Hvězda


Lenka prorážela naštvaně cestu mezi lidmi a sama pro sebe si nadávala na toho pitomce. Jak se jí sakra může smát za to, že chce v životě něco dokázat?

„Velká paní hérečka,“ říkal.

„Hotová Lindsay Lohan,“ smál se jí.

A spolu s ním všichni ostatní. Nejdřív se tváří jako kamarádi, ale potom vám bodnou dýku do zad. Ale ona jim ještě ukáže.  Role v tom hororu byla jenom předzvěst budoucích úspěchů. Co na tom, že to byl jenom malý štěk a potom jí podřezaly hrdlo. Každý musel nějak začít a tohle byl ten její začátek. Za rok skončí střední a dá si přihlášku na DAMU. Určitě jí vezmou. Musí. Režisér jí přeci říkal, že má talent.

Vztek jí tepal ve spáncích a celý svět zakryl závoj rudého vzteku. Nevnímala kroky ani ulice, kterými prochází. Jenom rozrážela chladný vzduch noci a snažila se rozdýchat pošlapanou hrdost.

Rukou odstrčila muže, který do ní málem vrazil.

„Dávej bacha, idiote!!“

Ještě aby tu přišla k nějakému zranění. Až bude hvězda, nebude muset žít na ulici s těmahle nulama. Bude žít ve svojí rezidenci a tihle jí můžou …..

Z myšlenek jí vyrušil zvuk hodin odbíjejících půlnoc. V tom zvuku bylo něco zvláštně prázdného, co vyvolávalo pocit mrazení po celém těle. Lenka se zastavila a rozhlédla se. Najednou se jí zdálo, že vůbec nepoznává kde je. Vypila toho na párty sice dost, ale určitě ne tolik, aby zabloudila ve svém vlastním městě. Znovu se dala do pohybu, ale tentokrát si všímala okolí více než svých vlastních úvah o hvězdné budoucnosti.

Čtvrť, do které zabloudila, jí připadala jako z jiného světa. Úzké ulice tvořily velké zdobené domy, naskládané těsně vedle sebe. Za okny většiny z nich se sice svítilo, ale přesto se zdálo, jako kdyby byly bez života.

Kdysi pestré fasády jenom matně prosvítaly pod nánosem šedi, který se časem vytvoří na všech věcech, na které lidé dávno zapomněli a nestarají se o ně. Cesta byla ledabyle vyskládaná kamennými  dlaždicemi, v jejichž prasklinách místy vyrůstala podivná seschlá tráva. Byla stejně bezbarvá jako celá městská část.

Za rohem se vynořil muž. Hlavu mu pokrýval staromódní cylindr a krk obepínal černý plášť s upnutým límcem. V ruce držel hůlku a hlavu měl skloněnou k zemi. Jeho rychlé kroky se odráželi od zdí do liduprázdného prostoru mezi domy a slévaly se do jediného dunivého chorálu.

„Promiňte,“ přiskočila k němu Lenka:“mohl byste mi …..“

Muž jí nevěnoval pozornost. Udělal prudký oblouk, kterým ji minul a vyhnul se jí, jakoby vůbec neexistovala. Lenka se za ním otočila, aby mu za jeho ignoranci náležitě vyčinila, ale než to stačila udělat, zmizel za dalším rohem a za chvilku dozněly i ozvěny jeho kroků.

Zůstala trčet uprostřed šedivé tmy úplně sama.

„Slečna Kroblová?“ ozval se za ní studený monotóní hlas.

V domovních dveřích hned za Lenčinými zády stál mohutný muž, oblečený jako lokaj, s krátce střiženými vlasy a tváří bílou jako stěna. Hovořil pomalu a stroze, bez sebemenší známky nějaké emoce.

Lenka přikývla. „Ano, to jsem já. Lenka Kroblová. Ale odkud mne…“

„Můj zaměstnavatel si vás povšimnul, jak bloudíte po ulici. Je to velký fanoušek děsuplných filmů a ihned vás poznal. Velice ho zaujal váš výkon v díle, který jste nedávno dotočila. Dovoluje si vás pozvat do svého skromného příbytku na menší pohoštění a doufá, že se stanete hlavní ozdobou jeho skrošno večírku s dalšími přáteli, rovněž obdivovateli věcí nadpozemských.“

Při těch slovech ustoupil dozadu a s mírnou úklonou pokynul Lence, aby vstoupila do dveří.  Jindy by nejspíš poslechla vnitřní hlas instinktů tušících nebezpečí, nebo jen starou zakořeněnou radu nechodit o samotě do míst, kde nikoho nezná, ale dnes je přehlušil pocit, že ji konečně někdo poznal a docenil její talent. A kromě toho, neměla ponětí, kde je, takže jakákoliv pomoc je vítána.

Prošla dveřmi, které se za ní okamžitě zabouchly, a ocitla se ve vstupním sále domu. Byl malý a na první pohled honosný. Jeho bývalou slávu ale zakrýval znovu ten nános zvláštního prachu, který nejspíš již dávno obestřel všechno v blízkém okruhu. Jakoby se na tomhle místě zastavil čas. Zdi sálu zdobilo několik luceren obalených chuchvalci špíny a staré obrazy významných mužů v černých šatech s bílými límci a zamračenými výrazy.

Lokaj jí usadil na červenou pohovku s potrhaným čalouněním a podal jí skleničku vína v krásné broušené číši.

„Občerstvěte se, prosím, vybraným francouzským vínem a udělejte si pohodlí. Můj pán vás za okamžik přijme.“

Lenka si od něho vzala skleničku a na dva loky do sebe nalila všechno víno. I když byla v místnosti sama se sluhou, měla pocit, jakoby jí obrazy rozvěšené na zdech pozorovaly. Chvilkami se jí zdálo, že v nočním tichu slyší, jak potichu oddychují.
Vstala, aby si lépe prohlédla onu děsivou galerii. Z každé ze čtyř zdí se na zavěšeném obrazu kabonily tváře starších mužů. Všichni měli vážné výrazy s příměsí skrývaného tajemství. Všichni čtyři měly tělo zakryto černým hábitem s rudými znaky, který připomínal jakási kněžská roucha.

Místností se krátce rozkřikl ostrý tón zvonku. Sluha se skřípěním otevřel dveře naproti pohovce a pokynul Lence.

„Můj pán vás očekává.“

Hlavní sál byl zalitý silným světlem, vycházejícím z honosného křišťálového lustru. Kolem stěn stál starožitný nábytek, kterému vévodily obrovské hodiny z ebenového dřeva. Jejich ručičky ukazovaly deset minut po půlnoci. Hlavní dominantu ale představovaly schody, stoupající z prostředku místnosti, se zdobným zábradlím. Vytvářely ho fantastické ornamenty zvláštních rostlin a hlavy zvířat ze starých bájí.

Pod schody stála čtyři pohodlná křesla, rozestavěná v kruhu kolem bohatě prostřené tabule. Tři z nich byla obsazená. Seděli na nich muži ve večerních oblecích. Jeden byl dost starý s šedivým plnovousem a staromódnímy brýlemi. Druhý byl mladý a vyzáblý. Měl propadlé tváře a na hlavě husté černé vlasy ulíznuté směrem dozadu. Na rukou měly nasazené bílé rukavice a potichu o něčem hovořily. Když do sálu vstoupila Lenka, okamžitě utichli a podívaly se na muže, který zatím seděl zády k Lence.

“Vítám Vás,” promluvil muž těšící se evidentně velké vážnosti celé podivné společnosti po chvilce a vstal. Bylo mu asi okolo padesátky. Jeho ustupující tmavé vlasy se udržovaly už jenom na posledních ostrůvcích kolem uší, zato pod jeho špičatým nosem visel obrovský kroucený knír. Jeho přízvuk zněl sice východně, ale jeho vystupování vyvolávalo dojem anglického gentelmena.

“Je to pro mě velká čest, že můžu ve svém sídle přivítat tak nesmírně talentovanou herečku jako jste vy, slečno Kroblová.”

“I pro mně je to také velká čest,” zakoktala nesměle Lenka zaskočená tak nadšeným přivítáním. “Ale já ještě nejsem hotová herečka. Teprve začínám.”

“Nač ta skromnost. Každý nějak začínal. Připojte se prosím k naší malé hostině.” Při těch slovech chytil Lenku za ruku a trochu hrubě ji přistrčil k prázdnému křeslu. Potom se vrátil na své místo naproti Lence.

“Omluvte mou nezdvořilost, ještě jsem se ani nepředstavil. Ale pochopte mne, jsem příliš rozrušen vaší vzácnou návštěvou. Takže, já jsem hrabě Evžen Svarzovskij. Můj starý dobrý přítel je dokrot Prachov a tady náš mladý společník je francouský malíř Olivier. Není v našem klubu příliš dlouho, takže omluvte jeho nesmělost.”

“Netušila jsem, že tady ve městě žije nějaký hrabě.”

“Málo lidí o mně ví. Neukazuji se příliš ve společnosti a lidé, kteří mě znají o mne určitě nikomu nevyprávějí. Ale já tady plácám a vy jste jistě vyhladovělá. Nestyďte se prosím a poslužte si z naší slavnostní tabule.”

Na stole před Lenkou leželo několik táců s hromadami masa. Voněly tak krásně. Lence se začaly sbíhat v puse sliny. Odřízla část z kýty, která se nabízela přímo pod její nos. Nandala si ji na malý talířek a potom se do ní zakousla. Nikdy před tím necítila v puse tak úžasnou chuť. Nepodobalo se to vepřovému nebo hovězímu. Sousta se rozplývala na jazyku a do její tváře se rozlil blažený úsměv.

Koutkem oka zahlédla, že všichni tři muži upřeně pozorují její jednání. Koutky úst hraběte se roztáhly do zvláštního úsměvu, který ale v Lence vyvolával spíš pocit úzkosti než úlevy.

“Vidím, že Vám chutná.”

Jeho tvář i oči začínaly měnit barvu. Na Lenku šel z té proměny strach, ale nemohla odtrhnout své oči od jeho. Bylo to, jakoby ji tím upřeným pohledem hypnotizoval. Hrabě pokračoval ve své řeči.

“Nebylo to jen tak obyčejné maso. Byla to vybraná lahůdka, kterou moc lidí ve svém životě neochutná.”
Lenka cítila, jak ji muž s šedivým plnovousem chytá za ruku a líbá ji. Byl to neuvěřitelně odporný a slizký polibek.

“Víte, náš klub je také speciální. My si tady potrpíme jenom na ty nejvybranější lahůdky a nesníme jen tak ledacos.”

Vyzáblý mladík se začal plazit po Lenčině ruce a vzdychal při tom, jakoby ho to vzrušovalo. Lenka se chtěla bránit, ale pohled hraběte ji držel nehybnou.

“Když jsme Vás viděli, věděli jsme, že vy budete jistě hodna zúčastnit se naší sešlosti. Nebraňte se tomu prosím a považujte to za čest.”
Lenčinou rukou projela bolest. Její smysly se znovu probraly k životu z omámení drogou ve víně. Konečně se podívala na místnost bdělýma očima a uviděla celé osazenstvo v pravé podobě.

“Jsme Vaši velcí fanoušci, slečno Kroblová.”

Nebyli to vůbec vážní muži v oblecích. Byly to zrůdy s prohnívajícím masem, které držela po hromadě jenom vlákna starých plesnivých šatů. Svírali Lenku pevně v křesle a skláněly se k ní. Jejich seschlé rty odkrývaly řady křivých zubů se zabroušenými konci, které zařezávaly do jejích končetin, a odtrhávaly z nich kusy masa. Dlouhými ještěrčími jazyky olizovali rány a zachytávali s nimi krev, která z nich prýštila.

Hltali ji a vydávaly při tom odporné zvířecí zvuky. Příšera, která měla stále na nose ty staromódní brýle, vytrhávala zběsile kusy stehen a polykala je téměř v celku. Mladík, jehož tvář ještě nebyla prohnilá úplně, labužnicky přejížděl jazykem po krku a potom se do něho se vzrušeným vzdechem pomalu zahryznul. Z tepny vytryskl proud krve.

To, co bylo ještě před chvilkou hrabětem s aristokratickým knírkem, se s mlaskavým zvukem nahrnulo přes stůl až úplně k Lenčině tváři. Jeho zuby pokryté zeleným povlakem se škodolibě zakřenily a z jeho hrdla se vydral zvuk chtíče připomínající lidský hlas.

„Náš klub je vskutku speciální, slečno. Lidské maso, je ta nejjemnější lahůdka a ten, kdo ho ochutná, se ho již nikdy nedokáže vzdát. Dnes jste to sama poznala, nemám pravdu?“

Na odpověď nečekal.

„Ale živá oběť, to je něco, na co již dlouho čekáme, co nám vrátí sílu a alespoň na chvíli propůjčí zpět lidské rysy. Ty, které jsme již dávno obětovali této zvrácené závislosti. A maso z tak mladé a talentované dámy, to bude něco exkluzivního.“

Téměř omráčená bolestí pozorovala, jak si do rozervaných úst cpe kus čerstvého masa. V hnilobně ztmavlých tvářích se zablesklo cosi jako malý elektrický výboj a několik otvorů přímo před jejíma očima začala zarůstat nová bílá kůže.

Hrabě se hluboce nadechnul, vychutnal si okamžik vítězství, potom se naklonil k uchu umírající dívky a zašeptal:

“My Vás tady prostě žereme, slečno Kroblová.”

Sdílejte článek

Profilový obrázek

Skypper ( profil autora )

Dlouholety fanda hororu. Mam rad hlavne horory s pribehem a spise duchariny a magii, na masakry me moc neuzijete.

  1. Profilový obrázek
    Pavel 3 dubna 2014 v 22:19

    Nemůžu s jistotou tvrdit, že bych se u čtení nějak extra bavil, dokonce jsem se ani nebál…
    Nevím proč, asi jsem to nějak přehnal z travkou, ale při čtení jsem neviděl psaný text, ale sledoval jsem krátkometrážní film.
    A vzhledem k tomu, že mám hodně…, spíš strašně moc zvrácenou fantazii, až si občas říkám, že bych měl vyhledat odbornou pomoc, tak jsem si pošmáknul. Bohužel ne na slečně Kroblové, ale já jsem sežral celou tvou povídku 🙂

Nový komentář