Hororová povídka


Ležela na posteli a snažila se usnout. Cítila, jak tichem prázdného domu běží čas. Vteřiny se mění na minuty, a když se žena odhodlá natáhnout ruku k hodinkám na nočním stolku, zjistí, že místo domnělých pěti minut už do tmy slepě zírá dvě hodiny…
Khhhrrr…
Žena zpozorněla. Znala ten zvuk. Byl to zvuk, který se domem ozývá tisíckrát za den, ale kterému za normálních okolností nevěnuje pozornost. Byl to zvuk kroků na dřevěné podlaze.
Ozýval se z chodby nebo schodiště.
Žena ležela nehybně pod peřinou. Nohy měla skrčené a chodidla obalená ve spodní části pokrývky jako kravatu v límečku košile. Už od dětství se bála, že jí pozdě v noci ve spánku nebo při usínání někdo tiše a nenápadně zasune pod peřinu ledovou ruku a chytí ji svými úzkými jemnými prsty pevně okolo kotníku. Zbláznila by se při myšlence, že by usínala s nohou vykukující zpod peřiny.
Protože věděla, že jsou blízko.
Přízraky…
Ještě víc se přikrčila a nehty svých prstů zaryla do zmačkaného povlečení. Ležela zády ke stěně. Vykukoval jí jenom nos, aby mohla dýchat a oči, kterýma vyděšeně sledovala to málo, co jí z pokoje k vidění zbývalo. Viděla zavřené okno s nehybnými jako moře zvlněnými záclonami, viděla část protější světle modré zdi s rohem poličky a židli přisunutou k velkému psacímu stolu.
Byl to její pokoj, tak známý za denního světla a tak cizí a nepřátelský v noci. Všechno jako by se za tmy změnilo. Barva zdi už nebyla světle modrá, ale tmavě šedá a židli u psacího stolu – tu měkkou tichou společnici, tma změnila v nebezpečného živočicha, na kterého je radno nesahat.
Khhhrrr…
Khhhrrr…
Khhhrrr…
Žena sebou uvnitř opět polekaně trhla. Skrčila obočí jakoby se chtěla rozplakat, ale dávala si dobrý pozor, aby nevydala ani hlásku, aby se ani trochu nepohnula. Zase ten zvuk. Byl slyšet ze schodiště, někdo – něco, jde nahoru; někdo – něco, jde za ní…
Mohlo být kolem druhé hodiny ranní, ale ona nechtěla natáhnout ruku k hodinkám, aby se přesvědčila, zda-li je už opravdu tak pozdě. Mohly by ten pohyb spatřit a věděly by, že ještě nespí… Třeba už teď nakukují dveřmi do jejího pokoje…
Přízraky…
S trpělivými obavami čekala, kdy se její ztichlý dům rozezvoní kakofonií nejrůznějších děsivých zvuků – jako každou noc, a nábytek se dá do pohybu…
Kéž by spala, kdyby jen mohla usnout…
Šla si lehnout už v devět hodin večer, aby měla dost času, ale nešlo to…
Žena se snažila dýchat klidně a pravidelně, ale oni stejně vědí, že se bojí… Vědí, že se bojí a že ještě nespí. Že je stejně vystrašená jako všechny předešlé noci.
Sklopila oči směrem dolů. Na dveře neviděla a poslední věcí, kterou chtěla udělat, bylo odhrnout peřinu a podívat se k nim. Děsila se toho, co by v nich spatřila.
Khhhrrr…
Zvuk kroků už byl tady zase. Byl hlasitý a tak opravdový, až jí naskočila husí kůže. A přibližoval se…
Khhhrrr…
Khhhrrr…
Khhhrrr…
Nyní byl ve dveřích pokoje. Nebylo pochyb. Někdo tam stál a díval se. Srdce jí tlouklo až v krku. Cítila na své peřině nehmotnou tíhu toho pohledu, neboť nastalo ticho…

Cyril Klement se zaklonil, protáhl se, a naposledy si lokl zcela vychladlé kávy. Počítačovou myší najel na křížek v pravém horním rohu a poklepal na něj. Chcete uložit změny provedené v souboru Hororová povídka 1?
ANO.
Cyrilu Klementovi bylo padesát pět let. Byl policista a jeho povolání mu za ty desítky let svědomité zodpovědné služby vyneslo předčasný odchod do penze a slušnou policejní rentu. Byl to vysoký mohutný muž s širokými rameny, který se málokdy hrbil. Hrbil se vlastně jen při jedné činnosti a tou bylo psaní na počítači. Vždy, když se snažil svými dvěma ukazováčky něco naťukat do klávesnice (ať už to byl policejní protokol nebo rozepsaná povídka) působil roztomile neohrabaně a směšně. Pryč byla jeho rovná záda i vážená důstojnost, kterou na své okolí působil při provozování jakékoli jiné činnosti.
Nemohl si pomoct, ale bylo to tak. Při soustředění se na psaní krčil obočí, kousal si ret, bloudil jazykem po nejskrytějších místech své ústní dutiny, ohýbal si klouby svých prstů až s nechutnou hlasitostí praskaly, podupával si nohou, škrabal se ve vlasech, podpíral si hlavu a kromě toho se téměř nepředstavitelně hrbil.
Cyril Klement měl starostlivou ženu, které se jeho hrbení nelíbilo. Nahoru do jeho pracovny proto chodila nerada. Když už byla návštěva nevyhnutelná a ona stanula před těžkými dřevěnými dveřmi, klepala vždy dlouze a potichu nejen proto, aby se její muž nevylekal a mohl v klidu přerušit psaní, ale především proto, aby mu poskytla dostatek času a on se stihl narovnat…

Cyril Klement si užíval první půlrok své penze a s neskrývanou spokojeností se dal do psaní.
Psaní měl rád snad od dětství. Jednu dobu dokonce vážně uvažoval nad tím, že se jím bude živit, ale nakonec v něm zvítězil strach. Bylo sice velice idylické chtít, aby se pro něj stal koníček zároveň jeho povoláním, ale věděl, že literatura uživí velice málo spisovatelů. Existují tací, které uživí královsky, ale mnohem více je těch, kteří si svým psaním nevydělají ani papíry do tiskárny. A tak se Cyril Klement rozhodl, že svůj život povede cestou slibující větší sociální stabilitu, najde si dobře placenou obyčejnou práci a psaní zůstane jen jeho koníčkem. Koníčkem, jemuž se bude naplno věnovat, teprve až bude mít ušetřeno dost peněz a nastane ten správný čas – penze…

Cyril Klement psal hodinu a půl a začínala ho bolet záda. Znovu se protáhl a zrovna, když začínal přemýšlet nad pokračováním povídky jeho první knížky, ozvalo se za jeho zády nesmělé zaklepání. Po chvíli čekání vzal někdo váhavě za kliku a ve dveřích se objevila jeho žena.
„Můžu dál, neruším tě?“
„Nerušíš, právě jsem skončil,“ přiznal Cyril a otočil hlavu zpátky k počítači, aby ulevil svému krku.
„Budeš dnes ještě psát?“ zeptala se ho. Zavřela dveře, přišla k jeho stolu, na něž postavila proutěný podnos, a zkoumavě se zadívala na monitor se složkou Hororové povídky.
„Možná se na to po zprávách ještě podívám.“
„Pořád píšeš o té ženské v tom domě?“ chtěla vědět a opřela se rukou o opěradlo manželova křesla.
„Pořád,“ usmál se Cyril. „Blížím se pomalu ke konci. Copak jsi mi to donesla?“ Předklonil se k podnosu a zvedl utěrku, pod níž bylo několik plátků jablečného závinu.
„Pekla jsem.“ Přistoupila ke krbu v rohu podkrovní místnosti, kde sotva plápolal malý skomírající plamínek. „Proč si nepřiložíš?“ zeptala se a vhodila do chladnoucí výhně z úhledně navršené hromádky, pár polínek. „Už tu zase začíná být zima. Venku je dvacet dva stupňů pod nulou. Takový mráz prý nebyl padesát let a má to být horší. A ty si ani nezatopíš… Místo toho tu sedíš ve třech svetrech. Já ti sem nahoru pořád nebudu chodit přikládat.“
„Vždyť to po tobě nikdo nechce, zrovna jsem se chystal přiložit,“ zalhal Cyril. Zakousnul se do závinu a usrkl horkého kafe. „Chceš přečíst, co sem napsal?“
Pohlédla na hodinky. „Za půl hodiny jsou zprávy.“
„To stihnu, není toho tolik a pak se půjdeme dívat.“
Žena Cyrila Klementa přikývla a posadila se do křesla pod střešní okýnko, za jehož mrazivou výzdobou byla vidět tmavnoucí jasná obloha. Cyril mezitím otevřel textový soubor se svou povídkou a dal se do čtení.

„Tak co na to říkáš, je to strašidelný?“ zeptal se své ženy poté, co dočetl.
„Jo, je,“ odpověděla. „Už víš, jak to skončí?“
„Vím jen, že ji nechám umřít,“ řekl Cyril.
„Ty ji necháš umřít?“
„Jo nechám,“ tetelil se blahem. „Připadá mi to jako moje povinnost, když píšu hororovou povídku. Jen ještě nevím, jak.“
Cyril se podíval dlouhým tázavým pohledem na svoji ženu, která povytáhla obočí a překvapeně na něj zamrkala. „Chceš po mě, abych ti navrhla, jak má umřít?“
Usmál se. „Jo, zkus na něco přijít.“
Cyril velice rád diskutoval o své tvorbě. Z celého svého psaní se nejvíce těšil právě na to. Těšil se, až se nad tím, co píše, někdo jiný zamyslí a řekne mu svůj názor. Dalo by se říct, že to bylo hlavním důvodem, proč se k psaní vrátil.
Jediným čtenářem Cyrilových prvotních literárních výtvorů byla v dětství jeho maminka. Ta ale při čtení vždy spolehlivě usínala. Pokud jeho povídku dočetla až dokonce aniž by zívla, věděl Cyril bezpečně, že je bezchybná…  
Prvního skutečně věrného čtenáře ale našel teprve poté, co se oženil. Jeho žena četla ráda, při čtení neusínala a byla vděčným diskusním partnerem. Cyril ji za to miloval a uvědomoval si, že vlastně píše pro ni…
„Mohla by spadnout z okna,“ navrhla.
„To jo, ale bydlí ve druhém patře. Nemyslím si, že by pro ni pád z tak malé výšky mohl být smrtelný. A navíc to není nic originálního,“ dumal rozmrzele. Uvnitř jeho těla se mu ale rozlévala hřejivá spokojenost.
„Co kdyby třeba spadla ze schodů? Ne, to ne… Nebo by se třeba mohla otrávit prášky na spaní, protože bude chtít celé to noční šílenství zaspat. Víš, jak jsi psal, že v noci nemůže usnout a v práci je pak druhý den celá ospalá. Nebo co… Co kdyby ji ty přízraky udusily peřinou?“ Na chvíli se zamyslela: „A to ji chceš nechat umřít už tuhle noc?“
„Jo,“ řekl Cyril.
Chvíli oba nepřítomně zírali kamsi k podlaze a přemýšleli.
„Vytiskni mi tu poslední část. Ještě jednou si to celé přečtu,“ řekla jeho žena, vstala a usmála se. „Máš to moc hezký, ale já se jdu teď dolů dívat na zprávy. Přijď tam za mnou, až to vytiskneš, a nezapomeň vzít ten podnos.“
„Dobře, lásko. Víš, že mám tu nejlepší čtenářku na světě?“
Přitáhl si ji a políbil ji.

Když skončily hlavní zprávy, zvedl se Cyril z křesla s úmyslem jít do sklepa a přinést šťávu.
„Počkej ještě na počasí,“ chytila ho za ruku jeho žena.
„Furt bude zima,“ oznámil jí Cyril s podrážděnou netrpělivostí v hlase a posadil se zpět.
„Už u nás kvůli mrazům zemřelo třicet lidí. Hlavně bezdomovců. Chudáci… Je strašný nemít kam jít, když je venku takové počasí.“
Cyril věděl že spousta bezdomovců se na ulici nedostalo svou vlastní vinou a proto spolknul poznámku, že si za to mohou sami. Třeba je mezi nimi i někdo, kdo se v mládí rozhodl stát spisovatelem, obětoval pro svůj sen všechno a ono to nevyšlo… S klidným srdcem se uvelebil na měkkém gauči ve vytopeném obývacím pokoji jejich velkého rodinného domu, objal svoji ženu a uvolněně si oddychl.
On si vybral správně…
V televizi se objevila příjemná usměvavá moderátorka s kulichem na hlavě a pruhovaném fialovo-bílém svetru, který jí přiléhavě obepínal tělo. Dvě velké chundelaté bambule jí visely z každé strany vlněné čepice a bimbaly se těsně pod pravidelnými zakulacenými oblinami jejích ňader.
„Dobrý den, vítám vás u předpovědi počasí,“ usmála se rosnička. „Celé naše území je stále pod nadvládou mrazivého sibiřského proudění, které zasahuje dokonce i k našim jižním sousedům. Proto se teple oblékejte a ven vycházejte raději jen na krátkou dobu.“
Cyril si povzdychl – ani pořádně nevěděl proč, a zakroutil hlavou.
„Povrch většiny vozovek stále namrzá, proto by se měli motoristé vyhýbat vyšším oblastem a jezdit opatrně. Od poloh s nadmořskou výškou 500 metrů očekáváme sněžení po celou noc. Na horách napadne patnáct až dvacet centimetrů nového sněhu.“
Obrazovka potemněla a za moderátorkou se objevila noční mapa republiky. Na části území, kde leželo město, ve kterém Cyril se svou ženou bydleli, svítilo jedno z nejnižších čísel s označením noční teploty, -33°C.
Cyril svoji ženu neohrabaně objal, a aniž přestal sledovat televizi, jí dal pusu do vlasů. Byl najednou celý nervózní.
„Děje se něco?“ zeptala se.
„Ale nic, víš mám… jen takový divný pocit. To přejde.“
Žena na něj ještě chvíli znepokojivě hleděla, ale poté se její oči opět stočily k obrazovce.
„Teploty přes noc poklesnou na některých místech až pod třicet stupňů celsia,“ řekla moderátorka a nataženými prsty na imaginární mapě zakroužila okolo čísla -33°C.
Cyril se zamračil. Nebyl vůbec nadšený, že musí být nejnižší teplota zrovna u něj. Z neznámého důvodu ho náhle začaly přepadat zneklidňující obavy. Nervózně si poposedl a začal si poklepávat nohou.
„V průběhu dne vystoupí teplota jen výjimečně nad -20°C. Sibiřský proud bude naše území ovlivňovat i po zbytek týdne. Očekává se, že dokonce padne stoletý teplotní rekord… Tolik předpověď počasí. Přeji vám krásný ničím nerušený sobotní večer.“
„Slyšíš to?“ zeptala se Cyrila jeho žena.
„Je to strašný,“ prohodil Cyril. Uvolněně cítil, jak z něho neodůvodnitelná nervozita pozvolna vyprchává.
„Stačí, když jdu ven pro dřevo do krbu,“ poznamenala jeho žena. „Než naplním koš, tak mám ruce promrzlý na kost.“
Cyril se otřásl a naprázdno polkl. Vracelo se to…
„Nechceš si vzít po víkendu volno?“ zeptal se mírně roztřeseným hlasem. Jeho žena pracovala na částečný úvazek jako vychovatelka v mateřské škole. Každou středu, čtvrtek a pátek na odpoledne dojížděla na druhý konec města. Z nějakého neznámého důvodu mu najednou záleželo na tom, aby nechodila ven.
„I kdybych chtěla, nemůžu. Dvě kolegyně jsou nemocné. Poprosily nás, abychom si rozdělily jejich směny.“
„Prosím tě, neber si žádné.“ Jeho pohled byl vystrašený. Připadalo mu, že by měl svou ženu varovat. Ale před čím?
„Proč prosím tě? Vážně ti nic není? Vypadáš nějak… vyděšeně. Možná si vezmu jednou nebo dvakrát dopolední. V pondělí a úterý ale nikam nejdu. Neboj.“
Cyril si povzdechl: „Promiň. Trochu mě bolí hlava.“
„Tak se napij, mám pro tu šťávu skočit já?“
„Ne, půjdu já.“ Cyrilovi chvíli trvalo, než se usmál. „Klidně běž do té práce, jen prosím tě… buď opatrná.“
„Neboj miláčku. Pěkně si s dětmi zatopíme a zalezeme po obědě do peřin. Budu v bezpečí.“
Vstal. Chvíli čekal, zda se mu nezatočí hlava, ale zdálo se, že nepříjemný stav už zmizel. Zamířil do síně, odemkl dveře a sešel po schodech dolů do garáže. Od úst mu stoupala hustá pára a on si při tom vzpomněl na hlavní hrdinku své povídky. Věděl, že i té bude za chvíli zima. Až se v pokoji, kde leží schoulená pod peřinou, ochladí… Musel se usmát, zcela jistě byl ten nepříjemný pocit v obýváku vyvolán tím, že si dal nevědomky do souvislosti venkovní mráz s dějem jeho povídky. Zdálo se mu, že je dobře, když u něj povídka vyvolává nepříjemné pocity a on na ni podvědomě myslí. Je to koneckonců hororová povídka… A je to výborná hororová povídka, pomyslel si pyšně. Jeho maminka by ji jistě dočetla bez mrknutí oka…
A najednou pocítil silnou touhu být nahoře ve své pracovně. Zatopit si v krbu a ponořit se před spaním alespoň na chvíli do svého příběhu.
Stiskl ledovou kliku sklepní místnosti a rozsvítil světlo. Žárovka osvítila prostor chladným mdlým světlem. Místnost byla temnější než obvykle, neboť Cyril před týdnem, kdy mrazy propukly, zakryl malá sklepní okýnka silnými polystyrenovými deskami. Přihnul se, zašátral prsty v druhé polici od země a vytáhl jednu sklenici se sytě červenou domácí malinovou šťávou.
Narovnal se a otřásl se zimou, která mu začínala zalézat pod svetr. Zima se nestydí… pomyslel si s neobvyklou vážností.
Když konečně seděl v pracovně ve svém pohodlném křesle a dotkl se dnes naposledy klávesnice počítače, bylo tři čtvrtě na devět. Věděl, že jeho manželka právě za tlumených zvuků televize s tužkou v ruce znovu pročítá jeho nedokončenou povídku a snad už se jí v hlavě rýsuje nejlepší způsob smrti hlavní hrdinky.
Usmál se. Bylo příjemné vědět, že jeho práce není zbytečná. Bylo příjemné těšit se na to, co jeho žena vymyslí…
Cyril Klement otevřel textový dokument s názvem Hororová povídka 1, nahrbil se nad klávesnicí jako šachista soustředící se nad rozhodujícím tahem a dal se do psaní.             
 
Pokoj byl obdélníkový a malý. Postel stála v jeho rohu – hned vedle okna, a byla ode dveří vzdálená dva, možná tři metry. Žena se na posteli krčila jako člověk, kterému je velká zima. A pak si uvědomila, že se v pokoji skutečně ochladilo. Od pusy jí začala stoupat hustá pára.
Stále bez pohnutí ležela pod ochranným krytem peřiny, která ji dodávala čím dál tím víc slábnoucí pocit bezpečí.
Dosud ji nic nepřinutilo k tomu, aby se pohnula, aby odkopla peřinu a aby se zavřenýma očima a rukama chránícíma si hlavu co nejrychleji utekla z pokoje, seběhla schody do jídelny, prolétla kuchyní, rozrazila zadní dveře a vyběhla ven.
Dosud ne…
Cítila vzrůstající napětí, jako když ve scéně filmu, kde hlavní hrdina otevírá ve velkém strašidelném domě jedny dveře po druhých, hraje tichá tichounká zlověstná melodie a vy víte, že se za chvíli nepředstavitelným způsobem vylekáte. Až otevře ty správné dveře a tichá melodie se ztratí v náhlém ostrém zvuku připomínajícím pád kovového hrnce na kuchyňskou dlažbu.
Žena se bála dokonce i mrknout, aby se takto nepředstavitelným způsobem nevylekala poté, co by oči zase otevřela. Mohl by se před ní za tak krátkou chvíli kdosi – cosi, objevit. A ona věděla, že by to nemusel být příjemný pohled…
Khhhrrr…
Žena se začala celá neovladatelně třást, jako kdyby vyšla z vyhřáté restaurace ven do mrazivé zimy. Začala zrychleně dýchat – obláčky páry se zmenšily, ale objevovaly se rychleji.
Byly v pokoji.
Khhhrrr…
Další krok. Pomalý a hlasitý. Mířil k její posteli. Žena uslzenýma očima pátravě zkoumala protější zeď a peřinu si k obličeji tiskla tak silně, jak jen mohla. Všimla si, že záclona v okně se malinko zavlnila. Jen neznatelně, jako když kolem ní někdo pomalým krokem projde. Žena zvedla oči a zaostřila na okenní sklo, kde se velmi nejasně odrážel celý tmavý pokoj.
Khhhrrr…
Neznámý přízrak už musel stát u nohou postele. Žena věděla, že se stačí jen sehnout, sáhnout pod peřinu, svou studenou měkkou rukou nahmatat skrčené nohy a…
Neustále ostřila na okenní sklo. Zpočátku se jí zdálo, že nic nevidí, ale pak se jí srdce zastavilo hrůzou…
Khhhrrr…

„Mám to,“ řekla Cyrilovi jeho žena, když k ní pozdě v noci vklouzl do postele.
„Ty ještě nespíš, miláčku?“
„Ne, dívala jsem se na jeden film. Ale předtím jsem znovu přečetla celou tvoji povídku a mám to! Už vím, jak umře!“ Cyrilova žena mezi prsty sevřela několik ohmataných potištěných papírů, s nezvyklou razancí jimi zašermovala ve vzduchu a opět je položila.
„Tak povídej, jsem zvědavý,“ vyzval ji Cyril.
„Víš, jak v úvodu píšeš, že bydlí v bytě nad skladištěm s velkými mrazírenskými místnostmi, kde se skladuje zvěřina, třeba ti čerstvě zastřelení mufloni, kanci, srnci…, prostě maso určené ke zpracování.“
„No…“
„Napadlo mě, že by ji tam ty přízraky mohly zahnat a ona by tam do rána umrzla!“
Cyril chvíli jen neurčitě hleděl před sebe. Slova jeho ženy v něm vyvolala tutéž nevolnost, která se objevila během předpovědi počasí.
„U – umrznout?“ zakoktal.
„Jo, co na to říkáš? Mě se to zdá jako dobrý nápad.“
Samozřejmě už nad touto variantou sám přemýšlel. Byla jednou ze stovek možností, nad nimiž uvažoval, ale když to poprvé slyšel nahlas… umrznout… Po těle se mu rozhostil neblahý pocit.
„Myslel jsem, že by mohla umřít třeba nějak jinak,“ zkusil to, i když už teď s bezpečnou jistotou věděl, že ji nechá umrznout. Chtěl jen vědět, jak moc si jeho žena za tím nápadem stojí. „Víš, krvavěji. Že by ji ty přízraky třeba mohly rozsápat nebo rozřezat…“
„To je smrt hlavního hrdiny jak z béčkového hororu,“ oponovala mu a on musel přikývnout. „Nech ji zmrznout. Rozepiš se pořádně o jejích pocitech, to umíš. Vžij se do ní. Popiš co prožívá, když zjistí, že dveře nejdou otevřít a že teplota uvnitř je třeba -28°C a ona ví, že se nedožije rána. Napiš, jak tam bloudí mezi těmi pověšenými zmrzlými vykuchanými zvířaty a hledá nějaký jiný východ, ale žádný tam není. Dojde jí, že nemá naději na záchranu. A pak…“
Cyril s děsivým údivem pozoroval s jakým zanícením připomínající mu téměř posedlost, jeho žena popisuje závěr povídky, až cítil, jak se mu na zádech ježí chloupky.
„A pak si všimne toho teploměru. Bude podlouhlý a celý bílý, s modrými číslicemi označujícími teplotu. Ale ty číslice nebudou modré jako voda, budou modré jako led… Bude to pro ni utrpení vidět to… chápeš?“
Cyril to chápal. Teď, když to slyšel, byl přesvědčen, že přesně takovou smrtí nechá svoji hrdinku umřít. Tichou a pomalou. V duchu si představoval její zoufalost a slzy, které se jí na modrající tváři budou měnit v kousky ledu. Tlumeně slyšel, jak zlé přízraky za zavřenými dveřmi hýbají s nábytkem, převracejí židle, rozbíjejí nádobí a zrcadla. Cítil jejich zlostnou radost.
Cítil to a toužil to napsat.
„A pak si všimne sytě rudého lihu v trubici,“ pokračovala jeho žena, „a s hrůzou bude sledovat, jak pomalu klesá. Pomalu… dílek po dílku, níž a níž. A ona tam bude přikrčeně stát v noční košili, bude se klepat a sledovat, jak líh mizí v baňce. -20°C, -30°C, -40°C, -50°C. A po celou tu dobu, co bude sledovat ten teploměr, bude neustále myslet na to, co všechno ví o smrti umrznutím. Napiš, že někde slyšela, jak mráz zpočátku bolí a po čase, že bolet přestane. Napiš, že slyšela, že člověk těsně před umrznutím cítí teplo a zemře ve spánku poté, co se mu v krvi utvoří malinké ledové krystalky, které mu ucpou srdce… Musí z toho být patrné, že o smrti umrznutím něco ví. Musí být vidět, že se bojí. Protože člověk se bojí tím víc, čím konkrétnější je jeho představa o tom, co ho čeká.“ 
Cyril viděl celou scénu před očima naprosto živě. Jen ji napsat. Měl chuť vstát, jít do pracovny a dopsat svoji povídku ještě teď. Už nebylo pochyb. Nepříjemné pocity při předpovědi počasí. Stísněná nervozita ve vymrzlém sklepě. Strach o ženu, která musí jít ven do zimy, aby se dostala do práce. Celé to byla jen neurčitá předzvěst konce jeho povídky. Nic víc. Už jen fakt, že venku řádí nejhorší zima za posledních sto let přímo sváděla k tomu, aby tento nápad využil.
Byl přesvědčen, že kráčí po správně cestě.
Cyril věděl, že pokud kdy spisovatelé cítí přímo fyzické jiskření, když vědí, že kápli na něco velkého, jisto jistě ono jiskření právě teď, v jedenáct hodin v noci v posteli, cítí také.
„Tak co na to říkáš?“ zeptala se a Cyril v jejím hlase cítil touhu po ujištění, že to tak skutečně napíše.
Napíšeš to tak, že ano?
„Je to skvělý nápad. Určitě to tak napíšu. Spolehni se,“ řekl nakonec a jeho žena se usmála.
„To je dobře. Víš, něco mi říká, že tak to má být. Vidím to jako nezvratný osud té povídky. Když si to představuji cítím… něco zvláštního…“
Cyril zhasnul lampičku a zachumlal se do peřiny.
Tu noc trvalo ještě dlouho než usnul. 

Byla poslední lednová neděle. Cyril Klement snídal v kuchyni se svou ženou a těšil se, až se ve své pracovně pustí do psaní.
„Budu psát asi hned po snídani,“ oznámil jí.
Poznala na něm jeho netrpělivost. „A skončí to tak, že umrzne v tom obrovským mrazáku?“ zeptala se, jako kdyby měla strach, že si to přes noc rozmyslel.
„Jo, přesně tak,“ potvrdil a ukousnul si rohlíku s máslem a marmeládou.
„Už se těším, až to dopíšeš a já si to přečtu.“
Cyril se malinko začervenal. Byl šťastný.
Když vstával od stolu, připomněla mu jeho žena, aby si v pracovně zatopil. Ledabyle přikývl.
Ještě ani neotevřel textový soubor a ve dveřích se objevila jeho žena. Opatrně mu položila na stůl kouřící hrnek kávy a zatopila v krbu.
„Já věděla, že to neuděláš, ty rošťáku,“ pošeptala mu do ucha a odešla ke dveřím. Cyril nakonec uznal, že má pravdu. Uvědomil si, o čem chce psát a vytopený pokoj mu už připadal mnohem snesitelnější.
Sundal si jeden svetr, usrkl horké kávy, uvolněně se nahrbil a začal psát.    
  
Viděla to… Ale co? Těsně před tím, než se její víčka silně přitiskla k sobě, takže připomínala malinké úzké v okolí zvrásněné zářezy ve tváři, viděla… stín. Černý stín ve tvaru lidské postavy. Odrážel se v okenní tabulce jako bezedná díra do země. Jako černý vlhký hrob…
Oči měla stále křečovitě zavřené. Dole na stehně ucítila teplé vlhko. Počůrala se…
A pak spodní okraj peřiny, pod níž měla nohy, nepatrně ztěžkl, jako by se jej snažil někdo uchopit. Peřina se začala pozvolna nadzvedávat – chodidel se dotkl chladný noční vzduch.
Skrčila nohy až pod bradu. Začala zrychleně dýchat, jako člověk po stometrovém sprintu. Připravovala se.
Peřina stoupala stále výš. Černý stín pomalu, velmi pomalu obnažoval její kroutící se prsty, kotníky, lýtka…
Vyrazila.
Napnula svaly a skutálela se z postele na tvrdou zem. Narazila si při tom pravé koleno s loktem, ale na bolest nehleděla. Teď záleželo na rychlosti.
Přikrčeně s rukama chránícíma si obličej vyběhla z pokoje. Slyšela, že kroky vyrazily za ní.
Běžela poslepu, protože nechtěla nic vidět. Připadalo jí, že probíhá dlouhou strojní dílnou, kde v plném provozu pracují hlasité stroje. Slyšela zvuky a hlasy, vycházející ze zdí. Slyšela šoupání posunujícího se nábytku dole v jídelně, ale přes veškerý randál jasně slyšela i kroky, svého pronásledovatele.
Ječela hrůzou. Připadalo jí, že běží závod o svůj život. Vždy ho zatím vyhrála, ale teď jakoby se černý stín nehodlal vzdát.
Seběhla schody a hnala se kolem kuchyně, kde se neustále rozsvěcelo a zhášelo hlavní světlo. Mířila k zadním dveřím. Ty každý večer nechávala otevřené, aby měla cestu úniku.
Nyní byly zamčené…
Vždyť je přece kontrolovala… Ocitla se ve slepé uličce. Po levé ruce měla velké kovové dveře od mrazicí místnosti.
Zaváhala.
Na začátku chodby se objevil černý stín. Nespěchal, jako by věděl, že nemusí…
Byl to strašný pohled. Tvář jí ovanul mrtvolný chlad. 
Zkusila vzít za kliku, která připomínala závoru. Věděla, že bude zamknuto, ale musela to zkusit. Dveře se k jejímu údivu ztěžka otevřely. V žene se opět rozhořel plamínek naděje. Vběhla dovnitř a vší silou za sebou zabouchla.
Udělala v naprosté tmě dva rychlé nejisté kroky a poté zkameněla.
Poslouchala. Slyšela kroky. Dostaly se až přede dveře, kde utichly.
Pak se ozvalo cvaknutí zámku… 

Cyril si po sobě znovu přečetl vše, co napsal, a vítězoslavně se usmál. Připadal si jako tenista chystající se na podání, který po několika hodinové bitvě ví, že mu k vítězství v zápase stačí uhrát jeden míček.
Po celou dlouho dobu psaní své povídky si připadal, jako kdyby pracně pírko po pírku naplňoval polštáře a ty pak kupil na velkou hromadu, aby do nich nakonec mohl skočit.
Zbýval mu už dopsat jen závěr. Cítil, že do dortu, který po několik týdnů tvořil, už stačí jen zapíchnout svíčky.
Psaní závěru, při kterém bude popisovat smrt své hlavní hrdinky, si schová na večer. Nebude nic uspěchávat. Cítil, že tvůrčí atmosféra pro tuto chvíli vyprchala.
Bylo půl dvanácté.
Povídku uložil a s pocitem dobře odvedené práce se šel dolů podívat, jak je jeho žena daleko s obědem.

„Tak jak to pokračuje?“ zajímala se, když k ní přistoupil a zlehka ji políbil na krk.
„Už je v mrazáku,“ řekl Cyril se zlomyslnou škodolibostí.
„Budeš psát zase večer?“
„Určitě. Chci to dneska dopsat.“
„Mohli bychom odpoledne zajet nakoupit. Co ty na to?“ zeptala se, zatímco míchala s bublající omáčkou.
„Dobře,“ souhlasil Cyril. Nabral si trochu omáčky na vařečku, přiložil ji k ústům a srknul: „Au! Je to horký.“
„To víš, že když se z toho kouří, nebude to ledový, miláčku,“ zasmála se jeho žena, zatímco si hřbetem ruky tiskl popálený ret. „Jsi z té svojí povídky úplně popletený. Celý dopoledne přemýšlíš nad tím, jak jen tu svou ženskou dostaneš do mrazáku, kde je všechno zmrzlý na kost, až jsi zapomněl, že vařící věci pálí.“
Cyril se usmál. Ret už ho nebolel. Pohladil svoji ženu po zádech. „Je to výborný.“

Bylo půl šesté. Vrátili se z města a urovnali nákup. Cyril poté zalezl na hodinu do vany. Neustále si labužnicky připouštěl horkou vodu, až v koupelně přes oblaka páry skoro nebylo vidět a přemýšlel nad koncem své povídky. Z myšlenek ho vyrušilo zaklepání jeho ženy: „Nespíš tam prosím tě? Taky bych se ráda vykoupala!“
„Potřeboval jsem se zahřát,“ oznámil jí, když vycházel z kouřících dveří. V obličeji byl červený jako selátko. „Napusť si pořádně horkou, po těch dnešních nákupech je potřeba se zahřát. Venku byla přímo pekelná zima. Divím se, že nás auto někde nezradilo.“ Cyril se zamyslel. „Dívala ses na předpověď? Kolik má být v noci?“
„Třicet pět pod nulou u nás, jinak okolo třiceti.“
„Zatracený počasí,“ ulevil si Cyril. Zase ten nejistý svíravý pocit… „Takový mrazy nejsou normální. Příroda si dělá co chce. Už aby se vrátila normální zima,“ zabrumlal. „Budu nahoře v pracovně.“
„Dobře miláčku, zatop si v krbu. Mělo by tam být ještě nějaký dřevo.“

Cyril si v kuchyni uvařil kávu, vysypal si na talířek pytlík sušenek a pohlédl na digitální čas. Bylo 20:07.
Z koupelny slyšel, že jeho žena zastavila vodu.
Vystoupal po schodech do své podkrovní vymrzlé pracovny a zbývajícími čtyřmi polínky zatopil v krbu. Za chvíli už mu bylo teplo. Spokojeně si zahříval dlaně, sledoval plápolající plameny a poslouchal tiše praskající dřevo. Poté usedl ke svému stolu, zapnul počítač a začal psát.   

Krčila se ve své tenoulinké noční košili v naprosté tmě za zavřenými dveřmi místnosti, ve které na hácích visela mrtvá zvířata. Věděla o nich, ale neviděla je. A stejně tak neviděla ani hustou páru stoupající jí od úst.
Udělala další krok a vrazila do boku visícího srnce, který se rozhoupal.
Z hrdla se jí vydral výkřik. „Je to jen zvíře, jen zvíře…“ snažila se uklidnit. „Jsi zavřená v mrazáku, kde skladují zvířata určená ke zpracování, uklidni se,“ rozkazovala si polohlasně a drkotala přitom zuby. Pak si ale uvědomila, že na předešlé větě nic uklidňujícího není. Je zavřená v mrazáku, do rána zbývá dlouhá doba a přízraky ji tu zamknuly. Není šance dostat se ven, není šance se zahřát. Poslepu se přesunula ke dveřím. Nahmatala kliku.
Dveře se ale ani nehnuly.
Došlo jí, že je tu uvězněná, došlo jí, že tu do rána zmrzne…

Cyrilova žena dokončila koupel a začala si sušit vlasy. Poté došla do kuchyně a pohlédla na hodiny. Bylo 20:35.
Vystoupala po schodech před dveře Cyrilovy pracovny a zaklepala.
„Jé, ty tu máš teploučko,“ řekla, když vstoupila.
Cyrilovi se moc nelíbilo, že ho vyrušila uprostřed práce, neboť se právě dostal do onoho povznášejícího stavu, kdy prsty nestíhaly zapisovat přicházející slova.
„Jo, zatopil jsem.“ V jeho hlase byla cítit netrpělivost.
„Nebudu tě rušit,“ pohladila ho po rameni a přešla ke krbu. V koši už nebylo žádné dřevo. Vzala ho do náruče: „Dojdu ven pro dřevo.“
Cyril už zase psal. Upřeně sledoval své dva křečovitě narovnané prsty a občas mrknul na monitor. Poznámka jeho ženy mu z hlavy zmizela stejně rychle jako kouř ze sfouknuté svíčky.
„Za chvíli jsem tady…“
Cyril neurčitě zamručel. Ani se na ni nepodíval. Když uslyšel tiché klapnutí dveří, ponořil se s nebývalým soustředěním zpět do své práce.

Cyrilova žena položila proutěný koš v kuchyni na keramickou dlažbu. Byla stále v županu. Vešla do ložnice a oblékla si tričko, tepláky a ponožky. Vrátila se pro koš a sešla po schodech dolů do sklepa. Tam z věšáku sundala starou zimní bundu. Uvědomila si, že je venku zcela jistě kolem -25°C – možná víc, a chvíli uvažovala, zda-li by si neměla ještě skočit pro svetr. Také si připomněla, že je po koupeli a má stále trochu mokré vlasy.
Stála tam v pološeru, nazutá do starých venkovních bot se sešlapanými patami, a váhala. Pak si ale pomyslela, že jí zaplnění koše potrvá maximálně minutu. S cestou tam a zpět minutu a půl.
Pokračovala po staré prošlapané linoleové podlaze okolo plynového kotle, otevřela zadní dveře vedoucí do mrazivé noci a vyšla ven.
Když se poprvé nadechla ledového vzduchu, zakuckala se. Byla opravdu velká zima. Přikrčeně se rozhlédla po ztichlé zahradě, kterou ozařovala světla z kuchyňského okna a obýváku. Na louku za domem nedosáhla.
Šoupala nohama po zledovatělé cestičce podél stěny domu. Stála tam vysoká hradba dlouhých železných lešenářských trubek, které Cyril v sezóně půjčoval menším stavebním firmám. Trubky ve tmě vypadaly jako obrovské stehenní kosti narovnané na sebe do jakéhosi vysokého válečného zátarasu. Náhle se jí v hlavě objevila vzpomínka na kostnici v Kutné Hoře, kterou s rodiči v dětství navštívila. Všude byly kosti – dlouhé, krátké, ploché. A těch lebek… Lustry, náhrdelníky, výzdoba stěn, a nekonečné množství prapodivných útvarů – kvádrů a pyramid… Záhrobní morbidní krása, pomyslela si. Tehdy poprvé si uvědomila, že není nesmrtelná, ani nikterak výjimečná, uvědomila si – snad poprvé, že vše, co po ní jednou zůstane, bude jen pár nechutných vybělených kostí…
Po vyběhnutí tří dřevěných schůdků zamířila za roh. Ve stínu u zdi leželo naštípané dřevo.
Položila koš na zem a holýma rukama do něj dřevo začala skládat. Pracovala rychle. Mráz jí už začal zalézat pod bundu a rukávy ji na holé kůži studily. Rychle zvedla pár polínek, které spadly na zem, a spěchala zpátky.
Seběhla schůdky, udělala dva rychlé kroky a pak… Možná se chtěla sklouznout, aby ušetřila krok, určitě se ale nechtěla sklouznout tak moc. Noha jí na hladké sešlapané podrážce podjela a ona upadla. Udeřila přímo do vysoké hromady lešenářských trubek a ty se s kovovým skřípotem zakymácely. Chvíli to vypadalo, jakoby se rozhodovaly, mají-li na ni spadnout nebo ne. Nakonec se ale s ohromným řevem zřítily.
Vykřikla a pak zaúpěla bolestí. Zjistila, že se nemůže pohnout. Dlouhé chladné ocelové kosti ji pevně držely a nehodlaly ji pustit.

Střešní okno svítilo do tmavé mrazivé noci. Z výšky vypadalo jako zapomenutá, na zem spadlá sestřička milionů třpytících se hvězd. Za ním bylo teplo a útulno. V papučích tam u stolu seděl shrbený pán s šedinami ve vlasech a soustředěně cosi neustále klepal do klávesnice. Před malou chvílí si oblékl třetí svetr, protože mu začínala být zima. Oheň v krbu dohasínal a zpola vypitá káva po jeho levé ruce dávno vychladla.
Cyril nehleděl na to kolik je hodin. Nebylo mu divné, že se jeho žena ještě nevrátila z venku a nepřiložila do krbu, jak slíbila. Byl natolik ponořen do svého příběhu, že hlasitý zvuk bortícího se a skřípajícího železa vůbec nezaregistroval. Pod rukama mu právě umírala jeho hlavní hrdinka a on si s nepopsatelným vzrušením představoval, že je to skutečný člověk. Z masa a kostí, který je mu oddán na pospas. Že právě píše o smrti někoho reálného.
S nonšalantní noblesou popisoval její pocity. To přeci umíš… vzpomněl si na slova své ženy. A on věděl, že je to pravda…         

Žena v naprosté tmě dřepěla na podlaze. Zuby o sebe drkotaly tak silně, až jí bylo divné, že se dosud nerozdrtily.
To všechno ty zlé přízraky, které ji každou noc navštěvovaly. Byly noci, kdy si jí všímaly více, byly noci, kdy skoro vůbec, ale pokaždé jí byly blízko.
Ale ona s tím nic neudělala. Proč taky? Byla na to zvyklá… Přízraky ji totiž provázely celý život. Byly stále s ní, už od dětství; její prokletí, nedobrovolný cejch, které jí vypálil osud. Neustále ji doprovázely. Cestovaly s ní. Stěhovaly se tam kam ona – od místa k místu. A nakonec ji dostaly…
Ženě hlava klesla do dlaní a začala plakat.
A pak někdo rozsvítil…       
Místnost zaplavila záře jasného světla. Žena se na okamžik přestala třást. S přivřenýma očima se rozhlédla kolem sebe. Na bílé dlaždicové podlaze ležela zmrzlá těla zastřelených zvířat. Nejvíce jich však viselo na hácích. Třicetikilová prasata, srnci a bažanti.
Viděla kolem sebe smrt. Věděla, že bude do rána jen dalším mrtvým zvířetem…
A pak si všimla toho teploměru – byl podlouhlý a celý bílý s modrými číslicemi, které ale nebyly modré jako voda. Byly modré jako led. Zmrzlými prsty se pokusila setřít námrazu, ale nakonec ji musela seškrábat nehty. Ústa jí poklesla v tichém zděšení.
Bylo -28°C.

Cyril se protáhl. Jde mu to moc dobře. I ten nápad jeho ženy s podlouhlým bílým teploměrem do jeho příběhu zapadl jako klíč do zámku. Jeho závěr byl hororový, děsivý a čtivý… Cyril věděl, že přesně takový ho chtěl napsat.
Navíc jeho příběh působil reálně.
Zatraceně reálně…

Žena Cyrila Klementa ležela na cestičce pod metráky těžkých lešenářských trubek. Od pasu dolů se nemohla hýbat. Mokré vlasy jí přimrzaly ke zledovatělé zemi a ona volala. Křičela z plných plic: „Cyrilééé! Cyrilééé! Slyšíš měéé…!“
Ale Cyril ji neslyšel. Ve svých myšlenkách byl zavřený v mrazáku s hlavní hrdinkou své povídky a volání jeho ženy pro něj bylo jen vzdáleným svistem mrazivého únorového větru.
Volala o pomoc dobrou minutu a teď vyčerpaně oddechovala. Ležela nepohodlně na pravém boku, který si spolu s loktem narazila.
Zaklonila hlavu a dala se do pláče, neboť jí to došlo…
Došlo jí, že její muž právě píše o smrti umrznutím, že to ona mu vnukla ten nápad.
Napadlo mě, že by tam do rána mohla umrznout… To byla přeci její slova.
Přestávala cítit prsty. Chlad zmrzlé země jí pronikl až ke kostem.
A minuty plynuly…
Popiš co prožívá, když zjistí, že se nedožije rána… Kdyby to jen tušila… Najednou jí začalo docházet, že to ona se ve skutečnosti nedožije rána.
Do rána zmrzne. Cyril ji nevysvobodí, protože je právě zabraný do psaní. Myslí si, že si šla lehnout, nebo se dívá na televizi, je mu to jedno… Není mu divné, že se dlouho nevrací, i když přeci slíbila, že se vrátí za chvíli. Je jí nesmírně vděčný za to, že se za jeho zády neozývá nepříjemné vlezlé klepání…

Ta představa byla tak absurdní, že jí nemohla uvěřit. Její muž právě teď popisuje pocity ženy odsouzené k pomalé smrti mrazem…
Popisuje její pocity.
Hlavní hrdinka povídky, které Cyril nedal jméno, jí nyní připadala bližší…
Uvědomila si, že je právě nechává umrznout obě dvě…

Všimla si sytě rudého lihu a s hrůzou sledovala, jak teplota klesá: -30°C, několik sekund zdánlivého klidu, -31°C.
S přikrčeným obočím sledovala mizející líh a z očí jí začaly téct slzy. Slzy se na jejích modrajících tvářích měnily v kousky ledu. Nervózně si olízla rty, ale i sliny ihned zmrzly.
-35°C, -36°C, -37°C…
Přemýšlela, jak dlouho je tu už zavřená. Pět, deset minut? Jak dlouho trvá, než přestane mít cit v prstech, jak dlouho potrvá než ji… je vůbec možné, aby ji zamrzl vlhký povrch oka? A co sklivec? Může zmrznout?
-38°C, -39°C, -40°C…
Mráz bolel. Nemohla se skoro nadechnout. Vzduch jí pálil v průduškách a bodal do plic jako rozházené připínáčky.
A pak uslyšela smích ozývající se z chodby. Šílený smích přízraků, které konečně vyhrály…
-48°C, -49°C, -50°C…

A Cyril psal dál a dál. Nemyslel na nic jiného než na svůj úkol.
Bylo 21:10.
Jeho žena už venku ležela deset minut. Volání o pomoc ji trochu zahřívalo, ale brzy jí došlo, že je zbytečné.
A pak si všimne sytě rudého lihu v trubici. A s hrůzou bude sledovat, jak teplota pomalu klesá… dílek po dílku, níž a níž… Přesně tak to Cyrilovi včera v posteli líčila. Cítila při té vzpomínce zvláštní vzrušení a nyní pochopila proč… Ležela pod kuchyňským oknem. A v jeho rohu byl… Věděla, že tam je, ještě dříve než se podívala…
Teploměr…
Venkovní teploměr, jehož stupnice byla kuchyňským lustrem nasvícená jen pro ni…
Ukazoval -28°C…
Žena ten údaj viděla jasně a zřetelně. Prsty jí bolely mrazem a ona si je snažila zahřát tím, že ruku svírala v pěst a opět ji rozevírala. Šlo to pomalu. Prsty signály nervové soustavy odmítaly poslouchat. Jejich pohyb připomínal scénu filmu, kterou režisér desetkrát zpomalil.
A po celou dobu, co bude sledovat ten teploměr, bude neustále myslet na to, co všechno ví o smrti umrznutím…
A ona skutečně myslela na všechno, co o smrti umrznutí věděla. Prsty už skrčit nešly. Dokázala s nimi s vypětím všech sil pohnout asi o centimetr. Přestávala cítit i další okrajové části těla. Uši, nos, prsty na nohou…
Slyšela své srdce, které nadbytek adrenalinu nutilo k usilovnému tlukotu. Věděla, že se zanedlouho zastaví.
Najednou se ale roztlouklo ještě silněji! Zorničky se jí rozšířily děsem… Neboť rudá úsečka teploměru začala klesat. A klesala pomalu: -29°C, -30°C, -31°C, -32°C, -33°C, -34°C, -35°C…
V duchu jí vytanula dnešní slova hlasatelky počasí: „Teploty přes noc klesnou k mínus třiceti stupňům Celsia, k ránu bude na některých místech i mínus třicet pět stupňů Celsia.“
„K ánu, kuciál!“ zamumlala přes zmrzlé rty.
„Yriééé! Yriééé! Yšíííš mééé!“
A pak oněměla, neboť spatřila něco příšerného. Teploměr klesat nepřestal. Blížil se k hodnotě -40°C…
„Pahe bohe…“ vydechla.
Asi minutu hypnotizovaně hleděla vzhůru. Zapomněla na bolest, kterou jí způsoboval mráz. Musela mít halucinace…
Ležela vedle zdi svého domu, pár metrů od vyhřáté kuchyně. Vzdušnou čarou přibližně deset metrů od svého manžela.
Přemýšlela nad hlavní hrdinkou Cyrilovy povídky. Představovala si, že ona žena za zamknutými dveřmi slyší zvuky hýbajícího nábytku, převracejících se židlí… A stejně tak slyšela ona, jak Cyril – jako zlý přízrak, ťuká do své klávesnice a podupává si při tom nohou.
Slyšela ho…
Naposledy se podívala k teploměru a ani ji nepřekvapilo, že nemůže najít už ani kousek sytě rudé barvy. Uvědomila si, že hodnota poslední nízké měřitelné teploty je -50°C.
Zavřela oči…     

Sdílejte článek

Nový komentář