Hlídání


Zíral z okna. Zplihlé řídké vlasy měl připláclé k hlavě, jako kdyby po nich přelezl slimák. Venku chodili lidé. Byly to umělé pany z výloh obchodů. Zašklebil se, až se sklo raději zamlžilo. Otřel ho a zíral dál. Protože tam v šedi dole, chodily umělé panny z výloh obchodů, voskově bílé.

"Na co vejráš?"

"Občas to vypadá, jako vyhořelý sirky v mašli…" hlesl.

"Co?"

"Nic."

Seděla před malým zrcadlem a malovala si řasy. Bylo jí čtrnáct a v malování si na obličej nebyla žádná začátečnice. Její jemné vlasy si povídaly se vzduchem a něžně hladily téměř ještě dětské tváře. Krčila nos a špulila na sebe rty. Dělala pusu, pusu.

"Ty si fakt ufon, Ufone," zakroutila hlavou.

On byl Ufon a ona Kometka. Jinak starší bratr a mladší sestra, nebo steak a jahoda. Důležité bylo, že jim nezatékalo stropem. Matka to zaštukovala.

Otočil se ke Kometce.

"Kam se chystáš?" zajímalo ho.

"Za Gepardem."

"Za Gepardem?"

"Jo."

Ufon svraštil čelo a ukázal na něm mořské vlny.

"Za Gepardem? Dyť je mu dvacet!"

"A co jako?"

"Nikam nepudeš," řekl a otočil se k oknu.

"Říká kdo?"

"Přece já. Mám tě hlídat, dokud se matka nevrátí."

"Co chceš hlídat? Uhlídám se sama."

"Za tim blbečkem nepudeš. Je ti čtrnáct. Píchat ještě nebudeš, jasný?"

"Bude mi patnáct a píchat teda budu. Dělaj to všichni, jenom ty ne. Ani se nedivim, když seš takovej ufon. A já žádnýho ufona poslouchat nebudu," prohlásila a u úst jí praskla velká, modrá žvýkačková bublina.
Teď zas zíral na Kometku. Trochu, jako by byl mimo mísu. Kdesi daleko, kde veškeré myšlenky nahradil jen chladný průvan v hlavě. Potom promluvil.

"Nebudeš se chovat jak děvka, jasný? Si moje ségra a já nebudu poslouchat žádný blbý kecy od kluků. Všichni na tebe furt čumí a přitom je ti čtrnáct. Za chvíli pudeš hrát do porna, co? To teda ne. Budeš doma. Já tě pohlídám. Sem starší a teď něco, jako tvůj fotr. Takže budeš poslouchat. Budeš poslouchat svýho fotra, jasný? A nikam nepudeš, jasný?"

"Uklidni se, ty úchyle. Fotr je mrtvej a ty bys ses měl postarat hlavně o sebe. Seš nemocnej. Sere tě, že já to dělám a ty ne. Nic víc v tom není. Si hnusnej, zakomplexovanej, nadrženej ufon!"

"Myslíš, že nevim, jak se to dělá?"

"Určitě víš, jak si to dělat."

Ufon se pohnul směrem ke Kometce. Pomalu k ní postupoval.

"Mě se smát nebudeš," syčel tiše. "Baví tě bejt kurva?"

"Di pryč, Ufone! Si magor. Běž na léčení, udělej to pro nás, ty retarde."

A Ufon po ní skočil. Strhnul ji i s židlí na podlahu a držel ji tam silou a vahou svého těla. Kometka ho byla pěstmi do hlavy. Hranou jednoho z prstenů roztrhla Ufonovi obočí. Rozmáchl se a tvrdě Kometku udeřil do obličeje. Ta začala křičet. Nadávala mu a pokoušela se ho ze sebe setřást.

"Já tě naučim," říkal rozčileně. "Mám na tebe dávat pozor! Budeš tady, jasný? Je ti to jasný!?"

"Slez, ty hajzle! Sléééz!" vřeštěla.

"Teď uvidíš. Děláte to spolu? Řekni jak. Řekni jak!"

"Co děláš!? Řeknu to Gepardovi. Pusť!"

Zmítala se pod ním, ale neměla šanci. Rozmáčknutá jahoda pod silným steakem. Uvízlá kometka. Koleny jí přimáčkl ruce, aby ho nemohla znovu praštit.

"Budeš vyhrožovat?"

"Nech mně!"

"Ty mi budeš vyhrožovat?"

"Řeknu mámě, že si mě praštil! Pudeš do ústavu, kreténe. Tam totiž patříš!"
Začalo se stmívat. Místnost tmavla a všechno v jeho hlavě se ztišilo. Pozoroval její tvář. Byla deformovaná vztekem. Měla rozmazané oči, vydávala zvuky, jako deska puštěná na příliš pomalé otáčky. Těm slovům nerozuměl. Cosi udělal a ona se trochu uklidnila. Přestala křičet a vypadala omámeně. Z nosu jí tekla krev…

…Zíral z okna na umělé panny z výloh obchodů. Voskově bílé. Chodily dole v té šedi, sem a tam a všude nesnesitelný klid…

…Když s ní skončil, vstal a natáhl si kalhoty. Kometka ležela na zemi. Přistála tvrdě. Velice tvrdě. Od pasu dolů byla nahá. Chvěla se a zakrývala si tvář.

"Budeš mě poslouchat. Mě teda jo!"

Nic neříkala.

"A nemysli si, že někam pudeš, jasný? To teda ne. Teď vstaneš a nikomu necekneš ani slovo. Tohle sou od teďka nový výchovný metody, který budeme praktikovat. Jenom mezi náma, jasný?"
Na stole se rozezvonil Ufonův telefon. Kouknul po něm a pak zas po Kometce.

"Jasný," šeptl si pro sebe. Na displeji stálo "Matka." Zvedl telefon.

"Jo? Čau," řekl. "Dobrý, sme doma… všechno v pohodě…ne, dobrý, klidně se tam můžeš ještě zdržet… nikam nejdu… neboj, dávám na ní pozor…"

Kometka se tiše zvedla a se sklopenou hlavou kulhala pryč z pokoje. Její kalhoty a spodní prádlo zůstali ležet na podlaze. Ufon mluvil s matkou a po chvíli uslyšel stříkat vodu ze sprchy.

"… Ne mami, teď ti jí nemůžu dát, je ve sprše… dobře, zejtra zavolej… neměj strach, už nejsem malej, postarám se tu o to… Jasně… jasný… čau."

Hodil telefon zpátky na stůl. Šel ke koupelně. Vzal za kliku dveří. Bylo zamčeno…

"… a já žádnýho ufona poslouchat nebudu," prohlásila.

Ufon sebou trhl. Kometka stála před ním a s pozvedlým obočím čekala, až se Ufon vyjádří.

"Co?" řekl.

"Jéžiš. Spi dál. Já du za Gepardem, čau."

"Hm."

A zmizela ve dveřích. Slyšel, jak si obouvá boty a zapíná bundu. Pak byla pryč.

"Tak si di ty rajdo," zašeptal do prázdného pokoje.

Otočil se zpátky k oknu a pozoroval to hemžení. K davu se teď přidala jeho sestra Kometka. Vlasy za ní vlály… její zlatý ohon!

Ufonovi klesla brada a do jeho lebky teď vedla vlhká, temná jeskyně. Vypadal, jako by odcestoval někam jinam, ale přitom tu stále byl. Tělem. Jaká by to byla legrace, vzít si kladivo a dělat těm figurínám otvory do hlav, říkal si. To pomůže. Nuda přejde a někdo si tě jistě všimne. Jo, určitě. Došel do špajzu, kde byla krabice s nářadím. Vzal z ní kladivo a potěžkal jej. Mrsknul kladivo zpátky, až to v krabici zařinčelo. To větší bude lepší. Bude lepší na otvory do hlav. BUM BUM KŘACH. BUM BUM KŘACH! Popadl palici a vyběhl ven mezi ty směšné, pohybující se věci. Kličkoval mezi nimi a oháněl se palicí. Lidé začali brzy panikařit a křičet. Ufon jim dělal díry do hlav. BUM BUM KŘACH!

Na ulici šla mladá žena a za ruku držela svého chlapečka. Ten měl v puse zastrčené lízátko, zakláněl hlavu a pozoroval snášející se sněhové vločky. Byl fascinovaný tím, jak se zvětšují, než dopadnou a zastudí jej na obličeji. Potom se podíval trochu stranou, do okna jednoho z domů. Stál tam mladík s připláclými vlasy k lebce. Měl otevřená ústa a prázdné oči. Zíral přímo na chlapce a ten se přestal usmívat.

 

Sdílejte článek

11 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Siggi 14 ledna 2011 v 18:17

     Je to zajímavá myšlenka. Psychické pochody odehrávající se v člověku, podivná rodina. Příběh je nestandartní a jeho obdobu jsem ještě nikde nečetl. V místě kde popisuješ její znásilnění, bych asi neužíval tak krátké úsečné věty, ale to je jen můj názor.

    Jinak: Kometka ho bila pěstmi do hlavy. Ne byla.

  2. Profilový obrázek
    Skypper 10 ledna 2011 v 21:15

    Je to tak, jak říká Pavel (my bychom spolu měli někdy zajít na pivo 🙂 ). Na podobné téma, jak by vypadalo šílenství bez zábran v reálu, napsal výbornou povídku Barker, tuším že je ve třetí knize krve, ale na název si teď nevzpomenu. Jde o to, dát dobré myšlence ještě nějakou dobrou formu.
    A já ještě většinou u takových povídek protestuju, že se nejedná o horor, na čež jsem tentokráte zapomněl, takže to teď napravuji, abych neporušil tradici

  3. Profilový obrázek
    Pavel 10 ledna 2011 v 20:39

    johNMadhead: Nápad to byl samozřejmě dobrej…ono. spousta lidí má skvělé nápady, ale přenést je se vší kvalitou na papír už je horší… a to mluvím i z vlastní zkušenosti. Někde jsem četl( byla to předmluva v jedné knize a myslím, že to byla kniha od Kinga), že můžeš mít skvěle zmáknuté popisy, výtečnou psychologii postav, bohatou slovní zásobu, ale to všechno je na prosto k ničemu, pokud povídka postrádá příběh. A tahle povídka je bych řekl jasný příklad. Prostě příběh chybí…a protože sám taky píšu, jsem si vědom skutečnosti, že vymyslet smyslu plný příběh je občas vyšší dívčí:-) Zkrátka pokaždé to nevýjde. Já to beru. Před týdnem jsem odeslal ke schválení další svůj výtvor a sám jsem zvědavej, jak to asi dopadne?…Pokud to ti nahoře pustí ven .

  4. Profilový obrázek
    johNMadhead 9 ledna 2011 v 19:29

    bylo mi jasné, že tahle povídka bude mnohým proti srsti. v tom příběhu se vlastně nikomu nic nestalo, protože ten kluk si všechno pouze představoval. ale to jste jistě poznali. chtěl jsem tím říct, že nikdy nevíme, co se lidem kteří třeba zrovna stojí vedle nás, nebo s námi jedou ve vlaku apod. honí hlavou. tito jedinci pak ze svých představ mohou udělat skutečnost a to je zlé. toť vše. ty největší horrory se mnohdy odehrávají pouze v nás.

  5. Profilový obrázek
    Anonym 7 ledna 2011 v 21:47

    Dvě věci… 1) Jsi skutečně neskutečně zvrhlej psychouš, co šoustá svojí sestru a strašně rád provádí nevinným lidem destrukci lebky patnácti kilovou palicí?

    2) Jsi skutečně neskutečně dobrej spisovatel, co v tom umí chodit a slušně našlápnuto, pokud nebude svůj styl omezovat na tyhle nechutný sračky, protože je to jen mrhání talentem. Aby jsi to pochopil, je vidět, že máš slušný potencionál na daleko promyšlenější, příběhově bohatější a o něco méně morbidní povídky.

    Jinak plně souhlasím s posledním komentářem a nějak se nemůžu rozhodnout do které skupiny tě zařadit?

  6. Profilový obrázek
    Skypper 7 ledna 2011 v 18:52

    Vůbec nevím, jak vyjádřit rozpor, který ve mně povídka vzbudila. Jazyk a styl, popisování jevů a dějů, myšlenkových pochodů – to je všechno na jedničku a opravdu velikou.
    Ale příběh, kde je popsaný incest a znásilnění následované touhou po rozrážení hlav kolemjdoucích? Už pět minut přemýšlím, co napsat, a nevim co. Nebudu se k tomu raději vyjadřovat.

  7. Profilový obrázek
    see-sawandrew 7 ledna 2011 v 14:01

     Strop mě velmi zaujal popisnými pasážemi a skoro jsem si tvůj styl označil za surrealismus v próze. Zde je začátek skvělý, ale příliš mnoho epičnosti a dialogů mi neumožnilo se do povídky vžít, byť jsem samozřejmě narazil na skvělá přirovnání. Podle mého názoru je tvou nejsilnější stránkou popis, který umíš dynamicky a osobitě vnést do žánru. Budu se proto těšit na tvou “případnou příští psychoticky perverzní” lyriku, aby mi trošku spravila chuť po tomto počinu, který se mi zase dvakrát nelíbil. I když voskové figuríny… :-))

  8. Profilový obrázek
    Zapomenutý 7 ledna 2011 v 12:36

     Po Zvědavé Rozince tu máme podobné dílo – Bum bum křach (tedy dílo s podobnou atmosférou). Musím říct že jsem se do tvého stylu psaní asi zamiloval. A přesto že cítím, že by se dala povídka ještě dále zlepšovat, minimálně po stránce příběhové která je, co si budeme povídat slabá a plochá, nejsem schopen konstruktivní kritiky. Jen chvály.

    Tvoje stylizace je neuvěřitelná, ta perverze protkaná infantilními prvky je na tolik přitažlivá a technicky dotažená, že mám pocit jako bych byl bílá figurína, která se z výlohy opuštěného obchodu dívá na temně modrý deštivý svět venku, který je skutečný a přesto tak neskutečný. Také jako jeden z mála autorů (nevím jestli ne jediný) máš svůj unikátní styl psaní, dle kterého bych tě jednoznačně poznal. To jak využíváš absolutně nepatřičných přirovnání k popisu běžných věcí, vůbec nepůsobí nepatřičně a neruší to, spíše to hřeje a studí zároveň, asi jako když se ožeru rumem a mráz se mi zakusuje do konečků prstů.

    No dost bylo toho hlazení, ještě si poškodim karmu – piš dál a piš takhle, minimálně jednoho fanouška máš.

Nový komentář