Jednotka klidu - 1. Procitnutí

První co sem uviděl, když sem se probudil, byla prázdnota, černá neprostupná tma, která neúprosně tlačila na moje široce otevřené oči. Všeobjímající nicotu která mi naháněla husí kůži po celém těle. Narušovaly zdánlivě prchavé okamžiky...světel? Ne, to nemohla být světla, pouze barevné záblesky, nepravidelně se objevující v celém zorném úhlu mého pohledu. Obyčejné mžitky, které byly nejspíše spojené s hrůznou bolestí hlavy, jež rozbila svůj stan někde mezi pravou a levou hemisférou mého mozku. Dech se mi začal nepřirozeně zrychlovat, tohle přeci není jeden z těch hrůzných snů, které mi poslední noci nedávaly spát, tohle je skutečné, tak chladné....

Opatrně jsem posunul svoji paži po povrchu, na kterém jsem ležel. Tak odtud vychází ten chlad... Oporu mi totiž skýtalo ledové, nejspíše kovové lehátko. Úporně jsem přemýšlel. Minulou noc jsem, skoro jako každou, nevázaně popíjel alkohol se svými přáteli v hospodě jen kousek od našeho domu. Odcházel sem okolo dvanácté hodiny v docela dobrém stavu, ale co se k sakru děje dál... ty stíny co se blížily... další nelidská bolest hlavy mi sebrala i poslední snahu o čemkoli přemýšlet a já znovu upadl do bizarního polospánku plného šílených snů a představ.

Vstávej, vstávej, musíš vstát - řval na mě můj zmožený rozum, poukazující tak na děsivost celé mé nynější situace. Prudce jsem se na svém provizorním loži posadil a jal se obhlídnout okolí, zda-li neuvidím alespoň záblesk jakéhosi světla. Je to přelud, nebo snad skutečnost? V dáli jsem zahlédl jakési matné světlo, snad další mžitka? Nikoli, je to matné, slabé, ale přeci jen je to světlo. Opatrně jsem se postavil na nohy. Zem byla oproti lůžku teplá, a dalo se odtušit, že stojím na dřevěných parketách. Poháněn zvláštní zvědavostí, ale i strachem z neznáma, jal sem se sledovat tu nekroticky namodralou záři, která mě neustále z dálky hypnotizovala. Šlo se mi ztěžka, ale každým krokem, jako by se mé tělo znovu zahřívalo a nabíralo na původní síle. Buďto si mé oči už zvykly na tmu, nebo vzdálené světlo ke kterému jsem se přibližoval, doneslo své paprsky až sem, ale není pochyb, právě sem opustil místnost, ve které jsem se probudil a vstoupil do několik desítek metrů dlouhé, holé chodby.

Tunel ústil do místnosti, osvětlené jedinou malou zářivkou - zdroj onoho světla, které mě sem přivedlo. Zastavil jsem se přímo pod ní a snažil se obhlédnout situaci. Dohlédl jsem pouze na jednu stěnu místnosti, což mi ale na klidu nepřídalo. Na této straně na mě civěla mříž, oddělující můj osvětlený prostor od husté temnoty za ní. Šklebila se na mě jak pekelná satanova ústa a, nevím proč, po celém těle mi vyskočil pot a dostal jsem záchvat panického strachu, který mě srazil na kolena.

Záblesky, smrt, bolest, krev...

Co to bylo, to už sním i když sem v bdělém stavu? To není možné. Znovu jsem se postavil na nohy a poslouchal. Ano, není to jen zdání, slyším dech, hluboký, chraplavý a nepravidelný dech. Určitě směřuje zpoza mříže. "Je tam někdo?" řekl jsem stísněným hlasem, který se mi zdál tak nepřirozený, jako bych už několik let nemluvil. Něco se jistě za mříží pohnulo a dýchání ustalo, nebo se alespoň tak ztišilo, že ho mé uši nebyly schopny registrovat. Zničen svojí nenadálou situací, trochu resignující na svůj život, udělal jsem několik kroků k cele. Ano, působilo to jako cela, a znovu promluvil. Bylo dílem několika okamžiků, než jsem dostal odpověď. Cosi obludného, co jsem nebyl s to pochopit a přiznat, se vyřítilo ze tmy a prostrčilo své odporné pařáty skrz mříže. Odletěl jsem několik metrů nazpět a trvalo několik vteřin, než jsem se odvážil pozvednou svůj pohled zpět na to monstrum. Bledá potrhaná tvář, bezmasé zkroucené končetiny natahující se směrem ke mně, a ty oči, slepé, přesto tak zuřivé. Skřeky, které toto stvoření vzdáleně podobné člověku vydávalo, bodaly ve všech mých kostech a nebyl sem s to se znovu postavit.

"Dobrý den, Michale, vidím že jste se už seznámil s jedním naším exponátem. Ale pozor, kouše" Zároveň s touto větou mi dopadla čísi pevná ruka na rameno a já znovu omdlel. Než se mi svět úplně ztratil, stačil sem zahlédnout několik postav stojících kolem mého bezvládného ochablého těla a starou vrásčitou tvář, sklánějící se nad tou mou...