Hrob v řadě patnáct


Warren Fletcher nedávno přijal práci hrobníka v malé vesnici poblíž Prahy. Práci si vyřídil s dost nepříjemným pánem v obleku od kterého dostal pouze papír se jmény nebožtíků a s čísly míst, kde je potřeba vykopat hrob. Několikrát mu bylo důkladně kladeno na srdce, aby se na hřbitově nezdržoval od šesti hodin ráno, do šesti hodin večer – prý aby to nerušilo místní, co chodí na hřbitov zapalovat svíčky. Divná tradice, ale Warren proti ní nic nenamítal, alespoň bude mít volné dny, kdy si bude moct číst, zapisovat si poznatky z válečných filmů a pít přeslazený černý čaj.

Na kostele odbilo šest hodin večer a Warren se začal pomalu chystat do práce. Převlékl se do pohodlného oblečení, dopil poslední doušek svého čaje a do kapsy si zastrčil krabičku cigaret se zapalovačem. 

Šel klidnou vesnicí, slunce už zapadalo a kromě zpěvu ptáků a štěkotu psů nebylo slyšet nic. Zanedlouho už prošel nově nalakovanou hřbitovní branou a zamířil k odlehlé boudě na konci hřbitova. Stála tam a vyhlížela nového hrobníka(opravdu vyhlížela!). Alespoň Warrenovi to tak připadalo. Byla to malá dřevěná bouda se zchátralým stropem, hojně obdařená prohnilými dírami v prknech a s malými dveřmi na zrezivělých pantech – které byly otevřené.

Warren došel až k boudě a nahlédl do ní. Ještě dřív než její obraz k němu ale dolehl její hnilobný puch, který ho praštil přes nos. Byl tam nějaký člověk, přerovnával nářadí a nějaké si bral s sebou.

„Co tu kradeš?!” zakřičel na něj Warren.

„Kámo, já tu nehradu, jen si beru co je mý,” a s dvěmi lopatami a krumpáčem v ruce se otočil.

Měl černé vlasy slepené mastnotou a špínou, které mu padaly do šedých očí. Široký nos mu trčel na stranu, ale ani to neodvedlo pozornost od popraskaných rtů, které zakrývaly ten jeden dva zuby, které mu ještě zbyly v puse. Navlečený byl do staré, seprané, roztrhané košile(snad ani ona už si nepamatovala jakou měla barvu) a do dobových džín. Boty měl zvlášť špinavé a zablázené, takže už ani nebylo poznat, jestli to jsou pantofle, nebo kanady.

„Co je tvé?” dál si ho měřil pohledem.

„Tyhle věci, co jinýho bys asi řek, že je moje?” když viděl, že Warren ho pořád nechápe tak, pokračoval, „ty jseš tu novej hrobník, to je jasný, jseš tu jen chvíli po šestý, stejně jak sem chodil já. Já tu byl hrobník eště před tebou a nanosil sem si sem nějaký svoje nářadí, chápeš?”

„Chápu.”

„Tak na mě nevejrej jak bacil na lékárnu a pomož mi s tim trošku!” okřiknul ho bývalý hrobník.

A Warren si od něj mlčky vzal krumpáč a lopatu a doprovázel hrobníka k hřbitovní bráně.

„Nějaké rády nováčkovi?” zeptal se.

„Vlastně jo mladej. Řeknu ti nějaký ty věci. Nezůstavej tady dlouho po desátý to si koleduješ o malér, fakt. A podívej támhle,” řekl a ukázal na kapličku přes cestu naproti hřbitovu, „vim, že ti vod ní daly klíče, já je taky měl a vobčas jsem si tam chodil dáchnout, ale věř mi mladej, nejni to nic vo co bys stál. Všecko tam tak jako divně kouká a vypadá to jak kdyby se tě to snažilo sežrat. Nechoď tam když už je tma.”

„Jasně,” řekl a hlavou se mu začaly honit myšlenky o temnotě tohohle místa, „ještě něco?”

„No vlastně eště něco jo. Máš tu sebou ten papír co vždycky dává ten kravaťák jeden snobská?”

Warren vytáhnul papír na kterém bylo napsáno: Annie Bolienhaitová – vykopat hrob v řadě tři. 

„Tenhle papír myslíte?” zeptal se.

Hrobník ho vzal do ruky. „A helemese, voni ti na dnešek dali jen jeden hrob? ty jseš šťastnej člověk, já když už jsem kopal tak alespoň dva denně, jinak je to tu docela nudný. Prostě jen chodíš ráno vodemykat, večer zas zamykat a vobčas vytrháš nějakej ten plevel. Ale to jsem nechtěl,” z kapsy vytáhnul tužku a na papír napsal: 15, 17.

„Co to znamená?” zeptal se Warren.

„Patnáct mladej, to je řada, vidíš jí támhle? Je uplně na konci hřbitova, má samý starý hroby, nikdo už tam nechodí zapalovat svíčky, ale musíš se vo ně furt starat. A sedmnáct to je hrob v tý řadě. Taky je uplně na kraji. No prostě hrob na konci a uplně v pravo. Říkám ti to na rovinu, páč se mi fakt líbíš. Prostě se mu vyhejbej. Nechoď k němu moc často, jen když už fakt musíš a nebuď tam moc dlouho. A hlavně, fakt za žádnejch pitomejch okolností ho nevystraš.”

„Cože?”

„Nevystraš ten hrob. Já vim, že to zní ujetě, ale von na tebe taky kouká, stejně jako ta kaple. Je to tu celý divný, proto to musel až doteď dělat takovej mrzák jako já. Nikdy tady nikdo moc dlouho nevydržel.”

Už došli k bráně a starý hrobník už bez jakýchkoliv slov si vzal od Warrena svoje věci a odešel.

Bylo už skoro půl sedmé a Warren chtěl mít práci brzo za sebou, tak došel zpět do boudy, vyndal si krumpáč a lopatu a šel vykopat hrob v řadě tři.

Warren dělal práci hrobníka už tři měsíce. Celé tři měsíce si dával pozor na to, aby ze hřbitova odcházel před desátou, aby nechodil do kaple po setmění a aby nevystrašil hrob v řadě patnáct. Ale dnes ne, na dnešek mu totiž připadlo vykopat tři hroby. Začal už dřív, aby to stihnul do setmění, ale dostalo se mu jen nepříjemného řvaní od staršího pána o tom, že hrobníci jsou jen kanální krysy, které by se neměli ukazovat normálním a slušným lidem. Rozrušilo ho to tolik, že si zapálil hned dvě cigarety za sebou a k tomu do ošoupané špinavé sklenice to nejlacinější víno jaké šlo sehnat. Hned mu bylo jasné, že není možné vykopat tři hroby za jednu noc. Chtěl vykopat jeden a začít druhý, aby měl zítra míň práce. A tak kopal a kopal a do toho do sebe neustále obracel další sklenky laciného vína. Vykopal už první hrob a z pár sklenek vína se stala jedna vypitá láhev a další otevřená. Warren už se spíš motal po hřbitově a něco si nesmyslně mumlal než aby kopal. Procházel se mezi hroby, četl si jména zemřelých a když se mu nějaké nelíbilo, plivnul na náhrobek, nebo do něj kopnul.

Šel pořád dál, kopal a plival všude možně chlemtal další loky vína až dokud mu nedošlo a on nezůstal stát s prázdnou lahví v ruce před hrobem na kterém bylo napsáno:

Dwayne Gelinberg

„Máš pěkně blbý jméno Dwayne!” zakřičel a vší silou mrštil prázdnou lahev na hrob, kde se roztříštila do menších kousků. Na hrob na kterém teď ležely střepy a pár kapek červeného vína. Na sedmnáctý hrob v patnácté řadě.

Najednou jako kdyby všechno ztihlo. Každý pes přestal štěkat, pták přestal štěbetat a dokonce jako kdyby se celý svět přestal otáčet. Jako kdyby najednou neexistovalo nic jiného, než opilý Warren a hrozivě vyhlížející hrob pokrytý pár kapkami laciného vína. Začalo mu pískat v uších. Pořád silněji a silněji, tak silně až se Warren svíjel na zemi a rukama se držel za hlavu. A najednou se celý hrob otevřel. Jako brána se rozevřela mramorová deska, hlína ustoupila a rakev otevřela svou náruč. 

Ta nejpodivnější síla začala táhnout Warrena přímo do středu hrobu. Křičel, bránil se a zmítal se, prsty zarýval do země až mu je kamínky rozřezaly a jemu z nich crčela krev, ale všechno málo platné. Hrob ho nasál a Warren spadnul přímo do rakve, které se nad ním zavřela stejně jako se nad ním sesypala hlína a znovu zavřelo mramorové víko rakve. Zůstal jen hrozivě vyhlížející hrob na konci hřbitova. Střepy, které ho pokrývaly, pár kapek červeného vína a pár kapek čerstvé krve muže navěky uvězněného pod masou hlíny.

 

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    cojone 16 února 2015 v 19:40

    Tak kde jen zacit? Chybejici carky (3 v jedne vete, to se fakt jen tak nevidi), zameny i/y, chaby dej bez jakehokoli vysvetleni? A hlavne kolik lidi, kteri ziji/zili pobliz Prahy, ma anglicka jmena? Nebo je ta prace tak dobre placena, ze se sem sjizdi z Anglie nebo Ameriky? Sorry, ze jsem to tak strhal, ale opravdu nejdrive zacni gramatikou a kdyz ne, tak to dej nekomu nejdrive precist. Hodne zdaru v budoucim psani 🙂

Nový komentář