"Do poklidného města přijela výstava abstraktních výtvorů neznámého umělce. Obrazy, jejichž nejčastější tématikou je Smrt, Utrpení a Peklo šokují svou reálností kritiky na celém z celého světa. Nejzajímavějším dílem je obraz, který je nejspíš autoportrétem samotného autora." hlásal novinový článek. No co, není důvod proč se tam nepodívat.

Dívaly se na jeden z obrazů. Když četly abstraktní, netušily, co je zde bude čekat. Smrt, Utrpení a Peklo.To sice byly náměty děl, ale tyto slova dokonale vystihovala i atmosféru v místnosti. I když…pro to, co bylo namalováno na obrazech nestačila.

"Pojď pryč," řekla konečně jedna z nich, protože se již dále nemohla dívat na výjev z plátna. Tak dokonale reálný, tak dokonale…nechutný. Byla na něm vyobrazena horní půlka lidského těla zavěšená na řetězech hlavou dolů. Na světlejší straně obrazu byl vidět stín člověka se sekerou v levé ruce. Mrtvý měl ve tváři zděšení, oči doširoka rozevřené.

Přešly k dalšímu "dílu". Kresba znázorňovala lidskou ruku se zkrvaveným nožem v ruce. Nutno dodat, že ruka byla nejspíš odtržena od těla někde v místě ramene.

"Jdeme pryč," ozvala se znovu ta z dvojice, která nebyla od přírody nadána morbidním myšlením.

"Poslední a půjdeme," slibovala druhá.

Ocitly se před portrétem muže se zjizvenou tváří a sešitým okem. Obraz byl umístěn tak, aby hleděl na celý sál.

"Tak tohle je asi ten co může za to šílenství tady," ušklíbla se otrlejší z dívek.

Postavila se k autoportrétu čelem a zadívala se mu do očí.

"Srandovní. Vypadá jako by mě sledoval. A jeho oči mění barvu…černá, modrá, žlutá…teď to vypadá jako by svítily červeně," mluvila jako zhypnotizovaná.

"Mám vás tu nechat o samotě? Promiň ale musím jít. Mám ještě nějakou práci," ozvala se její kamarádka.

Ve skutečnosti žádnou neměla. chtěla prostě jen klid. Klid od ní, klid od všech. Zaslouží si alespoň jeden klidný večer.

"Jasně," zněla odpověď.

Nechala jí tam stát a hledět na obraz. Prostě se otočila a odkráčela domů. Nemohla usnout. Stále jí totiž ve snech pronásledovaly ty šílené malby. Zavolala své kamarádce. Volaný účastník není dostupný.

"K čemu ten krám ksakru má když ho nepoužívá," zaklela.

Nebo nemůže, pomyslela si. Nebo…ne, umí se přece postarat sama o sebe. Ale přesto o ní měla strach.

O hodinu později zazvonil telefon. Nebyla to ona, ale někdo od policie. Ať hned přijede k ní do bytu. Prý spáchala sebevraždu.

Jelikož neměla řidičák, musela běžet přes několik bloků. Sebevražda? Ne, museli se splést. Udýchaná doběhla k bytovce, kde již na ní čekalo několik policajtů. Funebráci odnášeli tělo do pohřebáku. Zvolali ji k identifikaci. Otevřeli pytel. Z něj na ni hleděla dobře známá tvář, jenže…bez očí. Ve tváři výraz podobný tomu, jaký měla rozpůlená osoba na obraze. Zděšeně a se slzami v očích se odvrátila a přikývla. Stále se jí to ale nezdálo. Otočila se na vedoucího vyšetřovatelského týmu.

"Jste si opravdu jistí, že si to udělala sama?" zeptala se.

"Za jejími nehty jsme našli zbytky očí. Přinejmenším jen to je její dílo."

"Nikdy by se nezabila," řekla mu.

"Víc vám můžu říct až přijde zpráva od patologa," oznámil a odešel pryč.

Zůstala tam stát. Okolo ní chodili lidé, ale vůbec si jich nevšímala. Pak se otočila a pomalu odkráčela pryč. Stejně jako v té galerii, jenže teď s jinými pocity. Nechtěla aby jí někdo vyslýchal. Cestou domů měla pocit, že jí někdo sleduje. Nezastavila se. Zrychlila. Stále se jí to však drželo. Před domovní brankou se otočila.

"Kdo jste? Co po mě chcete?" tázala se vyděšeně.

Objevil se stín postavy v kabátu s rukama v kapsách. Přicházela blíže k ní. Pak se zastavila. Ve světle pouliční lampy byla konečně vidět tvář. Byl to jakýsi zarostlý muž, skoro by na první pohled vypadal jako bezdomovec. Přistoupil ještě o krok blíže. Ona couvla k domovním dveřím.

"Ty a tvoje kámoška ste byly na tý výstavě co?" zachrčel.

"Proč se mě na to ptáte? Kdo vůbec jste?"

"Policajti ti to asi neřekli co? Nebo vo tom možná ještě nevěděj…," pokračoval a nevšímal si její otázky.

Zpozorněla.

"Co-co mi měli říct?" vypravila ze sebe.

"Pokaždý, když tahle výstava někam přijede někdo zemře. Většinou to vypadá jako sebevražda. Někdy zemřou strachy. Nebo si vyškrábou oči aby se na něj nemuseli dívat. Pak si ale vyhlídne další oběť," šeptal s výrazem fanatika.

"Kdo on?"

"Stvořitel Utrpení…Vždy když mu oči hoří červeným světlem…"vysvětloval.

Ten chlap je nejspíš magor, pomyslela si. Pak si vzpomněla. Červené světlo… Ne, už i ona blázní.

"Ty mi nevěříš…Viděl jsem ho. Tímhle okem," ukazoval si do obličeje.

"Chcete říct, že je všechny zabil…ten chlap s obrazu?"zeptala se nevěřícně.

Přikývl.

"A vy si myslíte, že týhle hovadině uvěřím? Táhněte pryč, vypadněte, ať už vás tu nevidím!" rozkřikla se na něj.

"I na tebe dojde," zamručel a ztratil se ve tmě.

Nespavost. Ne, že by to nešlo. Nechtěla. Věděla, že když usne, uvidí to zas a znovu. Smrt, Utrpení a Peklo. Stále se jí to honilo hlavou. Podívala se na hodiny. Nebylo zas tak pozdě. V galerii mají možná ještě otevřeno. Půjde tam, kde tenhle hrozný sen začal.

Ještě se tam svítilo. Zevnitř vycházela malá skupinka lidí. Vešla dovnitř a zjistila, že na té morbidní výstavě nikdo není. Přistoupila přímo před autoportrét a zadívala se mu do očí. Opravdu, oči měnily barvu a osoba na obraze jí sledovala.

"Tak se ukaž," šeptla.

Oči se červeně rozsvítily. Vybral si další oběť.

"Všechno?" řekla zklamaně.

Otočila se zády k obrazu a málem se jí zastavilo srdce leknutím.

"Budeme zavírat, běžte ven."

Zasmála se. Už blbnu, napadlo jí a zamířila opět ven.

ON se také smál. Jenže úplně jiným smíchem. Věděl, že mu neunikne. Nikdy mu nikdo neunikl za celá ta staletí. Ani ona ne.

Odemkla si domovní dveře a zapadla dovnitř. Zase ten divný pocit. Ten blázen se jí určitě vloupal do baráku.

"Vylezte ven!" křikla.

Bez odezvy.

"Říkám vám vylezte, vím, že tu jste!" zavolala znovu.

Ve tmě obýváku opravdu někdo je. Tím si je jistá. Ke dveřím se blížil stín lidské postavy. Došel do osvětlené chodby a ukázal svou tvář. Konečně ho viděla živého. Zašklebil se na ní a z úst se mu vyřinul vodopád krve.

Couvla o dva kroky zpátky, ale zakopla o vlastní nohy, takže se skácela na zem. Popadla telefon a vyťukala číslo na policii…moc velkou naději si ale nedávala.

ON se opět zasmál a jí polila notná sprcha rudé tekutiny. Po dopadu krve na kůži se jí rychle udělaly velké boláky. Nebyly však obyčejné – každý z nich byl jako šklebící se lidský obličej. S výkřikem se na něj podívala a zjistila, že k ní natahuje ruku. Byla si jistá, že je to tatáž ruka, která byla vyobrazena v galerii. Pazoura se mu oddělila od těla a skočila po ní. Snažila se jí smést, ale ruka se do ní zasekla svými dlouhými nehty. Zaryla se jí do břicha a prohrabovat dovnitř.

Jen se díval a smál se svým krvavým smíchem. Z těla dívky visel chuchvalec vnitřností. Střeva byla rozházená okolo a ona sama ležela v nějakém mazlavém svinstvu smíchaném z krví.

Na ulici slyšeli křik…křik jako když někdo umírá. Do několika minut přijeli policisté. Už v chodbě narazili na tělo. Další sebevražda. Rozhodně. Měla ruce plné…sebe. Svého vnitřku. Bilo do očí, že si to udělala sama.

"Tahle měla aspoň tolik slušnosti, že nás zavolala předem," prohodil jeden z nich.

Za policejní páskou stál zarostlý muž v kabátě. Posměšně pokýval hlavou. Podíval se k pohřebnímu vozu.

"Já ti říkal, že na tebe dojde," zamumlal, "ale tys mě neposlouchala, přesně jako ostatní."

Druhý den ráno obrazy zmizely. Nikdo z pracovníků muzea neviděl, kdy, ani kdo si je odvezl. Bylo však jasné, že se zase někdy objeví. Co bude následovat je více než zřejmé. Touha Stvořitele Utrpení nebude mít nikdy koce. Ani on nemůže zemřít. Nikdo totiž neumírá dvakrát…