Ilziny hory


Jistě. Přiznávám, čeká mě trest. Ale za co? Nic jsem neudělala. Nebo že by přece jen ano? To tvrdí jen ty příšery. Jsou dva typy příšer – jedny jsou hrozivé od začátku, druhé jsou hrozivé od doby, kdy se tak rozhodne. Horší jsou samozřejmě ty druhé – a právě takové příšery na mě teď křičí nesmyslné poznámky, kterým nerozumím, jelikož je vzhůru jen mé podvědomí. Podvědomí dívky, která stojí přivázána ke kůlu řetězy, které ji tlačí k tomu zlému dřevu.

A náhle – duše se rozhodne, že nebudu potrestána v bezvědomí, zasadí mi ránu do hlavy – a už se otevírají oči. Oči se zářivou modří. Ty oči vidí nekonečné řady lidí, každý křičí "Čarodějnice!" a mává nad hlavou předměty, které vůbec nejsou uzpůsobeny k takovému zacházení. A já cítím vinu. Mají to snad být ta strašlivá muka, která mi ve vězení slibovali? Ne.

Vidím totiž, jak ten démon, který z nějakého nepochopitelného důvodu vypustil ze své hlavy moje mučení, spěchá ke zrůdě, která mě dala zavřít, a cosi mu šeptá do ucha. Nevidím jim moc do tváře, jelikož je zastírá ošklivá babizna s holí, kterou mává nad hlavou jako posedlá a řve: "Satan! Satanova pomocnice!". Náhle ustoupí – a muž, který mi vzal svobodu, se zlostně ušklíbne. Na kohosi zamává – a já ucítím prudkou ránu do hlavy, zezadu – jak zákeřně to bylo provedeno! Když se stane něco takového, bystré podvědomí to vždy zaznamená, aby si pamatovalo, kdože ho dostal k nebeským branám… avšak mě už myšlenky opouštějí a pozvolna ztrácím vědomí, i když z pohledu jiných mi okamžitě hlava klesla na hrudník.

Jakmile se opět probudím, nechci otevřít oči. Bojím se totiž, že by mi ublížily buď děsivé věci, nebo snad ještě něco horšího? Ale jak to mám pak zjistit, zjistit, co si pro mě připravili? Na všech místech však cítím neuvěřitelný chlad. Ale vždyť jsem byla odsouzena k upálení, já, kterou mě nevinnou hodili svázanou do vody – a já vyplavala! Pomalu tedy otevírám oči – a málem oslepnu z té bílé nicoty, která mě obepíná. Vítr fičí a bije mě jako bič, sníh na mě sedá jak pijavice, skály na mě civí jako oči ďábla. Náhle si uvědomím, že nejsem k ničemu připoutána.

A teď si to uvědomím. Takováto muka si tedy pro mě připravili! Smrt v horách v bezmocnosti, ve sněhu, v mrazu, který vše učiní bílým, ať už je to třeba černý medvěd! Smrt v horách, které se kolem vás shromažďují jako netopýři v jeskyni! Smrt v těch strašných horách, kam se nikdy nikdo neopovážil – do hor Ilziných! Ne, říkám si, já nechci takováto muka! Já chci být na hranici, kde nebudu umírat tak strašnou smrtí, ať mi kouř vleze do srdce a zastaví jej! Lepší kouř nežli oheň, ale lepší oheň než mráz, který se svou štiplavou rukou se ohni vyrovná! Ne, slyšíte, já chci zemřít!

Ale pak si řeknu, když už jsem tu, pokusím se dostat pryč… ale co když jsou tyto hory zapletené jako cop? Ne, vše má nějakou cestu. Postavím se tedy na nohy – vítr mě málem srazí zpět – a vydám se podél skály. Připadá mi, že jdu už hodiny, avšak jsem snad vůbec nepostoupila z místa. Nemá to smysl… ale musím se snažit! Náhle si však uvědomím další věc. Všimnu si totiž, že jsem oblečena pouze v chatrném oblečení – mám na sobě pouze šedou sukni nad kolena a halenu stejné barvy… ach ne! Je to jen přelud? Přála bych si to… je to snad nějaký zázrak, že v takovém oblečení jsem dávno neumrzla? Má citlivost teď musí překonat obrovskou překážku, ale nedokáže přece přeskočit dům! Chci vědět, proč tu jsem a co je tohle za popné prokleté místo…

A další zázrak. Uvidím jeskyni, prostornou, chránící před větrem. Zaraduji se, ale mou radost okamžitě vystřídá zděšení. Těch náhod je tu až překvapivě mnoho… rozhoduji se, zdali mám do jeskyně vstoupit. Když jsem dosud neumrzla, možná to vydržím… avšak náhle se mi skoro zastaví srdce. Všechny vnitřnosti jsou v pozoru, oči se zbystřeně dívají na to, co je přede mnou. Přísahám Bohu, nikdy jsem něco tak strašného nespatřila. Je to horší než dívat se na smrt. Je to horší než sám být trestán! Před jeskyní stojí postava a je vidět, že po mně natahuje ruce. A co je horší – kráčí směrem ke mně! Také ten studený, smrtící vítr se změní – je slyšet jakýsi syčivý šepot… a ONA už je u mě. Promluví… "Umíráš." Ztrácím vědomí.

Zprudka otevřu oči. Jsem nyní v jeskyni. Nemám tušení, jak jsem se tam dostala… a ani o tom přemýšlet nechci. Mou pozornost upoutá ONA. Stojí dost blízko, abych se jí mohla dotknout rukou – to však momentálně nemohu. I druhou mám připoutanou ke skále řetězem. Všechno na ní je bílé – krátká suknice, halenka, vlasy, kůže. Panenky má tak světle modré, že se snad vyrovnají bělobě. Její mrazivý pohled mě nutí k takovému strachu, že mám pocit, že se utopím ve vlastních myšlenkách… ach, kdybych nyní umírala na hranici! Není to už místo smrti, je to naopak místo krásy a radosti. Ty plameny jsou louka, ten kouř krásné obláčky, ten kůl je nádherná lípa, a řetěz mašle do vlasů.

Jako by tu nebyla, jako kdyby pouze její přítomnost ve mně vzbuzovala pocit samoty a prázdnoty. Ty příšery z hlubin pekelných! Ti hadi z chřánu ďábla! To oni mě k ní poslali…

Přichází ke mně a zpod šatů vytáhne tenkou stříbrnou dýku. Kde ji vzala, to mi zůstane navždy záhadou. Zlehka mi s ní přejede nad hrdlem, až cítím, jak se mě dotýká poryv vzduchu. "Čarodějnice," řekne tak ledově, až jsem snad bělejší než ona. "Čarodějnice. Měla jsi být upálená… nebo se snad mýlím?" Myslím, že snad mluví sama se sebou, zní to, jako kdyby se mi vysmívala. "A mám pravdu, když řeknu, že jsi toužila být v plamenech?" Ani tentokrát jsem jí zřejmě nemusela odpovědět. Očividně věděla, že mi snad odebrala navždy dar řeči – jak jsem se smála, jak jsem vesele odříkávala básně, jak jsem vyprávěla pohádky… to teď bylo pryč. Nemohu vůbec nic říci, ONA mě vyděsila až na práh šílenství. A mučení nepřestalo…

"Oheň se dá lehce nahradit…" A přejíždí dýkou po mém předloktí. Z něj vyrazil pramínek krve a stékal na studenou kamennou podlahu. Cítím silnou bolest, avšak vychutnávám pocit, jak mě krev zahřívá. Chci se zahřát…

"Chceš se zahřát?" syčí a přejede dýkou tentokrát přes lýtka. Teď už jsem vykřikla, bolí to, ale hřeje. Chci, aby už to skončilo… co je hranice v porovnání s tímhle! Přestaň a nepřestávej, Ilzo…

"Ukážu ti plameny," nabídla se a prořízla mi celou ruku. Strašlivý výkřik se nese celou jeskyní a snad i po světě, každý tvor, živý i neživý, to musí slyšet, ten výkřik zoufalství a bolesti…

"Vidíš ty rudé plameny? Ty jsou jen tvoje!" zasyčela. Teplo je však pryč, ta jediná jiskřička ve tmě, zbývá už jen bolest a strach. Ne! Nebudeš mě už zaživa rozřezávat, Ilzo…

Teď se skutečně rozdováděla. Začíná pomalu odřezávat maso z nohou. Když ztichne další, velice dlouhý a velice bolestný výkřik, zamává mi dýkou před očima. Ta se mi doslova zaryje do hlavy, i když se mě vůbec nedotkla. Ta dýka… je jejím ztělesněním. A ONA… není obyčejná. Tohle není obyčejné mučení a také neobyčejně skončí, říkám si, mezitím co se snažím najít rovnováhu mezi soubojem Bolesti a Zdravého rozumu…

"ZABIJ MĚ!" křičím na ni. ONA se zlostně šklebí. "Tvé srdce už hřeje!" směje se šíleným smíchem. "Ještě ho trochu zahřeju!" Rozmáchne se a za strašlivého smrtelného jekotu vyřeže v hrudi kulatou díru a cosi z ní vyndá. Zřetelně vidím plameny, jak olizují mé srdce… "Už je ti teplo?" zeptá se. Nemá však už koho… už tu s ní není nikdo živý.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Skypper 4 března 2010 v 13:10

    Já oceňuju směr, kterým se vydáváš. Vycházet z díla klasika žánru je cesta nelehká a zrádná, ale je mi stokrát milejší, než narychlo splácaná nesmyslnost, kterou se tu v poslední době bohužel snaží spousta lidí vydávat za “literární útvar”.
    Nemůžu říct, že by mě povídka kdovíjak zasáhla, ale to je otázka vkusu, který má každý jiný, takže děj a obsah nebudu nijak kritizovat.
    Je vidět, že jsi si s ní dala práci a psát umíš. Jen místy mi přišel jazyk zbytečně “překrášlený” a kostrbatý. Ale to se časem určitě zpraví.
    Doufám, že příště se dočkám nějakého propracovanějšího tématu.

Nový komentář