Hotový andílek – 2.část


Naštvaně jsem se otočil a vydal neosvětlenou chodbou vpřed. Přísahal bych, že se po mně ještě Lenka otočila a propalovala mě pohledem, ale neotočil jsem se. Sice jsem byl především naštvaný na Larryho, že mě obvinil kvůli Jackovu zmizení, i když teoreticky, Lenka u toho byla, mohla se mě zastat. Mohla říct, že v tak úzké chodbě bychom si na sto procent všimli Jackova útěku.

Vlastně jsem spíše jen chodil a přemýšlel, než hledal, z trucu. Pomalu jsem se přibližoval k šatnám, na koridoru byla zima a v téhle části i tma, ale přesto jsem zřetelně viděl postavu, která se mihla okolo jedné z šaten. Zarazil jsem se. I když jsem si byl skoro jistý, že to byl Jack, to tajemné mihnutí a tma mi naháněly hrůzu. Chvilku jsem otálel, nemám-li raději najít Larryho a říct mu to. Bylo to absurdní a zbabělé, ale já se přesto otočil a chystal se k zbabělému úprku, v tom mě donutila zastavit hromová rána vycházející z šaten. Někdo třískl těžkými železnými dveřmi. I přes strach, nepohodlný a hlavně nevhodný oblek k běhání jsem se rozběhl k šatnám.

Vedle sebe stály tři šatny. Ve všech byla tma, dveře dokořán a uvnitř nespočet párů rozházených bot a po zemi válejících se bund a kabátů. Přidržoval jsem se u stěny, rukou hmatajíc po vypínači, ale oči stále upřené na šatnách. Zase krátký, prudký pohyb v prostřední šatně, ruka mi automaticky sklouzla po vypínači a chodba se rozsvítila.

„Jacku,“ zavolal jsem směrem k oné šatně.

Nic se neozvalo, šatna vypadala stejně jako normálně. Dodal jsem si odvahy a udělal krok vpřed. Teprve pak jsem si všiml zkroucené postavy v rohu. Nešlo jí vidět do obličeje, zato šlo jasně vidět, jak se otřásá vzlyky. Oddechl jsem si, že to skončilo. Žádná scéna z hororu. Všechno bylo v pořádku. Vykročil jsem do šatny. Světla zhasla, vykřikl jsem. Zase ta ohlušující rána, dveře se zavřely. Rozběhl jsem se k nim, ale kvůli mému převlečení jsem zakopl a upadl. Rozedřel jsem si loket do krve a hlava mi brněla, přesto jsem se plazil ke dveřím. Světlo nade mnou nadějně zablikalo, ovšem když jsem se podíval vzhůru, došlo mi, že zas tak nadějně ne. Poslední, co jsem viděl, bylo oslnivé světlo žárovek.

 

Očima Larryho:

Pořád jsem se v duchu smál Charlieho reakci. Poprvé v životě jsem si připadal chytřejší než on. Prý utekl… Pche… Pomalu jsem stoupal po schodech nahoru, dával jsem si dost načas. Byl jsem si na sto procent jistý, že ho nenajdeme, toho kluka jsem znal jen z vyprávění, ale podle toho, co se o něm vykládalo, mi je jasné, že když on nebude chtít, nenajdeme ho. Už jedna učitelka kvůli němu dostala vyhazov, ztratila ho v zoo a já nějak tak podvědomě tušil, že dopadneme podobně. Není o co se snažit…

Zabočil jsem do jedné prázdné učebny. Tabule byla pokreslená složitými fyzikálními veličinami, na podlaze ležela v kaluži vody zašedlá houba na umývání tabule, židle byly nerovnoměrně rozházené po učebně a plakáty na stěnách byly otrhané a pokreslené- prostě typická třída druhého stupně. Posadil jsem se za katedru a představoval si sebe jako učitele a před sebou desítky žáků hltající mé moudré výroky s nebeskou úctou. Došel jsem k tabuli, popadl ukazovátku a zamumlal:

„Tohle je značka pro kyslík,“ a ukázal na nesmyslnou míchaninu písmen a číslic.

Musel jsem se smát sám sobě, jsem tak dětinský. Vtom mi někdo poklepal na rameno. Trhl jsem sebou a pomalu se otočil. Něco měkkého mě silně udeřilo do obličeje a hlavu mi přitisklo k tabuli. Cítil jsem něco jako starého mokrého plyšáka, který mi tlačil na nos a ústa a znemožňoval mi tak dýchání, až podle pachu po křídách a hniloby jsem poznal, že jde o houbu na mytí tabule. Zuřivě jsem kopal kolem sebe, máchal rukama a snažil se si houbu odstrčit z obličeje. Na chvilku se mi to podařilo, snažil jsem se popadnout dech a otevřel jsem oči. Vyděšeně jsem zaječel, než mi pusu zase zacpala houba.

Upustil její bezvládné tělo a provinile se na ni podíval. Pořád měla ve tváři zděšení, ale sotva to bylo rozeznat, tvář měla částečně zašpiněnou krví, blond vlasy se jí barvily do červena. Otočil se a utíkal pryč, schody bral po dvou. Zastavil se až na konci chodby, ležel tam šedivý hrubý pytel. Usmál se, vyndal ruku z kapsy, ve které svíral pulzující a zakrvavené srdce. Pečlivě ho uložil na dno pytle a utáhl. Vzal za kliku.

„Tak co, Jacku, už nebudeš zlobit?“

„Ne, už budu hodný, paní učitelko.“

„To jsem ráda.“

Něžně ho pohladila po vlasech. Ruka se jí zadrhla v jeho ježatých vlasech. Překvapeně mu na tom místě rozhrnula vlasy. Z bledé kůže mu tam vyčnívaly dva malé růžky. Překvapeně vydechla a zadívala se mu do tváře. V jeho očích červeně blesklo.

Sdílejte článek

Nový komentář