Jedna noc, jedna hra


Tučná, břichatá bouře kynula už několik dní, trpělivě čekající na svůj okamžik. Plnila se ozonem a elektřinou, v jejím nitru řádily víry vzájemných reakcí opačně nabitých iontů, které sotva dokázala udržet. Opatrně kráčela přes hory aby ji neporanily ostré štíty, a usadila se nízko nad městem. Tak nízko, že ji šimraly věže.

Ještě chvíli čekala, než zapadne Slunce za horizont. Na noc. Vítr řval, ale nesnažil se roztrhat ji na cucky, rozehnat a vyčistit nebe. Držel se u země, jen občas srazil nějakého neopatrného ptáka, tmu nechal zhoustnout a vyplnit každou štěrbinu, obtéct všechny tvary, vsáknout se do povrchu.

Vyzáblý muž spěchal po ulici s vědomím, že nad jeho hlavou visí cosi podivného, nepřirozeného. Zrychloval krok, zachvacoval ho iracionální strach, který nedokázal potlačit. Slyšel skřípot, jako kdyby se po ulici táhl rezavý ostnatý drát, nebo něco upleteného z něj, něco, co oživlo, vztyčilo se, postavilo na nohy a nyní to kráčí jeho směrem.

Bouře zhustila ty zvuky a potom začala sama bušit. Tepala a tepala, vytrvale, až mu krvácely uši, snažil se před ní uniknout, zakrýval si hlavu, to bušení ho oslepovalo, zbavovalo smyslů. Klopýtal městem, drcený bouří, a snad se mu zdálo, že bušení kapek slábne, ale třeba jen ztrácel vědomí. Jazyky blesků před ním osvětlovaly silnici, která se leskla potem deště. Domy rostly do výšky, studené a nepřístupné. Všechno mizí, uzavírá se, je dokonale sám mezi ledovými závoji, nikdo ho nevnímá, jen lesklý černý had po jehož hřbetě kráčí, nikdo si ho neuvědomuje, protože kdyby ano, jaktože jsou schopni ho nechat venku?!

Postupně zpomalil, až šel docela klidně, s pohledem zabodeným do země, do zad plaza pod jeho nohama. Nevšiml si, jak opustil město, jak prošel planiny za ním, a dostal se tak daleko, kde ještě nikdy nebyl. Bouře tam zeslábla, že mohl vidět hvězdy, kdyby zvedl hlavu. Silnice se změnila v cestu a nakonec i ta zmizela a on šel mokrou trávou, vlnící se jako temné moře. Lesy podél krajů tvořily neprostupnou změť, černomodrou hráz bez jediné skulinky. A upostřed louky stála ta budova. Musela pohlcovat měsíční svit, byla dokonale černá a téměř s nocí splývala. Na jejím štítu pableskoval veliký nápis z kovu, státo tam: "JATKA."

Odtud vanul pach mrtvého masa, který sem tam zalétl až k městu. Dnes zůstal vzduch čirý, snad ho pročišťovaly stromy a tráva všude kolem. Jatka v zeleném moři, Měsíc se na něj poťouchle šklebí a pach rzi ho bodá do chřípí nosu. Otočil se-bouře město docela pohltila, nevěřil, že není jediný, komu se podařilo uniknout.

Budova jatek byla vysoká a elegantně strohá, jako klasicistní zámek. Neslyšel chroustání bouracích linek ani jek vyděšených zvířat, hnaných do jejich ústí. Necítil krev, jen kov, vycíděný a vyleštěný, pečlivě očištěný, připravený. Stočil pohled k nebi – nad loukou je čisté, hvězdy září v konjukcích, jaké nezná. Na tváři Měsíce sedí ten škleb s vypoulenýma očima. Měsíc je šílený komediant.

Stál před jatky a váhal. Dotknul se povrchu budovy – měl být studený, ledový, namísto toho hřál teplem lidské pokožky, byl jí podobný i strukturou a vláčnou měkkostí-když si to uvědomil, pomalu ruku stáhl.

Olízl si prsty, zůstala na nich slanost – jestli jeho vlastní, nepoznal. Musí to zjistit, musí vědět, komu z nich dvou pot patří. Špičkou jazyka přejel tu divnou kůži vrat, cítil při tom mírné vzrušení. Skutečně je potažená tenkou slanou vrstvičkou. Skutečně se potí. Zalapal po dechu, srdce zrychlilo, krev se do něj nahrnula a vyhnala tep žil nad sto úderů v minutě, když vrata otevřel někdo za nimi.

V lehkém oparu nažloutlého světla odněkud z nitra budovy stál malý, hrbatý tvor. Připomínal psa, vztyčeného na dvou křivých nohou s pěti prsty, paže měl drobné, dětské, krk silný, propletený žilami a hlavu kulatou se zmačkanou tváří. Prohlížel si hosta oválnýma očima bez lesku a výrazu, netečným pohledem mrtvého. Oblečený byl formálně, v jednořadovém šedém saku, jen mezi pokroucenýma ušima skřeta seděl červený sisalový klobouček. Z nosu mu vytékal bělavý hlen, takže co chvíli vytáhl kapesník, aby jej otřel. Opíral se o hůlku, vyřezanou z kravské stehenní kosti do tvaru totemového hada, protože slabé křivé nožky nemohly samy o sobě váhu těla unést.

,,Pane, vaše jméno, prosím. Je to jen formalita, ale víte, že předpisu je nutné dostát.." oslovil ho dutým barytonem. Muž z louky se představil.

,,Gedeon Hale Linus." Skřet na něj pobaveně mrknul. ,,Jistě..víte, že jdete pozdě, ano?" Gedeon zuřivě přikyvoval, ačkoliv nechápal vůbec nic. ,,Ale je tu dost povyražení, takže se společnost nenudí. Máte štěstí. Dostal jste mapku? Je poměrně složité se tu vyznat." ,,Ne.." zaváhal Gedeon, přesvědčený, že si ho s někým spletli, každopádně se rozhodl o tom pomlčet. ,,Nebyli příliš precizní, že? No, to nevadí. Jste poslední, takže vás mohu uvést." Kam? Gedeon viděl jen halu, naplněnou transcendentním světlem beze zdroje. Strohou, chladnou, kov háků a čepelí se blyštil, podlaha i žlábky na krev, vše dokonale čisté. Nikde ani stroupek zaschlé krve, ani pazneht.

Skřet začal namáhavě sunout jednu nohu ke druhé a zase znova, okovaná špice hůlky ťukala do dlaždiček. Procházeli ztichlou bourací linkou.

Všechno se lesklo.Omračovačí kotec, kde prasatům přiloží elektrické omračovačí kleště, sada dutých i obyčejných nožů k podříznutí, vymíchávačky krve a vykrvovací vany, pařící vany s mohutnými odsavači par, které chrchlají puch ven z budovy, odštětinovače s plynovým opalováním, bubnové stahovače a po nich samotný bourárenský pás s velkou půlicí pilou a spoustou menších, ručních nástrojů.

Skřet sebral z pultu blyštivý dlouhý sekáč, ruka mu poklesla a k šourání a klapotu hůlky přidal třetí tóninu, skřípot hrany těžkého ocelového ostří, jak za sebou nástroj táhl. Zastavili u velkých širokých dveří, z pod prahu prosvítala do bledé haly jiná, druhá hustota vzduchu. Lepila se Gedeonovi na špičky bot. Skřet vytáhl z kapsy svazek obyčejných klíčů s plastovými rozlišovači na hlavách. Sundal z kroužku ten jediný, na němž rozlišovač chyběl. Klíč byl téměř plochý, jako kousek plíšku. Do zámku zapadl i přes jeho velikost skvěle. Tři otočky doleva a mechanismus zarážek povolil.

,,Co je to?" zeptal se Gedeon.

,,Mrazírna. Snad Vám alespoň řekli, že máte být uvnitř co nejtišší."

Skřet rozevřel dveře mrazírny a ty je vtáhly proudem vzduchu nebo nějakým podtlakem za sebe.

Ocitli se v absolutní temnotě, v černi, jakou nevládne žádná z forem noci. Proti této tmě noc září. Gedeon otáčel hlavu, ztratil orientaci, nedokázal rozpoznat, jestli stojí na nohou nebo se vznáší, pluje. Byl si ale jistý, že místnost je velmi dlouhá, prostorná, roztažená do všech stran. K jeho uším se nesly ozvěny zvuků, jaké slyší žába na dně studny. Odrazy kamínků od stěn, žbluňkání.

Skřet ho začal popohánět, koncem hůlky mu šťouchal do pravého lýtka. Gedeon se pomalu rozpohyboval, neviděl vlastní tělo a možná proto je ani necítil, pozoroval, a jeho oči přitom mohly plout kilometry za nohama a daleko před lebkou. Rozevřel dlaně, zahýbal prsty, odlouply se z pouzder a lezly po větvi paží. Mozek stoupal nosem ven jako obláčky ektoplazmy z hlavy média. Girlandy kliček střev zdobily nehmotnou slavobránu, žaludek v lasturách lezl vpřed jako mlž, za ním jazyk a svěrač. Uši zaslechly rychlý svist. A znovu. Gedeon zpozorněl, celý, pevný. Fragmenty se slily zpět do jednoho organismu.

,,Slyšíte?" šeptl.

,,Pssss.." zasyčel skřet, hůlkou bodl do prostoru.

Svištění se přiblížilo, Gedeon ucítil nepříjemný rybí zápach, kvasnice a starý papír.

,,Co je to v té tmě?" vyzvídal.

,,Řekl jsem, ať jste zticha.." vrčel skřet.

Mihnutí obrovského těla za zády. ,,To je kvůli Vám.." vyčetl mu, odložil hůlku, smekl kloubouček z rudého sisalu a podal jej Gedeonovi. ,,Podržte mi ho." Zvedl sekáč a zavolal : ,,Annaunde! Slyším tvou slizkou nohu! Tady pro tebe není nic!" Temnota zavibrovala, orosila se kapkami ledu. Gedeon skoro nedýchal v prkenném postoji, když se cosi měkkého a vlhkého otřelo o zápěstí levé ruky. Skřet mrsknul tělem tak rychle, že pohyh splynul do nezřetelné čáry, nad Gedeonem prolétl sekáč a zaryl se do něčeho, co hlasitě puklo a vyvalilo oblak pachu městského odpadu, ucpaného vlasy, kůží a rozloženými zbytky potravin.

,,Jdeme.." prohlásil skřet, sebral hůlku, vytrhl Gedeonovi klobouček a jistě je vedl černí, ,,..všechny vrstvy lebky nejdou prorazit, jen na chvíli zaleze, aby se zahojil."

Zdálo se, že jdou celé dny, že místnost natahuje čas, než špice hůlky konečně dopadla na pevný povrch a začala klapat. Skřet zacinkal svazkem klíčů, vytáhl z něj světlezelený a pustil Gedeona ven.

Za dveřmi ze sebe otřepali poslední zbytky černi, jako tenounké lupínky klesala k zemi a byla vtahována zpět do mrazírny škvírou pod prahem. Za mrazírnou se složitě zdobené kovové schodiště stáčelo někam dolů.

,,My jdeme tudy."

Průvodce ukázal Gedeonovi cestu, vysypanou štěrkovou drtí, obcházející schodiště dlouhým obloukem. Lemovaly ji měděné sloupy, na jejich vrcholech malé fontány chrlily v proudech tekoucí rudé světlo. Klokotalo a tvořily se v něm bubliny, spršky kapiček pršely na cestu i na ně a Gedeon si uvědomil, že to jsou vřídla plná jateční krve. Skřet chytal kapky na jazyk a jeho bledé temeno znachovělo. Klokot vřídel vytvářel jednochodou symfonii, ne nepodobnou bubnování bouře, která ho sem přivedla, rychle tu na ni zapoměl, i na zkázu, co po sobě musela nechat a pokud ještě řádí, možná smyje město z povrchu světa, rozpustí ho, vsákne do kořenů a půdy a jeho části budou také kolovat v těchto vřídlech. Skřet dovedl Gedeona před malé železné dveře, otevřel je dalším ze svých klíčů a pustil hosta dál.

Váhavě vstoupil mezi čekající společnost, kde byl jediným člověkem, pokud u ostatních lidskost nepřekryly vrstvy deformací a nárůstků. Kolem stolu seděly tři zrůdy. Neviděl je celé, jen části, vykukující za nahromaděným jídlem.

,,Jdeš pozdě, Line," řekla bachratá hlava s plochým nosem, ze kterého vedly plastové hadičky. Oči měla vypouklé jako platýz a ústa, naběhlá žraním do ruda, usazená velmi nízko, téměř na bradě. ,,Posaď se," vyzval ho druhý, pokrytý bradavicemi a celý vlhký, jakoby zmoklý deštěm. Připomínal ještěra. Strčil si do zubaté tlamy obrovský kus masa, celou nohu prasete, a naráz je spolknul. Třetí mlčel a vypadal docela obyčejně, až na nemírnou tloušťku a bledou kůži, skze kterou prosvítaly věnce fialových žil a kmeny tepen. Gedeon si je v duchu pojmenoval. Platýz, Korovec a Bělásek.

,,Tak si konečně sedni, ať hra může začít," řekl znovu druhý, Korovec. ,,Nechci s váma nic hrát.." ohradil se Gedeon tiše. ,,Jenže to nezáleží na tobě, drahý Line, my hrajeme už stovky let, vždy někdo přijde, a navíc-" syknul Platýz, pohledem sjel k ještěrovi.

,,Bu! Sežeru tě!" zahučel Korovec, poslal Gedeonovi židli přímo pod zadek tak prudce, že si Linus rovnou kecnul.

Ještěr se rozchechtal, chuchvalce zkrvavělých slin odletovaly z úst na stůl. ,,Uklidni se, Pirrete.." poručil mu Bělásek a Korovec Pirret sice zavřel tlamu, ale dál se tlumeně pochechtával. ,,Bude to docela jednoduchá hra," Platýz vyrovnal doprostřed stolu balíček karet ,,vyhrává nejvyšší sejmutá karta. Jedno kolo. Co vsadíš?" Gedeon pokrčil rameny, neměl u sebe žádné peníze ani cennosti. ,,Nemám co vsadit. Zahraju si s váma jenom tak, bez sázek." ,,To by byla pěkná nuda," odfrknul si Platýz.

,,Vsaď kus světa.." vybídl ho Bělásek.

,,Nebo kus sebe," nadhodil Platýz.

,,Jo, třeba nohu," radil Korovec.

Gedeon se podrbal na hlavě. Nohu se mu vsázet nechtělo, hlavně by mu ji Pirret asi okamžitě uhryzl. A koneckonců, proč by nevsadil kus světa-něco tak dalekého a abstraktního? Navíc, je to jenom hra, ne?

,,Vsadím ten kus světa," řekl klidně. Bělásek kývnul s lehkým úsměvem na Platýze, který vytáhl zpod stolu nějakou mapu a rozvinul ji. Voněla jako staré knihy, co prošly miliony rukou. Zabrala téměř celý stůl, veliká a nádherně zpracovaná.

Kartograf musel být zručný umělec se smyslem pro detail. Gedeonovi se vybavily staré mapy Behaima a Piriho Reise, nicméně tato je jistě ještě starší a velmi podivná. Všechno na ní je zakresleno nějak špatně, křivě, nepoznával charakteristické tvary kontinentů, někde části chyběly, jinde přebývaly, navíc tu byly pevninské mosty a spoje, které prostě nemohly existovat. Také měl dojem, že se obraz mapy pohybuje, sice nezřetelně, ale pohybuje.

A to písmo, jakým je mapa popsána, nedokázal určit ani zběžně. Určitě je staré, jenže co to je? Hebrejština? Latina, sánskrt? Nebo snad jeden z drávidských jazyků? Určitě má obrovskou hodnotu, napadlo Gedeona, když ho z úvah vytrhnul Bělásek. ,,Ukaž místo," řekl jenom a Linus bez přemýšlení plácnul dlaní, kam jej zrovna napadlo. Na mapě zůstal jeho otisk s jasně viditelnými okraji. Ti tři si ho se zalíbením prohlédli.

,,Hmm, pěkný kousek," pochvaloval si Korovec.

,,Říkal jsem to, vždy vsadí tu druhou možnost," Platýz vzal karty a znovu je promíchal. ,,Vždycky to tak je. Pokaždý. Ha, jen si vzpomeňte. Mu, Lyoness, Atlantida.." začal Bělásek. ,,Na tu stačila piková devítka, to si pamatuju, protože to byla tak nízká hra," smál se Platýz. ,,Já mám nejradši ostrovy. Na Théře a Rakatě jsem si užil, jo. A Herculaneum. Mám rád horko, pořádný vedro, radši než vodu. Je na mně moc studená," poznamenal Korovec.

Platýz vrátil karty na stůl. ,,Naposledy to bylo to tvé odporné městečko, za červeného krále. Tady Pirret ho získal. Sice má rád teplo, jenže ne všude vyrůstá Santorini.."

Korovec zakoulel očima. ,,Tak hraj, Line. Jeden tah na nejvyšší." Gedeonovi se udělalo zle od žaludku, hlava se mu zatočila, dech spolu s hlasem uvízl kdesi v polovině hrdla. To přece není možné, tihle tři nemohou… proto byl Pirret tak mokrý, hnal a pobízel bouři, byla jeho dítě…

Gedeon lapal vzduch, panebože, bože, co to udělal? Polknul, aby potlačil dávicí reflex. Civěl na balíček jakoby doufal, že se mu podaří propálit ho pohledem. Prsty bubnoval do desky stolu.

,,Sejmi už, člověče, dělej!" zavrčel Bělásek netrpělivě. ,,Já bych-" Korovec ho zarazil hned zkraje věty. ,,Sázku změnit nemůžeš." Doprdele. Třesoucí rukou si vybral kartu a ukryl ji pod stříšku z dlaní. Pořád je tu ještě možnost, že vyhraje. Mívá štěstí. Jasně, co těch sedm tisíc ve francouzské ruletě? A při Texas Hold'em pokeru? To samé. Alespoň, že nehrajeme šipky, to mi nikdy nešlo.. Rozhodl, že se na kartu podívá až při vyložení. Hladil její povrch a v duchu ji prosil. Buď eso, prosíím, buď eso nebo král. Nedovol těmhle tisíciletým kataklyzmatickým žroutům aby- ,,Cože?" zeptal se ho Bělásek.

Co když mi vidí do hlavy? napadlo Gedeona, tak radši myslel na hlouposti, zcela nepříhodné v této situaci. Na melodii odpolední reklamy, na sousedova psa co má jen tři nohy, na střechu kostelní věže, zničenou holubími výkaly. Platýz, Korovec i Bělásek se chystali vyložit.

,,Otoč až poslední, jestli chceš," navrhnul Pirret.

,,Ne, radši naráz s váma," řekl Gedeon, za tu chvilku celou kartu ožmoulal potem.

Zavřel oči a otočil kartu lícem vzhůru. Kárová desítka.

Když ty zrůdy začaly nespokojeně mručet, pochopil, že je to nejskvělější kárová desítka na světě. Doslova. ,,Za celý čas druhá nejnižší hra. Ty máš kliku, Line," konstatoval Platýz, který držel pikovou šestku. Jeho společníci sejmuli oba shodně čtyřku, srdcovou pro Korovce, károvou u Běláska. Gedeon se svezl do křesla, cítil těžkou únavu a vyčerpání. Bělásek sbalil mapu.

,,No co, z Grónska by mi akorát trnuly zuby," pokrčil rameny Korovec a s tím se společnost rozešla.

Gedeona nechali sedět za stolem. Ten malý skřet v sisalovém kloboučku jej vyprovodil ke schodišti před mrazírnou. ,,Jen po něm sejděte dolů. Dveře jsou odemčené." Gedeon slézal ostře točité schody a najednou mu došlo, že nic z toho, na co myslel při hře, už neexistuje, protože naposledy to bylo jeho odporné městečko, jak řekl Platýz, zmizelo někde v útrobách nenasytných hráčů, přetvářejících celé světy. Venku svítalo. Gedeon pozoroval běh paprsků, místo špice kostelní věže klouzaly po hladině velikého jezera, co se v ranním Slunci nádherně lesklo, jako mozaika drobných krystalů.

Sdílejte článek

10 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. násoska 23 srpna 2011 v 22:16

    já tudy jen tak prolézám už dlouho, ale teprve před uboze krátkým časem jsem se přihlásila..asi jsem neměla odvahu..hmm, takže to budu sledovat dění..stačí kapička chlastu a věř mi, že oči od obrazovky kompu neodlepím..jinak povídka Démon TR38 jak kdyby mi mluvila z duše..fajné, Tíhu hříchu mám v očku (proklete mne, jsem pijan a ne víc, víc vám nedám)

  2. Sway 23 srpna 2011 v 21:46

    Také mám tento web moc ráda. chodím se už více jak rok, ale teprve před pár měsíci jsem si založila profil. Takže zdejší dění sleduju už dost dlouho   Když potřebuju poradit, co se týče filmů a nebo her, vím kam se obrátit. Také bych se jednou ráda věnovala psaní i více. Baví mě to a píšu vlastně od 7 let ( ale musím opomenout tehdejší kvalitu slohu  ). Jinak má nová povídka se jmenuje “Tíha hříchu” Snad by to tu během týdne mělo být. Není to nic moc, ale snad tě to při nejmenším pobaví

  3. násoska 23 srpna 2011 v 21:32

    To víš, chlast je značně zrádný..každopádně se na Tvou povídku velmi těším jen mi prosím napiš název, protože jsem vážně násoska, tak abych věděla, co si přečíst  ale tento web je super! moc se mi tu líbí! a každý, kdo píše má mou nesmírnou poklonu a obdiv )) už jsem tu objevila pár super filmů, které jsem zatím neznala a bezva povídky

  4. násoska 23 srpna 2011 v 19:30

    díky za komentáře  vidíš, to mne vůbec nenapadlo – já bych tam totiž taky hned vlezla, takže jsem to neměla potřebu rozvádět..on věděl, že se jim beztak nevyhne, ale to čtenář nemůže vědět protože hra přitáhne vždy nějakou zoufalou duši ze zkázy do ještě větších sraček.. no, po své fesťákové anabázi ( BA – OAMF Tu) Ti lepší osvětlení nenabídnu, promiň..

  5. Sway 20 srpna 2011 v 19:46

    Rozhodně má tvá povídka určitý půvab. Když opomenu tvé věrné “kudrlinky”   ikdyž přirovnání “silnice, která se leskla potem deště” je, podle mého názoru, mistrovské 🙂 , tak mě trošku vadil fakt, že jako čtenář netuším proč Gedeon do té budovy jatek vůbec šel. Měl nějaké zvláštní poslání? Možná mi to jen uniklo 🙂 smysl počínání v ději mi je nejasný. Jinak chválím za nápad, rozluštění záhady bájné Atlantidy, to bylo dost dobré 🙂

Nový komentář