou o své tvorbě.

  5. Profilový obrázek
    Pavel 23 března 2013 v 21:15

    Já bych to za "sračku" neoznačoval. Četl jsem tu spousty jiných povídek, které bych mohl takto označit. Nicméně pointa je hrozně jednoduchá, což by ještě nebylo tak zlé, kdyby to ovšem bylo podáno poutavým vyprávěním. Ale ne každý má ten talent jako třeba King a tak by to chtělo něco barvitějšího. Abych si mohl na konci příběhu říct, tak tohle jsem nečekal… Takhle to působí opravdu lacině.

  6. Profilový obrázek
    see-sawandrew 23 března 2013 v 12:27

    Motýl a Víno možná nepostrádaly nápad, ale tohle je fakt sračka. Nudné, ničím zajímavé, bez lidsky uvažujících postav, bez motivu, pořádných dialogů nebo popisů a navíc se stále stejnými stylistickými chybami jako v minulých povídkách, navíc s nesmyslnou ichformou. Nepiš pořád to samé, tohle chrlení povídkových UHO z tebe dobrou autorku neudělá.

Nový komentář