Hřbitov


S kamarádkama jsme se rozhodly stanovat u hřbitova, teď si myslím, že je to blbý nápad. Na stěnách stanu jsou stíny stromů, připadá mi, jako by to byly ruce. „Bojím se.“, svěří se Kamila, „A čeho, přece se ti nemůže nic stát.“, odpoví jí Sára, ale hlas se jí třese, všechny se bojíme, ale přiznala si to jenom Kamila.

„Kolik je hodin Anno?“, ptá se mě Sára. „Půl dvanácté.“, odpovídám. „Super, za půl hodiny půjdeme na ten hřbitov. „Můžeme dělat něco jiného.“, pokouším se ji přemluvit, abychom nechodily na hřbitov. „Neříkej, že se bojíš Anno.“, už ji nepřemluvím, vzdávám to.

Už je skoro dvanáct, bereme si svíčky a jdeme na hřbitov.

Jsme na hřbitově, sedíme v kruhu, na křižovatce cest uprostřed hřbitova, mezi sebou máme svíčky a držíme se za ruce. „Je dvanáct,“ říká Sára, „můžeme začít. Opakujte po mě- Vyvoláme vás duchové ze záhrobí…“, opakujeme to několikrát a nic se neděje. Sára se hystericky směje, Kamila je úplně ztuhlá strachem, obě se snažíme vyprostit své ruce ze Sářiných, ale je moc silná a pořád se směje a křičí: „Tak si pro nás pojďte, vemte si nás k sobě…!“, chci ji uklidnit, ale nemůžu, najednou se kolem nás objevují stíny a začínáme mizet, v poslední chvíli uvolňuju své ruce a dopadám na zem, Sára a Kamila, ale zmizely. Mám strach, bojím se o ně i o sebe, chci je zachránit, ale pud sebezáchovy je silnější než já, běžím zpátky k bráně hřbitova.

Je zamčená, ale nechávaly jsme ji otevřenou a zámek neměla už dávno, snažím se ji otevřít, ale nejde to. Napadne mě přelézt zeď, na to jak je stará, je až moc zachovalá. Snažím se zachytit starých žulových kamenů, ale nejde to, jako by mi v tom bránila nějaká neviditelná síla.

Vzdávám se a vracím se zpátky, tam kde jsme vyvolávaly duchy. Teď se vydávám cestou vlevo, běžím a na konci je jen zeď a v ní uvolněný kámen, vytahuju ho ze zdi a… ve zdi nic není, ale v kameni je dutina a v ní nůž, beru si ho a po chvíli přemýšlení si beru i kámen. Vracím se zpátky, čeká mě už třetí cesta, ale ve třetí čtvrtině cestičky mi zastoupí cestu stín, je tak výrazný, skoro hmotný, myslím. Nechce uhnout, tak po něm házím kámen a mizí, využívám toho a utíkám zpátky ke křižovatce, jdu po další cestě.

Na jejím konci je otevřený hrob s urnou, příčí se mi to, ale otevírám ji, je prázdná. Víko je neobvykle silné a lehké, praštím s ním o zem a ve střepech nacházím mosazný klíč, dávám si ho do kapsy. Vracím se a vydávám se na čtvrtou a doufám, že poslední cestu.

Na jejím konci je otevřená hrobka, vcházím dveřmi a vidím tři rakve, jednu otevřenou a dvě zavřené. Něco mě udeří do hlavy, kámen, který jsem hodila po tom stínu a poslední, co vidím je stín.

Probouzím se v malém tmavém prostoru, nevidím ani své ruce, nahmatám světýlko na hodinkách a je něco kolem půl druhé, nejsem tady až tak moc dlouho. Křičím a kopu do víka rakve, už vím, že je to rakev. Přestávám, něco mi stéká po krku, sahám si na hlavu a cítím, že na ní mám roztrženou kůži, vlasy mám slepené krví. Pomalu se mi úplně všechno vybavuje a vzpomínám si i na nůž, vytahuju ho a bodám do víka, potom do něj kopu a nakonec se mi ho podaří rozbít. Vylézám z rakve vidím další dvě, rozbíjím víko další rakve a vytahuju z ní Kamilu, naštěstí je při vědomí. Společně osvobozujeme Sáru. Je taky při vědomí, ale nevnímá. Klíčem otevírám dveře hrobky. Vedeme ji na křižovatku a všímáme si, že něco padá za roh předchozí cesty. Jdeme pro to a Sáru necháváme na zemi. To co spadlo byl lesklý kamenný trn, vracíme se a vidíme, že hřbitov hoří, kolem křižovatky. Běžíme zpátky a Sáře šlehají z očí plameny a hystericky se směje. Shazuju ji na zem a zavírám jí oči, snad jsem jí neublížila, omdlela. Všímám si malé dírky uprostřed křižovatky, sedám si k ní a vytahuju kamenný trn, vypadá, že se vejde přesně do dírky, dávám ji tam a stlačím, kolem a uprostřed křižovatky tryská voda z otvorů v zemi oheň zhasíná a já omdlívám, Kamila už omdlela.

Všechno se to stalo před týdnem, našli nás před bránou hřbitova, já jsem na tom byla nejhůř, před dvěma dny mě pustili z nemocnice, Sára a Kamila tam nezůstaly ani přes noc. Bojím se o Sáru, chová se jako blázen a v našem městě pořád někde hoří, určitě to dělá ona, zůstávám s ní, ale bojím se, že mě zničí, je posedlá, posedlá ohněm.

Sdílejte článek

Nový komentář