Jízda smrti


Jedu šílenou rychlostí po kolejích podobný horský dráze, jenže s tou vyjímkou, že jsem v nějakym dole. Všude je tma a na konci ostrý světlo, žádný zatáčky a ze stěn odkapavá v pravidelných intervalech sliz. Ze tmy se vynoří zmasakrovaný ruce s prosvítajícíma kostma. Je jich tu spousta a chmataj po mě. Jednomu se to podaří, ale rychlost mu jí urve z ramene a zůstanou v pevnym sevření na mojí košili. Zařvu a –

Probudim se v propocený posteli. Srdce mi v hrudi divoce buší a hluboce oddychuju.

,,Kurva!" řeknu si a lehnu zpátky do postele. Pořád sem na psychárně, je mi jedno kolik je, ale pustim si nahlas skladbu od Engerici – Roadkill. Poslouchám šílenej rytmus a uhrančivej hlas zpěváka.

,,Vypni to!" zařve spolubydlící a já poslechnu. Co jinýho mi zbejvá. Zaleju si kafe horkou vodou z kohoutku a tiše ho usrkávám. Alena znovu pochrupuje. Byl to její nápad darovat mi kafe a můj vytvořit si na něm novou závislost. Závislá sem už od dětství, když ne na mámě tak na plyšovejch kačerech. Asi sem fakt magor. Pak už se to táhlo od desíti k pěti.Teď sem tam kde by měl bejt i ON, ale nevadí mi to. Schovávám se tu před světem a drogama. Vzpomínám si na sen co se mi zdál.

 

Shake your finger, shake your finger, shake your finger,
shake it! Oh, oh, oh, oh, oh, oh, OH!!
Liar, liar, bursting tyres, everything we set on fire.
What you got, what you need, what you put inside of me.

 

Úžasná písnička, ale sen kterýmu nerozumim. Je dost živej a docela se v něm bojim. Pokoušim se na něj nemyslet a budíček mi vnutí denní aktivity. Po přestupu z oddělení B na A sem běsnila, ale už je to pryč po tom co sem sesterskej sbor spolu s doktorkou poslala doprdele. Sama bych tam měla jít a taky se mi o ní zdá. Když večer usínám přemítám si sny.

Propast Macocha nad kterou po úderu kamenem balancuju na lávce ke skoku do vody a části Mariánský skály, co se maj po průvodu městem uvolnit. Ten strach je v těch snech tak čistej, že si ho částečně užívám. Miluju strach, ale všeho snad už s mírou.

Vozejk se rozjíždí a opět se po mě sápou ruce. Děsí mě, ale já se jim vysmívám. Řvou na mě: , Už pojď k nám. Už pojď k nám!" Jedna ruka mě chytne za obličej a ostrýma nehtama mi ho rozškrábne. S jekotem se probudim, rozsvítim a pohlídnu do zrcadla. Na tváři stopu táhnoucího se drápu. Nechápu. To by nemělo bejt. Asi sem si to udělala sama.

,,Uuž poojď k náám!"

Vezmu skleničku a mrsknu s ní proti zdi. Spolubydlící je na dvacítce tak spí doma. Vyberu nejostřejší střep a podříznu si žíly.

Sedim na nepohyblivim vozíku a z mizícího světla blízko mě vychází postavy. Jdou jak jim to zlámaný kosti dovolujou a vykřikujou:,,Už pojď k nám. Máme chuť!" rozpřáhnou ruce a jeden z nich mě pevně sevře až mu zapraskaj kosti z kterých čouhaj nalomený kosti. Se smrdutym dechem mi řekne:,,Byli jsme tu dlouho bez ženský, když nás to tu zavalilo. Už máme chuť!" a vrhnou se na mě. Strhávaj ze mě oblečení a šíleně smrdí. Někteří vržou zubama, druzí mě škrábou do masa.

,,Aby ses nám podobala. To nás rajcuje!" Ječim, bránim se, ale světlo zhasíná.

Sdílejte článek

  1. Pavel 15 března 2013 v 21:21

    Nebylo to zlý. Vzhledem k délce jsi to na můj vkus hezky ukočírovala. Poslední věta je jedno z nejhezčích zakončení, jaké jsem kdy četl. To se ti povedlo. Akorát, nevím jestli to byl překlep nebo úmysl, ale slovní spojení: až mu zapraskaj kosti z kterých čouhaj nalomený kosti, to fakticky tluče do očí. Já taky dělám chyby, ale u takhle krátké povídky jsi si s tím mohla dát víc času na kontrolu.

Nový komentář