Já tě prostě miluju


Probral jsem se ve venkovské světnici. Byl jsem obklopen naprosto nemožnými dekoracemi, které byly tvořeny různými hnědými hliněnými plastikami všech možných zvířat. Celému pokoji dominoval obrovský keramický tučňák. Ležel jsem ve voňavé bílé posteli s květinovým vzorem. Cítil jsem nepříjemnou bolest hlavy a vůbec jsem nevěděl proč tam ležím.

Hodiny tikaly nepřirozeně nahlas. Ležel jsem tam dvě hodiny a nemohl jsem vstát. Nikde nikdo. Pak jsem zaslechl jak se blíží auto. Práskly dveře. Někdo vzal za kliku a asi z verandy jsem slyšel, jak na zem ztěžka dopadají boty. Hození klíčů na dřevěnou polici. Vrznutí dveří.

Ve dveřích se objevila ležérně oblečená štíhlá brunetka s jasně profilovanou tváří i postavou a se zábleskem v očích, který evidentně podpořil dobrý litr lepšího červeného vína.

,,No, konečně ses probral. Už jsem se o tebe začínala bát.“

,,Kde to jsem?“

,,Víš, kdo jsem?“

,,Ne.“

,,Sakra…“

Vydala zvuk, jako když si odfrkne kůň. Začínal jsem tušit něco zlého.

,,Dobře. Máš dočasnou amnézii. To se dalo konec konců čekat. Bydlíme na farmě, kterou jsem koupila. Něco se ti stalo, ale neměj strach, protože jsem zdravotní sestra a pár nemocných už jsem viděla. Asi tě bolí celý tělo. Je to těmi léky. Taky asi nebudeš moc schopný chodit, protože si spadnul z postele a něco ti tam křuplo. Ale není to zlomený. Nekoukej tak vyplašeně, Bůdysi. Budeš teď chvíli vypadat a cítit se poněkud tlumeně, ale za pár dní by si snad mohl být v přijatelné formě.“

,,Kdo jsi?“

,,Počkej, Bůdysi. Nemůžeš být tak hrr. Chtěl by jsi všechno hned. Musíš si počkat. Času máš habaděj. Teď ti nachystám dobrou večeři. Musíš mít hlad.“

,,To mám. Děkuju.“

,,Jsem moc ráda, že jsi se probral.“

Pak odešla. Zůstal jsem v té místnosti opět sám. Ležel jsem tam. Viděl jsem před sebou její tvář a přehrával si neustále úryvky z jejích slov. Zkoušel jsem se pohnout, ale vůbec to nešlo. Napadalo mě, že tam musím ležet už pěkně dlouho.

Přišla za další hodinu a půl. Připravila mi kuře s olivami a přílohu. Přinesla také láhev bílého vína o kterém evidentně věděla, že ho mám radši. Vše udělala tak, abych se mohl najíst v posteli. Pomohla mi v tom, abych se opřel. Ještě jsem nevnímal modřiny po tom, jak do mě dávala intravenózní výživu. Připadal jsem si, že je všechno úplně v pořádku. Byl jsem bez vzpomínek, zcela oproštěn od minulosti. Nebyl to špatný pocit. Vše bylo intenzivní a čerstvé.

,,Je to dobré?“

,,Ano. Vynikající.“

,,Promiň, já zapomněla, že ty vlastně piješ, když jíš.“

Přikývl jsem, ale nevím proč. Asi proto, že jsem si domyslel, že by to mohla být pravda.

,,Mohla by jsi mi říct proč jsem tady?“

,,Protože jsi to vždycky chtěl. Chtěl jsi být se mnou a tak jsem vymyslela, že si koupíme tuhle farmu, abychom tu mohli být spolu. Jeden pro druhého. Tak to přeci partneři dělají, když jsou spolu. Aby mohli říct – jsme spolu. Když máš jistotu, že jsi našel tu pravou.“

,,Vzali jsme se.“

,,Ne…Ale chtěli jsme, než se ti to stalo. Ty si na tom přímo trval.“

,,Co se mi stalo.“

,,Nechci u tebe hned na začátku vyvolávat negativní vzpomínky. Vzpomeneš si za čas sám.“

,,Vypadá to, že jsem v dobrých rukou.“

,,Ano. Jsem Dora.“

,,Hmmm.“

,,A ty si Bůdys.“

,,Opravdu?“

,,Ondřej. Bůdys ti jen říkám“

,,Takže Ondra.“

,,To neříkej, to se mi nelíbí. A teď už jdi spát.“

,,Ještě se mi nechce.“

,,Ale bude. Počkej až zhasnu.“

,,Nevím. Jsem teď plný dojmů.“

,,Dobrou noc, Bůdysi. Hezky se vyspi.“

Pak sebrala nádobí a odešla. U dveří mi poslala imaginární pusu. Zhasla a já tam zůstal v tom tmavém pokoji. Cítil jsem přítomnost těch zvířat. V tu chvíli jsem měl cítit asi tu neuvěřitelnou radost, že jsem v posteli a stará se o mě ta nejhodnější bytost na světě, která to tedy o sobě aspoň tvrdí. Odložil jsem pochybnosti. Nacházel jsem se ve světě, který jsem si pravděpodobně vytvořil ke své spokojenosti s člověkem, kterého jsem dříve nejspíš miloval. Zatracený pochybnosti.

Čas plynul. Pochopil jsem poměrně záhy, že je všechno jinak. Trvalo mi to tři dny. A mohl za to jeden sen, který se mi ale zdál i ve dne. Takový sen přeci nemusel být smyšlený. Mohl být vzpomínkou, jenže znáte to – amnézie. Já osobně s ní moc zkušeností nemám.

V tom snu jsem seděl na zahrádce příjemné restaurace u večeře při svíčkách. Naproti mě seděla usměvavá blondýna. Neustále se culila a občas se na mě soustředěně zadívala.

Dora přišla ve špinavých kalhotách a ve flanelové košili, která páchla od hnoje.

,,Jak ses vyspal?“

,,Moc dobře ne. Neměl jsem moc dobrý sny.“

,,Už s tím nevotravuj. No, snad nemáš poškozenej mozek.“

,,Tak se neptej, když tě to nezajímá.“

,,Hele, tak takhle by to nešlo, milánku. Já se tady o tebe starám. Dávám ti všechno.“

,,My jsme se měli brát?“

,,To už jsem ti snad řekla.“

,,Tak v tom případě, kdo je ta blondýna, o které se mi pořád zdá.“

,,Jdi do hajzlu.“

Otočila se a odešla. A já dva dny nejedl a nic nepil. Nevím, kde byla. Slyšel jsem, jak venku chodí. Slyšel jsem z kuchyně i pláč. Do pokoje za mnou nepřišla.

Měl jsem popraskané rty. To v jakém jsem byl stavu, když jsem se nemohl hýbat vám ani nebudu vyprávět, ale dva dny na záchod prostě musíte, i když to, co se vám stane si za rámeček nedáte. Bylo to nedůstojné. Bylo to trapné. Byl jsem na ní odkázaný.

Ve dvě ráno ke mně přišla. Rozsvítila. Měla zarudlé oči.

,,Chudáčku. Promiň. Bylo to ode mě strašně sobecké. Jsem mrcha, já vím.“

Pak mě převlékla, umyla a převlékla i postel. Jídlo, které jsem od ní dostal, jsem doslova zhltal. Připadal jsem si jako nemocný pes, kterému se vrátil pán ze služební cesty a úplně na něj zapomněl.

Po celé proceduře si mi sedla na okraj postele a dívala se na mě.

,,Ještě skočím pro lůj, na ty strašný rty.“

Odcházela. Sebral jsem všechnu sílu, která ve mně ještě byla a chytil jí za ruku.

,,Povol. To bolí.“

Uvolnil jsem sevření, ale nenechal jí

,,Já vím, že mě miluješ. Potřebuješ kontakt. Můžu tady s tebou chvíli zůstat.“

Kdybych mohl promluvit, tak bych jí řekl, že se jí na nějakej kontakt vyseru, ale jest-li se s tím lůjem vrátí za dva dny, tak bych moh do tý doby taky chcípnout jako krysa ve vlastních sračkách. Jenže říct jsem to nemoh, protože jsem nemohl mluvit.

Naštěstí přišla za dvě minuty. Namazala mi rty. Pak si políbila prst a přitiskla mi ho ke rtům.

,,Spinkej. Už musíš.“

A já jí samozřejmě poslechl. Měl jsem sen. Byl jsem v něm malý kluk a poprvé jsem mohl jet vlakem. Byl to dlouhý, nudný sen. Jízda vlakem. Jenže jsem byl v tom snu opravdu šťastný.

Když jsem se ráno probral. Ležela vedle mě v posteli. Tváří ke mně a usmívala se. Díval jsem se na ní dost apaticky. Viděl jsem tam vedle sebe neznámého psychicky dost labilního člověka.

Ve chvíli, kdy otevřela oči a začala ostřit můj obličej jsem měl co dělat, abych nevykřikl hrůzou. Věděl jsem, že odtamtud musím uniknout za každou cenu. Možná i za cenu vlastní smrti. Tu bych možná uvítal jako vysvobození. Jenže jsem byl invalidní kripl s amnézií.

 

O TÝDEN POZDĚJI

Už týden hraji, že se nemohu pohybovat, ale cítím, jak se mi vrací síla do všech končetin. Jí předstírám trvalou invaliditu a hrozné bolesti. Když vidím v její tváři nefalšovaný úlek začínám mít pocit, že mé strašné zranění má na svědomí ona. Nevím proč to udělala, ale možná v tom má prsty ta blondýna, o které se mi pořád zdá. Pokud své problémy řeší způsobem, že by mě radši zmrzačila, než aby mě měla jiná, tak nedej Bože, co udělá, až se bude chtít opravdu vdát. Usekne mi jazyk, abych byl při obřadu němý, nebo mě tak nadopuje sedativy, že mi bude všechno úplně jedno?

Odpoledne jsem prospal, abych byl v noci bdělý. Ona pracovala někde venku. Těžko říct, co tam má vůbec za zvířata, že jsou ochotní, tam s ní trávit čas, ale sám nejsem lepší, za trochu jídla bych s ní taky musel vydržet a bylo by mi to jedno. Když večer usnula, tak jsem ze sebe shodil peřinu. Byl jsem celý v červeném pyžamu, což je výhoda, protože ve dne sice červená svítí, ale v noci je mnohem lepší, než kdybych byl celý v černém. Měl jsem pocit, jako bych byl zabalený v krvavém hábitu. Když jsem vstával z postele na slabé nohy zažíval jsem takovou příšernou bolest, že jsem jí chtěl vyřvat ze všech sil. Jenže to by byl konec mého útěku na svobodu.

Cesta ke dveřím byla strašná. Měl jsem ukrutné bolesti a to, že jsem šel tiše a nespadl považuji za malý zázrak. Dveře byly naštěstí odemčené. Ocitl jsem se v tmavé předsíni. Nemohl jsem rozsvítit a boty jsem také neměl. Potřeboval jsem ven. Blížím se k venkovním dveřím beru za kliku, vycházím ven. Venku na mě svítí měsíc, jde mi pára od pusy…

…a tomu psovi přede mnou taky.  

,,Ne, pejsku, neštěkej.“

 Štěkot v té tmavé noci byl jako ostrá střelba. Udělal jsem tu největší blbost a pokračoval v útěku. Zkusil jsem zrychlit. Pes kolem mě štěkal a skákal a upozorňoval. Slyšel jsem vrznutí dveří. Dora byla chytrá a nerozsvítila. Vsadím se, že neměla ani ponětí, že jsem to já. Schoval jsem se za kolnou. Pes byl za chvíli přivolán mou asi snoubenkou. Čekal jsem tam celou věčnost. Měl jsem příšerné bolesti a vnímal jsem jen vlastní hučení krve, takže ta rána lopatou do ksichtu až jsem vzal hlavou o stěnu a přišel o dva zuby mě ani tak nepřekvapila.

,,Lásko, vstávej! Lásko, přece nemůžeš umřít, potom co jsem pro tebe udělala.“

Nechtěl jsem otevřít oči, ale nakonec jsem to udělal. Dívala se mi upřeně do očí a brečela.

,,Nemůžeš mě tady držet.“

,,Jenže není možné tě pustit. Ty nevíš, co tě čeká venku.“

,,Ať je to cokoliv, tak je to lepší než být tady.“

,,Nikdo jiný než ty, mi nikdy takhle moc neublížil.“

,,Promiň, ale já to takhle nechtěl.“

,,Jdi do hajzlu.“

Sebrala se a odešla.

Nikdy jsem nevěřil, že ta nadávka mi bude znít v uších jako nejkrásnější píseň. Byl jsem konečně na svobodě. Vstával jsem velice ztěžka. Vzal jsem klacek, který byl opřen o kolnu a belhal se do přítmí lesa. Nespěchal jsem, ani to nešlo. Když jsem zaslechl, jak startuje terénní auto ve stodole, krve by se ve mně nedořezal. Pochopil jsem poměrně záhy, že to ona chce zavřít dveře za naším vztahem se vší razancí.

Když už nemůžete a myslíte si, že jste na pokraji sil, vaše tělo má ještě minimálně 60% sil. A já je využil.

Polykal jsem při rychlém klusu slanou krev. Do děr po zubech už jsem si jazyk vůbec nevpouštěl ze strachu, abych si ho nepřekousl. Konečně jsem se bál o svůj život. Cítil jsem, že by mohl brzy skončit. Za chvíli jsem se kutálel ze srázu. Větve mi trhaly pyžamo na kusy a kůže se mi trhala na cáry. Krev mi stříkala na hodně zablácené pyžamo. Začalo pršet. Byl to asi ten největší liják, který jsem kdy zažil. A navíc jsem na sobě neměl už moc látky.

I když to byla čtyřkolka, tak se jeep bořil do bahna. Když náhon nezapnete včas a na suchu, tak si pak můžete dělat na tom mazlavém slizkém povrchu, co chcete. Slyšel jsem jak se auto trápí pod jejím agresivním řízení. Nechtěla prohrát. Nechtěla se dokonce ani vzdát.

Ležel jsem tam dole pod srázem nabodnutý na větev. Trčela mi z nohy, jak na surrealistickém obraze. Bolest už jsem ani nevnímal. Byla to moje dobrá kamarádka. A pak jsem uviděl, jak se její auto řítí z prudkého srázu přímo na mě. Nezvládla řízení. Bylo čas jednat. Zemřít anebo zůstat žít. Vyrvat si tu větev z nohy a odplazit se někam, ale hodně rychle. Šlo o vteřiny.

Auto se zarazilo o spadlý strom. Měl jsem trochu času navíc. Cítil jsem, že to ale dlouho nevydrží. Brzké zapraskání v dřevěném masivu mi dalo zapravdu.

Vyrval jsem si dřevo a zmizel. Auto dopadlo tam, kde jsem byl a svislá větev se zarazila na místo řidiče. Rozdrtilo to její uplakaný obličej a zabilo jí to na místě. Bez trápení. Tak to většinou bývá. Ďáblové většinou netrpí.

Probral jsem se v nemocnici. A pak to pokračovalo jak ve zlém snu. Byl jsem obviněn z vraždy své snoubenky Denisy. To byla ta blondýna, o které se mi zdálo a která byla nalezená ubodaná v posteli v mém bytě. Dále jsem se podílel na vyloupení jedné lékárny. A nakonec mi přišili i její smrt. Nemyslete si, že by mě někdo poslouchal. Mě nikdy nikdo neposlouchal. Dostal jsem pochopitelně doživotí. Ale nelituju toho. Jsem sice opět ve vězení, ale mám čistou hlavu. Jen v té sprše se nerad ohýbám pro mýdlo.  

Sdílejte článek

16 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Sheldon 14 srpna 2009 v 10:44

    pro see-sawandrew: Mezi námi, ze všech povídek, podle paměti co jsem sem napsal mají konec s doživotím 2, z toho jedna se odehrává z poloviny ve vězení. Píšu sem cca 2 roky, tak to máme jedno doživotí za rok a to mi nepřijde tolik  Autory, které si na tomto serveru vždy rád přečtu podle mého s doživotím také příliš neoperují. A ohledně této povídky, tak poslední odstavec mi přijde zásadní pro vývoj postavy a zdá se mi i jako vhodné zakončení příběhu. Pro tvou informaci v připravované povídce žádné doživotí nemám.    

  2. Profilový obrázek
    see-sawandrew 13 srpna 2009 v 20:01

     4 Sheldon – ehm, povídku jsi psal ty… nemusel jsi pokračovat informacemi o tom, že mu přišili nějaké vraždy, nemusel jsi řešit vůbec nic z toho 🙂 Za samoúčelný konec považuju celý poslední odstavec, někdy je lepší enchat tohle na fantazii čtenáře. A vzhledem k tomu, že se takové strašně drastické zakončení povídak objevují hodně často, rozhodně to klišé je! Líp bez takových konců.

  3. Profilový obrázek
    Sheldon 13 srpna 2009 v 19:19

    pro see-sawandrew : Tak to vážně není nesmysl, byl jsem v červených teplákách na nočním přepadení a rozhodně jsem byl míň vidět než ostatní pánové v černém. Doporučuju zkusit uprostřed temného lesa  Ohledně doživotí pro chlapa, co má na krku dvě prokázané vraždy, tak to prostě jinak v právnickém státě nejde, to není klišé ale fakt. 

  4. Profilový obrázek
    see-sawandrew 13 dubna 2009 v 21:25

     povídka je určitě v Sheldonově standardu, rozhodně má atmosféru a spád. Některé věci tam však působí zmatečně. Trochu mě zmátla ta hrůza, co pohltila vypravěče, jakmile viděl oči své milé, když se probudila, dále ta snová retro působí docela zmateně a psychologie postavy se vyvíjí docela rychle, což ale nemůžu vzhledem k délce povídky nijak zvlášť vytýkat   .. jen prosím (a to pro více autorů povídek, protože se tohle dělá často), snaž se vyvarovat samoúčelných konců jako doživotí pro hlavního hrdinu, začíná to být solidní klišé. Styl psaní je slušný a čtivý, takže tady určitě plus 🙂

    PS: část “Byl jsem celý v červeném pyžamu, což je výhoda, protože ve dne sice
    červená svítí, ale v noci je mnohem lepší, než kdybych byl celý
    v černém.” mě docela srazila do kolen, protože je zhola nesmyslná

  5. Profilový obrázek
    ondrej 15 srpna 2008 v 22:16

    Vážně skvělá povídka, která je i stejně dobře odvyprávěna se skvělým koncem. Podle mého ses mohl ještě více soustředit na popis okolí a podobných věcí, ale jde na tom vidět ovrovská a kvalitní práce, která se ve výsledku fakt nádherně čte. Určitě piš dál, těším se na další tvá díla. Jinak, četl jsi knihu Misery od Stephena Kinga?

    P.S. To že se hlavní postava jmenuje Ondřej je taková pro mě třešnička na dortu, která mou maličkost potěšila .

Nový komentář