Je něco lepšího než tma?

Věřte mi, mrazí mě v zádech, že vám to budu vyprávět, ale babička mě požádala, aby se to co nejrychleji rozneslo, protože určitá rodina je prý ve velkém nebezpečí. A co vlastně budu vyprávět? Příběh mé babičky, která od té doby nevidí - což udělala dobrovolně.

To se jednoho dne - bylo to asi před třemi roky, zrovna na třináctý pátek - babička zdržela v obchodě. Hledala totiž těstoviny na vaření, ale zaboha je nemohla najít; prosmýčila všechna oddělení, ale to, co jindy vídala na každém rohu, bylo teď někde v pekle. O pět minut později už rozzuřeně táhla vyděšenou prodavačku k prázdnému regálu, kde jindy těstoviny bývaly, a nadávala: "Co si to dovolujete, že tady nikde nemáte těstoviny?! Všude je mají - a najednou tu nejsou! Co mi na to povíte?" Prodavačka prohlásila, že vůbec netuší, jak se to mohlo stát, protože dnes objednávali novou zásilku. Babička si jen vztekle odfrkla, vzala místo nudlí z nejbližšího regálu sáčkovou polévku a podívala se na hodinky. Bylo už čtvrt na deset. Zaplatila zboží, naskládala jej do tašky a urychleně vyšla z obchodu; mezi zuby ještě drtila zlostné poznámky.

Spoléhala se na to, že domů trefí, i když se pro samý vztek na cestu vůbec nedívala. Přemýšlela o tom, proč je tenhle den tak smolný; rozbila talíř, přestala jí téct voda, ztratila jeden ze svých drahých prstenů a ke všemu ani pomalu nemá co vařit.

Cesta uběhla jako voda; za chvíli se babička zastavila, protože tušila, že už bude u přechodu. Omyl. Jakmile se rozhlédla, zjistila, že vůbec není u přechodu, dokonce ani ve městě. Obklopovala ji tma a šero temného lesa, který se zdál být kromě stromů úplně prázdný; nikde nerostl jediný keř, zato tam byla zima jako na Sibiři a stromy - tedy mohutné borovice - se zvedaly na holých kmenech, které vypadaly jako tovární komíny, do výšky snad šedesáti metrů.

Babička samým úžasem upustila tašku s nákupem. Co to má znamenat? myslela si v duchu. Jak jsem se sem dostala? Zachovala si však ze své krve dost odvahy, aby tašku sebrala a vydala se přímo dopředu; doufala, že za chvíli les skončí a ona se bude moci rozhlédnout. Jak tak kráčela tichem, napadlo ji, že by mohla zkusit zavolat své vnučce - tedy mně. Zastavila se a zapnula mobil; zjistila však, že na tomto místě není absolutně žádný signál. Neopovážila se dokonce ani zapnout si písničku, aby se uklidnila; ticho totiž působilo dojmem, že nemá rádo, když ho někdo ruší.

Kráčela tedy obezřetně dál; v lehkých letních šatech jí zima pronikala až do morku kostí a když už myslela, že tenhle les nikdy neskončí, protože vlevo to vypadá úplně stejně jako vpravo, zazvonil jí mobil - přišla jí SMS. Bleskově ji otevřela - a pak se zarazila. Stálo v ní: "Ohlédni se." Babička náhle pocítila hrůzu. Něco podobného se jí nikdy nestalo - má snad tu podivnou radu poslechnout? Než se však stačila rozhodnout, ucítila na temeni chrčivý, nedočkavý dech. Rychle se otočila - a jediné, co si zapamatovala, než dostala ránu do hlavy, byly dvě obrovské oči, které však tvořily jen prázdné černé díry.

Když se babička probudila, zjistila, že je v jakési hrubě vytesané kamenné kobce. Byly tam jen čtyři rohy, ona a nic víc - tedy kromě prostých, dřevěných dveří. Krčila se vystrašeně v rohu a přemýšlela, co se to vůbec stalo... ani se neodvážila pomyslet na to, co před chvílí viděla - nebo to snad byla hodina či několik dní? Nevěděla. Náhle se dřevěné dveře bez jakéhokoli varování rozletěly - a v nich stála přesně ta samá bytost, ktetá babičku tak vyděsila. Měla na sobě tmavý plášť, vysoké boty a vlasy nebo co to bylo - ty byly naprosto a úplně černé. Nejstrašidelnější na ní však byl obličej. Kromě těch dvou černých děr tam byla ještě bezretá ústa a nos podobný hadovi. Kůže tam byla celá podivně popraskaná jako keramika.

Pak promluvila - zuby snad vůbec neměla a hlas byl podobný smrtce. "Jmenujete se Dvořáková?" Babička neodpověděla, byla strachy úplně bez sebe, dokonce raději zavřela oči, aby se nemusela na tu hrůzu dívat. Příšera na odpověď nečekala a pokračovala: "Nesnáším Dvořáky. Právě oni mě zavraždili - oči mi vypíchli, obličej mi spálili. Vybírám vás, abyste za to pykala." Babička vyděšeně vyjekla: "Nic o tom nevím! Já s vámi nemám nic společného!" "Máte," odbyla ji přišera. "Jmenujete se Dvořáková."

Pak už nepromluvila, jen tam stála, v černém hábitu, který připomínal pohřební roucho, s obličejem, který by se opravdu dal keramikou nahradit, a s těmi odpornými dvěma černými dírami. Babička se dál vyděšeně choulila v rohu, dokud příšera neudělala cosi dalšího - začala zpívat táhlou, ponurou píseň, která se nesla po celé kobce a naplňovala ji hrozivou atmosférou.

Babička si zoufale zakrývala uši, ale píseň zněla dál, odporně a děsivě. Příšera neměla slitování, zpívala pořád a bez přestávky, bez nádechů, jako kdyby v sobě měla nahrávku.

A tak to chodilo celé dny, během nichž babička nepocítila ze samého strachu žízeň ani hlad, jen strach. Ráno se probudila z bezvědomí, do kterého neustále propadala - a pokaždé viděla strašlivě blízko u sebe ten obličej. Tento pohled ji uvedl do bezvědomí opět; když se konečně stalo, že pouze nesmírně bázlivě a strašně vykřikla a srdce jí divoce vyskakovalo až někam do krku, příšera od ní ustoupila a znovu začala zpívat tu smrtnou píseň, nekonečně dlouhou.

Babička pomalu přicházela o rozum, vřeštěla a prosila, ale příšera na ni vůbec nebrala ohledy... A pak se to jednoho dne stalo.

Když příšera zpívala svou smrtící píseň už asi čtyři hodiny a upírala na ní svůj strašlivý, nemilosrdný obličej, babička se náhle rozhodla. Nechtěla už tu tvář vidět za nic na světě, nechtěla už nikdy vidět nic podobného.

Vyskočila a začala rozčileně a šíleně přecházet po místnosti. Příšera náhle zmlkla a okamžik něco hledala ve svém hábitu; pak babičce podala neuvěřitelně ostrou stříbrnou dýku. ta ji bez prodlení popadla - a to poslední, co viděla, bylo, jak se jakoby zpomaleně dýka přibližuje, držená její vlastní rukou, k jejím očím... pak už si jen pamatovala obrovskou bolest, krev stékající jí po tváři a krutý, chladný smích...

Když se probudila v absolutní tenmotě, začala okamžitě hlasitě křičet. Stále cítila tu ohromnou bolest, která jí trhala srdce i mozek vejpůl. Cítila také ještě něco jiného - pod sebou zjevně měla nějakou tvrdou půdu a do tváří se jí opíral silný vítr. Kdosi k ní okamžitě přiskočil (což popravdě vůbec nečekala), vykřikl "Probůh!" a slyšela, jak vytáhl mobil a volal: "Pomozte mi, našel jsem starou ženu u Starohradu, je to ten malý hrádek - ano, víte? - Tak sem rychle někoho pošlete, ta žena je naprosto v šoku a má vypíchnuté oči!"

Babičku převezli do nemocnice, kde s nikým nechtěla promluvit a jen poslouchala, co se kde děje. Byly toho plné noviny, jejichž informace vlastně poskytli jen lékaři, a nejzajímavější informace byla, že u ní našli také jakousi ostrou dýku, na které byli pouze její otisky. Také nedokázali vysvětlit babiččinu mlčenlivost...Tvrdili, že je to zatím snad nejzáhadnější případ, který kdy v nemocnici měli.

Přes oči, které teď tvořily vlastně také dvě díry, jí dali černou pásku, protože babička si nic jiného nechat udělat nechtěla. Vypadala teď mnohem lépe a rozhodně už ne tak děsivě... Ještěže jsem ji tehdy nespatřila, jinak bych neusínala tak klidně.

Po měsíci a půl ji propustili - a ona mi okamžitě celý svůj příběh odvyprávěla. Jediné, na co jsem se zeptala, bylo: "A babičko, to jsi se opravdu musela rozhodnout vypíchnout si oči?" A babička laskavě odpověděla: "Ano, jinak bych zemřela strachy. Nechci už nikdy nic vidět - je ale pravda, že tvář svých příbuzných bych si moc vidět přála. A krom toho - myslíš, že existuje něco lepšího než tma?" Po této záhadné poznámce se otočila a zeptala se, jestli jí pomůžu s čajem.