Jack


Vzbudil jsem se ze zlého snu, zpocen velice. Zdálo se mi, že uvězněn byl jsem, bez možnosti odejít. Zdálo se mi, že snad vražděn byl jsem, kdo ví? A jak vstal jsem, zima obklopila mne a stáhla kůži, zuby drkotaly. S nejistotou v krvi sebral jsem se, touhou po kávě přemožen, lože opustil jsem. Chodba zdá se delší a schodiště strmější, než dříve. Snad tolik rozespalý jsem? Koberec řezal mě do nohou a zábradlí studilo jako led! Pod schody dříve aspoň zvuk, nyní ticho ani muk. Podivné toť zdálo se, rozhlídnuv se po místnosti nespatřil jsem vůbec nic, ani zrnko světla ani píď. Avšak poté světlo rozžehnul jsem, najednou vše bylo při starém, hodiny tikali a ptáček poskakoval. V mém dalším pohledu stálo, káva na stole, toť mok co oči otevře mi a pomůže mi v dalším počínání. Ale stalo se nemyslitelné, ve snaze vodu do konvice napustit, setkal jsem se s neúspěchem a výsledkem jedné kapky, která vysmívat měla se mi. Otráven zklamáním, rozhodl jsem se zabít čas, než do práce budu muset zas, tak usadiv se k televizi, zapnuv jí s nadějemi, byl jsem náhle polekán. Domem proháněl se chaos, onen jas oslepil mě a ten zvuk sklenice srážel z polic, všude spoušť a sklo se drolíc. Ve snaze ten randál vypnout, televize ukončila ono sama, avšak asi naposledy, co se vůbec zapnula. Práce, honem. Uvědomil jsem si, že už je čas opustit svůj dům a práci vstříc, vyrazit. Honem bundu, honem boty, musím tam být hned, však před minutou bylo pozdě.

Otevřel jsem dveře a tam stálo, cihlořadí postaveno.  Stál jsem tam už pár chvil, nemohl jsem uvěřit, v čem problém tkvěl. Jak je vůbec možné, že před prahem mým, stojí zeď, že odejít nemohu, což tohle chtěla? Abych ujištěn byl kopnul jsem, zeď však stála jako před chvílí. Řekl jsem, že snad mohu odejít i dírou jinou. Výsledek byl, ale stejný, jak okna, tak i druhé dveře, celý dům zdí obehnán byl. Jak a proč? Zoufalství asi popadlo mě, seděl jsem tam na zemi a smál se jako malé dítě, neuvěřil jsem, že snad někdo práci si dal a vystavěl tam tu zeď, aby uvěznil mě. Pogratuloval bych mu, volal jsem ho, avšak bez odezvy.  Říkám si, že je to sranda, že na mě někdo škvírou kouká a že až se vynasměje, pustí mě a omluví se.

Hodina sem, hodina tam, stále sedím na podlaze. Snad ta zeď tak statná není, rána kladivem a v prach se změní. Kladivo, k mé to smůle v garáži leží u police. K němu cesta vede, skrze zeď, kterou nemožné projít je. Jiný nástroj, mocný a těžký můj příbytek neposkytuje. Bezmoc situací proletuje a zarývá se pod kůži, jako otravný hmyz, co obtěžuje. Co já budu dělat?

Ta zeď tam stojí, směje se mi, pošklebuje se! Mučí mě a brání mi! Co s ní udělám? Snad židle odlomí ji kus. Jeden kus, druhý kus, třetí kus, nakonec spadne celá. Židle letí přes pokoj, dřevo tříští se a piliny poletují všude. Jediné co však zmohla, byl ten prach, co rozvířila. Poté stůl ten následuje. Beranidlo prorazí tu stěnu, zboří ji a budu venku. Čistý vzduch, už ho cítím a to světlo rána, hustý jako polévka. Vzal jsem ho a ustoupil jsem vzad, soustředil se a pak Pal! Nic se nestalo a tak znova! Deset pokusů, ani rýha, pokračovat musím, vytrvat. Minuty ubíhali a mne ruce zaboleli, stůl už odpadl dávno a já procitnul bolestí, kouknu na ruce a ony krvácí. Stůl už chvíli na kusy, já šlapu po těch troskách. Pohled na zeď, řekl mi, že ze zoufalství beranidly byly moje pěsti. Ona skvrna uprostřed krví mou to byla a vedle ní ani známka po škodě. Zeď byla pevná, bylo souzeno zůstat zde.

Po hodinách hlad ozýval se. A tímto aktem uvědomil jsem si, že dříve nebo později, pokud neopustím toto místo, hlad přemůže mne. A tu náhle vzpomněl jsem si, že ve snaze kávu uvařit si, pokoušel jsem se vodu pustit, bez úspěchu, to už víme, co to znamená, že žízní uhyneme. Mé zásoby chatrné jsou a omezené velmi. Pár litrů vody, pečiva jen trochu, pár sladkostí, snad pár vajec.  Hladem zaslepen, smyslů zbaven, jako blázen dubový, nepřemýšlel jsem dříve a najedl jsem se, co mi pusa stačila kousat a co se do krku vešlo. O mé slabé situaci, mozek obeznámil mě pozdě.

Myslel jsem si, že nemůže být hůř, že vše špatné potkalo mě, ale ďábel pán, překvapil mě zlou vůlí hnán. Zbavil mě již svobody a naděje, sebral mi i světlo. Světlo, ten zdroj dobra. Nyní zbyly mi jen oči pro pláč, slepé a nikdo neviděl mě brečet. Snad tu někde svíčka je, ale proč, když vše mi bylo vzato, můžu jenom ležet a čekat, co se stane. Nikdo by snad nebyl schopen, udělat mi to. To nemůže být člověk, to je zrůda. Ach ta zlost, prolila se mi do těla. Výkřiky se linuli, chodbami a pokoji. Prosil jsem a vyhrožoval, sliboval a nadával. Bez výsledku, marná snaha, jsem tu sám a víc už nikdo. Má mysl říkala mi, že to nepřece někdo musel postavit. Naše zákony praví, že se cosi samo od sebe nepostaví. A vůbec tak mě napadá, že třeba hledá mě někdo, zbourá zeď a vysvobodí mě. Tomu člověku já kolem krku skočím, pane bože, já se těším. A do té doby hlavně to nevzdat, otázkou času to je, než můj zachránce přijde.  Do té doby pokusím se nezešílet a zabavit se.

Stojím takhle v koupelně. Svíčku v ruce, pozoruji, vyhodnocuju a dělám závěr, že v tom záchodě je vlastně díra, kterou když rozšířím tak vyvede mne pryč. V míse ani kapka vody, jenom úleva moje z chvil předchozích.  Jeden šroub a druhý, záchod táhnu pryč s nadějí. Poté to padlo jako rána pěstí, tam, kde otvor býti měl, ony známé cihly jen. Vztek, ach ten vztek, vzal jsem první věc, co nahmatal jsem a spustil déšť ran do té cihly. Normálně v prach by se obrátila, ale nyní ne, ona si tam sedí jako z oceli. Vzdal jsem to a šel jsem dál. Tak důmyslný ten člověk byl, že zazdil mi i díru hajzlu, tak důsledný, tak cílevědomí. Vplížil se sem v temné noci, když spal jsem tvrdým spánkem, pak vtrhl do koupelny, bez vyzvání, odsunul ten záchod a do té roury, nacpal cihlu a trochu malty. No má to smysl, pan bože, že někdo takovou hloupost udělá?

Je noc, či den? Kdo ví a jak to zjistit? Kéž bych škvíru měl a kéž by mi kapička z našeho sluníčka omočila mé oči. Svíčka už tak plápolá, zachránce se nedostavil. Vody té mám maličko, snad pár hodin vydrží mi. Nemám žádné tušení, jestli jsem tu den, či dny. Jestli strachuje se o mě má rodina. Ležím si tam na pohovce, znuděn, zoufalec a chudák. Pěsti mé už nebolí mě, bolest odešla ruku v ruce s nadějí. Odešli už před chvílí, posmívajíc se. Ten odporný chichot, mám ho v uších, zlobí mě a provokuje. Štípe mě to všude, jak jehla bodá mě, ach ta bolest! Nemohu to vydržet, musím se té bolesti zbavit, siréna houká tu, neslyším nic a tak řvu. Toho zvuku nelze se zbavit, ach ten pískot trápí mě. A náhle ticho, všude klid. Ta úleva, ta pohoda, utrpení skončilo. Nevím proč, ale cítím krev, odkud to bude? Rudý proud kane mi po tváři, kde je jeho pramen? Tam, kde dříve byli uši, nyní prázdno je, jenom díra. Odtamtud ta krev se line. Zoufalství ovládlo mě a amok vykonal své. Nevím proč, ale jedno mi to je, aspoň je ta bolest pryč a já mám klid. Na tváři mi sedí úsměv, úsměv šílence a blázna. Mám to, ale nutkání smát se z celých plic. Vysmát se té zdi, která mi to provedla, vysmát se tomu člověku, nebo kdo to byl, co mi to provedl.

V ruce držím fotku matky. Ženy, od které by se měli všichni učit. Mám to štěstí, že ji mám, nebo aspoň, měl jsem. Na jejím klíně sedí má sestra. Zlaté to děvče, měl jsem jí rád nade vše, vše bych jí dal a se vším bych jí pomohl. Bohužel neuvidím její kroky životem, její budoucnost s jiným mužem. Po matčině pravici sedí otec pravící, ať ten foťák držím pořádně, jinak urazí mi ruce. Všichni ostatní se tomu smějí, aspoň úsměvy tam jsou pěkný. Jak mě se po nich stýská, kéž bych slyšel jejich hlas, nebo ochutnal ten mamčin oběd, to kuře voňavé, jaký já mám hlad.

Jsem tu snad už celou věčnost. V mém krku mám už písek a v mém žaludku naprosto nic. Zdi se smršťují, nemůžu dýchat.  Svíčka ta už pohasla a žádné jiné světlo tu není. Aspoň nyní nejsem sám, mým společníkem je temnota. Na otázku neodpoví, ale umí naslouchat. Neporadí, ale neurazí, je to můj kamarád. Uvízl tu taky, a jak rád by se dostal ven, jako já.

Síly mě už opouští, pomalu usínám, když tu náhle slyším hlas, to má sestra, poznávám ji. Otevřel jsem jedno oko, a u mě stojí malá paní, kouká na mě a něžně mě hladí. Promluvil bych rád, ale svůj prst přitiskla mi na rty, poté šeptem sdělila mi, že jsou v pořádku, nic jim není. Že vzpomínají a truchlí, nikdy nezapomenou. Cítím její slzy, dopadajíc na mou tvář. A já břečím též. Cítím poté v ruce kov, nahmatal jsem v dlani nůž, ostrý a špičatý. Sestra poté ustoupila a mezi zbytek rodiny se zařadilo. Tma však jejich tváře halila, ale věděl jsem, že to jsou oni. Stojí si tam mlčky a čekají, co se bude dít, až zabořím tu ostrou čepel do mé kůže, až proleji svou poslední krev. Usnadním jim to čekání. Jeden tah a druhý, člověk by čekal, že to zabolí, ale lechtá to. Snad i příjemné to je. Přepadává mě ospalost, mé oči se bezvládně zavírají, nuž padá na zem. Hlava se mi kácí a mé myšlenky se ztrácí. Poslední pohled na rodinu, spokojeni jsou, tak já jdu.

Vzbudil jsem se ze zlého snu, zpocen velice. Zdálo se mi, že uvězněn byl jsem, bez možnosti odejít. Zdálo se mi, že snad vražděn byl jsem, kdo ví? A jak vstal jsem, zimu obklopila mne a stáhla kůži, zuby drkotaly. Vstal jsem s jistým úsměvem, tušil jsem, co přijde. Přistoupiv k oknu, k záclonám, rozhrnul jsem je a tam … zeď. Na ní ovšem byla známka, že něco jiného se stalo, že by vzkaz tam byl? Žádnou velkou práci nedal si, jen tam ďábel zapsal čáru a to bylo všechno.

Jak pes v kleci, zde uvězněn je Jack, nechť trápí se zde na věky, nechť umírá zde znova a znovu. Vždyť žít věčně bude tu, proč ho litovat?

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář