Jeden z vás


Studený večerní vzduch ani odlesk oranžově zabarvených listů pomalu opadávajících z posmutnělých stromů ve vyhasínajícím světle posledních paprsků zapadajícího slunce nenapovídaly, že by ten den měl být něčím výjimečný. Tedy kromě skutečnosti, že to měl být poslední den, který Klára stráví v pozici číšnice najaté na letní sezónu v penzionu U Kosa, idylicky bílém stavení v zalesněném výběžku do Lipenské přehrady. Každodenní cvrkot turistické oblasti utichnul již před několika týdny a spolu s ním končily i namáhavé dny její práce a přiblížilo se bezstarostnější období, kdy bude moct užívat vydělané peníze a dohánět zábavnější stránky života, které po celé léto zanedbávala.

V takové dny, kdy stezky jindy přetékající životem během několika dní osiří a náhodnému kolemjdoucímu připomíná účel rekreačního centra jen párek místních štamgastů a opozdilí hosté, kteří si na poslední chvíli uvědomili, že teplejší dny jsou nenávratně pryč a bude následovat jen sychravý závěr podzimu s nastupující zimou, dýchají zvláštní atmosférou.

V ty zvláštní dny, v odlehlých místech, na které většina okolního světa zapomene s posledním dnem letní dovolené, může člověk uvěřit všemu. I takovým věcem, které by si jindy odmítal připustit, i kdyby je měl naservírované přímo pod nosem.

"Ještě dvě, slečínko!" Muž, jenž se za téměř celého půl roku neobtěžoval zapamatovat Klářino jméno, zamával nad hlavou prázdným půllitrem a druhou rukou ukázal na stůl před svého právě dorazivšího přítele. Ona jeho jméno znala. František Jandák. Nejvěrnější host, který nevynechal snad jediný večer, kdy do sebe mohl naládovat deset kousků, vytáhnou krabičku červených Startovaček, další si koupit na cestu domů a odpotácet se před půlnocí cestou po zalesněné hrázi někam k vesnici. Blízká zima ho možná přinutí přemístit se do nějakého bližšího hostince, kde bude popíjet s partou s podobnými zájmy, nebo se na několik zasněžených měsíců zahrabe doma jako medvěd k zimnímu spánku u baru s železnou zásobou lahví všeho druhu postačující na dostatečně dlouhou dobu. V poslední otvírací večer ale ještě stihne naposledy několikrát zaplnit a vyprázdnit břicho dobře vychlazeným pivem.

Druhého muže neznala. Byl to stejný typ jako František, skoro jakoby je někdo vymodeloval podle jedné šablony jen s několika malými rozdíly. Neupravené vlasy s prošedivělými cestičkami, rozpraskaný nos a tváře pokryté červenými žilkami jasně prozrazovaly, že i on tráví většinu večerů se sklenkou něčeho.

"Děkuju slečínko," zazubil se Jandák, když mu položila na tácek sklenici s ledabyle natočeným Plzeňským.
"Nemáte zač." Úsměv mu mimoděk opětovala jen tak, aby ji poslední den nikdo nemohl peskovat, že není milá na hosty, a vrátila se zpátky za bar.

"Poslední den se vždycky nejvíc vleče." V kuchyňských dveřích stál v bílém umaštěném triku a podobně vyvedených kalhotách Stanislav Kos, majitel penzionu, kterému tady ale nikdo kromě Kláry neřekl jinak než Kosák. "Zítra se u mě zastav hned po ránu, před polednem musím zmizet na oběd s mojí „ex". Vyplatím tě za poslední měsíc a dostaneš i nějakou prémii. Snažila ses."

Místo poděkování jen přikývla hlavou. Ty peníze si zasloužila za večery, kdy tady skoro sama obsluhovala plnou místnost vyhládlých měšťáků a někdy i vedlejší salónek s uzavřenou společností.

"Co teď budeš dělat?"

"Vrátím se do Prahy. Na nějaký čas mám domluvené bydlení u kamarádky, a pak se uvidí. Snad najdu nějakou práci."

"Kdyby ses na jaře nudila, tady místo vždycky najdeš."

Jejich rozhovor přerušil příchod mladého páru. Poslední ubytovaní hosté, kteří se na závěr sezóny snaží dohnat, co letos nestihli. Stále ještě poměrně čerství manželé Motlovi, oba značkově oblečeni, s vybraným vystupování lidí na vyšší úrovni. Ale za čtyři večery jejich pobytu pod střechou penzionu U Kosa, se o nich Klára stihla dozvědět i věci, které před ostatními tajili a nechtěli se s nimi chlubit. V prázdné místnosti je slyšet i polohlasně vedená konverzace a leccos o lidech napoví i gesta a ona se tak stávala každý den nechtěným účastníkem jejich hovorů. Tak například věděla, že on dělá v jakési bance a za celé léto si neudělal čas, aby jí vzal někam na pěknou dovolenou nebo jenom slušnou večeři. Taky věděla, že ona je žena v domácnosti a stará se o děti, které si teď vzali na starost její rodiče, přičemž on ji podezřívá, že není vytížená na tolik, aby si nemohla najít alespoň poloviční úvazek v nějaké práci a nežít jen z jeho peněz.

"Jde ti práce." Kos si tu poznámku nemohl odpustit, ale ona už na to byla zvyklá. Nebyl prvním ani posledním šéfem trpícím tímhle syndromem postihujícím zřejmě každého, kdo se někdy ocitne ve vedoucí funkci, který způsobuje nepotlačitelné nutkání upozorňovat své podřízené na naprosto zřejmé a jasné skutečnosti.

Spolkla odpověď, která by jí mohla později mrzet, vzala raději do ruky jídelní lístky a odnesla je ke stolu.

„K pití jako obvykle?" Muž přikývl. Oba pili každý večer to samé, jako by se bály, že jim jakákoliv jiná pozřená tekutina proleptá díru skrz žaludeční stěnu. Obvyklá objednávka zahrnovala „čtyřku" kofoly pro ni a malou Plzeň pro něho.

Na točení piva si tentokrát dala více záležet. Už moc dobře věděla, že tenhle páreček je přesně ten typ hostů, co si nechá zavolat šéfa kvůli každé malichernosti. Třeba i kvůli málo pevné pěně nebo milimetrové odchylce hladiny od mírové rysky.

Právě v okamžiku, když dotáčela poslední kapku tak, aby byl obsah i forma nápoje dokonalá jak jen to nejlépe svedla, jak se na okenních tabulích zableskl odraz ostrého světla přijíždějícího automobilu. Nechala pivo pivem a udělal dva kroky do strany, odkud měla ten správný úhel na pozorování vyasfaltovaného čtverce v čele penzionu sloužícího jako parkoviště pro neubytované hosty.

Zastavila na něm tři černá auta. Nepoznala sice, co je to za značku, o to se nikdy příliš nezajímala, ale podle velikosti a luxusního vzhledu dokázala odhadnout, že nepatřila do relativně levné kategorie střední třídy.

Nejprve se otevřely dveře aut stojících na okraji formace. Z každého vystoupily čtyři muži oblečení do černých kožených bund a rozestoupili se kolem do půlkruhu. Potom vystoupil stejně oblečený muž i z předních dveří prostředního auta, oběhnul vůz a otevřel zadní dveře za místem spolujezdce. Po chvilce čekání nezbytné pro příchod důležitých lidí, kteří tak dávají ostatním najevo svou výjimečnost, se z nich vysunula postava muže v bílém saku. Na hlavě měl usazený staromódní klobouk, díky kterému z dálky působil jako karikatura italského mafiána, kterou ještě podtrhovala dřevěná hůlka v pravé ruce. Zastavil se u jednoho z černě oděných mužů a chvilku s ním o něčem hovořil. Když domluvili, oddělili se oba od ostatních členů podivné skupiny a vydali se po chodníčku dlážděném šedými betonovými kostkami směrem ke dveřím restaurace.

Klára rychle odstoupila od okna a začala dotáčet pěnu na pivě, která mezi tím začala opadat. Trvalo jen několik vteřin, než se dveře otevřely a do místnosti vstoupila dvojice mužů z parkoviště. Ten v černé kožené bundě zůstal stát hned u dveří, odkud měl přehled po celém prostoru restaurace. Druhý muž v klobouku, evidentně ten hlavní, zamířil přímo ke Kláře. Zblízka bylo vidět, že jeho oblečení není žádným laciným kusem hadru snažícím se navodit dojem luxusu, jak se mohlo v noční tmě a na dálku zdát. Přesto pro každého, kdo by o tom i přes zjevnou kvalitu pochyboval, stálo ještě na klopě decentním písmem černou nití vyšito „ARMANI".

"Dobrý den," pronesl s úsměvem, když došel k baru," rád bych si zde na pár hodin pronajal salónek, jestli je to možné." Jeho obličej byl křídově bílý, skoro splýval s barvou saka. O to výrazněji v něm působily velké černé oči olemované hustým obočím, které se do Kláry doslova zabodávaly. „Máte tady přeci salónek, nebo ne?" Při tom hodil na barový pult leták s propagačním textem penzionu U Kosa:

PENZION A RESTAURACE U KOSA

– RODINNÝ PODNIK V PŘÍJEMNÉM PROSTŘEDÍ VODNÍ PŘEHRADY LIPNO, VHODNÝ PRO REKREACI CELÉ RODINY

– MOŽNOST PRONAJMUTÍ SALÓNKU PRO SVATBY A FIREMNÍ AKCE

Krátký text ještě doplňovala příšerně strojená fotka pana Kosa s bývalou manželkou v době, kdy měl ještě o dvě čísla menší kalhoty a na hlavě minimálně dvakrát tolik vlasů než dnes.

"Ano, salonek máme, ale to musíte mít domluvené dopředu."

Z kuchyně se mezitím vynořil Kos vyrušený z posedávání nad rozloženými novinami neobvyklým ruchem v restauraci a okamžitě se vložil do konverzace s jistotou ostříleného vedoucího, který má rád věci vždy pevně pod kontrolou: "Salónek je samozřejmě volný, ale zítra zavíráme a navíc se tam už několik týdnů pořádně neuklízelo. Nevím, jestli byste byl spokojený."

"Já budu spokojený a vy určitě také." Vsunul ruku do kapsy. Vyndal z ní tlustou obálku, skrz jejíž tenké papírové stěny prosvítaly obrysy několika tisícových bankovek. Přisunul je směrem před Kosa a způsobně si sundal z hlavy klobouk. „Jsem Petr Toman, vlastním takový malý podnik a rád bych tady uspořádal menší prezentaci pro své kolegy." Rukou, ve které držel hůlku, pokynul ven, kde stáli muži rozestoupení kolem aut.

Majitel penzionu s potlačovaným úsměvem rychle shrábnul obálku z pultu, div se u toho nezačal uklánět stejně, jako to dělají pikolíci ve starých filmech. „Salónek je vám samozřejmě plně k dispozici. Můžu vám nabídnout něco k pití nebo k jídlu?"

"Ne, děkuji. Najíme se později."Toman si spokojeně nasadil klobouk zpátky na hlavu a zamířil rovnou k salonku oddělenému od restaurace velkými posuvnými dveřmi. Jeho asistent, který až dosud postával mlčky mezi dveřmi, vyšel ven a něco zahalekal na ostatní muže.

"Tak co bude s tou objednávkou?" ozval se netrpělivě Motl. Klára popadla obě sklenice s pitím a s omluvným úsměvem je odnesla na stůl v rohu místnosti.

"Co jste vybrali k jídlu?"

Žena jen zavrtěla skloněnou hlavou. Z výrazu její tváře se dalo snadno uhádnout, že zatímco Kláru zaměstnával příchod nenadálých hostů, proběhla u jejich rohového stolu hádka nebo nad ním prolétlo minimálně několik nepříjemných poznámek. "Zatím nic," odpověděl za ní manžel s rozmrzelým výrazem.

"Hele slečínko, co je to za fajnovýho chlápka?" Ruka starého opilce od vedlejšího stolu ji chytila za sukni jen těsně vedle zadku.

"Do toho vám nic není," odbila ho a dala si při tom hodně záležet na pohrdavém tónu v hlase, aby i takovému tupci, co má místo mozku z piva kostku, jak trefně říkávala její babička, došlo, že tohle si líbit nenechá, i když je to její poslední večer tady. Vytrhla se z jeho sevření a málem vrazila do obrovské bedny, kterou právě přenášeli dva z „kolegů", jak je před několika minutami nazval podnikatel Toman.

"Dávejte sakra bacha."

Pokračovali dál, aniž by na Klářinu výtku jakkoliv zareagovali. Za nimi následovali další dva muži s obrovskými kufry v rukách. Když vešli do salónku, přiskočil Toman k zasunovacím dveřím a s pokývnutím hlavy směrem ke Kláře je jedním pohybem zabouchnul.

V prostoru restaurace tak opět zůstala jen ona s mladým párem, dvěma členy místního pivního bratrstva a hrdým majitelem podniku U Kosa, který střídavě mizel a znovu se objevoval v kuchyňských dveřích.
Klára si stoupla zpět na své místo. Na ten malý prostor o dvou dlaždicích s výměrou tak maximálně padesát čtverečních centimetrů už tak nějak patřila stejně jako pětilitrová zaprášená láhev od rumu vystavená na poličce nad výčepem nebo pár kýčovitých obrazů s krajinkou, které měly navozovat pocit restaurace na lepší úrovni.

Upřeně sledovala zavřené dveře do salonku. Kdyby ji v tu chvíli někdo z hostů pozoroval, musel by nutně získat dojem, že skrz tenkou překližku do místnosti vedle vidí. Ale neviděla. Jen přemýšlela, co jí na tom muži s vystupováním hodným pomalu někoho s šlechtickým rodem a partou poskoků, které nazýval svými kolegy, nesedělo.

Za tu dobu, co pracovala v restauraci, kde se každý týden a někdy i každý den střídalo téměř celé osazenstvo, si vyvinula zvláštní schopnost. Dokázala rozeznat, kdy o sobě lidé říkali pravdu a kdy lhali. Už mockrát se jí to hodilo, když se jí snažil oblnout hlavu nějaký nýmand ze Zlámané Lhoty, co někde splašil značkové oblečení a snažil se jí namluvit, že je úspěšný majitel tanečního klubu někde v centru Prahy, a že jí odsud dostane a bude si žít jako královna, jen když ho večer pustí k sobě do postele a nechá mu volnou ruku. Někdy z nich ta lež přímo řvala, jindy to byla jen maličkost, co je prozradilo. Tentokrát bylo v podstatě všechno správně, všechno by souhlasilo, ale i tak něco nehrálo. Ať byl ten člověk kdokoliv, nebyl to žádný úspěšný podnikatel a ta parta depešáků, co kolem něho poskakovala, určitě nebyli jeho obchodní kolegové. Tím mohla s naprostou jistotou odpřísáhnout.

"Hele Kosáku, co tady ty chlapi dělaj?" zařval Jandák, když se Klářin šéf opět vynořil ze svého pracoviště.

"Nějaká firemní prezentace nebo co, já ani přesně nevím."

"A co tam prezentujou?"

"Vždyť říkám, že to nevím. To máš to pivo už i v uších nebo co?"

"Pán je dneska nějakej nervózní. Slečinko, dones nám radši ještě dvě, než nás odsud tady pan majitel vynese v zubech."

Oči Kláry a jejího nadřízeného se na chvilku setkaly. Proběhla mezi nimi krátká neverbální komunikace, během které si ale stihli vyměnit názor na Jandákovi vtipy. Kos se natáhnul na poličku a podal jí dva čisté půllitry. „Třeba se opije tak, že nebude moct mluvit."

Z několikaměsíční zkušenosti už věděla, že to není jen pokus o vtip. Ta šance, že alkohol udolá Jandákovi smysly natolik, aby si všímal více funkčnosti vlastních nohou než mladé číšnice, byla naprosto reálná a vlastně to byl jediný stav, ve kterém jí nebyl vyloženě nesympatický. Pustila se do plnění jeho přání a doufala, že k jeho vyplnění už není moc daleko.

Právě v okamžiku, kdy dokončovala svou cestu s dvěma plnými sklenicemi piva položenými na kovovém tácku s reklamním logem místního pivovaru, roztáhly se dveře do salónku a v nich stál Toman opřený o svou hůlku.

"Prosím o trochu pozornosti," zahalekal, i když už jeho samotný příchod byl natolik efektní, že na něho všichni přítomní hleděli jako na zjevení. Kousek poodstoupil a z prostoru za ním vyjelo se skřípěním kol zvláštní kovové křeslo tlačené dvěma z jeho poskoků. Vzdáleně připomínalo lehátko, jaké používají třeba zubaři, ale tohle se lišilo několika drobnými, avšak pro celkovou působivost dost důležitými úpravami. Kromě zad a sedáku vyrobeného z kovového materiálu pokrytého na několika místech tmavými fleky v barvě připomínající zaschlou krev, mělo výrazné opěrky na ruce s několika koženými pásky připravenými na upnutí a znehybnění toho, kdo využije jeho služeb. Podobné pásky jen v o něco silnějším provedení visely i z místa, kde by měl případný na něm sedící člověk nohy. Další zvláštností odlišující tohle křeslo od jiných byla malá půlkruhová konstrukce na vrcholu opěrátka. Nebylo třeba velké námahy, aby si každý z přítomných, dokonce i ti dva opilí, uvědomil, že zařízení je zhotovené tak, aby v něm mohl být upoutaný člověk.

„Máte přesně jednu hodinu," pokračoval Toman potom, co se pohledem ujistil, že si všichni přítomní dostatečně prohlédli jeho vylepšené křeslo. „Máte jednu hodinu na to, abyste vybrali jednoho z vás, kterého připoutáte k tomuto křeslu a dáte mi ho k dispozici. Pokud se tak nestane, nikdo z vás neopustí tuto místnost živý."

Následovalo ticho. Klára koutkem oka zahlédla, jak z překvapením pokleslé Jandákovi čelisti odpadla napůl vykouřená cigareta na stůl, kde okamžitě propálila malý otvor se zčernalými okraji do zeleného ubrusu, než ji stačil sebrat a vsunout zpátky mezi rty. Mladá žena sedící na konci místnosti se nahnula ke svému partnerovi a něco mu rozrušeně pošeptala do ucha. Ten jen zavrtěl hlavou a dál upřeně pozoroval postavu v bílém saku a staromódním klobouku.

"Má někdo nějaké dotazy?" zeptal se Toman s naprosto klidným hlasem, který zněl, jakoby jim právě oznamoval nějaký banální plán společenské hry na zbytek večera.

První, kdo plně pochopil význam slov vycházejících z jeho úst, byl majitel penzionu. „Co je to za hloupý vtip?"

"Tohle není žádný vtip. Myslím to naprosto vážně. Chci do hodiny jednoho z vás, se kterým si budu moct dělat, co budu chtít a vy mi v tom nebudete žádnými prostředky bránit."

"Tak hele ty bohatej náfuko!" rozkřikl se Kos a s brunátnou barvou v obličeji, naběhlými žílami po celém čele a rukou připravenou vyprovodit nepříjemného hosta za dveře do tmy podzimního večera, odkud se před chvilkou vynořil, se na něho vrhnul. „Na takový kecy ti tady není nikdo…" Svou výhrůžku už nestačil dotáhnout do efektního konce. Utnul ji jediný krátký švih Tomanovi hůlky následovaný přeletem Kosákova těla nad hlavami všech zúčastněných od dveří společenského salonku až k protější zdi, která jeho cestu zastavila, kde se bezvládně svezlo k zemi. Současně s tím se jako na povel neviditelné ruky zabouchly všechny okenice restaurační místnosti a ozvalo se zaklapnutí zámků dveří.

"Jak jsem řekl, chci do hodiny jednoho z vás," zopakoval ještě jednou své ultimátum muž, který teď už ani náhodou nepůsobil jako karikatura mafiána. Otočil se elegantním pohybem na jedné patě a vydal se zpět mezi své kolegy, kteří mlčenlivě sledovali celé dění shromáždění v půlkruhu kolem průzoru otevřených dveří bez jediného projevu nějaké emoce nebo vzrušení. „A tuhle mršinu nechci," stačil ještě mávnout špičkou hole směrem k ležícímu tělu Stanislava Kosa před tím, než zmizel za zasunovacími dveřmi.

S těmi slovy je zanechal v uzavřené pasti, ve kterou se místnost se stoly a barem proměnila, aby mohli celou hodinu přemýšlet nad tím, co to může být za stvoření, které po nich chce vyplnění tak krutého požadavku. Přemýšlení, zda neexistuje nějaká možnost uprchnout nebo se mu postavit na odpor. Ale co když jen mávne hůlkou a oni všichni odletí na nejbližší zeď, kde se jejich těla roztříští stejně, jako se to před chvilkou stalo teď už bývalému majiteli domu.

Kdysi dávno před tím, než do restaurace penzionu U Kosa přišel záhadný muž v bílém obleku s hůlkou v ruce a během pár minut převrátil naruby, položil Kláře někdo, jehož tvář teď překryla změť neuspořádaných představ a myšlenek, otázku, co by dělala, kdyby věděla, že je na palubě porouchaného letadla a jí zbývá poslední hodina života. Nevzpomínala si přesně, co tehdy odpověděla, ale byla si jistá, že v její odpovědi bylo něco o užívání si posledních chvilek svého bytí bez strachu ze špatných následků, které by její fyzickou schránku nějak poškodily. Ale situace, ve které se během toho podzimního večera ocitla, ji ukazovala, jak moc se mýlila. Vědomí konce pro jednoho z pětice nedobrovolných vězňů, mezi něž patřila, bylo příliš ochromující. Ta opravdová panika dělá z lidí nehybné balíky kostí a masa se sklopeným zrakem snažící se najít nějakou skulinku v bezvýchodné situaci.

Takovou bytost ztracenou v sobě samé udělala i z Kláry. Probírala se znovu a znovu všemi okolnostmi a snažila se uvěřit představě, že to všechno je jen nějaký zlý sen, ze kterého se každou chvilku probudí a jediná nepříjemnost, se kterou se bude muset potýkat, bude maximálně tak odkopaná peřina a propocené prostěradlo. Řízení svého těla přepnula do režimu, který by se dal nazvat něčím jako „autopilot pro krizové situace" fungující na základě instinktů. Tichá debata manželského páru i o něco více hlučnějších mužů s téměř prázdnými půllitry, obě na stejné téma „nemožnosti odporu", kolem ní prošuměly jako nesrozumitelný hukot. Viděla své ruce a nohy, jak se samy od sebe pohybují, jak stále dokola vypínají a zapínají mobil s nadějí, že na něm naskočí alespoň jediná čárka signálu, která umožní přivolat pomoc. Jen odevzdaně pozorovala, jak ji odnáší směrem k místu, kde leželo bezvládně tělo jejího zaměstnavatele s rukama rozhozenýma na obě strany a oči vytřeštěné do prázdného prostoru před sebou. Po zdi, o kterou se opírala jeho hlava, vytékal čůrek tmavě rudé krve a vytvářel na zemi velkou kaluž. Automat, který ovládal Klářino tělo, přitlačil její ukazováček s prostředníkem na krk nehybného těla a hlavu nahnul tak, aby měla pravé ucho přímo u jeho nehybných rtů, kde mohla zaslechnout náznak dechu, který by znamenal život.

"Nechte ho bejt, slečínko. Ten to má za sebou." Jandák se zvedl ze židle a udělal několik kroků ke Kláře, která se mezitím dala do pláče. I bez něho už věděla, že člověk, se kterým strávila několik uplynulých měsíců, se už nikdy nenadechne. Chytil ji za rameno a pohybem ruky ji přiměl, aby vstala a posadila se na nejbližší židli. Pak se zase vrátil na své místo a zadíval se do zbytku nedopitého piva.

Spolu s konstatováním Kosova úmrtí utichla i debata mezi přítomnými. Zůstali sedět s očima sklopenýma k zemi s myšlenkou, že oni můžou být příští na řadě. U stropu zabedněné místnosti se vznášel jen oblak kouře stoupajícího z cigaret vykouřených dvojicí uprostřed restaurace a tikot starých hodin nad barem neúprosně tlačících dopředu drahocenný čas, který teď ubíhal stokrát rychleji než jindy.

Uběhlo snad půl hodiny, než ticho konečně narušil muž konejšící na hrudi svou manželku. „Má někdo představu, co budeme dělat?" Odpovědí mu bylo další mlčení. On sám opět na několik minut umlknul, ale potom se ozval znovu s mnohem naléhavějším tónem v hlase. „Za chvilku uběhne hodina. Nemůžeme tady sakra jen tak sedět a čekat. Musíme nějak…," zaváhal, zda má být právě on tím, kdo vyřkne pravdu, kterou si ostatní zatím nepřipustili," Musíme jednoho z nás vybrat!"

Znovu následovalo jen hrobové ticho prokládané pravidelným tikotem hodin a skoro se zdálo, že otázka opět zůstane bez odezvy. Potom se ale ujal slova Jandákův společník. Vysunul z kapsy krabičku cigaret a jediným pohybem jako kouzelník, když vytahuje před užaslým publikem králíka z klobouku, z ní vyložil na stůl pět cigaret.

"Když jsem byl na vojně v Hradci, bylo tam jedno pravidlo," přiložil ke svému konání výklad. „Každý pátek přesně v osm večer museli bažanti vybrat jednoho, kdo napochodoval na ubikace k mazákům a nechal se seřezat takovým způsobem, že skoro vypustil duši. Ten nešťastník se tam vybíral jediným způsobem, který nemohl nikdo ošvindlovat nebo obejít a byl pro každého stejně spravedlivý. Tahali jsme cigarety a ten, kdo vytáhnul nejkratší s ulomeným filtrem, musel se obětovat pro ostatní." S těmi slovy sebral ze stolu jednu z cigaret, zvedl ji nad hlavu tak, aby na ni všichni dobře viděli a rychlým škubnutím z ní odtrhnul žlutý váleček filtru.

Jeho pohyby sledovali všichni s nezměrnou hrůzou v očích. Nekompromisně stvrzovaly skutečnost, že se přiblížil okamžik, kterého se všichni posledních padesát minut obávali.

Okamžik, kdy vyberou jednoho z nich, kdo se obětuje, nebo spíše bude obětován, aby vyplnil požadavek té nelidské zrůdy.

Do prostoru mezi stoly se vysunula zatnutá pěst, ze které trčelo pět zakulacených konců cigaret, a zamířila směrem k místu, kde se k sobě choulil mladý pár manželů Motlových. Bylo to výmluvné gesto hovořící naprosto přesně. „Vy první"

Motl musel vstát, aby na nabízenou pěst dosáhnul. Odhalil tak doposud skrytou tvář své ženy pokrytou směsí slz a rozmazaných očních stínů. Roztřesený pohyb nohou vyzrazoval vše o hrůze ovládající jeho tělo. Po čele mu stékaly kapky potu a dopadaly na košili, kde vytvářeli malé tmavé kruhy. Jen s velkými obtížemi přinutil vlastní ruku, aby se zvedla k nabízené pěsti.

"Mám děti", zarazil se uprostřed pohybu a najednou zvednul oči k ostatním s výrazem člověka, kterého právě napadlo něco životně důležitého, co musí ostatním bez prodlení sdělit. „Mám děti a ženu, mám hypotéku na barák. Nemůžete po mně přeci chtít, abych je tady nechal. Já to nemůžu být. Ani jeden z nás to nemůže být!" Při těch slovech odskočil od trčící pěsti s cigaretami zpátky na židli a s téměř šíleným úšklebkem ve tváři přitisknul ženu na svou hruď.

"Já bych to taky neměl bejt," přidal se okamžitě Jandák s obhajobou své vlastní existence. „Mám sakra taky ženu a statek. Kdo se mi o to postará? Tohle losování je na nic. Musíme vybrat někoho, kdo nemá co ztratit. Někoho, po kom tady nezůstanou žádný závazky."

Muž, který až doposud držel před svým tělem nataženou ruku se čtyřmi celými a jednou o filtr zkrácenou cigaretou, teprve teď povolil a obsah své dlaně vyhodil na stůl. Místnost se pohroužila zpět do napjatého ticha plného očekávání a strachu, na koho padne volba, umocněného posledními deseti minutami do uplynutí termínu pro výběr oběti.

„A co vy, slečínko?" oslovil náhle Jandák Kláru sedící až do teď několik stolů dál od centra dění stále v omámení šokem ze smrti blízké osoby přímo před jejíma očima.

"Já? Co já?" nechápala plně smysl položené otázky.

"No máte manžela, děti, nějakej barák?"

"Ne, nemám." Jako zábleskem k ní v jedné chvilce najednou zpětně dolehla slova všech rozhovorů, které mimoděk vyslechla, když byla zcela zaměstnána snahou o urovnání vlastních myšlenek a navrácení uvažování do normální roviny fungování. Jako ve zrychleném filmu se jí před očima odehrála celá scéna s lámáním cigarety, neúspěšným losováním a rozhodnutím, že nejlepší bude vybrat toho nejméně bezcenného z nich. Už bylo ale příliš pozdě na to vzít zpět ta dvě slova, která jí právě bez rozmyslu vyletěla z úst, a zcela jistě z ní učinila vítězku jejich zvrácené loterie.

Od stolu vyskočila přesně ve stejném okamžiku, kdy k ní ze svých míst vyrazili všichni tři muži. Najednou se její myšlení přepnul zpátky do normálního stavu, ve kterém mohla plně kontrolovat všechny své pohyby a okamžitě pocítila touhu nedat se tak lacino předhodit té bytosti ve vedlejší místnosti. Několika skoky překonala krátkou vzdálenost dělící jí od baru a po paměti se natáhla do místa, kde obvykle nechávala ležet nůž na krájení ozdobných plátků citronu do letních drinků. Paměť ji nezklamala. Ve chvilce, kdy v ruce ucítila jeho plastovou rukojeť, jí tělem krátce projel hřejivý pocit naděje na vlastní záchranu. Okamžitě se otočila směrem k dupotu útočníků za svými zády připravená bojovat. Trvalo to jen zlomek vteřiny, a přesto to nebylo dost rychlé na to, aby svou otočku dokončila a zabránila dopadu těžkého dna půllitru na svou hlavu.

Rána byla dobře mířená, přesně tak, aby ji omráčila, ale nepřipravila o vědomí. Její původce, ať už to byl kterýkoliv ze tří mužů, to jistě nedělal poprvé v životě. Díky jeho přesné trefě si Klára naprosto přesně uvědomovala, jak se její tělo hroutí k zemi a z ruky ji vyklouzává jediná zbraň dávající alespoň nějakou šanci na obranu. Cítila každý dotyk, když ji čísi ruce braly za nohy a další za ruce a odnášeli ji do toho podivného křesla. Viděla, jak nad ní ubíhá strop se všemi čmouhami od špíny, muších exkrementů a stopami po hrátkách s jídlem nevděčných rozmazlených dětí. Přesně věděla, kdy její zadek dopadnul na studený povrch kovové sedačky, a kdy se kolem jejích končetin a hlavy upnuly kožené pásy a znemožnily jí jakýkoliv pokus o útěk. Naprosto jasně slyšela zvuk hodin odbíjejících celou. Každý úder pečetící její osud se jí zarýval až do hlavy a ona měla chuť křičet, ale její mozek odmítal spolupracovat.

Během několika vteřin se za její hlavou ozval rachot odsunovaných dveří a strop nad její hlavou se dal znovu do pohybu. Pro ni neviditelné ruce ji odtahovaly do salonku, kde ji možná čekala smrt, ale možná také něco horšího. Právě tahle nejistota byla tím, co činilo její situaci k zbláznění strašlivou. Slyšela, jak jí v uších bubnuje tlukot srdce zrychlený na nejrychlejší frekvenci, a po čele stékají kapky studeného potu. Snažila se alespoň nadechnout nebo polknou, ale tělo vypovídalo poslušnost.

Ostré světlo žárovky v salonku zastínila tmavá silueta muže v klobouku. Teď, když mu obličej zakrýval stín, zdála se Kláře jeho podoba jiná než před více jak hodinou, kdy se poprvé objevil ve dveřích penzionu. Už ani vzdáleně nepřipomínal karikaturu mafiánského bosse nebo penězi rozmazleného penězi a luxusem. Možná za to mohl strach a psychické vysílení, ale v tu chvíli by byla ochotná odpřísáhnout, že tvář, kterou ukrýval v šeru vlastního klobouku měla rysy šelmy, které prostě nemohly patřit někomu, kdo byl člověkem.

"Vy jste se nepřihlásila dobrovolně, nemám pravdu?"

Odpovídat nemusela. Stačil jediný pohled na její strhanou tvář a roztřesené tělo, aby každý pochopil, že by vyměnila cokoliv za možnost, být na druhé straně dveří oddělujících restauraci od salonku nebo ještě lépe daleko za zdmi bílé stavby na břehu lipenské přehrady.

"Jistě že nepřihlásila," odpověděl si sám na položenou otázku. „Ještě nikdy se žádný člověk nepřihlásil dobrovolně. Je to pokaždé stejné. Nejdřív se snaží losovat, aby učinili za dost svým falešným ideálům humanismu a stejné příležitosti pro všechny, ale dříve či později si to vždy nějak ospravedlní a předhodí mi toho nejslabšího nebo nejodlišnějšího, který pro ně nejméně znamená tak, jak jim velí zvířecí pud ukrytý hluboko v nich. Stejný pud, který zvířata v přírodě přirozeně dělí na lovce a jejich potravu. Víte, že když se skupina lovících šelem dostane do nebezpečí, semknou se a bojují o život každého člena smečky, i že je pro ně situace třeba zcela beznadějná? Proto jsou tak silná. Proto jsou těmi, kdo vládnou přirozenému řádu, a proto jim ta druhá skupina zvířat, která se rozprchnou při sebemenším nebezpečí, i když jsou třeba v mnohonásobné přesile, bude vždycky muset sloužit jako potrava."

Ke Klářiným uším doléhal sílící zvuk rozléhající se po celé místnosti. Nebyla si zcela jistá, odkud vychází, protože nic takového určitě nemohlo vycházet z úst lidí, které na vlastní oči viděla před hodinou do místnosti vcházet, ale věděla určitě, že je to zvuk hladových zvířat chystajících se vrhnout na svou kořist a rozsápat její kůži aby se dostali ke šťavnatému masu a lahodným vnitřnostem. V tu chvíli se jí tělem rozhostil zvláštní klid, jaký ještě nikdy během svého krátkého života nezažila. Byl to pocit naprostého smíření, odevzdání se situaci, do které byla proti své vlastní vůli uvržena a nic na světě ji už nedokáže změnit. Dlaněmi pevně chytila studená opěradla křesla, ke kterému byla připoutaná a očekávala, odkud přijde první výstřel bolesti tesáků zarývaných do jejího těla.

Místo toho ale přišlo něco jiného. Několik metrů za jejími zády se ozval zvuk dveří rozražených s takovou prudkostí, až se jejich tenké dřevo rozletělo na několik kusů, které s dunivým zvukem dopadaly na dlážděnou podlahu. Z restaurace, která teď byla se salonkem propojena dírou, kterou kdysi zakrývaly dveře, se ozval křik a zvuk zápasu, který však netrval dlouho.

"Vždycky je to stejné." Tomanův hlas pokračoval dál, ale i do něho se postupně začínalo vkrádat to tiché vrčení. „Pokaždé dostanou šanci sami si zvolit, jestli se postaví jeden za druhého a uhájí své právo na existenci, nebo si raději vyberou cestu štvané zvěře a tím se nám sami vydají za potravu. Vždycky je to ta druhá volba, a to je důvod, proč jsme my ti, kdo budou vždycky lovci a lidé těmi, koho lovíme."

Poslední slova Klára již téměř neslyšela stejně jako vzdalující se kroky zvířete, se kterým zůstala v místnosti sama. Propadala se do náruče milosrdného bezvědomí, které jí jediné mohlo ochránit před naprostým zešílením z prožíté hrůzy.

Až ranní slunce vrhající své první paprsky okenní tabulí přímo na Klářinu tvář ji vrátilo zpět do reality.

Ležela na zemi uprostřed salonku, mezi troskami rozbitých dveří. Opatrně vstala a vynaložila všechnu sílu, aby přesvědčila své tělo k pohybu do vedlejší místnosti. Se zavřenýma očima pomalu procházela restaurací a s nataženýma rukama kolem sebe prozkoumávala prostor, jako to dělají slepci, když se ocitnou v neznámém prostředí bez své hole nebo někoho, kdo by jim pomohl vyhnout se možným překážkám. Každý krok prováděla pečlivě, aby nezakopla o některou z povalených židlí. Všechno proto, aby nemusela otevřít oči a podívat se nato, co po sobě zanechali noční hosté.

Když na své tváři ucítila závan čerstvého vzduchu, neodolala a zrychlila krok, proběhla otevřenými dveřmi, ale nezastavila se, aby si odpočinula, jak původně zamýšlela. Její nohy se samy rozpohybovaly a sprintem ji odnášely pryč od penzionu, do kterého se už nejspíš nevrátí žádní turisté stejně jako žádní noví zaměstnanci na sezónní práci.

V duchu si představovala muže v bílém obleku s kloboukem, jak sedí na zadním sedadle svého vozu směřujícího někam do vzdálených lesů, a po bílé bradě mu z koutku úst vytéká kapka krve. Slyšela, jak se směje.

Ještě nevěděla, co poví prvním lidem, na které narazí, až se odsud dostane dost daleko, nebo policii, kterou nepochybně přivolají. Věděla, že ji nikdo neuvěří příběh o podivných bytostech, které se vynořili odnikud a během chvilky roztrhali veškeré osazenstvo restaurace v penzionu U Kosů s výjimkou jedné mladé holky. Nebude jim to mít za zlé. Jindy by tomu nejspíš ani ona sama nevěřila, jenže v ty zvláštní dny, v odlehlých místech, na které většina okolního světa zapomene s posledním dnem letní dovolené, může člověk uvěřit všemu. I takovým věcem, které by si jindy odmítal připustit, i kdyby je měl naservírované přímo pod nosem.

 

Sdílejte článek

Profilový obrázek

Skypper ( profil autora )

Dlouholety fanda hororu. Mam rad hlavne horory s pribehem a spise duchariny a magii, na masakry me moc neuzijete.

  1. Profilový obrázek
    Anonym 19 února 2010 v 21:50

    No Strašákův syndrom se podle mně bude projevovat jinak. Minimálně poněkud ostřejším slovníkem 😀
    S “chybějící esencí příběhu” máš ty i Voodoo pravdu. Povídku jsem poslal v podstatě hned druhý den po dopsání a to byla chyba.
    Jak už jsem napsal níže, mezi první konfrontací s mužem a závěrečným rozuzlením opravdu jako by něco chybělo. Možná je to tím, že rozhodnutí s objetováním mělo trvat jen dvacet minut (abych zdůraznil, jak snadno se z lidí stanou hajzlové, starající se jen o vlastní přežití). Nebo je to tím, že jsem měl v plánu více rozvést monolog muže v bílém po uzavření salónku, který měl být skutečně prezentací pro jeho kolegy, jak avizuje po příchodu do restaurace.
    Nakonec jsem se asi zaleknul a ani jednu možnost nerealizoval. Závěr příběhu jsem udělal zbytečně jednoduchý a uspěchaný a trochu tak zploštěl jinak (alespoň doufám) do té doby zamotaný a zajímavý příběh.
    Tenhle kiks mě mrzí, příště si dám většího majzla.

  2. Profilový obrázek
    Pavel 19 února 2010 v 19:07

    Tak kapitáne, napsaný je to bravůrně, jazyk, forma, to je všechno na dost vysoký úrovni, tohle ti opravdu jde Příběh má sice myšlenku, ale mě tam pořád ještě něco málo chybělo. Čekal jsem, že příběh a psychologii postav stačilo by hlavní hrdinky a chlápka v bílém obleku ještě o trochu prohloubíš nebo si jsi ještě trochu pohraješ s tím čekáním nebo okamžikem, kdy je Klára upoutaná na tom křesle. 

    Mám takový pocit, že se u mě začínají projevovat příznaky Strašákova syndromu. 

     

  3. Profilový obrázek
    Skypper 14 února 2010 v 14:11

    Já ten příběh nechtěl zbytečně komplikovat. Chěl jsem zdůraznit právě určitou bezmoc, jakou by pocítila skupinka naprosto obyčejných lidí při setkání s něčím, co přesahuje jejich chápání, kdy si uvědomují, že v podstatě nemají žádnou možnost jiné volby.
    Když se na to koukám zpětně i s tvým pohledem na věc, musím ti dát za pravdu, že jsem z tohoto téma mohl vytěžit víc a možná jsem měl povídku ještě nechat nějaký čas uležet a po čase doplnit. V té části mezi položením požadavku a násilným výběrem Kláry opravdu něco chybí. Třeba jen nějaká diskuze právě o té nemožnosti jiného řešení, než jednoho vybrat.
    Částečně na mou omluvu…píšu teprve něco přes rok, takže určitě ještě dělám začátečnické chyby jako je třeba tahle uspěchanost.
    Každopádně dík za zájem, protože jen díky takovým postřehům a komentářům budu příště zase o něco chytřejší

  4. Profilový obrázek
    voodoo 14 února 2010 v 13:49

    No nevím, proč tam není můj id (pro jistotu voodoo). Raději si přečtu delší povídku, která má, co říct (tato povídka), než nějaký krátký blábol o ničem. Neříkám, že ten konec nebyl bombastický (ta myšlenka s lovící a lovnou zvěří mě skutečně zaujala), ale spíš jsem měl na mysli tu tíživou situaci lidí v penzionu. “Lovci” je považovali za zvířata, ale jejich chování bylo až příliš no…lidské, jestli víš, co tím myslím. Jediné k čemu je pud sebezáchovy v podstatě přiměl, bylo náslím vybrat jednoho z nich. Prostě to po jednom neúspěšném pokusu o vzdor vzdali. Pravda, nějaký Rambo by určitě celkový dojem pokazil, ale scházelo mi tam trochu více dilemat, jež by ten výběr a katarzi (Klářino přežití, zatímco ostatní zemřeli) udělaly alespoň pro mě daleko naléhavějšími.

  5. Profilový obrázek
    Skypper 14 února 2010 v 02:49

    Sice nevím, kdo to psal, ale člověče, ani nevíš, jak jsem rád, že vím, že to vůbec někdo dočetl do konce  
    No gradace konce? víš, většinou takováhle díla gradují, stupňují se, až do bombastického závěru…já vycházel (jak i nazančuji v povídcë) z premisi, že opravdový strach a paronia působí jinak, že člověka zparalizuje, uddělá z něj bytost uvažující jinak, než by si ve skutečnosti myslel

Nový komentář