Hlasy


Nixon Street 23, obývací pokoj, 13. května, 22:05

„Maminko, ne, ještě chvilku,“ prosil malý Johny. Jeho máma si povzdechla. Tenhle pětiletý chlapec byl jiný než jeho vrstevníci. Jistě, byl malý a slabý, ale matka věděla, že to není jen tím. Cosi z něj vyzařovalo, jako v těch kreslených seriálech, když někoho stoupá síla v takových prstencích, které drží tvar postavy. Tenhle pocit měla, i když z něj nevyzařovala síla, ale spíše něco mezi strachem a nepřekonatelnou hrůzou.

„Mami?“ ozvalo se vedle ní.

Trhla sebou, jako kdyby ji přistihl při něčem nepřístojném. Provinile se na něj podívala. Vždy cítila vinu, když o něm takhle přemýšlela.

„Johny, už je pozdě. Opravdu musíš jít spát,“ zvedla se z křesla, „víš co? Já půjdu s tebou. Ano? A kouknu se pod postel a do skříní,“ odmlčela se. „Johny, vždyť už jsi na příšery velký,“ dodala nejistě.

„Dobře maminko,“ smutně se na ni usmál.

Lehce ho zvedla do náruče a nesla jej do dětského pokoje. Je tak lehký a slabý. Kdybych mu tak mohla pomoci…

„Dobrou noc, maminko,“ přerušil tok jejích myšlenek.

„Dobrou noc, Johny. Mám tě ráda,“ usmála se na něj a pohladila ho po blonďaté hlavičce. Otočila se a zamířila ke dveřím. Natáhla ruku k vypínači.

„Ne, mami. Nech mi prosím rozsvíceno,“ v očích mu svítila tichá prosba.

„Ne, Johny, já zhasnu,“ upřela na něj pohled.

Oči mu snad ještě více zesmutněly-„Tak dobře, mami.“ Otočila se a vyšla ze dveří.

„Mami?“

„Ano?“ vrátila se.

„Mám tě moc rád.“

Usmála se. „Já tebe taky.“ A tiše zavřela dveře.

 

Nixon Street 23, ložnice, 13. května, 22:14

 

Ležela na posteli a přemýšlela. Viděla před sebou jeho smutný a vyděšený obličejík těsně před tím, než zhasla. Takhle rozrušeného ho ještě neviděla.

Mnohokrát za ní ráno přiběhl a z modrých očí mu tekly slzy. Vždy když takhle přiběhl, měl v očích nějaký stín. Něco neurčitého mezi strachem, údivem a hrůzou. Teď to však bylo jiné. Bylo v nich Něco. Prostě Něco. Nedokázala to pojmenovat. Vždy už měla to správné slovo na jazyku, ale vždy zmizelo, než ho stačila vyslovit. Cítila, že to nějak souvisí s tím jeho strachem ze tmy a z příšer…

Samozřejmě, ona na příšery nevěřila, byla přece dospělá. A dospělí VĚDÍ, že strašidla neexistují. Jsou to přece jen výplody bujné dětské fantazie. Bála se, že ho trápí starší děti a on si to nevědomky převádí do formy nočních příšer.

Povzdechla si. Vždyť v dnešní době byla šikana něco skoro samozřejmého. Často slyšela názory matek šikanovaných dětí. Že si jejich děti mají pomoci sami, život se s nimi přece také mazlit nebude. Nad tímto přístupem jen nechápavě kroutila hlavou.

A tak ležela a přemýšlela, jak synovi pomoci od šikany a vůbec jí nepřišlo na mysl, že to nemusí být tím.

Konečně upadla do neklidného spánku a na digitálním budíku se s tichým klapnutím objevilo 22:20.

 

Nixon Street 23, dětský pokoj, 13. května, 22:14

 

Kdyby to tak pochopila, kdyby mi alespoň dnes nechala rozsvíceno… Oni zase přijdou a cítil, že dnes jen tak neodejdou. Vždyť včera večer mu něco řekli. Něco hrozného. Řekli mu, co se stane.

Neklidně se zavrtěl. Zatím bylo všude ticho a trochu se uklidnil. Hlavou mu letěl pozpátku celý dnešek…

 

Nixon Street 23, dětský pokoj, 12. května, 22:59

 

Ležel v posteli a vystrašeně se rozhlížel po pokoji. Měsíc, den před úplňkem, se studeně odrážel v umělohmotných očích plyšáků. Jejich jindy mírumilovné výrazy se změnily ve výrazy chladnokrevných zabijáků.

Johny se roztřásl-za chvíli přijdou Hlasy. Nic se zatím nedělo, všude bylo ticho a tma. A pak to začalo.

Zpod postele začalo vyzařovat rudé světlo. Pomalu se šířilo, až osvětlilo celý pokoj tlumenou barvou krve. Pak se ozvaly Hlasy.

„Pojď k nám, je tu tak smutno bez tebe. Pojď, budeme si hrát!“ ozývaly se. Bylo to něco nepředstavitelného. Znělo to, jako by to pronášely tisíce dětí. Mrtvých dětí. Z Hlasů bylo poznat, že jsou mrtví. Bylo slyšet, jak jejich ztuhlé, nepoužívané hlasivky skřípou a sípají u každého slova, pracně vyráženého, bez jakéhokoliv zabarvení. Mluvily bez citu, monotónně.

Johny jim nikdy neodpovídal. Jen poslouchal, jak ho lákají. Zpočátku říkaly to co vždy.

„Najdeš tu všechno, co budeš chtít. My totiž máme a víme všechno, Johny.“ A pak se ozvalo něco, co ještě neslyšel. „Víš, My jsme minulost, přítomnost i budoucnost. Jen My tu jsme stále. A ty Nás znáš už příliš dlouho. Daly jsme ti možnost se k nám připojit, ano, daly. Ty jsi odmítl. Přijdeme si pro tebe, brzy, už brzy.“ Začal se ozývat skřípavý smích. „Až tvá nejbližší osoba odmítne tvou prosbu o pomoc vyřčenou ze smrtelné hrůzy, budeš náš…“

Najednou bylo ticho a tma. Johny zkoumavě pohlédl na plyšová zvířátka. V očích se jim stále odrážel měsíc, ale jejich výrazy byly zase měkké a klidné. Z části si oddechl, dnes už nepřijdou. Musel ale stále přemýšlet nad tím(proroctvím?), co mu řekly.

Přijdou si pro něj, až mu odmítne pomoci nejbližší osoba. Kdo je mi nejbližší?-letělo mu hlavou. A pak mu to došlo…

 

Nixon Street 23, dětský pokoj, 13. května, 22:31

 

Výrazy v jemných chlupatých tvářičkách ztvrdly. Za chvíli přijdou, uvědomil si.

Pokojem se začalo šířit krvavé světlo. Jako vždy vycházelo z nitra prostoru pod postelí. Tlumeně pulzovalo a celý pokoj připomínal jedno velké zkažené srdce.

Johny se ani nepohnul a snažil se nedýchat. Čekal, kdy se ozvou Hlasy, ale bylo stále ticho. A pak se na stěně, těsně u podlahy, objevily stíny. Johnymu se rozšířily zorničky. Něco vylézalo zpod postele a chtělo se to podívat na svou kořist.

Začal se nekontrolovatelně třást. Už viděl ruce vyčnívající z prostoru pod postelí. Byly bílé, studené a mrtvé. Prsty, napuchlé do podoby přízračných obrovských červů, se pokrčovaly a narovnávaly s tichým skřípěním nepoužívaných kloubů a šlach, jak postupovaly po podlaze.

Chvilku neviděl nic víc. Najednou však okolo jeho postele stála spousta dětí. Jako kdyby se zhmotnily ze vzduchu. Zaplnily celý pokoj, byly jich desítky, stovky… nedaly se spočítat.

Johny se po nich zmateně rozhlížel. Všechny děti byly napůl průhledné. Na první pohled vypadaly hmotně, ale když je pozoroval déle, uvědomil si, že je skrz ně vidět. Všechny byly jiné a přitom stejné. Každé mělo svou podobu, ale strnulé zlostné výrazy ve tvářích byly stejné.

Johny zakňoural strachem. Očima přejížděl po těch mrtvých obličejích. Jejich oči se do něj zabodávaly. Malý chlapec, jako by se ještě zmenšil. Kdybych tak mohl někam zmizet- z očí mu začaly téct slzy.

Ucítil, jak mu cosi přitahuje pohled do nohou postele. Bál se. Bál se tam podívat. Bojoval s tím nutkavým pocitem, ale stejně, jako si magnet přitáhne kov, si i to přitáhlo jeho pohled.

V nohách postele stál malý chlapec. Je stejně starý jako já, napadlo Johnyho a najednou si uvědomil, že je jiný, než ostatní děti. Stál tam s hlavou skloněnou k zemi, pohled upřený kamsi k nohám postele.

Johny si s hrůzou uvědomil, že není průhledný. Je skutečný. Nějak podvědomě cítil, že mu ty děti nemohou ublížit, že jsou jen takové polovičaté, ale tenhle ne.

Začal se třást, snažil se odtrhnout pohled od toho chlapce. A pak si všiml další věci. Ten chlapec měl na sobě jeho pyžamo-to samé, co má na sobě teď. Chlapec vzhlédl a Johny vytřeštil oči. Ten kluk, vždyť ten kluk jsem já-uvědomil si.

Oči mu z mrtvolně bílé tváře, s krví zalitýma očima, sklouzly k nateklému krku s hrozivými podlitinami, ve kterých se stále daly rozeznat otisky malých dětských prstíků. Někdo ho… Někdo mě uškrtil-došlo Johnymu.

„Ne,“ vykřikl, „ještě není čas, ona mě neodmítla. Ještě mě neodmítla!“ křičel do tváří všech těch dětí. Zároveň mu hlavou bušila zoufalá prosba: Maminko, pojď mi pomoct, prosím, pojď, já vím, že mě slyšíš, maminko…

 

Nixon Street 23, ložnice, 13. května, 22:49

 

Krátce se probudila z noční můry, tak krátce, že se dostala jen na hladinu polospánku. „Spi, Johny. Jen spinkej, zlatíčko.“ Zamumlala a propadla se zpět do hlubokého spánku. Kdyby si na tohle někdy vzpomněla, možná by si to dala do souvislosti s pozdějšími událostmi, ale to se nikdy nestalo.

 

Nixon Street 23, dětský pokoj, 13. května, 22:50

 

Johny ležel jako zkamenělý. Nemohl tomu uvěřit, ona ho odmítla, odmítla mu pomoci. Maminka ho nechala umřít! Před pár vteřinami se výrazy všech dětí změnily. Všechny se začaly usmívat. Nebo spíše šklebit. To, jak se tvářily, se rozhodně úsměvem nazvat nedalo.

Jen ten kluk v Johnyho pyžamu zůstal vážný. Pomalu obešel postel až k jeho hlavě, sklonil se nad ním a zašeptal mu do ucha- „Teď už jsi náš.“ Johny ho nevnímal, skoro ani necítil, když se mu studené mrtvé prsty sevřely na krku. ONA ho nechala umřít, ONA ho zabila, bušilo mu hlavou…

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    ondrej 19 května 2008 v 19:04

    Opravdu skvělá povídka, ke které nemám nic, co bych vytknul. Výtečný námět, který je ještě lépe odvyprávěn, a to je nejdůležitější. Myslím, že tu je další talentovaný “spisovatel(ka)”. Upřímně říkám, že se mi tato povídka zařadila mezi top hororvé, které jsem zde četl. Sálaly na mě z ní emoce a hlavně strach… a to je pro mě jedna z důležitých věcí (u tohoto žánru). Vše zde fungovalo a funguje, tak jak má. Moc se těším na další výtvory. Piš! Piš! Dál! Vážně.

Nový komentář