Jizvy


Usedla jsem na okraj naší vany a začala svůj rituál špatného dne. Prohrábla jsem si zrzavé vlasy a pak začala rozbalovat hedvábný šátek. Hořela jsem nedočkavostí až jí uvidím. Ostrá čepel z obou stran, místy ještě s drobnými tmavými skvrnkami, které jsem už posledně nezvládla očistit. Moje nejlepší kamarádka – žiletka. Vystupující jizvičky na stehnech a předloktí byly svědkyně mého zoufalství. Bolest byla jediným potěšením v mém jinak obyčejném životě.

Říká se nám šedé myšky. Nejsme ani krásné, ani ošklivé. Obvykle jsme dobrými kamarádkami oblíbených slečen, ale někdy taky ne. Já byla dobrá kámoška skoro se všemi. Na všechny jsem se usmívala a pokud mi vrátili alespoň jeden milý pohled neplýtvala jsem ochotou. Pro mou Martu bych byla schopná všeho. Měla medové vlasy, alabastrovou pleť a jemné ruce, kterými mě občas hladila, když jsme usínali v našem společném bytě. Nemyslete si, ale nic zlého. Marta byla moje nejlepší přítelkyně a já byla odjakživa na kluky. Bydleli jsme ještě s mladým medikem Pavlem ve společném privátu v intelektuální čtvrti Královy Hory. Po večerech byly z pod oken slyšet radovánky z nočních klubů, restaurací, ale slýchávat jste mohli i zevláky s chudáky pejsky, kteří popíjeli laciné pivo na obrubníkách. Nestěžuji si, pro studentský život skvělé prostředí.

Pavel odjel na prodloužený víkend, kdy vyšel svátek práce hezky na pátek, za svou přítelkyní do Olomouce a já zůstala s Martou sama. Těšila jsem se, až si popovídáme. Přes týden se obvykle jen mineme v kuchyni. Měla jsem hodně věcí do školy a přes týden je i pilně plnila a tak jsem doufala, že si dám o víkendu alespoň klidnou sobotu.

Byl první máj a já oslavila svátek zamilovaných tím, že jsem si pustila snad po padesáté Leopardí ženu. Pak jsem si otevřela zmrzlinu a čas jsem zabila přípravou referátu na další týden. Jako pilná včelička. Jako pilná, hodně osamělá včelička. Otevřela jsem si láhev vína a čekala na Martu. Sešla se toho dne se svým bývalým klukem Ondrou. Mě bylo jasné o co mu jde, už od začátku, když k nám zavolal. Abych byla upřímná, jí to bylo jasné taky.

Já jí nezáviděla, nemyslete si. To je na mě příliš nízké. Když to potřebuji, tak je spousta možností. Problém je v tom, že to nechci. Sex se mi přímo hnusí. Připadám si jako králík a i když nemám příliš zkušeností, nikdy jsem nezažila nic tak výjimečného, že bych po tom tolik toužila a z červených knihoven jsem už taky vyrostla. Žádný princ si pro mě limuzínou nepřijede.

Ach Bože. Ta samota. Ta tíživá samota. Odhalila jsem si předloktí od fialového roláku, bez kterého jsem poslední dobou neudělala ani krok. Nevím, jak bych to někomu vysvětlovala. On by se stejně asi nikdo nezeptal.

 

Sakra.

 

Nosím ho ale i kvůli sobě. Asi jsem se nechtěla takhle vidět, jako slabá ubohá samotářka. Nikdo nechce vidět pravdu, navíc o sobě.

 

Zasykla jsem bolestí. Teď jsem řízla hodně hluboko. Tolik krve. Vyděsilo mě to. Hned jsem si na ránu pustila proud ledové vody. Cítila jsem jak ledová sprcha odplavuje starou krev a bylo to příjemné. Dokonce velmi. Když jsem si přejela gázou po ranách, protože jsem nechtěla chytit žádnou infekci, zarazilo mě, jak poslední jizva byla malá. Už ani krvácet neumím pořádně. Stáhla jsem si rolák a vrátila se k laptopu. Náhle jsem se cítila úplně svěže.

 

Bylo skoro jedenáct a láhev, co jsem nám koupila na večer s Martou, jsem už skoro celou sama vypila. Poslední dobou moc nejím, protože jsem hodně ztloustla. Hranice padesáti kil mě vážně děsí. Nechci mít zadek jako moje máma. Asi i proto jsem byla na mol. Nic nesnesu.

 

V zámku zarachotil klíč. Slyšela jsem z předsíně hlasy.

 

"Děkuji ti, Ondro za hezký večer."

"Můžu jít dál?"

Chvíli se odmlčela.

"Strašně ráda bych tě pozvala, ale nedělalo by to dobrotu. Už takhle jsem s tebou byla dýl, než jsem plánovala."

"Tak aspoň pusinku, jako za starejch časů."

Odmlčela se na delší chvíli. Určitě se s ním líbala a ještě dělá drahoty. Přitom vím, že ho má pořád ráda. Musela jsem se napít. Najednou jsem měla úplně vyschlo. Cítila jsem se provinile, že poslouchám cizí hovor, ale nebylo to schválně.

"Chci tě."

"Trochu jsme popili. Řekneme si to zítra, Ondrášku."

"Moc mi chybíš. Mám ruku plnou mozolů."

"Ty vždycky víš, jak zabít romantickou chvíli….Kdybych tu byla sama, tak by to bylo něco jinýho, ale musím tady být ještě s …"

Tak takhle to bylo. To mě teda dopálilo. Dopila jsem láhev jedním lokem. Hodila přes sebe letní bundu a vyšla hrdě z pokoje, jako bych je neviděla.

 

"Ahoj," řekla Marta a usmála se. Ondra přátelsky pokynul hlavou mým směrem, ale nemyslím si, že bych ho nějak dvakrát zajímala. To jsem poznala podle boule na jeho kalhotách.

 

"Neobtěžuj se."

Prošla jsem kolem nich a třískla dveřmi. Taková potupa. To přeci nemám zapotřebí někoho obtěžovat! Čekám tu na ní jako husa pitomá a ona?

 

Už bylo docela pozdě. Nejsem zvyklá chodit v tolik hodin ven. Všechno mi připadalo hrozně hlučné a navíc se mi stíny z pouličních lamp nepříjemně slévaly do bizarních obrazců rozšklebených tlam a obrysů mrzáků. Párkrát jsem musela přivřít oči. V jednu chvíli jsem za sebou slyšela funět psa. Musel být obrovský a když začal vrčet, na chvíli jsem se hrůzou zastavila. Pomalu jsem se otočila, ale k mému údivu, tam žádný nebyl. Toužila jsem si zapálit cigaretu. Taková kravina, nikdy jsem přece nekouřila! No dobře, když mi bylo třináct, ale to se nepočítá.

 

Vešla jsem do večerky a požádala mladého prodavače o krabičku cigaret. Ptal se mě na značku. Chytrák. Proč si najednou každý myslí, že si na mě může dovolovat. Zaplatila jsem mu a on mě najednou chytl za ruku a vložil mí do ní papírový kapesník.

 

Dlouho se mě nikdo nedotknul, dokonce ani omylem. Jediný kdo mohl, byla moje žiletka a ta tu se mnou nebyla.

 

"Mizerný večer?"

"Mizerný život," odpověděla jsem a otřela si skoro zaschlé slzy pod brýlemi. Bože, musím vypadat ještě hůř než obvykle.

 

"Nešla byste na drink?"

 

Ach Bože. Narazila jsem na ještě většího zoufalce než já. Dá mi kapesník, zkusí mě opít a pak se mi pokusí dostat pod kalhotky. Myslí si, že jsem úplně blbá?

 

"Kdy?"

 

"Za půl hodiny mě přijde vystřídat máma."

"Rodinný podnik?"

"To je na delší povídání."

"Aha."

"Vím na co myslíš. Přece nepůjdu na panáka s ubožákem, co prodává ve večerce, ale mám takovej pocit, že bychom se měli o čem bavit."

 

Začal se mi líbit. Třeba nebude takovej zoufalec. Trochu jsem si ho prohlédla. Byl o trochu vyšší než já, blonďák a oči jako pomněnky. Přes tvář se mu táhla dlouhá jizva, ale to mě neodpuzovalo. Ba naopak.

 

"Máme stejnýho koníčka."

"Jak to myslíš?"

 

Odhalil rukáv tmavé mikiny a ukázal mi ty nejkrásnější jizvy, co jsem kdy viděla.

"Můžu se jich dotknout?"

"Jestli chceš."

 

Začala jsem po nich přejíždět prstem a po pravdě, dost se mi to líbilo.

 

"Když jsem zabil svojí přítelkyni na motorce, tak mi zbyly jen ony."

 

Začal mě zajímat. Bylo deset minut do půlnoci prvního máje a já se zamilovala. Na první pohled. Osudovou lásku prostě vycítíte. Podívala jsem se na kulaté hodiny na zdi.

 

"Už je skoro půlnoc, bude někde otevřeno?"

"Kamarád má na černo takovej klubík u nich v baráku. Ten nám naleje vždycky. A zadarmo."

"To asi nebude zrovna rád, že si tam přivedeš někoho úplně cizího."

"Ten klub má taky díky mě. Myslím, že mu to může být jedno."

 

Otevřely se dveře a dovnitř vešla jako duch jeho matka. Měla strhané rysy a kruhy pod očima, levná barva už sotva překrývala šediny. Dřív mohla být i docela pěkná. Ale to bylo už hodně dávno.

 

Odešli jsme. Nic si neřekli. Žádný pozdrav. Skoro jako cizí lidi. Bylo v něm něco tak temného a tak strašně depresivního. Líbil se mi. Ale po pravdě. Kdyby mě ta Marta tak nenaštvala asi bych s ním nešla. A hlavně bych nebyla tak opilá. Potřebovala bych dalšího panáka, aby mi to bylo jedno. Začala mě svědit rána z odpoledne.

 

Šli jsme ztemnělým městem. Chvíli jsme mlčeli, ale dlouho to nevydržel.

 

"Tak co dostalas dneska pusu?"

"Ne. Uschnu."

"To je ještě docela příjemná vyhlídka. Představ si, že by ses utopila nebo shořela. Loupala by se ti kůže jak pergamen, vyrážely by ti na tváři puchýře a vařila by se ti krev. Uschnutí je podle mě oukej," spiklenecky na mě mrkl.

"Jestli jsi mě chtěl povzbudit, tak znám i lepší způsob."

"Jakej?"

"Pusu."

Podíval se na mě.

"Na tvář," dodala jsem téměř okamžitě.

"Dobře."

Velice pomalu a velice něžně se dotkl svými rty mé tváře. Bylo to příjemné. Tolik dotyků jsem nezažila poslední dva roky.

 

"Už tam jsme."

Otočil kovovou koulí u branky a vešli jsme na rozlehlou japonskou zahradu. Byla slyšet tlumená hudba. Přes upravený kamenný chodníček jsme pokračovali kolem jezírka s exotickými květy ze schodů k tmavým ničím výjimečným dveřím. Nic nenasvědčovalo tomu, co uvidím za nimi.

 

Ovanulo mě příšerné vedro. Uprostřed místnosti visel na háky zavěšený muž. Byl úplně nahý až na kovové kroužky v zádech, do kterých byly háky přichyceny. Kolem něj stála podivná skupina mladých lidí, kteří popíjeli. Někteří se jen dívali, jiné to vůbec nezajímalo. Dívky měly vyholené hlavy, na kůži kolem nátělníků a latexových korzetů byly vidět bizarní tetování.

 

Tohle bylo na mě docela dost. Zarazila jsem se ve dveřích.

 

"Toho si nevšímej. Za chvíli ho sundaj a pověsej tam někoho dalšího. Myslím, že potřebuješ panáka."

 

Vešli jsme dovnitř. Cítila jsem odporné pachy, co mě dráždily. Směsice potu, gumy, alkoholových výparů a trávy. Bylo tam cítit ještě něco, ale to jsem se raději vůbec neodvažovala identifikovat. Páchlo to po čpavku.

 

Postavili jsme se k baru. Objednal nám absint. To budu zejtra ráno vypadat. Když jsem ho vypila, rozlilo se mi po těle takové teplo, že jsem okamžitě zatoužila po dalším.

 

Opřela se vedle mě dívka s blonďatými vlasy spletenými do copů, ale s jednou půlkou hlavy vyholenou. Měla na sobě červené lesklé tričko, ale víc jsem v té tmě neviděla. Myslela jsem si, že si stoupla vedle mě a že si chce promluvit, ale evidentně nechtěla. Usmála se na mě skrz přední vyražené zuby, vzala do ruky dvě magická oka a šla k dřevěné lavici.

 

"Když pije takový hity, nedivím se, že má vyražený zuby," pošeptal mi do ucha.

Zasmála jsem se jeho vtipu a dala mu francouzáka, který opětoval.

"Tohle obvykle nedělám."

Pohladil mě po vlasech.

 

"Už mě kurva sundej!," zařval nahý muž z háků.

 

Osazenstvo klubu se dalo do smíchu, včetně mé nové známosti. I když žiju už pár let ve městě, jsem holka z vesnice. Přestávala jsem chápat. Otočila jsem se za dívkou s vyraženými zuby. Teď jsem to teprve viděla, měla do nohy doslova zařízlý zrezivělý obojek, kterým byla připoutána k řetězu přikovaným do zdi u jednoho stolu. Vedle ní seděl asi šedesátiletý muž s levnými dioptrickými brýlemi od pumpy. Když viděl, že se na mě usmála, dal jí do pusy kus syrového masa a poplácal jí po temeni jako hodného psa.

 

"Jen drž, svině!"

Za zařízením, které drželo muže ve vzduchu, stála padesátiletá otylá žena v džínách a tmavém tričku, které skoro splývalo s okolím v klubu. Aha, proto jsem si jí v tom šeru ještě nevšimla.

 

" To je jeho žena. Přišla mu na nevěru," řekl mi omluvně.

"A ta holka, co tam žere to syrový maso? Ta to má jak, s tím pánem vedle?", zeptala jsem se s ironickým tónem v hlase.

"To je jeho dcera. Šlehala si perník a šlapala, tak si jí k sobě přivázal."

"A já?"

S nefalšovaným údivem se mi zahleděl do očí.

"Ty to ještě nevíš?" Obrátil do sebe panáka absintu."Byla jsi přece tak sama. Tak už nejseš."

"Je to kvůli těm jizvám?"

"Víceméně."

"Řízla jsem hluboko."

"Dost."

"A ty? Proč jsi tu ty?"

"Říkal jsem ti to, nehoda. Zabil jsem svou přítelkyni."

"Kde je?"

"Přeci mrtvá."

"A proč tu není?"

"Je tam kde je jen pláč a skřípění zubů, v pekle. To ona tu nehodu způsobila."

"A my jsme kde?"

"Kde asi. V klubu u mýho kamaráda. V očistci. Nebýt mě a těch dalších tady, tak by žádný klub neměl. Ale neboj, žiletek je tu dost."

"Jak se vlastně jmenuješ?"

"Proč se ptáš?"

"Chtěla bych si na vzpomínku našeho setkání vyříznout tvé jméno do kůže."

Láskyplně se na mě usmál.

"Neboj, na to bude času dost."

"Ještě jednu rundu."

Před námi se objevil další panák absintu. Bylo to zvláštní, protože za barem nikdo nestál.

Chytla jsem ho za zohyzděnou ruku. Nikdo by neměl být sám, i když i láska je někdy očistec.

Sdílejte článek

55 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. hellequine 7 ledna 2010 v 09:07

     Nejsem žádná ujetá emařka, ale s tímto jsem měla problém taky. Abych byla upřímná, občas s tím problém ještě mám.. Několikrát jsem se pokoušela sepsal svůj příběh, ale nikdy se mi to nepovedlo. Téma najednou vyznívalo směšně, nelogicky. A příběh ztrácel svou duši. Můj příběh je hodně podobný tomuhle (samozřejmě až na ten závěr:).. Gratuluju k výbornému zvládnutí tématu Sheldone..:)

  2. Solo 16 května 2009 v 19:28

     Většinu příspěvků už schvaluje jen Prasoid, takže záleží čistě na něm. Co se týká dotazu Eraserheada, tak na to jaktože byl zveřejněný Rychlík 666 mu odpovím klidně i já— čím úchylnější a perverznejší povídka je, tak tím větší plus máš u prasoida, který tyhle věci zbožnuje a netají se tím. Mě spíš trochu překvapilo, že se tu objeví některé ,, klenoty” sekce povídek—  Na druhou stranu, když nějakému uživateli zamítnete 20 příspěvků za měsíc, tak alespon jeden mu přecejenom pustíte ať se můžou ostatní pobavit

  3. Pavel 15 května 2009 v 19:29

    Sheldon: Pořád tápu, co si mám představit pod pojmem hustý?  Občas by měli trochu přihmouřit oko, jelikož jsou v povídce někdy scény, ve kterých se tyhle věci použít musejí a záměňou za slovo spisovné by to bylo spíše k smíchu. Tak držím palce ať se všichni bojíme! Ale jestli můžu o něco poprosit, nemáš náhodou na skladu něco podobnýho jako bylo např: Já tě prostě miluju nebo Láska na jednu noc? Rád bych si zase přečetl nějakou tu klasiku

  4. Sheldon 15 května 2009 v 18:48

    Pavel: Death Metal jsem nedočet, nějak mě to nechytlo, ale koukal jsem, že se to líbilo.  Já tam neměl ani tak vulgarismy, jako že to bylo spíš hustý Ale třeba Eraserheadovi ten Rychlík prošel a ten mi třeba přišel ještě hustější, měl jsem tam dělat nějaké zásahy, ale mě se to líbí tak jak to je a smířil jsem se s tím, že to tady nebude. Teď bych chtěl napsat něco fakt strašidelnýho  

  5. Achara 14 května 2009 v 00:24

    Sebepoškozování a úchylky se nedají srovnávat.No co se týče toho výprasku…Divili byste se kolik lidem se to líbí.Nemusíme chodit daleko,třeba taková Černá na Moravě,kdo bydlí poblíž jistě zná

    A tím jak tu popisuješ latex a fetiš scénu by tě jeho vyznavači moc nepochválili   na jednom podobném setkání sem byla a stačilo mi to

  6. Pavel 13 května 2009 v 21:31

    Strašák: Zvláštní je, že zrovna ty tady někoho poučuješ o štiplavých poznámkách anonymního id na internetu. Možná že tebe poslouchání moře za svítání uklidňuje, ale já mám vlastní způsob na relax. Každopádně díky za radu…Mimochodem kazety už nejsou moc moderní, ale to je tvoje věc. Nemám v úmyslu tady Sheldonovi kazit komenty vyměňováním našich názorů jeden na druhého, jelikož mám pocit, že to stejně nikam nevede. Konec konců jsi mi vlastně úplně ukradenej…

  7. see-sawandrew 12 května 2009 v 21:56

     Sebepožkozování, o kterém tady mluvíme, v první řadě ani není psychické onemocnění, pouze zoufalý způsob řešení deprese. Navíc většina těchto případů se (stejně jako v povídce) děje u mladých lidí a hormony jsou občas pěkný svinstvo. Jak přechod pomine, počet lidí, co jedou v řezání, rapidně klesne, zkrátka dostanou rozum. taky jsem se z toho vyhrabal sám…

  8. Stan 12 května 2009 v 21:24

     Pavel: Plácáš tady blbosti a popravdě mi přijde, že tomuhle tématu moc nerozumíš. Člověk může mít nemocnou psychiku z mnoha důvodů- ztráta práce, rozpad manželství, stres atd atd. Psychicky nemocní nejsou jenom vrazi a sexuální zvrhlíci. Většinou to, že je někdo psychicky nemocný, tak za to nemůže. A vůbec se mi nelíbí tvůj výraz psychicky nemocný magor. Existují mnoho druhů psychického onemocnění a podle toho jak je závažné se většinou volí léčebna. Je samozřejmé, že ten kdo ztratil práci nebude na stejném oddělení jako sexuální zvrhlík.

    Sebepoškozování je řazeno na nižší stupeň psychického onemocnění. Tito lidé mají vycházky a dostávají dovolenky, většinou tam jsou i pracovní terapie a různé hry a jiné aktivity. Většinou ráno, v poledne a večer dostanou prášky.

    Tomu, že někdo psychicky nemocný slyší hlasy se říká psychoza, závažnější psychoza může přerůst až v schizofrenii. Můžu tě ujistit, že na to existují prášky, které ty hlasy umí utlumit.

  9. DonMartinez 12 května 2009 v 21:15

     Pavel: Zamysli se trochu nad tím, co říkáš. Podle tvojí logiky nemá smysl léčit někoho, kdo je zdánlivě nevyléčitelný. Proč hledat správný způsobb léčby, když se ten člověk dost možná nakonec řízne znovu, že? Stejně tak by jsi mohl tvrdit, že snaha léčit rakovinu nemá smysl, když na ní pořád umírá tolik lidí

  10. Pavel 12 května 2009 v 20:42

    Dost možná nesmyslně kafrám, ale pokud je někdo psychicky nemocný, myslím si, že i po léčbě to stejně jednou udělá znova. Řekl bych, že psychické onemocnění se určitě dost těžce léčí. A bylo málo případů, kdy se nějaký psychicky nemocný magor vrátil z léčení a znova někoho oddělal nebo znásilnil? Nebo když je někdo psychicky nemocný a někoho jiného zabije, protože mu to říkali nějaké hlasy, tak mu léčba pomůže? To sotva… udělá to znovu. Mysli si co chceš.

  11. Pavel 12 května 2009 v 16:03

    Jak tady čtu ty vaše komentáře nemůžů si pomoct a musím si dovolit malý argument. Každý si přece sám zvolí svoji cestu a pokud se někdo řeže žiletkou jistě určitě sám moc dobře chápe, jaké to přináší riziko( pokud tedy ovšem není mentálně na nižší úrovni) Já osobně bych těmhle lidem nepomáhal, chceš se řezat? Fajn, tak se řízni, když máš pocit, že lepší varianta neexistuje. Krásný příklad jsou třeba narkomani. Všichni určitě moc dobře vědí, co je ta droga za svinstvo a přes to si ji píchnou. A když už nevědí kudy kam, zaklepou na dveře K- centra a lečí se tam za peníze daňových poplatníků jen proto, aby drtivá většina z nich,  mohla po propuštění začít znovu. Jeden můj známí je diabetik, bohužel neměl možnost volby jestli  chce nebo nechce onemocnět( feťák oproti němu má možnost volby). Jednoduše si tuhle cestu nevybral a když si chce píchnout inzulin musí si sám na vlastní náklady nějaký pořídít. Tak kde je ta spravedlnost? Někteří si úmyslně ničí život a pak škemrají o pomoc a jiní by chtěli být zdravý, ale život rozhodl za ně…

  12. Sheldon 12 května 2009 v 10:32

    Pavel: Paní Sheldonová to nepsala:-) Už jsem tu měl povídky ženskýma očima.

    Tak já Vás zdravím. Na Mars rozhodně nevystřelovat. O tomto tématu něco vím, protože máma pracovala 25 let na psychiatrii a také jsem potkal několik holek, co se sebepoškozovalo a dost jsm toho i zaslechl. Jsem trochu jiná věková kategorie než Emo a to už zde bylo v diskusi popsáno. V té povídce jsem se snažil skutečně zachytit pocity, které mi byly sděleny a hlavní hrdinka je kombinací dvou dívek z mého okolí. Jinak pokud zjistíte, že se někdo sebepoškozuje je skutečně důležité zavolat odbornou pomoc, ale předtím to sdělit rodině poškozeného. Bez rodiny poškozujícího nic nezmůžete, stačí i sourozenec, pokud neznáte rodiče. Psychické potíže nejsou žádná hanba a pokud si člověk přizná problém, má velkou naději na kvalitní život.      

  13. see-sawandrew 12 května 2009 v 09:43

    K povídce nemám žádné výhrady… hezky napsané, zajímavé vyústění.

    Jinak k tématu: Člověka, co využívá sebepožkozování jako útěk před depresemi velice snadno rozeznáte. Takový totiž nechce, aby ostatní věděli o jeho vášni. Bohužel faktem je, že ono to někdy skutečně pomáhá a není pak lehké někomu takovému jakýkoliv ostrý předmět vzít… kdežto druhá skupina takových chodí s ručičkama hezky holýma, aby všichni viděli tu kuráž na sebe sáhnout (takoví se řežou většinou do hřbetu ruky, protože do tenčího místa mají strach). To celé se bohužel umocnilo s módní vlnou zvanou EMo. Mně osobně je tohle hodně proti srsti, svýho času jsme k tomuhle kreslil i protest-obrázky. Opravdu naštve, když se snažíte vyhrabat ze sebeubližování zoufalou osobu a zároveň sledujete, jak si partička tupců sahá na ruce z frajeřiny.

  14. dejv 12 května 2009 v 07:22

     Přesně tak. rozhodně je to téma, které ač se může někomu zdát sebepoškozování hloupé, pramení z trochu závažnějších stránek lidské mysli, která zvlášť u adolescentů prochází překotným vývojem. Jsem rád, že jsem si mohl tuto povídku zde přečíst a rád si přečtu další komentáře k ní. O lidskou mysl je třeba se zajímat a zvláště na těchto stránkách, protože to, co skrývá není jen to, co se nám občas vybavuje jako příjemné vzpomínky. Naopak. Vnitřní sebepoznání je mnohdy pro člověka skutečným hororem. Jde jen o to si přiznat, že pod tou nadstavbou morální mysli, která reguluje naše vědomé chování, se skrývá mnoho bizardních představ a v trochu jiném smyslu můžeme říct i světů. Odsuzovat takové věci jako hlouposti je tak trochu středověký způsob myšlení

  15. DonMartinez 11 května 2009 v 20:29

     Stan: Jak říkám, moje zkušenosti jsou mlhavé – ti lidé, které jsem zmínil, to zpravidla ani nedělali opakovaně… spíše jim šlo jen o to strhnout na sebe za každou cenu pozornost a také měli prazvláštní touho být litovaní. Ale uvědomuju si, že u různých lidí se budou jistě různit i motivy… někteří lidé se (stejně jako tvá druhá kamarádka) potřebují trestat. Fik a vše je odpuštěno… brrr

  16. Stan 11 května 2009 v 20:11

     DonMartinez: Popravdě ony můžou být různé důvody sebebežkozování. Moje jedna kamárádka mi říkala, že to dělá proto, že to je pro ni závislost, později se zjistilo, že to dělala proto, že si ji okolí málo všímalo. Ale ta druhá, u tý bych to nikdy neřekl a na to jsem přišel úplně náhodou to dělala proto, že si brala na sebe vinu(za všechno), ta to nedělala kvůli tomu, aby na sebe upoutala pozornost, ale aby si ublížila za věci, za které ani nemohla.

    Taky nedoporučuju brát lidem, kteří se poškozují jejich žiletky a nástroje. Dostal jsem se do situací, že jsem je vzal oboum kamarádkám. Nikdy bych neřekl, že mají takovou sílu. Jedna mě poškrábala a druhá pokousala celý tělo…

  17. DonMartinez 11 května 2009 v 19:41

    Skvěklé Opravdu to na mě zapůsobilo. Sebepoškozování je zřejmě aktuální téma a autor tohoto příběhu se o něj velmi elegantně otřel a přiměl mě se nad ním zamyslet. Sice bych možná uvítal více vodítek, respektive vetší snahu o osvětlení tohoto fenómenu. To je ovšem věc názoru. Autor nastínil otázku a je na nás čtenářích, zda chceme, aby nám nastínil také odpověď či nám k ní pomohl nalézt cestu Sám mám velmi mlhavé zkušenosti se sebepoškozováním (osobní žádné, pokud nepočítáme tetování) a ubližující si lidé, se kterými jsem se setkal, příliš nezapadali do v povídce nastíněného psychologického modelu. Ať už si vědomně způsobili fyzickou bolest, vyhrožovali sebevraždou a nebo schválně hyzdili svůj zevnějšek, dělali to nejspíš proto, že nabyli dojmu, že si jich jejich okolí málo všímá… a tímhle zvláštním způsobem se pokoušeli upoutávat na sebe pozornost. Narozdíl od hlavní hrdinky v tom zkrátka nehledali nějaké psychické uspokojení.

  18. Pavel 11 května 2009 v 18:19

    Teď tak trochu nevím, zda byl autorem Sheldon nebo paní Sheldonová? Je to psáno pod tvým nickem, takže budu předpokládat, že jsi to psal ty…

    Já osobně lidi, kteří se sami poškozují dost nechápu a možná, že kdybych něhoko z nich nachytal při činu, osobně bych jim poradil, ať si vrazí do oka kudlu, jistě by to bylo víc záživné a pro ně vzrušující..

    Povídka mě jen utvrdila v tom, že tihle lidé a podobná verbeš co se scházela v tom krásném ráji pod zahradou patří pod zámek a vystřelit na mars…  Jinak povídka měla opravdu zvrácenou atmosféru.

Nový komentář