Hlas v tichu

Poslal: Stihar (stihar@seznam.cz)

"Kdo jsi?"

"Kdo já jsem?"

"Ano. Ty, kdož ke mně hovoříš v nejtemnějších hodinách spánku, kdy se duše vznáší v nezměrném prostoru bezvědomí snů. Ty, kdož promlouváš jazykem, nepodobným žádnému z těch, které znám, a jemuž přesto rozumím."

"Jsem Věčnost, jsem Zatracení, jsem Nikdo, Nepřítomnost. Jsem Sen. Jsem Bůh a jsem Démon. Jsem Paměť a jsem Zapomnění, jsem Světlo a Tma. Světlo nezemských a předlidských ohňů, planoucích v nejstarších chrámech Mrtvých bohů, které drtí chlad vyhaslých hvězd a rozžhavuje žár rudého Arkturu. Tma nepředstavitelných pustin mrazu a smrti, kam v bázni vzhlíží i nejstrašlivější z bohů Temnoty, zrozených v hrůzných propastech Zla; Tma Nebytí a Prázdnoty, hnaná na okraji ve věčnosti se rozpínajícího Vesmíru. Jsem Kontrast a Harmonie, jsem Bolest, Smutek i Štěstí, Žal, Marnost, Strast i Radost a Rozkoš. Jsem Kacíř a jsem Světec, jsem nejhorší noční můra a sladký sen o slunných lukách lilií a šafránů. Jsem Jsoucno. Jsem Příčetnost a jsem Šílenství. Jsem Ty. Nejsem Nic."

"Mluvíš tolik záhadně… Proč mi nedopřáváš mír odpočinku a skvoucí nádheru Morpheových darů? Proč mě sužuješ tíhou svých myšlenek - tak strašlivě tajemných a přeci mě tak blízkých?"

"A proč ty mi odpíráš klid neexistence a rveš mé vědomí svými vizemi? Mystickými a žalozpěvnými. Proč ke mně voláš ve svých modlitbách a narušuješ tak můj nekončící cyklus snění a smrti?"

"Jsi tedy Bůh?"

"A jsi jím ty?"

"Ne, nikdy jsem jím nebyl. Nerozumím Ti - kdo tedy jsi, čím se cítíš být?"

"Neříkala jsem ti to již snad?"

"Neříkala?! Pak jsi ale žena!"

"Říkala, říkal, říkalo. Nejsem žena, nejsem muž, nejsem bezpohlavní. Je to jen slovní hříčka."

"Musíš být jen mým snem…"

"Stejně tak, jako ty by jsi mohl být mým. Bezvěrný! Myslíš, že jsi šílený, že jsi požil drogu nebo zemřel v letargickém opojení spánku? Myslíš, že jsem tvé Peklo, tvé Nebe či Očistec? Tvá Nirvana, Cythraul, Elysium či Tartareos?"

"Ne, já…"

"Ano, vím to - tak, jako to víš ty sám. Myslíš, že život je stejně abstraktní jako smrt? Myslíš, že na tom záleží? Myslíš, že záleží vůbec na něčem?

Myslíš, že jsem učenec, básník, filosof, blázen nebo alkoholové opojení? Myslíš, že jsem Jidáš Iškariotský, který vyčkává se zradou v srdci v zahradě Gethsemanu, že jsem Kain, bratrovrah? Myslíš, že jsem Svatá Inkvizice, vynášející nad tebou rozsudek? Že jsem Mesiáš, který tě vykoupí vlastní krví? Že jsem Azazel, archanděl Zla, či Baaelzebub? Myslíš, že jsem Ištar, Isis, Astaroth nebo Loki? Myslíš, že jsem Odin, Hastur nebo Thoth, vnášející tvé jméno v Knihu mrtvých? Myslíš, že jsem Muhammad, Buddha nebo Krishna? Myslíš, že jsem tvůj Vatikán, tvá Mešita, tvůj Karnak? Myslíš, že jsem hlas, který slýchali Indiáni ve večerním větru? Myslíš, že jsem ta, která žije pod tvými víčky při noční onanii? Že jsem ten, který má nasazenu Přátelskou masku a zatím ve skrytu tká intriky? Myslíš, že mám smolné pařáty démonů neb jasné oči bohů? Myslíš, že ti mohu ublížit? Myslíš, že jsi pro mne nepostižitelný? Co říkáš, myslíš vlastně?!"

"Nevím, nejsem si jist…"

"Jist čím? Jist vším? Jist ničím?"

"Ale kdo jsi tedy byla, byl nebo bylo?"

"Proč se raději nezeptáš, kým nebo čím budu?"

"Tak čím?"

"Proč se ptáš na to, co ti nemohu zodpovědět ani já, ani žádný z bohů?"

"Ale vždyť…"

"Buď tiše a naslouchej, co šeptá listí v mlze na břehu jezera."

"Není tu žádné jezero, mlha, listí nebo tráva!"

"Jsi slepý, neboť se díváš očima."

"To je vš-…"

"Mlč!"

I.

Přivírajíc hluboké, temné oči,

Ustává myšlenek rychlý cval;

V duši jen zmatek a žal,

Rty v chladné vodě smočí.

Kde Tvůj Bůh dlí,

Proč neslyší prosby Tvé,

Proč netrestá bezvěrné,

Proč jen v Temnotě sní?

Klečíc na písčitém břehu,

Do kolen vzlíná Ti chlad,

Pomůže někdo snad?

Již nemá duše barvu sněhu.

Teď tíží ji vědomí vin,

Tráví ji smuteční blín…

II.

Slyším, šeptáš modlitby…

Věříš, že někdo naslouchá,

Že o Tě někdo dbá,

Myslíš, že Štěstí Tě políbí?

Kde Tvůj Bůh dlí,

Proč neslyší prosby Tvé,

Proč netrestá bezvěrné,

Proč jen v Temnotě sní?

Kdo Tvoje trápení zná,

Kdo nabídne Ti potěchu,

Kdo dá Ti v smutku útěchu,

Kdo Ti teď naději dá?

Kdo tohle vidět může,

Proč nikdo nepomůže?

III.

Zrada a lež, křivda a lež,

Tak život se k Tobě chová,

Tvář si do dlaní schová.

Běž! Odejdi! Uteč a běž!

Kde Tvůj Bůh dlí,

Proč neslyší prosby Tvé,

Proč netrestá bezvěrné,

Proč jen v Temnotě sní?

Stříbro se na tváři zatřpytí,

Pláčeš - však proč! Víra

V Tobě již odumírá?

Co dál, proč takové žití?

Marné je vše, marná je snaha,

Jak daleko Tvá vůle sahá?

IV.

Neboj se již, svěř se mi,

Vždyť pomoci chci jen…

Myslíš, že tohle je sen?

Anebo ne? Věříš mi?

Kde Tvůj Bůh dlí,

Proč neslyší prosby Tvé,

Proč netrestá bezvěrné,

Proč jen v Temnotě sní?

Víra i Nevíra, důvěra probírá,

Jen otevři oči, klidně se podívej

A jeho slovy třeba se zabývej,

Možná však zlovolnost zastírá…

Proč věřit - co získáváš?

Proč ne - co ztratit máš?

V.

Chceš tady být? Je tu chlad,

Z jezera k Tobě vzhlíží Perseus,

S hvězdnými křídly Pegasus,

Po Labuti letu míváš hlad.

Kde Tvůj Bůh dlí,

Proč neslyší prosby Tvé,

Proč netrestá bezvěrné,

Proč jen v Temnotě sní?

Z hvězdnatých, černých vod

Stoupají v mlze obrazy,

Ti, kteří nemají zákazy,

K prokletí jediný schod.

Lituješ něčeho? Strach máš?

Bojíš se samoty? Vždyť ji znáš.

VI.

Bojíš se zapomínat?

Bojíš se, co přijde dál,

Myslíš, že pomník vždy tu stál?

Bojíš se opět vnímat?

Kde Tvůj Bůh dlí,

Proč neslyší prosby Tvé,

Proč netrestá bezvěrné,

Proč jen v Temnotě sní?

Bojíš se nocí bezesných,

Bojíš se oči zavírat,

Bojíš se oči otvírat,

Bojíš se i snů svých?

Neboj se, jsem s Tebou,

Prosím, vezmu Tě s sebou.

VII.

Nabízím ruku, ruku člověka,

Tak pojď, odhoď své city,

Vždyť pro ně Tebe se štítí,

Tak pojď, štěstí Tě nečeká…

Kde Tvůj Bůh dlí,

Proč neslyší prosby Tvé,

Proč netrestá bezvěrné,

Proč jen v Temnotě sní?

Štěstí - na světě není,

Proč hledat je, kam se dáš,

Proč stále pochyby máš?

Však smrt sotvacos změní…

Víra i Nevíra, oči Ti přivírá,

Lži k sobě přibírá…

"Už rozumíš?"

"Rozumím čemu?"

"Že jsem Čistota a jsem Neřest, jsem Nevina i Vina, jsem Čin a Odplata. Jsem Zrada, jsem Lest, však také Láska a Přátelství."

"Aha… Jak se jmenuje ona dívka? A to místo?"

"Jezero nese jméno Truchlení, mlhy jsou Nevědomost. A ona? Ona je nesmírně stará a velmi, velmi silná a mocná, ačkoli si to neuvědomuje a nikdy neuvědomí, protože ona je Duše."

"Čí duše?"

"Lidská, zvířecí, rostlinná. I tyto kameny a tato voda mají duši, tak jako hvězdy a obloha - a tou duší je ona."

"Nic tu není, jenom Tma. Jen si to představuješ!"

"Nebuď tak úsečný, což jsi nic nepochopil?"

"Možná, snad něco. Vidím, že vše je součástí něčeho mnohem důležitějšího a vznešenějšího."

"Ano! A to něco se skládá ze čtyř nejdůležitějších aspektů života: Víry, Bezvěrna, Marnosti a Prázdnoty, které jsou nedílnou součástí a společně utvářejí…"

"Nic."

"Právě…"

"Tvá slova mě klamou! Kdo je tvým pánem a kdo Tě poslal?"

"Má slova jsou Lží - neměl by jsi jim věřit! Má slova jsou Pravdou, proto jim věř! A kdo je tvým pánem?"

"Já sám…

Prosím, odpusť mi!

Kde jsi?

Proč neodpovídáš?!"

"Hlupáku! Jsem stále zde! Byl jsem tu, než se zrodil Čas a než počalo jeho věčné plynutí a budu zde, i když on bude dávno mrtev! Snažíš se pochopit nepostřehnutelné a nepochytitelné - To, co nesmí být poznáno!

Probudíš se do kalného jitra, budeš zmaten a udiven, ale pak sluneční zář vstoupí do tvé mysli a počne tě chlácholit hlas nedůvěry. A ty podlehneš jeho výzvám a prosbám a na podivný sen brzy zapomeneš... Jsi člověk; a lidé jsou tvorové ze všech nejkrutější a nejhloupější!

Ne ve svitu, ale v Temnotě je moudrost! Ne ve zvuku, ale v Tichu, ne v životě, ale v Nebytí. Po myriády aeonů zde dlím - beztvarý, slepá a nehmotné, nespatřiv nikdy světlo. Mé pravé jméno je totiž Vědění!"