Kam nikdo nevidí


Poslední dobou se jenom tak toulám, někdy ani nevím kde a vlastně ani nevím proč. Stačil jeden den, kdy se z mého života vytratilo všechno světlo a přitom se vůbec nic nestalo. Pouze se něco změnilo, něco co se nedá popsat. Nyní jsou všechny dny šedé a černé, jako ty mraky, které se pořád ženou kolem mě nesmyslnou cestou, jenom tak bloudí oblohou a čekají až z nich spadne všechna ta voda. Také čekám až se něco změní a všechno bude stejné jako dřív.

Zase se jenom tak toulám parkem, kde se snažím si všechno vysvětlit a najít nějakou jistotu. Přitom vidím záblesky minulosti, snažím se je uchopit, ale než zvednu ruku jsou pryč a… je tu zase jenom tma. Poslouchám zpěv ptáků a cítím vůni květin, chci si to všechno vychutnat, ale všechno je to nějaké zvláštní. Připadám si jako v bublině, jako za skleněnou zdí, kde se všechno ztrácí. Jako by okolní svět pro mne přestával existovat.

Slunce svítí, ale nehřeje, vlastně přímo pálí a oslňuje mé oči, skoro nic nevidím…au, bolí to! Utíkám skrýt se někam do stínu. Dám si na hlavu kapuci, abych se skryla před zrádními paprsky a v dlouhém černém plášti utíkám napříč parkem a hledám tmavé místo, kde se můžu ukrýt. Najednou mě napadne proč hledám tmu, přece celou dobu se snažím té tmě uniknout. Snažím se škrtnout mokrou zápalkou a uvidět světlo. Když se to podaří, je to jenom na chvíli, trvá to jenom zlomek sekundy. Plamínek ihned zhasne a v mé ruce zůstane trošku ohořelá zápalka, cítím zápach síry a vidím zase tmu. Ale co se to teď děje? Proč hledám tmu? Proč? Proč? Proč…? tahle otázka mi zní pořád v hlavě.

Před sebou uvidím velký strom, který zakrývá zrádné sluneční paprsky. Trochu zrychlím a rychle se schoulím k jeho ztrouchnivělému kmenu. Opřu si o něj hlavu a podívám se vzhůru, silné, skoro uschlé větve se mi rozprostírají nad hlavou a chrání mne. Ale nevím před čím. Náhle zafouká studený vítr a štiplavá zima mi přejíždí po celém těle. Zachumlávám se ještě víc do svého pláště. Ale studený vítr proniká všude. Je to jako kdybych spadla do studené vody a tisíce malých neviditelných jehliček mne štípalo po celém těle. Rychle se zvednu a utíkám ven ze svého úkrytu. Kam? Už mě zase obklopují paprsky slunce a mé vlasy se nádherně třptí. Sice mi už není zima, ale není mi ani teplo. Zastavím se a dívám se nahoru ke slunci, ale všechno je divně tmavé.

Teď slyším za sebou kroky. Zmatená se otočím a vidím za sebou nějakého člověka. Je to muž. Začnu si ho prohlížet. Má na sobě velké černé boty, černé kalhoty s nějakými nášivkami, černou mikinu, na které se rýsuje bílá lebka s rudýma ostře zářícíma očima a přes sebe má přehozen dlouhý černý kabát sahající až k zemi. Dívám se na něj tázavým pohledem a vůbec nic nechápu. Říkám si, že jsem nemocná, že asi jenom blouzním a on je nějaký přízrak. Neznámý se na mě dívá temnýma očima a pořád nic neříká, pořád mlčí. Ano, to se mi jenom zdá. Otočím se a kráčím pryč se sklopenou hlavou. V mé hlavě už nejsou žádné myšlenky, protože bych se v nich nevyznala, zase by jenom proplouvaly, ale ani jedna by nezůstala. Odplula by pryč.

Opět za sebou slyším nějaké kroky. S leknutím se zastavím u dvou velkých stromů a slyším tichý šelest jejich listí. Snad mi chtějí něco říct. Stojím na místě a bojím se otočit. Mráz mi přejíždí po zádech, jsem celá strnulá, jako bych zmrzla a do očí se mi ženou slzy. Nejraději bych teď zavřela oči a zmizela…někam, nevím kam. Cítím na ramenou něčí ruku pomalu se zatajeným dechem, celá strnulá se otáčím, přitom vím, koho za sebou uvidím. Je to zase ten muž, od kterého jsem před chvílí odešla. Když sem se na něj podívala podruhé, zjistila jsem, že mu nemůže být víc než dvacet let. Zase na něho zmateně hledím, ale už vůbec nemám strach. Zničehonic mne uchopí za ruku a kráčíme skrz parkem mezi stromy a keři. Suché větve nám křupou pod nohama a v bahně zůstávají stopy našich těžkých bot. Pořád mlčíme. Všimnu si, že míříme do nejtemnějšího a nejzapadlejšího místa v parku, kde roste keř tmavě červených růží. Vedle něj se krčí stará lavka, která je tu už od nepaměti. Neznámý mi pokyne rukou, abych se posadila. Mám velmi zvláštní pocit, cítím krůpěje potu, které mi tečou po čele, ale přesto se posadím. Sedím a čekám co se bude dít dál. Neznámý utrhne rudou růži, podává mi ji a sedá se vedle mne. Beru si od něj růži a všimnu si, že na jejích listech se třpytí malé kapičky vody, které na ní zanechal nedávný déšť. Rukou všechny kapičky sestřu a dívám se na svou mokrou dlaň. Na mé ruce se objeví něco zvláštního. Mezi průsvitnými krůpějemi vody ční i pár červených kapiček…krev. Píchla jsem se o ostré trny růže. Neznámý mi mezitím podává bílý krajkovaný kapesníček. Utírám si ruku, ale na mé dlani stejně zůstávají červené stopy.

Teď se začalo blýskat a v dáli zní mohutné a strach nahánějící hromy. Obloha je chvíli modrá, bílá, žlutá a světlo blesků se odráží na našich tvářích. Pořád mlčky sedíme na lavičce. Mé myšlenky se odebraly někam do černé dáli. Někam, kde snad už není tma tmou, někam, kde už není vůbec nic. Jak ale vypadá to nic? Prostě nic… prázdno, úplné prázdno, prázdno v duši, žádný život.

Najednou slyším jeho hlas, který mě probudí z myšlenek, jak říká: ,, Já vím, co tě trápí, vím jak se poslední dobou cítíš a co prožíváš. Zdá se to jako kdybys přestávala pomalu existovat, všechno je zahaleno černou oponou a když aspoň chvíli vidíš světlo, hned zhasne. Přestáváš cítit a přestáváš žít. Nikdo tě nechápe, nikdo nechápe tvoje nálady, tvůj život. Den ode dne se všechno ztrácí a zaniká. Ztratila jsi svůj život.Už tě nebaví ta každodení rutina, každý den všechno stejné a když jiné, tak špatné. Ale já tě chápu… Jsem taky takový. Patříme k těm, kteří ztratili smysl života. Nevíme proč, nevíme jak. Pro takové jako my existuje lepší svět, kde už nebude ta nesnesitelná tma. Kde budeme moci normálně žít…!

Začíná pršet. Já na něho hledím a nedokážu říct jediné slovo, jsem celá ohromená jeho slovy. Všechno co nyní řekl, byla naprostá pravda. Ale mluvil o nějakém lepším světě. Co tím myslel? Mezitím neznámý vstane, roztahne velký černý deštník a pokyne mi na rozloučení. Trošku se usměje a je pryč, tak rychle jak se objevil, tak i zmizel.

Já jsem zase sama. Sedím na dřevěné ztrouchnivělé lavičce, jejíž dřevo je už dávno prožráno červotoči. Pořád prší. A já pořád sedím. Jsem jako omráčená a zase nic nechápu. Začíná mne bolet hlava a všechno je zase tmavé, ale možná někde tam v dálce svítí malinký plamínek naděje, pokud ten neznámý říkal pravdu.

Dívám se, jak se kapky rozbíjejí na tisíc kousíčků při dopadu na lavku. Z vlasů mi kapou pramínky vody. Svět se mi začíná rozplývat před očima a mění se v neurčité tvary. Snažím se vstát z lavičky, ale všechno se točí. Celý svět předemnou utíká pryč. Chvíli jsem sice schopná stát, ale hned se mi podlamují nohy a já padám na mokrou zem. Celá hořím, je mi zima.

Zvednu hlavu a dívám se na rozplývájící se oblaka. Už přestává pršet. Vzpomínám si na to, co říkal ten neznámý. Že to bude lepší? Že doopravdy existuje nějaký lepší svět, kde to bude jako dřív? Dělá se mi špatně, protože když si snažím vzpomenout, jaké to bylo dřív, skoro nic se mi nevybavuje. Pomalu všechno zapomínám, až možná jednou přijde den, kdy si nebudu pamatovat už vůbec nic, jenom tu nesnesitelnou tmu a prázdno. Začínám pochybovat o tom, že všechno co se teď stalo byla realita. Ne, to není možné. Jsem nemocná, mám horečku, blouzním a mám vidiny. Se vzepětím všech svých sil se postavím na vratké nohy. Všechno se točí, všechno se rozlývá, ale já jdu domů.

Přijdu konečně k domovním dveřím a v kapsách hledám klíče. Vytáhnu obrovský svazek klíčů, který zacinká, a jeden klíč vyberu.Klíč zachrastí v zámku, cvakne to a dveře se odemknou. Vstoupím dovnitř a na podlaze zůstávají stopy od bahna a vody. Vejdu do svého pokoje, dám si na sebe suché oblečení a lehnu si do postele. Jsem vyčerpaná, jako kdyby ze mě někdo vysál úplně všechnu energii, všechen život. Zavřu oči a spím, pořád spím.

Ani nevím, jak dlouho jsem spala a co se dělo potom, když jsem se probudila. Teď se také probouzím, ale někde úplně jinde, ne ve svém pokoji, ne doma. Otvírám oči a vidím jenom ty notoricky známé čtyři bílé stěny, které na mě někdy začnou padat a neuvěřitelně mě sžírají, někde hluboko uvnitř a v noci jsou na nich nejrůznější stíny, které mi říkají něco čemu nerozumím. Teď se na nich odrážejí sluneční paprsky, které pronikají skrz malé okénko, na kterém je mříž. Posadím se na postel a vidím, že na mém nočním stolku leží kelímek s vodou a vedle něj nějaké pilulky.

Vůbec mě to nepřekvapuje. Taky proč by mělo, když je to tak pořád dokola, každý den je stejný.Nevím kolik je hodin, nevím jestli je pondělí, úterý, středa či pátek. Nepotřebuju to vědět, je mi to jedno, protože tohle pro mě už dávno neexistuje. Žiju podle jiného řádu, který stejně nikdo nepochopíte…vy…obyčejní lidé to nikdy nepochopíte. Proč byste vlastně měli, když vůbec nic nechápete, ale přitom si myslíte, že všechno víte. To je omyl. Může se vám stát, že ztratíte všechny iluze, jako já a pak už nic nebude dávat smysl. Aspoň nic z toho čemu vy říkáte svět a život. Ale klid…radši už mlčím, je zbytečné tady něco takového vysvětlovat,to musíte zažít a to se stane málokomu.

Bezmyšlenkovitě spolknu pilulky a vypiju kelímek s vodou. Opět si lehnu na postel a nehnutě hledím na strop. Ale co to, najednou se moje postel začíná propadat a já padám někam dolů. Cítím úzkost a nevím co se to děje, stále padám, padám a padám do hloubi, do prázdna, do tmy…najednou slyším něčí hlas, rozhlížím se a hledám toho, kdo na mě mluví. A zase ležím na posteli ve svém pokoji, zase jsou kolem mě známé bílé stěny. Vedle mě stojí známý člověk v bílém plášti a zase se mě ptá na něco čemu nerozumím…protože já se zase jenom tak toulám parkem, kde se snažím si všechno vysvětlit a najít nějakou jistotu. Přitom vidím záblesky minulosti, snažím se je uchopit, ale než zvednu ruku jsou pryč a… je tu zase jenom tma.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Pavel 4 ledna 2011 v 21:05

     Bůh potrestej toho debila, jenž přivedl na svět styl Emo a celou tu jeho temnou propagandu a černo černý tmě, stínech, slunci, které už nikdy nevýjde, protože celej svět se proti mě spiknul a zahalil jej závojem věčné temnoty. Na věky věků Emo… Ach jo. Tahle povídka je kurevsky ponurá. Autorka musí mít určitě pocit, že je na tomhle světě za trest, co? Celej tenhle vejšplecht je černější než celá temná strana síly všech podělanej Sithů z Hvězdných válek.

    Dost možná to má nějakou úroveň co se týče slovní zásoby, tvoření vět, ale tady to pro mě na beton končí… Nebudu ti říkat, že tohle mělo zůstat na věky věků uložené na dně šuplíku, stejně tak jako tenhle cool Emo styl, protože každej má právo psát, o čem chce, ale svět přeci není jen černej, ale občas taky bílej a možná by neuškodilo, to přístě malonko zesvětlit. I pohřební proslov je daleko veselejší než tohle.

  2. Profilový obrázek
    voodoo 23 prosince 2010 v 13:20

    Už ne!!!!!!! Není to úplně ta nejstrašnější emo povídka, jakou jsem kdy četl, ale mě to prostě nesedí. Chybí mi tam nějaký výraznější element, který by mě posadil na prdel. Něco, při čem bych si řekl, že číst to nebyla až taková ztráta času.

       Snová atmosféra se ti docela povedla, jenže k čemu to je, když takových témat a námětů člověk četl a viděl tolik, že to přelouská jako návod na obsluhu vysavače – ví, co v něm bude, ale kdyby náhodou…

  3. Profilový obrázek
    see-sawandrew 20 prosince 2010 v 12:52

     Čekal jsem, že po té rozsáhlé popisné linii sloužící výhradně lyrice bude následovat další z toho milionu sebevražedných konců, ale závěr mmi naštěstí takovou facku nedal. vyloupla se z toho sice průměrná, ale nikoli špatná sondička do pošramocené duše. Něco se v tom najít dá, slovní zásoba není nejhorší a jakž takž to funguje i přes těch několik klišé, které sis mohla odpustit (žvásty o smyslu života, růžička, chlapec v dark stylu – proboha, už né!). Horor to sice není (jako desítky jiných lyrických povídek s neúspěšným akcentem na emoce čtenáře), ale zároveň to není úplně špatné.

Nový komentář