Hra s duchy

přečteno: 1467x

tisknout článek

Šla jsem, jako každý den, po úzké vyšlapané cestičce domů. Měla jsem před sebou nudný víkend, ale sourozenci  a rodiče zrovna nebyli doma. Napadlo mě, že si k sobě do bytu pozvu na přespání pár kamarádů. Rodičům to určitě vadit nebude. SMSkou jsem rozposlala pozvánky a do 10 minut přišli. Všichni. Tea, Sísa, Wiky, Honza, Jakub, Toby a Adam. Nejdříve jsme hráli "flašku". Dokonce jsme udělali i malou diskotéku. Pouštěli jsme písničky i pár ploužáků. Povídali jsme si různé vtipy nebo trapasy. Když vtom Honza vymyslel, že můžeme vyvolávat duchy. Všichni souhlasili, jen já ne.

"Zbláznil ses?! Co když se něco stane?! To ne, v žádném případě!" sykla jsem na něj, "Navíc, tohle smějí dělat jen ty lidi, kteří to umí, ne 14letí puberťáci!"

Nenechala jsem se ale dlouho přemlouvat.

Rozprostřeli jsme svíčky, sedli do kroužku, chytili se za ruce a začali jsme. Každý z nás řekl "otevírám bránu", pak ještě chvíli mluvil Toby a Adam. Konečně jsme se dostali k větě: "jestli jsi tady, dej nám znamení". Chvíli se nic nedělo. Mysleli jsme, že se to nepovedlo. Začali jsme se smát a já si oddychla. Najednou zhasly svíčky. Všichni říkali, že to je jen náhoda. Já si to nemyslela. Měla jsem husinu. Měla jsem tak velký strach, až jsem se rozkřičela. Zhaslo světlo. To už začali křičet všichni. Otevřeli se okna, všechna. Bytem se prohnal vítr. Záclony s sebou trhaly sem tam...

Najednou vše ustalo.

"Jdeme spát!", řekla jsem.

Všichni odcházeli bez hloupých připomínek.

Večer se mi zdál sen o malé holčičce. Byly jsme spolu u studánky za našim domem. Nevypadala ani na šest let. Nedívala se na mě. Plakala.

"Co se ti stalo?" zeptala jsem se jí.

"ztratila jsem svého medvídka!" odpověděla a se svými slovy se na mě podívala.

Zbělela jsem hrůzou. Měla znetvořený obličej!

"Najdi mi ho!" sykla, "Najdi, když sis mě vyvolala!"

Probudila jsem se celá zpocená z tý hrůzy, co se mi zdálo. Bylo 5:16. Spát už se mi nechtělo. Chtěla jsem si dojít pro župan do skříně. Když jsem otevřela dveře, zírala jsem s vykulenýma očima na zeď. Bylo na ní krvavým nápisem napsáno: vrať mi mého medvídka!  

Rychle jsem jí zavřela. Krev mi doslova ztuhla v žilách.

Co teď? Mám vzbudit ostatní? Ano, vzbudím je.

Sedli jsme si na gauč v obýváku.

"Co se děje?" zeptal je Jakub.

Řekla jsem jim všechno, jak jsme vyvolali tu malou holčičku i to jak po mě chtěla, abych jí vrátila toho plyšového medvídka.

"Musíme ho najít, co když jí ho nedáme a ona nám něco udělá?" řekla jsem.

"To je jasný, ale kde ho chceš hledat?" zeptala se Tea.

Chvíli jsem o tom přemýšlela.

"V mém šatníku!" odpověděla jsem a rozběhla jsem se do pokoje.

"Nic, nic a ještě jednou nic." řekla jsem smutně, když jsem ho prohledala skrz na skrz.

"Bude někde jinde, kde se ten tvůj sen odehrával?" zeptala se Sísa.

"U naší studny." vzpomněla jsem si.

"Jdeme tam!" zavelela.

"Zbláznila ses?! Víš kolik je hodin?! Ani ne šest ráno!" odsekl Adam.

"A co? Vezmeme si s sebou baterky." křikla na něj.

Všichni se teď dívali na mě. Rozhodnutí bylo na mé straně. Očekávají, že něco vymyslím. Nějaké řešení.

"Ehm, půjdeme tam, až se trochu rozední." řekla jsem nejistě.

 "Ale, já tam půjdu hned!" štěkla Sísa a běžela se obléct.

"To neudělá, ne?" zeptal se Toby.

 "Ale udělá." odpověděla jsem a rozběhli jsme se za ní.

"Síso... Simo..." volali jsme jeden přes druhého, ale nic se neozývalo nazpět.

Běželi jsme ke studni. Podívala jsem se do ní. Neviděla jsem ji.

Ale viděla jsem něco jiného. Plyšového medvídka!

Mám ho hodit do té studny? Nějaký hlas mi napovídal, ať ho tam hodím. Udělala jsem to. Už té hrůzy bylo dost.

Ještě chvíli jsme hledali Sísu, ale pak jsme šli dospat noc.

"Možná nám ta holka už dá pokoj, když dostala to, co chtěla." řekla jsem a šla si lehnout a ostatní taky.

Ráno jsme uviděli v novinách článek: "Malá Simona Krohonová byla včera nalezena mrtvá, měla vyškrabané oči a byla probodlá nožem!

Ztuhla jsem. Ta holka přeci dostala, co chtěla, tak co jsem udělala špatně? Nebo vždycky chtějí mrtví svoje oběti?