Fimbulvetr


Byla tak křehká. Nikdy jsem neměl právo vstoupit do jejího světa. Jaký jsem to byl drzoun, že jsem se pokusil proniknout skrze čtverhranná skla jejích dioptrických brýlí? Stal jsem se palivem stroje, který ji uvláčel. Nakreslil jsem celý ten šílený blázinec a nakonec i její fádní celu. Do smrti si to budu vyčítat. Ještě, že nic nepotrvá dlouho.

Procházím se sem a tam po zastávce Česká a pokouším se splynout s davem. Hloučky kolemjdoucích nastupují do šalin, aby se pohodlně nechali zavézt až nahoru na Královo pole, já však čekám na poslední schůzku. Budou to dva dny, co se Skořepa ozval. Ten divný patron mě sice něděsil tak, jako ji, nebudu se však pokoušet zapírat, že mi z něj husí kůže naskakovala. Teď, zpětně, vážně nechápu, jak jsme se mohli poslední naděje upnout k někomu takovému. Jenže, když ony vám ty mršky okolnosti často nedají na výběr. Skořepa se nám postavil do cesty a my jej nemohli jen tak ignorovat. Pořád to byl člověk, který věděl víc. Který nám mohl poradit. Možná, že to s naší záchranou myslel upřímně, možná mu to jenom nevyšlo. Třeba ho taky dostali. I jeho, který se tvářil, že má všechno pod kontrolou, na háku, jak se dnes říká. Třeba se to i jemu prachobyčejně vymklo z rukou.

Sešlapuji pohozené PET lahve a je mi na nic. Ukazovákem a prostředníkem pravé ruky mimoděčně poklepávám o stehno. To je grif ze hry na baskytaru. Opřu se o sloupek s vylepenými jízdními řády a budu dál zírat na špinavou, začouzenou budovu Ústavního soudu. Jak přiléhavé! Jak výstižné! Otamtud by měl přijít. Tedy, až dosud vždycky přišel otamtud. Pozoroval jsem jej. Nechcí říct sledoval. Jen sem se díval, na jakém konci ulice se vyloupne a kde pak zase zmizí. Nebyla to hračka. Dovedl se pohybovat doslova jako duch. Během pěti vteřin se ztratil z očí a jeden nevěděl, jestli se tak umně zamíchal do davu nebo prostě splynul s šedýmy ploty ohraničujícími výkopy, hloubené za účelem částečné rekonstrukce kanalizace. Dělníci tam pokaždé vytvořili takový shon a hluk, že umožnili Skořepovi taktně a diskrétně se vzdálit. A já se nikdy nedozvěděl ani to, kolikátkou vlastně jezdí. Kde asi bydlí? Je vůbec z Brna? Jmenuje se vůbec Jiří Skořepa? Jistý si mohu být jedině tím, že měří něco pod metr osmdesát a bude mu kolem třicítky. Nejspíš s nimi měl pár let trvající zkušenosti, proto se taky tak brilantně dovedl orientovat. Pojal jsem dokonce podezření, zda ve skutečnosti nebyl jedním z nich. Ačkoliv, racionálně vzato a zváženo, v takovém případě by se nám rozhodně nepokoušel radit. Možná by nás zkusil sprovodit ze světa. Ne, Skořepa k nim nepatřil. Ačkoliv, někdy dřív, ve studentských letech, kdo ví? Možná předtavoval jejich enfant terrible, notorického potížistu – tak se jej zbavili. Jenže, počkat – Proč by ho pak nechali žit? Ne, Jiří Skořepa může být nanejvýš soukromým detektivem. Pak tedy značně altruistickým detektivem. Od počátku mu přece muselo být jasné, že nemám a nebudu mít čím platit. Nebo že by jej k nim zavedly důvody osobní a citové, ostatně jako mě samotného? Buď jak buď, obezřetnosti není nikdy dost.

Za mými zády se ozývá policejní siréna. Rezignovaně se otáčím. Takže, ta chvíle je tady? Ne. Ještě ne. Minuli mě a pokračují směrem na Šilingrovo náměstí. Ještě tedy žiju. Není po všem. Už aby tu ten Skořepa byl. Čekám ještě pět minut, pak mizím.
Zatáhlo se, dokonce mám pocit, jako by na mě káplo. Žádný div, po tak horkém dni často přijde nějaká větší bouřka či průtrž mračen. Může tomu tak být i dnes. Smete mě? Odplaví mě do kanálu jako nánosy reklamních letáků? Možná by mi tam mezi těmi potkany bylo lépe. Možná, že bych mezi ně zapadl. Stal se plnohodnotným členem jejich populace. Nebo se raději nechám usmažit v trolejích? Vylezu na střechu šaliny a naposled si užiju pořádnou jízdu? Ne, to je dost hloupý nápad. Radši počkám ty zbývající čtyři minuty.

Čas ubíhá a skutečně začíná pršet. Teď už se to stalo neoddiskutovatelnou skutečností. Myslím, že za pár minut začne lít jako z konve. Skořepa se nejspíš už nedostaví. Třeba je mrtvý. Třeba to samé čeká na mě. Vydám se po Veveři k fakultě a zajdu do knihovny. Tam si snad nikdo netroufne zaútočit. Nejspíš si znovu pročtu tu zpropadenou práci. Satanismus jako fenomén internetové éry. Ne, že by se tam nenašlo pár zajímavých postřehů. Vlastně jsem na tu bakalářku docela pyšný. Ne právě originální téma, zpracované ale snad dostatečně neotřelým způsobem. Určitě se není zač stydět, právě naopak. Však říkám, že jsem pyšný. Takže, tedy. Satanismus navrhuji rozdělit do následujících kategorií:

Zaprvé spirituální satanismus. Jeho vyznavači pojímají Satana jako reálně existující entitu, většinou jako skutečného boha nebo „velkého ducha“ stojícího v pozadí materiálního světa. Modlí se k němu a praktikují obřady k jeho poctě. Satan bývá v těchto pojetích vykreslen nejčastěji coby Světlonoš, objevují se však i koncepce Satana jako skutečného zosobnění čirého zla. Spirituální satanismus a lidské oběti: Jedná se z převážné většiny o mediální mýtus a městskou legendu. Ve skutečnosti se spirituální satanisté poměrně zřídka dostávají do vážnějšího konfliktu s majoritní společností. Svou víru nevystavují příliš na odiv; v módě oblékání a vyjadřování se většinou neprojevuje. Draz kladou na vnitřní kontakt se Satanem a často poměrně propracovaná mystická učení, spojená většinou s dalšími prvky moderního okultismu

Ateističní satanisté: Nejrozšířenější skupina směrů, reprezentovaná především organizací The First Church of Satan a nástupnickými buňkami. Zakladatelem tohoto pojetí satanismu byl američan Anton Szandor La Vey, který roku 1966 vydal…

„Zdravím vás! Tedy, to jste mi dal! Měl jsem co dělat, abych vás dohonil!“

Ne, že bych se nepolekal. Skořepa se přiřítil zezadu jako funící lokomotiva, dýchnul mi za krk a poklepal na rameno.

„Měli jsme mít přece schůzku dole na Český. Nebo to už neplatí? Vyvstal snad nějaký problém?“

“Ne, vůbec. Jenom jsem vás už nečekal. A mimo toho, co vás to napadá?“

Byl jsem pevně rozhodnut ani teď sis jej nepustit k tělu.

„Přiženete se jako velká voda, člověka div nesrazíte a hned začnete halekat, tady, uprostřed ulice! Co kdybychom rychle zapadli hnedle tady do steakovýho baru, než se spustí úplný boží dopuštění, a tam, v suchu a v teple, všechno probrali? Co kdybychom si chvíli zkusili hrát na tajný agenty? Hm?“

Tentokrát jsem musel napomínat já jeho. Zvláštní.

Souhlasil a o dvě minuty později usedali jsme už na vysoké stoličky rozestavěné kolem dlouhého dřevěného stolu bez ubrusu. Tlumeně hrála příjemná hudba, jakýsi moderní jazz, a neomítnuté sklepní prostory decentě osvícené toliko několika lucernami na rozích vůbec dokázaly vyčarovat příjemnou atmosféru, takovou, ve které se hovoří snadno, aniž by však dialog upadl do bezúčelného plkání. Objednali jsme si každý po velké dvanáctce a já začal vyprávět.

„Naposledy jsem ji viděl předevčírem. Nezdála se být v pohodě. Vypadala úplně vystrašená a dělala hrozný věci. A pak se to semlelo. Vlastně si myslím, že to je všechno kvůli vám. Kdybyste se do ní nemontoval! Kdybyste to celé řešil jenom se mnou? I já pomalu začínám být paranoidní, co teprve taková křehká holčina? Mohli jsme ji ze všeho vynechat a vůbec nic by se nestalo.“

“No, to by se tedy stalo.“

Oponoval.

„Nemohli jsme si dovolit cokoliv podniknout bez ní, to snad víte. Dostala se k nim blíž, než kdokoliv jiný. Vlastně už skoro byla jednou z nich! Bylo to, jako číst jejich archivy. Jenom shodou blbejch náhod to nevyšlo. Ale museli jsme to zkusit. Dostat z ní všechno všechno. Každý detail. Zní to možná krutě, ale – je to tak. Nechat ji jít by byl luxus. Strašně nezodpovědnej luxus!“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Promiňte, ale teď opravdu mluvíte nesmysly. Vlastně nemáte tušení, co jste právě řekl. Ona nebyla žádnej pitomej zdroj informací! Byla to normální lidská bytost! Moje holka, krucinál! Křehká, tak křehká.“

 

xxx

 

Když jsme s Kristýnou začali chodit, bylo mi jednadvacet a jí o rok víc. Nikdy to nebyla holka, která by toho moc namluvila. Spíš se uzavírala do sebe. Na seminářích jsem ji neslyšel promluvit slovo, až jsem se někdy bál, aby vůbec prošla. Dost přednášejících si cenilo aktivity, hlavně doktor Vykoukal. A Kristýna seděla jak zeřezaná, koukala se do země a vypadala, že snad ani neposlouchá. Na druhou stranu si poctivě vedla zápisky a když kdokoliv potřeboval, mohl se na ni obrátit. Dost spolužáků toho využívalo. Kdo chyběl na přednášce, ať už kvůli zdraví nebo byl zkrátka jen líný, napsal Kristýně a nejpozději za pár hodin měl perfektně zpracované materiály v e-mailové schránce. I proto ji všichni brali. Nechci říkat, že ji využívali. Oni ji měli doopravdy rádi. Vlastně ani dost dobře nešlo nemít ji rád, když se tak krásně smála. Zamiloval jsem se jako blázen a chodil s její fotkou v náprsní kapse. Pořád, do školy i na brigádu, kterou jsem sehnal v čajovně Oáza. Často jsem ji tam zval. Byl jsem šťastný, když jsem směl vidět, jak spokojeně usrkává Tuarega a usmívá se na mě. Chtěl jsem ji nosit po Brně v náručí, aby se nemusela nohama dotknout země. Chtěl jsem jí celé večery klečet u nohou a vyznávat se ze svých citů. Ačkoliv na religionistice se v bohy moc nevěří, začal jsem ji uctívat. Dával jsem jí jména bohyň. Nejčastěji Amaterasu. Taková byla. Moje sluneční paní. Když pršelo, zašel jsem k ní na návštěvu a najednou bylo všude světlo. Vždycky, když jsem potřeboval dobýt baterky, zazvonil jsem u jejích dveří. A jakmile stanula na prahu, cítil jsem, jako by mi někdo do úst nalil elixír. Při studiu religionistiky občas tohle potřebujete. Zažít bezprostřední emoci. Studium dokáže být pěkně depresivní.

Religionistika, to je takový ten přejmenovaný vědecký ateismus. Něco jako studium pohádek. Musíte přinejmenším předstírat, že tomu nevěříte. A kdybyste náhodou zapochyboval, vrazíte si facku a budete si v duchu opakovat, že náboženství není nic víc, než vedlejší produkt kognitivních procesů. Na religionistice se vůbec myslí kognitivně. Kognitivně se taky cítí a miluje. Kognitivně se souloží a plánují se děti. Já je tedy s Kristýnou naplánoval, se vší kognitivní vážností, na dobu, kdy budeme mít oba bakaláře v kapse. Proto jsem se taky na ty své satanisty vrhl s takovou vervou. Opakoval jsem si, že až skončím, stanu se tátou. S Kristýnou nás spojí pouto, které je na celý život. Nic už nás nerozdělí. Až do smrti budu jako Merkur kroužit v těsné blízkosti slunce.

Zatím jsem ale seděl odpoledne co odpoledne u notebooku a zkoumal, jak to s tím satanismem na internetu vlastně je. Prohlížel jsem tucty naprosto nezajímavých blogů dospívajících holčiček a doufal, že narazím na něco skutečně zajímavého, na nějakou skutečnou síť satanistů, s níž bych mohl navázat kontakt a se vší slušností požádat o informace, možná dokonce o rozhovor. To víte, že při takové práci občas zabloudíte i na docela jinou stránkou. Sem tam se podíváte do pošty. A právě tam mě jednoho škaredého říjnového podvečera čekalo překvapení. Dost nemilé překvapení. Zpráva od Kristýny.

V první chvíli jsem měl za to, že vyrazím z kolejí, jako když mě střelí, a poženu se rovnou do Žabovřesk. Pak jsem párkrát zamrkal a dopis si pro jistotu přečetl znovu.

 

Ahojky,

Dlouho jsem nevěděla, jak ti to říct, ale jsem úplně na dně. Zjistila jsem, že s bakalářkou jsem se pustila úplně špatným směrem a navíc se objevilo ještě pár dalších okolností. Nechci se o tom ani rozepisovat. Prostě se na mě teď všechno nějak valí. Vážně v tom není nic, za co bys mohl. Nedělej si výčitky. Ta za mě přece nezodpovídáš. Je, to, teda, byl to jenom můj problém. Něco jsem prostě nezvládla a i když je mi to líto, nezbývá mi, než se s tím dost zásadně vypořádat. A už jsem přišla na to, co bude nejlepší. Zítra zajdu na studijní a oznámím, že na škole končím. Stejně jsem tady neměla co dělat a celej obor nemá perspektivu. Já sama teď nevím, co mě to popadlo, že jsem se dala zrovna na takovou hloupost, jako je religionistika. Každopádně teď vím, že s tím končím. A končím asi se vším. Odjedu za rodičema do Bystrce, rozloučit se. A potom, no však víš. Nechci, aby sis před policií sypal popel na hlavu. Nemohl jsi tomu zabránit. To nic. Měj se krásně.

 

S láskou

Kristin

 

Skočil jsem po telefonu jako pes po kosti. Něco mi říkalo, že ona to vážně udělá. Většina holek takhle volá o pomoc, ale Kristýna byla jiný případ. Vždycky mívala sklony k depresím. Pronásledovaly ji iracionální záchvaty úzkosti. Od doby, co jsme spolu začali chodit, se to trochu zlepšilo, pořád tady ale ten problém zůstával. Jako nevyřčená hrozba. A teď se ta příšera v její hlavě zase probudila.

Vytáčím číslo. Snad u sebe pořád má mobil. Protože jinak vážně hrozí, že si ublíží. Kdybych jenom věděl, co ten její záchvat zase spustilo! Poslouchám monotónní pípání v reproduktoru. No tak, vezmi to! Není pozdě! Slyšíš mě? Chci s tebou mluvit! My to zvládnem! Vyřešíme! Kristin, prosím!“

„Ahoj, proč mi ještě voláš?“

Hrklo ve mně. Její hlas zněl doopravdy úplně zničeně. Jako zvuk zborcených varhan. Měl jsem pocit, že je po všem, že jí zkrátka není pomoci. To na sobě ale teď v žádném případě nesmím nechat zdát.

„Kristin, sluníčko, pověz mi, copak se stalo? Někdo ti ublížil? Nejde ti škola? Jestli chceš, přijedu a na tu tvoji práci se podíváme. Když jsem to viděl naposledy, nebylo to vůbec špatný. Ten obrazivý mód náboženskosti v současným letničním hnutí jsi podle mě našla správně. Musej ti to uznat, vždyť máš pravdu!“

Zdálo se mi, že brečí. Po telefonu to člověk tak úplně nepozná, ona ale znělo úplně zničeně. A všechno bylo o to horší, že tyhle stavy nemívaly žádnou racionální příčinu. Bavil jsem se o tom s jedním psychiatrem. U depresivních pacientů se může stát spouštěčem úplně cokoliv. Často ani odborník hned nepozná, proč to všechno začalo. Můžou za to nějaký nesmysly namačkaný v lebce. Jako za náboženství. Nejspíš je to taky kognitivní. Zpropadeně! Proč náše životy nejsou víc, než pár mizerných nervových spojů? Proč jenom necítíme doopravdy?

„Kristin“, šeptal jsem naléhavě, „vždyť víš, že tě miluju.“

Mluvil jsem hloupě a banálně, jenže, kdo mi poradí, co v takové chvíli říkat?

„Vydrž chvíli a jsem u tebe. Hned teď jedu. Zůstaň doma a neudělej žádnou hloupost. Jsi moje sluníčko a já tě nikdy neopustím. Rozuměla jsi? Doopravdy nikdy. Ani kdyby trakaře padaly.“

Pokusil jsem se usmát. Špitla cosi, z čeho jsem vyrozuměl, že souhlasí. Snad tři čtvrtě hodiny vydrží. Teď hlavně stihnout první šalinu. „Dobrá, dobrá. Dej si zatím čaj, lásko, a počkej, prosím. Všechno probereme. Nic nesmíme uspěchat. Máme čas a jsme na to dva. Nás nic nerozdělí, rozumíš? Žádná hloupá škola ani nic jinýho. Tak, vyrážím. Mobil mám u sebe, kdykoliv se můžeš ozvat. Miluju tě a nemůžu bez tebe žít.“

Mluvil jsem trapně pateticky, jiná slova mi ale přes jazyk nešla. V hlavě jsem měl vymeteno. Hodil jsem na sebe bundu a s výrazem šílence se prohnal vchodovými dveřmi. Pár lidí nechápavě zakroutilo hlavou, když mě viděli zoufalého vybíhat do večerního šera.

Na zastávku jsem doběhl s asi dvouminutovým předstihem. Cesta trvá včetně přestupu ani ne třicet minut. Co chvíli jsem sáhl do kapsy pro mobilní telefon. Kristýna se neozývala.

„Snad tedy čeká“, doufal jsem. „Snad se chová tak, jak jsem jí řekl. Vždyť je rozumná holka!“

Věřil jsem tomu hlavně proto, že jsem věřit chtěl. Přikrčeně jsem seděl na sedačce v zadní části druhého vagónu a nervózně kreslil nesmyslné obrazce po zamlženém skle. Už abych byl na České! Už abych přestupoval! Snad tam nebudu muset stát moc dlouho. Frustrovalo mě vědomí, že mě Kristýna právě teď potřebuje a já jí nejsem nablízku. Tolikrát jsem ji držel za ruku, bral si od ní, co mi nabízela – a když bych jí měl jednou pomoct, nejsem k mání. Proklínal jsem auta i semafory. Proč jenom musíme co sto metrů stát? Je to k zbláznění. Vždyť z Nádraží na Nové sady jedeme snad pět minut! To bych tam byl rychleji pěšky! Ještě Šilingrovo náměstí, Česká a – přestup.

Poprchává, možná je to dokonce déšť se sněhem přebíhám ulici a připojuji se k hloučku lidí na zastávce. Vytahují deštníky, pro mě je ale počasí tím posledním, co by mi mělo teď vadit. Další šalina má jet za tři minuty. Jindy tak krátké tři minuty! Jenže tentokrát se vlečou jako přednáška o japonském buddhismu.

Když umíráte, přehraje se vám prý před očima celý život. Zvláštní bylo, že mě se totéž stalo ve chvíli, kdy se do úzkých dostala Kristýna. Vybavoval jsem si zážitky z dětství a nejvíc ze všeho půlrok strávený v Oslo, kam jsem se podíval díky mezinárodními studentskému projektu Erasmus. Ach, ten sever! Všechno je tam tak nějak menší, lidštější. Oslo působí jako několik českých okresních měst slepených dohromady. Všude spousta zeleně, skoro žádné zácpy, královský palác stojí na hlavním náměstí. Nějakých sto padesát metrů od něj jsem chodil do Hard Rock Café. Popíjel jsem místní pivo, občas něco tvrdšího, a poslouchal vyhlášený norský metal. To byly týdny! Ale teď na tom nesejde. Šalina konečně přijíždí a mně nezbývá, než znovu začít vnímat. Vymyslet rychle pár vět, které řeknu Kristýně, jen co se potkáme. Jestli se potkáme.

Počítám zastávky. Posouváme se teď vpřed přeci jen rychleji. Ty nejhorší zácpy bývají na Zvonařce a před Vaňkovkou, tady, na širokých ulicích, to bývá lepší. Auta se drží ve svých pruzích a šalině se do cesty moc nepletou. Tak tedy, mám ani ne pět minut na to, abych se převtělil do role jejího psychiatra. Nebo mám radši zůstat jenom jejím klukem? Jednoho cvokaře už přece má. Určitě to bude nějaký kardinální hňup, když dopustil, aby se takhle složila! Potkat ho, hned mu vrazím jednu od cesty. Jo, to by zasloužil. Chce se mi zvracet, když si uvědomím, kolik za tu svoji mizernou práci asi bere. Žije si někde jako snob a Kristýna mezi tím brečí doma v pokoji, opřená o kolena, s rozcuchanými vlasy, a přemýšlí o sebevraždě. Karabáč vzít na takové lidi!

Sotva šalina zastavila a já vystoupil, přihnal se poryv větru a s ním pořádná studená sprška. Snad mi těch pár facek od deště pomůže! Zabíhám za roh do vedlejší ulice a počítám domy. Bydlí ve čtvrtém zprava. Jedna, dva, tři, konečně. Roztřesenou rukou se natahuji po zvonku. Kristin, prosím! Otevři!“

Nemuset se v tu chvíli chovat jako chlap, složím se na schody a řvu jako děcko.

Naštěstí otevřela. Očividně nevyspalá, s kruhy pod očima, ale živá. Vrhl jsem se jí kolem krku. „Kristin, myšáčku! Co tě zase popadlo? Pojď dovnitř, pojď. Uvaříme čaj. Posadíš se a ze všeho se vypovídáš. Bude líp.“

“Čaj mám uvařenej.“

Špitla bezbarvě.

„A moc se mi nechce povídat.“

Hladil jsem ji po vlasech. „Nemůžeš to v sobě dusit. Musíš se svěřit. Víš, že se takovým věcem nemůžeš poddávat. Tak pověz, co se vlastně stalo?“

„Pojďme dovnitř. Tady to určitě nemá cenu rozebírat.“

Usadili se na pokojovou pohovku, já vedle ní. Snažil jsem se do ní vcítit. Představoval jsem si, jak se v ní pere má Amaterasu se svým zlotřilým bratrem Suzanoo a mimovolně jsem zatínal pěsti. „Povídej, lásko. Můžeš se úplně uvolnit a mluvit, o čem chceš. Vyslechnu tě.“

„Tu práci nedodělám.“

Stěží mluvila, zajíkala se.

„Bavila jsem se s profesorem. Je to podle něj totální blbost. Křesťanský letniční hnutí neobsahuje žádnej obrazivej mód. Neměla jsem se prej nechat zmást těma extatickejma projevama. Můžu to teď zmuchlat a zahodit.“

„Ale nemusíš, sluníčko!“ Snažil jsem se ji utěšit, ačkoliv jsem věděl, že má vlastně pravdu. Co nadělat, když si dědek postaví hlavu? Mohla by být stokrát v právu, ale přes něj to neprotlačí. Je jak beran.

„Když si ten obrazivý mód vyargumentuješ, všechno bude zase v pořádku. To přece není důvod, abys přemýšlela o takových hrozných věcech, jako jsi psala. Pojď, podíváme se na to. Přečtu si tvoji práci a společně popřemýšlíme, na čem by se dalo zapracovat. Nakonec ti to musí vzít, když to bude konzistentní, s hlavou a patou! Musí to uznat. Tak pojď. To přece nejí žádný důvod být nešťastná.“

„To není ten důvod.“

Šeptala. Jako by se bála mluvit. Začal jsem nabývat neblahého tušení.

„Tak co je ten důvod, sluníčko? Pověz mi všechno. Nemusíš mít strach. Ať řekneš cokoliv, obejmu tě a dám ti pusu na čelo. Vážně. Miluju tě, vždyť to víš.“

Dýchala mělce. Byla vyděšená. Poznal jsem, že neví, co říct. Vzal jsem ji za ruku. Ani nevím, která to byla. „Povídej, lásko.“ Zopakoval jsem. A pak – pak mnou projel blesk od hlavy k patě.“

„Zahla jsem ti.“

Vyrazila ze sebe.

„O to jde. Zabij mě.“

Celý svět mi před očima ztmavl a zrudl. Viděl jsem ji, jak se válí v krvi a chroptí. Chtěl jsem ji seřezat jak psa. Vytřískat z ní duši. Tohle přece není moje sluníčko! Nejspíš jsem se musel dívat jako skutečný vrah, protože ucukla a začala vážně kňučet jako vořech, kterého se páníček chystá nakopnout. „Nenávidím tě, krávo!“

Blesklo mi hlavou.

„A teď to poznáš!“ Nechápu, co to do mě vjelo. Chtěl jsem ji vidět v pekle. Teď a tady.

„Děvko!“

V duchu jsem syčel jako had, zároveň ale tiskl rty co nejpevněji k sobě.

„Chcípni!“

Vzal jsem ji kolem krku, zadíval se jí do očí a pak – pak jsem ji k sobě přitiskl. Přivinul jsem si ji na hruď a políbil ji na čelo. Ruce povolily. Zhroutila se mi do náručí. Neudělal jsem to. Nemohl jsem to udělat. Porazil jsem sám sebe. Měl bych na sebe být hrdý. Jde to ale vůbec? Je možné být hrdý, když o sobě zjistíte, že jste troska, které zahýbá holka?

Nevěděl jsem, jestli ji nenávidím, pohrdám jí nebo mi jí je líto. Něco jsem říkal, co, na tom teď nesejde. Určitě to bylo něco o tom, že ji mám stejně rád a všecho jí odpouštím. Takové ty věci, co se říkávají, když jste na toho druhého doopravdy naštvaní. Ona neodpovídala, jen vzlykala. Hladil jsem ji a děkoval šťastným okolnostem, že se v kritickou chvíli nikde poblíž nevyskytoval ostřejší předmět. Nejspíš bych se neudržel. Možná, že bych ji skutečně zabil. Takhle jsem spustil jen vodopád slov, z nichž si pamatuji jediné, to poslední: „Proč?“

Dala se do vyprávění. O tom, jak se jí práce rozsypala pod rukama, jak táta doma zase seřval mámu, jak šla všechen ten vnitřní zmatek zapít do vinárny na Grohově. Nevěděl jsem s kým to udělala ani jsem to vědět nechtěl. Třeba to byl někdo, koho znám. Nějaký kamarád. Celou dobu, co mluvila, jsem ji držel za obě ruce, pokyvoval hlavou a snažil se zadržet slzy. Věděl jsem, že se mi oči lesknou a že teď určitě nevypadám jako chlap. Jestli mě předtím měla za bačkoru, teď se v tom názoru utvrdí. Nejspíš doopravdy jsem bábovka. Asi jsem si ji nezasloužil.

Zatímco jsem poslouchal a přemítal, pokoušel jsem se sebrat síly k jediné otázce: „Pořád mě miluješ?“ Bál jsem se ji vyslovit. Byl jsem si v té chvíli jistý, že odpoví záporně. Že mě odkopne. Že se začne omlouvat a vysvětlovat, jak se přihodilo, že ke mně už nic necítí. Nakonec jsem se hodně zhluboka nadechl. „Máš mě pořád ráda?“

„Mám.“ Špitla a já jí to nevěřil. Najednou jsem jí nevěřil. Poprvé v životě. Zeptal jsem se znovu. „Miluješ mě?“

Jako Ježíš Petra!

Položila mi hlavu na rameno. „Miluju tě a nikdy jsem o tom nepochybovala. Nevím, jak se ti omluvit, proto nic neříkám. Promiň mi to.“

A tak dále, takové ty přeslazené partnerské kecy, o jejichž pravdivosti se dá občas pochybovat, bez nichž se ale málokterý vztah obejde. Teď už je snad aspoň jasné, proč jsem vůbec vstoupil do kontaktu s Harmonií.

 

xxx

 

Po dvou hodinách strávených s Kristýnou, během nichž jsem se pokoušel tišit její srdceryvné nářky, jsem se vypravil zpátky na kolej. Tentokrát jsem se cítil klidněji. Kristýna slíbila, že si neublíží. Dali jsme si slovo, že spolu překonáme všechno na světě a jednou založíme rodinu. Snad stokrát se mi s pláčem omlouvala. Věděl jsem, že ji ten úlet doopravdy mrzí. Rozumem jsem ji nehaněl, na rovině emocí ale zůstávala hořká pachuť.

Posadil jsem se k počítači a vyťukal adresu organizace, o níž jsem nabyl povědomosti díky reklamním letáčkům vyvěšeným na nástěnce ve vestibulu menzy.

„Psychologické a duchovní centrum Harmonie“, stálo tam, „nabízí mladým párům účast na společných rozvojových kurzech, zaměřených na utužení Vašeho vztahu a zintenzivnění vzájemných prožitků. Kurz se odbývá prostřednictvím skupinových sezení, zakončených závěrečným společně stráveným víkendem. Máte příležitost setkat se s podobně zaměřenými mladými lidmi z Brna a okolí a vyměnit s nimi své zkušenosti v přátelském, opravdu harmonickém prostředí, v němž se kurz odbývá…“

Tenkrát, když jsem leták zahlédl poprvé, moc mi toho na něm nesedělo. Nejvíc ze všeho mě iritovalo slovo „duchovní.“ Jak jsem již poznamenal, na religionistice se musíte přinejmenším tvářít, že ničemu, co se takovým přívlastkem honosí, nevěříte. Zkoumáte ty jevy jako kdysi Frazer nebo Tylor zvyky primitivů. Vlastně se nad tím pousmějete a řeknete, že je to sice zajímavý, nicméně přežitý relikt. A teď jsem vážně uvažoval o tom, že se dám do nějakého pochybného New Age kroužku, který za úplatu nabízí rozvinout osobnost mou i Kristýny, a to všechno ve jménu nějaké kosmické jednoty nebo podobného nesmyslu, čáry máry. První věc, o kterou jsem se na webu zajímal, byla cena. Kurz stojí čtyři tisíce pro jeden pár. To není tak moc. Harmonie zjevně počítá hlavně se studenty, jejichž možnostem ceník přizpůsobuje. Pokračoval jsem namátkovou sondou české esoterické scény. Počítal jsem, že Harmonie musí být napojená na nějakou ze skupinek, hlásajících pozvednutí „já“ člověka k vyšší hladině vnímání nebo podobné nesmysly. Vzpomněl jsem si i na všechny ty stupidní brožurky varující před zhoubným vlivem manipulativních sekt, které jsem byl v rámci studia nucen přelouskat. Vždycky jsem je nesnášel. Pro jejich omezenost a ideologickou předpojatost, demagogický tón a špatně skrývaný křesťanský podtext, zkrátka pro všechno. A musím přiznat, že právě touha natřít to všem antikultovním poradnám světa stála nemalým dílem za mým rozhodnutím Harmonii kontaktovat. Samozřejmě, především tu byla Kristýna. Věřil jsem, že netradiční zažitek jí pomůže. Dokáže pak vybřednout z marasmu vlastních přeludů, které ji pronásledují. Na chvíli pro ni bakalářka přestane být středobodem vesmíru. Zažije něco neobvyklého. A přinejhorším se tomu pak budeme moci společně vysmát. Měl jsem něco našetřeno. Byl jsem odhodlán zaplatit celé čtyři tisíce z vlastní kapsy. Věděl jsem, že Kristýna z domova moc peněz nedostává a s vlastním výdělkem na tom taky není bůhvíjak. Pravda, zatínal jsem zuby, otevíraje stránku on-line správy svého bankovního účtu, věřil jsem ale v konečný užitek. Ne, že bych důvěřoval Harmonii. Hodlal jsem celý ten cirkus pojmout jako výlet do Karpat či na Pirin, jako společné dobrodružství, za kterým se jezdívá někam mezi medvědy. Vyplnil jsem přihlášku i za ni. Prostě ji oznámím, že ten kurz zkusíme. Určitě bude souhlasit a i kdyby ne, nedá moc práce ji přesvědčit. Zatím skoro vždycky udělala, co jsem navrhl. Třeba po chvíli váhání, ale udělala. Je to holka, která potřebuje vedení. Spíš submisivní typ. Nejspíš právě proto se taky dala zblbnout v té pitomé vinárně. Vědět tak kým, už omotávám zápěstí kusem hardu a zkouším si pár základních boxerských úderů. Así je lepší, že mi nic neřekla. Jen doufám, že se o tom nedozvím z jiného zdroje.

I Kristýna věděla o Harmonii z propagačním letáků v menze i na fakultě a také jí ten špás moc pod nos nešel. Snažil jsem se jí to podat tak, že vlastně o nic nejde, že je to taková zkouška, hra, a budeme se pak společně smát tomu, jak je to celé debilní. Nakonec kývla. Věděla stejně jako já, že potřebujeme změnu. Seděl jsem vedle ní, když připojovala k přihlášce svůj podpis, a hladil ji po zádech.

Harmonie vyžadovala odeslání přihlášky dvojí cestou: e-mailem i tradiční poštou. Aspoň to vypadalo seriózně, když už nic jiného. „Třeba to nebude takový průšvih.“Chlácholil jsem se. „Třeba ten leták museli napsat tak debilně, aby přitáhli pozornost. Je to margetingová strategie. Třeba půjde o normální skupinovou plkárku nebo trochu netradičně pojatý team building. Snad jsem Kristýnu nezatáhl do žádné levárny. To bych si pak hrozně vyčítal. Ale, k čertu s tím! Čeho se bát? Kdykoliv můžeme odejít. V Harmonii nás nikdo držet nebude.“

Jo, tenkrát jsem vážně věřil tomu, že můžeme kdykoliv odejít.

První sezení bylo naplánováno na pátek, 12. listopadu. A pak další tři pátky, až do třetího prosince. Končilo se o víkendu 10.-12. prosince, kdy se měla na jakési chatě u Tišnova konat slibovaná závěrečná akce. Největší problém tedy představovalo vysvětlit rodičům, že se teďbudu dostávat domů až v sobotu kolem poledne.

Sedmého listopadu přišel e-mail s instrukcemi k prvnímu sezení. Popíjel jsem na doma na Vysočině čaj a četl jej. Zdál se být napsán slušně a zdvořile, nestydím se říct seriózně. O mnoho seriózněji, než ten reklamní cár papíru, přišpendlený na nástěnce za dveřmi menzy. V dopise stálo:

 

Vážená slečno Vlčková, vážený pane Šmíde,

Jsme rádi, že jste se přihlásili do partnerského kurzu, který organizuje centrum Harmonie. Věříme, že se pro Vás večery strávené ve společnosti podobně zaměřených mladých lidí stanou cenným obohacením a pomohou nejen upevnit Váš vztah, nýbrž i zintenzivnit oboustranný prožitek z něj.

Na první večer si, prosím připravte krátké představení a osobní sebeprezentaci o délce tří až pěti minut. Hovořit můžete o Vašem vztahu i životě Vás jako jednotlivců, nikdo na Vás neklade žádné zvláštní požadavky. Prezentace slouží ke vzájemnému seznámení všech účastníků kurzu, jemuž především je první sezení věnováno.

Těšíme se s Vámi na viděnou v pátek 12. listopadu a přejeme příjemný zbytek týdne.

Se srdečnými pozdravy

Vaše centrum Harmonie

 

Zatímco jsem tedy brouzdal na více či méně, většinou však více pochybných stránkách zasvěcených knížeti temnot, přemýšlel jsem o té prezentaci a nevěděl, co tam u všech svatých budu říkat. Tedy mimo toho, že mám Kristýnu strašně moc rád. Že je tak citlivá. Mé mínění o samotné Harmonii se poněkud zlepšilo. Nejspíš půjde o nějakou skupinovou terapii spojenou se zážitkovým programem, nic tak mimořádného. Doma jsem ale taktně mlčel. Živě jsem si dovedl představit matčinu reakci: „Do čehos to duši dal!“

Ještě v pátek dopoledne jsem odesílal e-mail s dotazníkem české pobočce Chrámu černého světla, kontroverzní mezinárodní sítě míchající dohromady spirituální satanismus s gnosticismem. Ptal jsem se jich na pár formalit, na jejich postoje k jiným náboženským směrům, případné politické zaměření a tak podobně. Závěrem jsem navrhl schůzku s někým z jejich vedení, moc jsem ale nedoufal, že přijmou. Tyhle skupiny se většinou moc neukazují. Nemají rády, když jim někdo vidí do talíře. Vlastně je to pochopitelné. Neměl jsem jim to za zlé. Ve vlastní kuchyni má každý rád trochu soukromí a novináře ani badatele nevidí moc rád. Většinou mezi nimi ani nedělá rozdíl. Je to zkrátka nějaká svoloč, která kouká přes rameno.

O půl osmé večer jsme už s Kristýnou seděli v šalině a mířili na Královo pole. Samozřejmě, že jsme si cestou povídali o tom, co nás asi čeká. Snažil jsem se jí dodat kuráž. „Četla jsi přece, co nám psali.“ Konejšil jsem ji. „To s tou prezentací a tak. Vypadají slušně. A jestli to bude nějakej podfuk, tak prostě už příště nepřijdeme. Já se kvůli těm čtyřem litrům nezcvoknu.“ Navzdory těmhle a podobným řečem jsem přeci jen cítil podivný neklid kolem žaludku, když jsem stiskl tlačítko zvonku u dveří domu, v němž Harmonie sídlila.

Nejednalo se o žádnou luxusní vilku, ale o obyčejný činžák. Harmonie měla pronajaté prostory ve druhém patře. „Aspoň to nebude vypadat jak nějaká seance“, pomyslel jsem si. Přešlapovali jsme nervózně na mříži k očištění bot, drželi se za ruce a čekali, kdy se z druhé strany dveří konečně ozvou kroky. Uvítali bysme je už proto, že dost studeně fičí. Naštěstí nečekáme dlouho: Ani ne po minutě a půl slyšíme, jak kdosi sbíhá po schodech. A za dalších deset vteřin už nám otevírá pohledná brýlatá brunetka v džínové sukni a světle modrém přiléhavém tričku. Vypadá v něm moc hezky. A zároveň slušně. Jeden by jí půjčil korunu. Ideální hosteska na slavnostní recepci. Znovu začínám přemítat, co jsou ti lidé z Harmonie vlastně zač.

„Slečna Vlčková, pan Šmíd?“ Dotáže se a hned nám podává ruku. „Následujte mě prosím nahoru. Už na vás čeká čaj. Musíte být vymrzlí!“ Švitoří vysokým, skoro nesmělým hláskem. A cupitá jako tanečnice. My stoupáme po schodech o poznání volnějším krokem.“

„Spoléhám na tebe. Nenech mě v tom!“ Kristýna mi šeptá do ucha a usmívá se. Konečně se usmívá! Konečně je to zase moje sluníčko. Na chvíli se zamyslím, jestli na té pozitivní energii fakt nemůže být kus pravdy, hned si ale vrazím neviditelnou facku.

„Nefantazíruj, Tome!“

První dojem, kterého jsem z prostor Harmonie nabyl, hovořil o tom, že se jedná o celkem normální byt s nepoměrně velkým obývacím pokojem. Právě v něm byly do kroužku rozestavěny pohodlné polstrované židle. Celkem čtrnáct lidí, tedy sedm párů, už sedělo na svých místech, my byli osmý.

„Moc si teda nevydělaj.“ Zamumlal jsem si pro sebe a zakroutil hlavou. „To bude dvaatřicet tisíc. Asi jsou to fakt úplný nadšenci.“

Brýlatá slečna nás uvádí dovnitř. Usazujeme se vedle vysokého, dlouhovlasého kluka s bradkou a jeho drobné partnerky, její hlavu pro změnu zdobí extravagantní nafilalovělý melír. „Nějakej hippie páreček.“ Zhodnotím pro sebe. „Co ty tady k sakru dělaj?“

Po naší levici zůstávají ještě dvě židle volné. „Čekáme ještě na slečnu Schwarzovou a pana Jánského.“ Vysvětluje sympatický brýlatá brunetka. „A samozřejmě na Honzu, mého kamaráda. Zatím si udělejte pohodlí, hned roznesu čaj.“ A lehkými krůčky odcupitá do kuchyně. Bedlivě pozoruji Kristýnu. Sedí jako na jehlách. Snad ji čaj trochu uklidní. Je výborný, šípkový. Vypije jej nejrychleji ze všech. Nejspíš to potřebovala. Asi byla trochu dehydratovaná. Určitě jí to udělalo dobře. A určitě se uvolní, až budeme mít prezentaci za sebou. Vysvětlují nám, že přijdeme na řadu předposlední. Všechno se odbývá v pořadí, v jakém jsme přišli. Pěkně zprava do leva. Pokusím se pohodlně opřít. Je to trochu lepší. Jenom Kristýna se pořád divně hrbí. Měl bych jí dodat ještě trochu sebedůvěry. „No, vidíš, nebyli jsme poslední. Nejsme tady největší looseři!“ Pokusím se zazubit, vypadá to ale spíš křečovitě. Kristýna mi opětuje podobně nepřesvědčivý úsměv. A mezi tím přichází v doprovodu druhého instruktora poslední pár. Oba jsou trochu při těle a oba mají brýle. Vypadají, jako by se sem vůbec nehodili. Slečna v ústech žmoulá žvýkačku. Zdá se být nervózní. Vlastně, oba jsou trochu vyklepaní. Usadí se vedle nás, ten podsatitý klučina hned vedle Kristýny, a nejistě přijímají své šálky s čajem. Jako by se báli, že je otrávený! Naštěstí se v nesmělém tichu nemusí červenat dlouho. Oba instruktoři se postaví do středu kruhu, na tvářích úsměvy od ucha k uchu, a muž v batikovaném tričku, představený jako Honza, se ujímá slova. Vypadá tak na třicet a mluví hlubokým, uklidňujícím hlasem.

„Tak tedy, ahoj vám všem! Předpokládám, že jste tu všichni dobře na kurzu pro rozvoj partnerského soužití, pořádaném centrem Harmonie. Jak již tady Pavla“ – pootočí se ke své kolegyni – „stačila prozradit, jmenuji se Honza společně vás budeme provázet našimi večery, které se pro vás, jak doufáme, stanou příjemným zpestřením závěru týdne a později i obohacením do dalších let. Jak jste byli informováni prostřednictvím elektronické pošty, první večer je věnován především vzájemnému seznámení se. Bez důvěry se totiž žádný vztah ani přátelství neobejde a úsměv je nekratší cestou k lidem. Tak tedy, nejprve o sobě něco povíme my dva a pak dáme slovo postupně každému z vás. Přesněji řečeno, každému páru. Dohodněte se mezi sebou, kdo z vás chce být tiskový mluvčí.“

Vyzývá nás bodře a kamarádsky, jako bychom se dávno znali. „To je na takových akcích normální.“ Šeptám Kristýně. „Oni takhle začínají, aby se vyhnuli dlouhým formálním řečem. Nic indiskrétního v tom není.“

Honza se rozvyprávěl o svých studenstských letech strávených na fildě, o tom, jak tam studoval hudební vědu a kolikrát se při tom nešťastně zamiloval. Připadalo mi zvláštní mluvit takhle bez rozpaků o svých intimních zážitcích, mlčel jsem ale. Koneckonců nás nikdo nenutí, abychom se chovali stejně. Nakonec Honza představil Harmonii. To proklamované „duchovno“ se skutečně pohybovalo v intencích vlažné spirituality pozdního New age. Míchal dohromady jablka, hrušky i pár švestek, tedy jógu, tantru, nějaký ten západní hermetismus. Odvolával se na Blavatskou a Steinera, prostě klasika. Zdálo se, že originální přídavek Harmonie představovalo zaměření na studentské vrstvy a vztahovou problematiku, jinak to byla taková Walfsdorská škola pro dospělé s příměsí rádoby orientální pseudo-mystiky. A já přemýšlel, jestli mám při prezentaci řict, že píšu bakalářku o satanistech.

Pavla se oproti tomu zdála být dost nesmělá. Trochu jako Kristýna. Napadlo mě, že to možná mají takhle secvičené. Že Honza hraje toho otevřeného a Pavla stydlivku. Překvapilo mě, že pořád ještě chodila do školy. Studovala biologii na fakultě přírodních věd. Nemít vedle sebe Kristýnu, docela se mi líbila. Byla můj typ. Za daných okolností ale samozřejmě na žádný flirt nebylo pomyšlení. Jen jsem si ji prohlédl a byl jsem rád, že vedle sebevědomého Honzy povede kurz taky někdo takový.

Jakmile instruktoři usoudili, že na sebe prozradili dost, vybídli k představení první pár. Překvapilo mě, že za něj mluvila dívka, jakási Anna. Poměrně dlouze hovořila o svých starých rodinných problémech, které si chtě nechtě přenáší i do vztahu s drobným, rachitickým Petrem. Zarazilo mě, že takové věci tahá na světlo. Mě kdyby otec co týden opilý seřezal, nikdy bych se s tím nesvěřil osmnácti úplně cizím lidem. Anna se ale asi chtěla vypovídat.

Já si mnul dlaně o sebe, což byla moje osvědčená obrana proti nervozitě při zkouškách, a čekal, až na nás přijde řada. Nepřipadalo v úvahu, že by za nás mluvila Kristýna. Ta seděla nehybně jako socha a sem tam špitla něco jako „co tady děláme?“ To ve chvílích, kdy se některý z mluvčích rozpovídal o problémech toho nejintimnějšího rázu.

„Chci jít!“

Štouchala do mě.

„Nemůžeme se jen tak zvednout.“

Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že něco takového se prostě nesluší.

Ona se ke mně ale naklonila zašeptala mi do ucha:

„Proč bysme nemohli? My dva přece můžeme všechno!“

Pohladil jsem ji po tváři. V panující atmosféře na tom nebylo vůbec nic divného. Všichni se objímali a tulili se k sobě skoro jako na obskurním hippie mítinku. Jen s tím rozdílem, že se tu vzájemně dotýkaly jen páry. Dvojice mezi sebou automaticky vytvořily poněkud širší mezery a naopak židle partnerů se k sobě dostaly tak těsně, jak to jen bylo možné. Snad i kvůli tomu sem někdo přišel. Kvůli tomu pocitu volnosti. Potřeboval dát veřejně najevo svůj cit. Moc jsem to nechápal, ale snažil se odlišnost respektovat.

Konečně došlo na nás. Teď už nebylo kam utéct. Věděl jsem, že musím působit jako mistr světa v nejmíň deseti různých sportech, aby ve mně mohla Kristýna cítit skutečnou oporu. Postavil jsem se, pákrát se zhluboka nadechl a spustil.

„Jmenuji se Tomáš. A má přítelkyně je Kristýna. Oba studujeme religionistiku na filozofické fakultě Masarykovy univerzity a…“ potřeboval jsem si odkašlat. Mluvím až moc formálně měl bych se trochu uvolnit, být přirozený. „A chodíme spolu dva a půl roku. Máme se moc rádi.“

Přeci jenom jsem to řekl. Rozhlédl jsem se po kroužku a shledal, že se na nás všichni vlídně usmívají. Odvážím se dokonce říct, že zářili štěstím. Vyprávěl jsem o tom, jaký je lásky mezi spolužáky někdy kříž, snažil se trochu odlehčit atmosféru. Ne, že bych se pouštěl do nějakého vtipkování. Zkrátka jsem se snažil vypadat jako optimista.

„Do kurzu jsem nás přihlásil já, protože jsme oba poznali, že potřebujeme změnu.“

To byla taková mantra, kterou během představování vyslovili snad všichni. Jako by změnu vzývali, modlili se k ní. „Doufáme, že tu zažijeme příjemné chvíle, trochu dobrodružství a samozřejmě potkáme spoustu nových přátel.“

Pavla se na mě zadívala skoro vyzývavě. Okamžitě mě napadlo, že se nesmím začít červenat. Z toho by koukal pořádný trapas. Odfoukl jsem si a posadil se. Tohle tedy máme za sebou a snad to nebylo tak úplně nejhorší. Určitě se našla i větší paka. Nechci říkat, že jsme zazářili, ostudu jsme si ale netrhli a to bylo hlavní. Vykročili jsme, pokud jsem se odvažoval soudit, správnou nohou.

Večer se nesl na vlnách poměrně sympatické společenské konverzace, kterou Honza s Pavlou ani příliš nemuseli moderovat. Seznámili jsme se rychle. Hlavně Anna s Petrem, kteří se představovali jako úplně první, působili sympaticky a Kristýna si s Annou hodně povídala. Říkal jsem si, že je to dobře. Že tu snad potkala spřízněnou duši. Anna vystupovala jako silná osobnost; nevím, jestli taková doopravdy byla nebo to jen zdatně hrála. „Každopádně on ní Kristin může chytit trochu zdravého sebevědomí“, doufal jsem. Věřil jsem, že se kurzy Harmonie Kristýně začnou líbit. Že aspoň pro páteční večery zapomene na tu nešťastnou bakalářku o letničních křesťanech a Whitehousových kocepcích. Nic jsem si nepřál víc. Vždyť to byla Kristin, moje Kristin! Taková citlivá dívka.

Následující týden jsem plně zasvětil práci na bakalářce. Českou pobočku Chrámu černého světla se mi podařilo kontaktovat a dokonce jsem si domluvil schůzku s jedním z jeho členů, v což jsem sice ve skrytu duše doufal, realisticky jsem to ale považoval za bláznivý sen. Jméno mi nesdělil, představil se toliko jako frater Apep. To mi vcelku stačilo, vzhledem k tomu, že by jakékoliv jméno nikomu z ústavu religionistiky neřeklo zhola nic (nikdo se tam podobnými věcmi nezabývá) a navíc, z důvodu praktické neověřitelnosti pravosti rozhovoru, by to ani nehrálo roli. Bral jsem to jako zpestření. Připravil jsem si pár otázek, nakonec jsme ale stejně víceméně improvizovali. Šlo hlavně o to, jak se členové Chrámu černého světla dívají na antický gnosticismus a do jaké míry se jím inspirují. Pochopil jsem, že poměrně značně. Ztotožňují dosažení mystického Chaosu s osvobozením z vězení kauzality, ze zajetí archontů hmotného světa. Poměrně mě to zaujalo a říkal jsem si, že jsem po všech těch blogových kecech o vyvolávání Satana a genialitě cirkusáka La Veye konečně narazil na něco zajímavého. Pravda, Chrám měl na hlavě i nějaké to kriminální máslo. Konkrétně šlo o vraždu homosexuála spáchanou ve švédském Göteborgu dvěma hudebníky, která s Chrámem, tehdy nazývaným Řád misantropních Luciferiánů, přímo nesouvisela. Našlo se ještě i pár méně závažných trestných činů. Rozhodl jsem se, že to do bakalářky poctivě uvedu, před svým informátorem jsem se ale raději o podobných věcech nezmiňoval. Řekl jsem mu zkrátka, že píšu akademickou práci – a on to vzal.

 

xxx

 

Nechal jsem se natolik strhnout studiem, že mě pátek devatenáctého listopadu zaskočil skoro nepřipraveného. Úplně jsem zapomněl na otázku pro druhý večer, která zněla:

„Kdy jste se vzájemně cítili sobě nejblíže?“

Asi by bylo hloupé přijít tam a říct, že při sexu. Musím si vybavit nějakou hodně pěknou chvíli, třeba podařený společný výlet. To bude ono. Loňské sjíždění Vltavy. Vláčeli jsme se tam v půlce srpna přes půl republiky, abychom stihli vyšší hladinu. A nelitovali jsme. Sice jsme se na onom slavném jezu pod krumlovským zámkem cvakli způsobem, ze kterého měli turisté nahoře na hradbách srandu ještě po čtvrt hodině, večer jsme si to ale bohatě vynahradili posazením se staročeské hospůdce. A bylo zas dobře.

Kristýna se rozhodla, že mi tentokrát s otázkou pomůže. Svědomitě si připravila několik historek z našich prvních rande a těšila se, jak jimi pobaví Annu. Na jednu stranu jsem měl radost, že pookřála, zároveň jsem ale věděl, že rezignovala na školu, a z toho mi dobře nebylo. Snažil jsem si ji povzbudit, dodat ji sebedůvěru i v téhle oblasti. Chtěl jsem, aby aspoň ona věřila, že bakalářka ještě není ztracená. Sám jsem si zkoušel toho Whitehouse znovu pročíst, i když jsem věděl, že nic nového k vymýšlení se tam už nenajde. Asi to přepálila. Dědek byl zkrátka skálopevně přesvědčen, že jakékoliv velké monoteistické náboženství spadá podle Whitehousovy kategorizace pod doktrinální mód, a pokusy přesvědčit jej o opaku byly předem odsouzeny k nezdaru. Vzala to za špatný konec. Nejspíš nezbyde, než ten satanismus rychle sfouknout a pak napsat bakalářku i za ni. Pro Kristýnu to rozhodně udělám. Udělal bych pro ni cokoliv na světě.

Cestou na druhý večer Harmonie jsme se ale o škole nebavili. Probírali jsme naše společné chvíle, o kterých bychom mohli vyprávět, trochu se smáli a bylo nám dobře. Přivítala nás znovu Pavla. Tentokrát na sobě měla černé tričko, vůbec ale nevypadala smutně. Snad to bylo i oranžovou šálou kolem krku. Měl jsem pocit, že na mě zamrkala. Nejspíš to byl jenom klamný dojem. Jinak bych nechápal, co tím sleduje. Vždyť vidí, jak se máme s Kristýnou rádi! Usadil jsem se na stejné místo jako při prvním večeru. „Zasedací pořádek se asi měnit nebude“, usoudil jsem. Kristýna ještě chvilku postávala s Pavlou a Annou v kuchyni. Pak přinesla čaj. Byl tentokrát černý a neobvykle silný. Chutnal mi. Přivřel jsem oči a užíval si každý doušek.

Jako poslední znovu přišel Honza. Polohlasně prohodil s Pavlou pár slov a už se usmíval na všechny kolem. Ne, že bych tyhle manifestace povinné radosti zrovna zbožňoval, tohle ale vůbec nevypadalo křečovitě. Všichni se zdáli být zcela přirození a upřímní. Zkrátka jen naladění na pozitivní vlnu. Pavla si vzala úvodní slovo.

„Ahoj!“ Zašvitořila. „Vítáme vás na naše druhém společném večeru. Jsme doopravdy rádi, že se tu znovu setkáváme v plné sestavě.“

Hovořila slabým, vysokým hláskem, takovým, který probouzí v mužích zaprášené ochranitelské sklony. Stále jsem si netroufal odhadnout, nakolik je doopravdy taková a nakolik si nasazuje masku. Mluvila o kouzlu prvních schůzek a já si říkal, že má naprostou pravdu, protože to bláznivé opojení popsala tak výstižně, jak jen to jde. Pak nás vyzvala, abychom vyprávěli o svých zážitcích tak, jak jsme už byli vybídnuti skrze elektronickou poštu.

Jako první se znovu postavila Anna. Suvérenně a s úsměvem vyprávěla, jak ulovila Petra na nějakém studentském večírku.

„Neustále se na mě díval, a pokaždé, když jsem mu pohled opětovala, strašně ho zaujala sklenička s Tonicem. Ale nebylo to nepříjemné.“

Jemnně do svého partnera šťouchla.

„Myslím, že jsme spolu oba hráli takovou hru. A užívali jsme si ji. Když jsme pak poprvé stáli přímo proti sobě, bylo to nejkrásnější vyvrcholení, jaké hra může mít. Chvěla jsem se a zároveň pociťovala katarzi. Petr nic neříkal, jen se mi dlouho díval do očí. Pomalu jsme se k sobě přibližovali. Jeho modré oči byly jako magnety. Takové bystré a plné vtipu! Přiznávám, že jsem mu úplně beznadějně propadla. Ale bylo to krásné.“

Pro sebe jsem se ušklíbl a zařekl se, že něco tak hloupého určitě nevypotím. Snažil jsem se vybavit si ten vodácký výlet do nejposlednějších detailů. Jak jsme večer kousek od Zlaté Koruny opékali buřty. Jak jsme na sebe cákali vodu. Jak Kristýna zavřela oči a já jí dávál napít. Všechny tyhle zážitky jsem chtěl vylíčit a byl jsem si jist, že ostatní zaujmou. Když je zaujalo vodění se za ruku a první polibek!

Pravda, Adam, vytáhlý, hubený kluk s dredy, zalovil v trochu pikantnějších vodách a vykládal o svých postelových dobrodružstvím se slečnou Jitkou tak naturalisticky, až mi to příjemné nebylo, jinak šlo ale vesměs o první schůzku. Vsadím se, že si ji nikdo z nich pro nervozitu pořádně neužil, vzpomíná se na to ale dobře. Konečně přišla řada na nás.

Postavil jsem se a znovu se nedokázal zbavit dojmu, že se na mě Pavla dívá víc, než na ostatní. Nenápadně jsem na ni kývl, jako že začnu. Chtěl jsem ji odbýt. I kdyby se sebevíc podbízela nesmělostí, neměla šanci. Musím nicméně přiznat, že jednoho docílila – přece jenom se mi trochu stáhlo hrdlo.
Popsal jsem důkladně celou naší jihočeskou anabázi a když jsem skončil, celý kroužek dobrých dvacet vteřin tleskal. Bombardovali mě úsmevy a já se rozpakoval je opětovat. Nechtěl jsem vypadat namyšleně nebo samolibě. Tak jsem klidně seděl a hladil Kristýnu po stehně.

Přišel čas na další čaj. Znovu to byl ten silný černý. A pak oznámila Pavla, která tentokrát vedla kurz spíš, než Honza, pravidla další aktivity. Musím přiznat, že mi trochu vyrazila dech.

„Teď si prosím přesedněte tak“, začala, „aby muž seděl vždycky mezi dvěma slečnami a obráceně. Zkrátka na střídačku.“

Zadíval jsem se na Kristýnu a pokrčil rameny. Vypadalo to jako nějaká hloupá táborová hra. Kam tím asi míří?“

„Zkuste si představit“, pokračovala, „ sami sebe vedle muže nebo slečny, zkrátka toho, kdo sedí vedle vás a není to váš partner. Co cítíte?“

Na pár vteřin se rozhostilo nechápavé ticho. „Děláme to proto, abychom si uvědomili opravdovou jedinečnost vašeho partnera.“

Dodala, když si prohlédla překvapené tváře kolem.

„Opravdu v tom nic není, nemusíte se bát. Nikdo přece nepodvádíte.“ Usmála se a pár otrlejších jedinců úsměv opětovalo.
Já ne. Seděl jsem vedle trochu přihlouple vyhlížející baculky a fakt si nechtěl představovat, že bych se s ní někdy líbal. Prostě ne. Pozoruji dlouhovlasého habána po Kristýnině pravé ruce a říkám si, jestli by to s takovým byla schopná dělat. Jestli by mi s ním zahla, být trochu opilá. Snažil jsem se tu myšlenku vytěsnit, zůstávala ale přichycená jako bodlák na kalhotech. „S kým mi to asi Kristin udělala?“ Palčivá otázka se vracela znovu a znovu, zatímco jsem levým okem občas zkontroloval baculku, která nenápadně přisunula svou židli nepříjemně natěsno k té mé. Čekal jsem, kdy tahle hra skončí, trvalo to ale snad deset minut. Potom konečně promluvil Honza.

„Tak vážení a milí“, tleskl do dlaní, „doufám, že jste nechali svou fantazii pracovat naplno – a teď si dáme další kolečko. O slovo tentokrát poprosím každého z vás. Včetně pana Petra a slečny Kristýny.“ Kývl hlavou naším směrem.
„Hm, slečna Kristýna.“

Pomyslel jsem si.

„Další Eliadeho věc, kterou jsem nečetl. Protože mám svoji Kristýnu u sebe! A určitě se o ni nebudu s nikým dělit.“

To už ale Anna začala vyprávět. Znovu sebevědomě, jako by se nechumelilo. Povídala o tom, jak by dokázala Filipa – tak se ten kluk jmenoval – věrně milovat, jak by s ním dělala všechny ty věci, co holka se svým klukem dělá, ale ať se Filip nezlobí, že je sice krásnej a úžasnej, a její srdce zůstalo jinde. Jinými slovy, zase celkem bezduché plácání much.

Ostatní se ostýchali poněkud víc, až na dredatého Adama, který bez uzardění prohlásil, že by špinavě blonďatou Jitku klidně pozval na trojku, z čehož se určitě nejen mně zvedl žaludek. Zapřemýšlel jsem, jestli by nestálo za to požádat o jeho vyloučení z kurzu, nakonec jsem se ale rozhodl nědělat problémy.

Dlouhán sedící vedle Kristýny, který se představil jako Štěpán, toho naštěstí moc nenapovídal a já nervózně čekal, s čím přijde moje sluníčko.

Postavila se, zavřela oči spustila: „Je to pěknej kluk. Myslím, že bych s ním chodit mohla, kdybych chtěla.“ Krev se ve mně vzpěnila. Být o kousek větší, na místě tu máničku složím. Co si to o sobě vůbec myslí? Jak si dovoluje líbit se mojí Kristýně? Hajzl s hajzlem!“

Moje sluníčko mezi tím párkrát polklo na prázdno. „Ale já nechci.“ Vyhrkla nakonec. Trochu jsem si odfoukl, zdaleka se ale neuklidnil. „Nechci, protože mám Tomáše, kterýho miluju a se kterým jsme byli loni na Vltavě. A za nikoho ho nevyměním. Je to ten nejlepší kluk na světě.“

Moc mě neuklidnila. Jak si může dovolit říct, že si umí představit sama sebe vedle někoho jinýho? Takhle se přece moje sluníčko nechová! Já ten kurz odhlásím. Prostě a jednodušše. Přístě už nepřijdeme. Postavil jsem se a rezolutně vypálil: „Miluji svoji Kristýnu a nebudu si představovat, že bych někdy měl nějakou jinou. To je všechno.“

Řeknu-li o následujícím potlesku, že byl vlažný, pořád budu hodně přehánět. Pár lidí dvakrát, třikrát pláclo do dlaní – a to bylo všechno. V tu chvíli jsem byl pevně rozhodnut s Harmonií jednou pro vždycky skončit.

Zbytek večera znovu připomínat spíš nezávazný čajový dýchánek. Kristýna se očividně dobře bavila a já jí to tentokrát tak moc nepřál. Celou dobu jsem hledal příležitost zatahat ji za rukáv a pošeptat, že odcházíme. Jenže ona byla zabraná do rozhovoru s Pavlou a hlavně s Annou. S tou drzou, protivně suverénní Annou! Není to pro ni dobrá společnost.

Po zbytek večera jsem nepromluvil slovo, jen seděl stranou od ostatních a tiskl rty k sobě. A to přesto, že se na mě Pavla sem tam moc hezky zasmála. Chtěl jsem být doma, natáhnout se na postel a nechat si všechno rozležet v hlavě.

„Co to jako mělo znamenat?!“ Obořil jsem se na Kristýnu, jakmile jsme se octli na ztemělé ulici. „Jaký že by sis dokázala představit…takový věci? Co to do tebe vělo? S tím kurzem končíme, je ti do doufám jasný.“

Přitiskla se ke mně a přiložila ruce na mé boky. „Lásko!“ Vydechla zasněně. „Neměl by ses tak nervovat a už vůbec ne dělat takový ukvapený soudy! Vždyť vlastně o nic nejde!“

„Tak o nic nejde?!“ Vyjel jsem na ni podruhé. „Vždyť po nás chtěli, abychom si představili sami sebe, jak saháme na úplně cizí lidi! A ty mi řekneš, že o nic nejde? Vždyť to je dekadence! Tohle je odporný! Copak to nevidíš?“

Políbila mě na tvář. „Dobře víš, že jsem to tak nemyslela. Říkám ti, že o nic nejde, ne o nic vážného. Vůbec jsem si nedovedla představit, že s tím maníkem dělám věci, co spolu děláme jenom my dva…“

„Tak jenom my dva“. Kysele jsem se ušklíbl a představil si Kristýnu, jak souloží s anonymním svůdcem v mrtvolně bílé masce. Ji však moje poznámka nerozhodila.

„Budeme pokračovat, to je jasná věc. Už jsem Anně i Pavle slíbila, že příště přijdeme. A pak, bylo by neslušný zabalit to jako první! Jedna hloupá hra přece nic neřeší! Uvidíš, že příště to bude úplně o něčem jiném. Pavla mi něco prozradila. Je to tajemství, nemůžu ti to říct. Ale bude se ti to líbit. Zkrátka a dobře, nenecháme propadnout tvoje čtyři tisíce! Prosím tě, zkus to ještě. Minimálně jednou – a pak se rozhodneš. Bude to na tobě. Tak co? Uděláš to pro mě?“

Už jsem na sebe prozradil, že bych pro Kristýnu udělal cokoliv na světě. Účast na pitomém pátečním večeru byla to poslední. Zapřísahal jsem sám sebe, že to na celý týden pustím z hlavy a budu se věnovat svým satanistům. Ani ten e-mail si nepřečtu. Nechám všechno na Kristýně. Ona tam chce dál chodit, tak ať se stará. A jestli to bude i příště pokračovat v tomhle duchu, na rovinu jí to zakážu. Prostě to řeknu a jí nezbyde, než poslechnout. Kristýna je totiž moje sluníčko. Jenom moje.

Přes víkend jsem se marně pokoušel dokončit další kapitolu práce. Týkala se specifik náboženskosti v kontextu internetového prostředí. Dost jsem tápal. Popravdě jsem dvakrát neholdoval ani samotnému pojmu „náboženskost“. Podle mého skromného názoru nic takové neexistuje. Máme jen velké množství náboženství v množném čísle, které dohromady nespojuje víc, než fakt, že jsme je pro přehlednost shrnuli do jedné kategorie.

V pondělí se znovu ozval frater Apep. Měl pro mě nějaké další materiály ohledně Chrámu černého světla, které by rád představil veřejnosti. Nedělal jsem si iluze, že jde o víc, než poněkud neohrabané public realitons, při zoufalém nedostatku zdrojů jsem však vzal zavděk i tím. Sešli jsme se ve čtyři odpoledne v jednom baru na Černých polích.

„Doufám, že vaše práce bude tak seriózní, jak se tváříte.“

Nepřímo vyjádřil své přání.

„Během posledních pár dní jsem si udělal čas a prošel si pár diplomových prací, které se nějakým způsobem otřely o satanismus. Prakticky pro všechny jsme psychopati, okolo nichž vyvstává jediná otázka: Míra nebezpečnosti. A pak nás mějte za elitáře! Divíte se, že s takovými vlčáky mravnosti nechceme nic mít! Vždyť je to verbež!“

„Tohle chci právě změnit.“

Pokoušel jsem se jej uklidnit.

„Má práce se zabývá satanismem jako jakýmkoliv jiným náboženským hnutím, bez hodnotících aspektů a ideologické předpojatosti. Abyste rozuměl, já proti satanismu vůbec nic nemám.“

„Byl jste někdy satanista? Aspoň chvíli. Klidně takový ten pubertální šášula, cokoliv. Zkusil jste si to někdy? Opravdu v jakékoliv formě.“

Trochu jsem podobnou otázku čekal. Frater Apep se patrně domníval, že ne-satanista zkrátka nemůže jeho doktrínu plně pochopit. Zkusil jsem se usmát.

„Promiňte, nikdy jsem nebyl satanista a ani to nemám v plánu. Jsem, tedy snažím se být, nezaujatý badatel. Na osobní rovině se raději náboženstvím moc nezabývám. Dělalo by mi to při práci bordel v hlavě. Určitě by se objevila spousta dilemat, kterým je lepší se vyhnout. Dá se tedy říct, že jsem agnostik.“

„A nepřipadá vám to jako nejhorší možná volba?“

Mrkl. Působilo to na mě skoro rozpustile. Nečekal jsem, že by ten člověk mohl mít nějaký smysl pro humor. Popravdě jsem si vůbec nebyl jistý, jestli tohle měl být nějaký humor. Možná mě chtěl napomenout. Považuje se snad za mého učitele? To by bylo směšné. Jsme dospělí lidé! Přešel jsem jeho grimasy bez komentáře. Mám důležitější věci na práci.

„Pokud máte zájem, tu práci vám pošlu, až bude hotová.“

Kývl.

„Proč ne. mě tím rozhodně neurazíte. Pošlete ji. A dokonce mě napadla ještě jedna věc. Myslíte, že by se případně mohla objevit na našich stránkách? Přeložil bych ji do angličtiny a poslal na templeoftheblacklight.com. Klidně tu adresu zkontrolujte. Rádi bychom představili názor seriózního experta na náš řád. Samozřejmě, až bude schválen vaší akademickou komisí.“

Trochu jsem se začervenal.

„Víte, nejsem žádný expert. To vážně ne. Pořád se učím dělat vědu. Nečekejte zázraky. Půjde o základní nástin, opakování známého. Neplánuji bourat mantinely religionistiky.“

„Co je pro vás známé, o tom široká veřejnost nic netuší!“

Oponoval mi.

„Na naše stránky denně zabloudí spousta úplných neználků. Netuší, o čem skutečný satanismus vlastně je. Taková pěkná přehledná práce jim pomůže se zorientovat.“

„Pak tedy jsem potěšen, pane…“

„Nechme Apepa.“

Reagoval pohotově.

„Jméno by nadělalo jen zmatek. Ostatně, ani v řádu si neříkáme občanskými jmény. Je to takový zvyk ve většině uzavřených společností, což asi víte.“

„Samozřejmě.“

Cítil jsem se o něco lépe. Proti Apepovi byla celá parta kolem Harmonie prototypem transparentnosti. Práce s lidmi jeho typu bývá ale celkem zábavná. Zvlášť pokud si od nic člověk udrží zdravý odstup. A to vědec musí!

Čas do dalšího pátku jsem proležel v knihách. Ven jsem se nedostával a domů také ne. Pendloval jsem mezi archivy a kabinety vyučujících. Potřeboval jsem ještě spoustu podkladů. Přece tu práci neodbydu s nějakými mizernými patnácti prameny!

S Kristýnou jsme si vyšli dvakrát: V úterý a ve středu. Zdála se být veselejší. Několikrát zavedla řeč na Harmonii. Zajímalo ji, jak asi bude vypadat ten závěrečný víkend.

„Mohlo by to být vzrušující!“

Oči jí jen zářily. Nesdílel jsem její nadšení, destrukce jejích iluzí byla ale tím posledním, čeho bych se chtěl dopustit. Jen ať neprší, prosím!

A nepršelo. Až do pátku bylo krásně. Dali jsme si sraz na České a do Harmonie jeli znovu společně. Kristýna mi musela slíbit, že ať se uvnitř bude dít cokoliv, nás to nerozdělí. Nerozeštve nás to. Budeme dál svoji. A tak dále, jak se podobné věci říkají.

 

xxx

 

Pavla nás uvítala s lahví bezové šťávy v ruce. Nikdo jiný ještě nedorazil, byli jsme první.

„Dneska nebude čaj?“

Nadhodil jsem otázku.

„Nene.“

Zašvitořila.

„Čaje už bylo dost. Přece neustrneme na jednom místě! Dneska jste tady brzy. Vy jste nedostali vzkaz?“

„Cože, vzkaz?“

Zatvářila se překvapeně.

„No jasně! Dnešní sezení se o hodinu posouvá. Já to tady zatím chystám. Muselo se něco pokazit při odesílání zprávy. To ale vůbec nevadí. Stejně máme trochu individuální program.“

„Cože? Individuální program?“

V souvislosti s Harmonií jsem si nic indviduálního nedovedl představit. Kdyby se stádnost dala měřit, tady by přístroje vysadily.

„O co teda půjde?“

Pokusil jsem se z ní vypáčit víc. Opravdu bych nerad strčil hlavu do konopné oprátky.

„Uvidíte.“

Zazubila se a já jistojistě věděl, že se se mnou snaží navázat oční kontakt. Pokusil jsem se pohledem uhnout.

„Honza tu bude co nevidět.“

Pokračovala.

„Taky už se dost těší. Bude to zábava, uvidíte. Spousta zábavy!“

Něco jsem zabručel, co, na to už si ani nevzpomínám. Určitě nešlo o nic důležitého. Takové bezvýznamné zafrflání.

Honza se dostavil asi deset minut po nás.

„A vida!“

Začal rozšafně.

„Už tu máme první pár! Pavlo, řekla jsi jim něco o tom, o co dneska půjde?“

„Jen trochu.“

Špitla nesměle. Tvářila se přitom víc, než tajnůstkářsky.

„Dneska máme v plánu,“ vysvětloval, „takovou hru ve dvojicích. Ovšem zase v trochu jiných dvojicích. No nelekejte se. Půjde o tohle: Vezmeme si vás po jednom do pokoje a probereme něco mezi čtyřma očima. Nic v tom není! Kdo z vás si troufá jako první?

Rozhodl jsem se bez váhání.

„Já půjdu!“

Musím přece Kristýně prošlapat cestičku! Pokud půjde o něco nekalého, hned ji odtud vezmu. Obhlédnu terén a uvidím.

Zatímco jsem tak přemýšlel, vzala mě pavla za pravé nadloktí a nedočkavě mě vedla do přítmí pokoje.
„Uvolni se.“

Šeptala.

„Jsi úplně vystresovaný.“

Posadili jsme se do křesel naproti sobě okolo nás hořely svíčky a atmosféru dotvářely vonné tyčinky.

„O co jde?“

Zkusil jsem začít.

„O čem si budeme povídat?“

Pavla si ale vůbec nechtěla povídat. Objala mě kolem krku a než jsem se stačil vzpamatovat, poctila mě francouzským polibkem. Ani jsem se nestačil bránit. A možná, že jsem se ani nechtěl bránit. Mohly za to ty vonné tyčinky. Určitě jo. Dočista mě omámily! Leželi jsme spolu na koberci a vzájemně ze sebe strhávali šaty. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, co dělají ve vedlejší místnosti Kristýna s Honzou. Že se nejspíš oddávají tomu samému co my. Zajímaly mě jenom Pavliny vlhké rty. Líbal jsem ji znovu a znovu. Jako posedlý! Vůbec jsem netušil, co to do mě vjelo. Vždyť je to holé šílenství! Vyvracím hlavu. Padám na záda a Pavla se po mě plazí jako jaguár po kmeni stromu. Ne, tohle přece nejde! Nesmím! Jo, věděl jsem, že nesmím. A přesto jsem ji opíchal.

Jakmile jsem se konečně vymanil z jejího sevření, v rychlosti jsem na sebe hodil šaty a vyběhl do kuchyně. Vůbec jsem se nepodivoval Kristýně bez podprsenky a Honzovi, který si polekaně natahoval trenky. Nedivil jsem se vůbec ničemu.

„Byl jsi zkrátka úžasný!“

Slyším ještě Pavlin udýchaný hlas.

Sbíhám ze schodů s jedinou touhou: Co nejrychleji vypadnout na ulici. Nechci už tenhle barák v životě vidět. V hlavních dveřích málem srazím postarší paní vedoucí bicykl. Běžím k zastávce tramvaje a neohlížím se. Harmonii už nechci v životě vidět. Ani Kristýnu. Ne, ani Kristýnu! Chci spát. A ve spánku umřít. Už mě nic nezajímá.

Jakmile jsem dorazil domů, vrhl jsem se k počítači a smazal všechny koncepty bakalářky. Nebyly už k ničemu. Žvásty a zase jenom žvásty! Praštil jsem sebou do postele a spal. První část mé touhy se naplnila. Usnout a na nic nemyslet.

Přál jsem si bezesný spánek, místo toho jsem ale objímal Pavlu. Něco mi šeptala do ucha. Moc jsem tomu nerozuměl, nejspíš ale šlo o něco na způsob vábení jelenů. Byla to popravdě dost hrozná noc, kterou bych snad radši strávil se živou Pavlou. Její snová projekce byla tak dokonalá, až oči pálily! A uspokojit ji bylo zatraceně těžké. Dělal jsem co mohl a opíchal ji hned čtyřikrát, stejně ale neměla pořádný orgasmus. Zatrachtilá práce. Jo, práce!

 

xxx

 

Ráno jsem se vzbudil celý rozlámaný. Pomalu mi docházelo, co jsem udělal. Nejen, že jsem někde na podlaze osouložil cizí holku. Taky jsem v návalu frustrace smazal svoji práci! Připadal jsem si jako Bulgakov, který pod tlakem spálil koncepty toho, co se pak stalo Mistrem a Markétkou. Když dílo napsal po paměti znovu, vložil do něj mimo jiné poznámku o tom, že rukopisy nehoří. Možná, že nehoří. Z disku se ale dají smazat zcela určitě.

Krátká. A píše se v ní…

„Sakra!“

 

Vážený pane Šmíde,

S několika bratry jsme probírali otázku naší další spolupráce. Po pečlivé úvaze jsme se rozhodli v ní pokračovat. Pod jednou podmínkou. Chceme zcela soukromě vidět její výsledek. Zajímá nás, jak bude nakonec studie vypadat a jakým způsobem v ní náš řád bude prezentován. Dejte tedy prosím vědět, jakmile ji dokončíte. O zveřejnění na stránkách se samozřejmě ještě pobavíme, poskytnutí práce k soukromému pročtení je ale podmínka, ze které nemůžeme ustoupit.

Děkujeme za pochopení.

Se srdečným pozdravem

 

Frater Apep

 

Praštil jsem hlavou o desku stolu. Co teď? Mám mu napsat, že jsem celý koncept smazal? Byl bych za debila. Ne, to neudělám. Zkusím na to jít jako ten Bulgakov. Když to dokázal on, já taky!

Je tu ještě druhý mail. Od nějakého Skořepy. Jiřího Skořepy. Takového chlápka vůbec neznám. Jakto, že ta zpráva prošla přes spamový filtr? Otráveně na ni kliknu.

 

Nemám čas se rozepisovat. Jestli chcete zachránit vaši přítelkyni, buďte dnes v šest večer na České. Jinak vám mohu garantovat, že je s ní ámen. Berte nebo nechte být.

J.S.

 

Do půl šesté jsem seděl jako na trní a chodil jako po žhavých uhlících. Párkrát jsem se pokusil zavolat Kristýně – marně. Nebrala mi telefon, na ICQ ani Skype se neukázala. Nezbývalo, než vložit všechny naděje do Jiřího Skořepy.

Na Českou jsem dorazil s přesně šestiminutovým předstihem. Vím to, protože jsem celou cestu skoro neodtrhl oči od hodinek. Měl jsem pocit, že sedačka pode mnou hoří. Uvažoval jsem, jestli nebylo na místě vzít si aspoň nůž. Musel jsem si vrazit facku:

„Kdo by na tebe útočil na nejrušnějím place v Brně?“

Vystoupil jsem a prodíral se hloučkem lidí na nějaké viditelnější místo. Neměl jsem tušení, jak mě Skořepa pozná.

„Když zná moji adresu a věděl o mé nezáviděníhodné situaci, nejspíš má dobré zdroje informací.“

Říkal jsem si. Třeba o mně ví všechno. Třeba je to policejní agent.

„Zdravím vás, pane Šmíde.“

Otočil jsem se.

„Jiří Skořepa?“

Popravdě jsem nečekal chlápka kolem třicítky. Spíš nějakého starého šedého vlka. Nevypadal ani bůhvíjak nápadně. Nejspíš to pro jeho práci bylo lepší.

„Dostal jste se do pěkné polízanice, pane Šmíde.“

Pravil nenuceně.

Odfoukl jsem si.

„Kolik chcete?“

Zaťukal si na čelo.

„To pokaždé hned přemýšlíte v téhle rovině? Neřešme teď peníze. Ty nejsou důležité. Podívejme se na váš problém. Vaše přítelkyně se zapletla do ošklivých záležitostí. O tom určitě víte. Sám jste byl u toho. Ani vy sám nejste úplně bez škraloupu, ale s tím, do čeho se namočila ona, se to vůbe nedá srovnat. Takže, k věci: Chcete ještě někdy vidět tu samou Kristýnu, jakou jste znal?“

Nic jsem nechápal.

„K-Kristýna je přece moje holka!“

Koktal jsem.

„Dal bych za ni vlastní život. Tak jak se můžete ptát -“.

„Pomalu.“

Zarazil mě.

„Nemluvte hned o obětování života. Někdo by vás mohl vzít za slovo. Třeba vaše přitelkyně. Máte vůbec tušení, komu teď patří?“

„Ne a ani to nechci vědět!“

Vypěnil jsem.

„Jde mi jen o to, jak ji z toho perverzního spolku dostat! Jak ji přemluvit, aby tam už příště nešla! Jestli máte nějaké informace, které by ji mohly přesvědčit, sem s nimi!“

Varovně vztyčil prst.

„Naopak.“

Opáčil klidně.

„Vy na tu příští schůzku půjdete. Oba dva. Dohrajete tuhle hru do konce. Protože oni ji s vámi chtějí dohrát. Klidně proti vaší vůli. Vy jako osoby je vůbec nezajímáte. Chtěji vás vlastnit. Oba dva. Mýlím se snad, když řeknu, že vás jistá cizí dívka svedla k sexu?“

Vztekle jsem dupl nohou.

„Jak tohle do prdele víte??“

„Uklidněte se!“

Okřikl mě.

„Buďte trochu soudný, člověče!“

Měl pravdu. Rozhodně nebylo taktní působit rozruch na veřejném místě, když hovoříme o choulostivých věcech.“

„Svedla mě.“

Přiznal jsem se.

„Měl jsem sex s úplně cizí holkou. Nechápu, co to do mě vjelo.“

„Nechápete?“

Zadíval se mi do čí.

„Pochopíte. Všechno pochopíte! Teď jde o to, abyste pokračoval v kurzu. Kontaktujte Kristýnu. Sejdeme se spolu znovu v sobotu, tentokrát i s ní. Přiveďte ji pod jakoukoliv záminkou. Musím s ní mluvit! Rozumíte? Je životně důležité, abyste nepřerušili účast v kurzu. Dám vám vědět, kdy přesně se v sobotu uvidíme. Zatím, opatrujte se!“

Než jsem stačil cokoliv říct, otočil se a zachvíli mi zmizel. Ani jsem si nevšiml kam.

 

xxx

 

Pitomý týden!

Napsal jsem Apepovi, že potřebuji trochu víc času, a znovu se pustil do práce na bakalářce. Šlo to ztuha a strašně jsem se při tom nudil. Nadával jsem na páteční večer a nával vzteku, ve kterém jsem to všechno smazal. Byl jsem přesvědčený, že skočím se životem. Nic pro mě nemělo cenu. Během pár hodin se mi ale myšlenky rozležely v hlavě. Jak bych mohl nechat Kristýnu na holičkách? Je potřeba pokračovat, jak řekl Skořepa. Nezbývá, než mu věřit.

 

xxx

 

V úterý se mi konečně podařilo kontaktovat Kristýnu. Zašel jsem za ní osobně. Nemohl jsem pokračovat v  pokusech o telefonát a škemrání do hlasové schránky. Vydal jsem se tedy všanc realitě, i když jsem se osobního setkání bál jako čert kříže. K mému překvapení vypadala docela v pohodě.

Dali jsme si čaj a ona povídala, jak se jí podařilo hnout z bakalářkou a jak i dědek uznal, že by to nemuselo být tak úplně špatné. Měl jsem z toho radost. Věděl jsem ale, že téma Harmonie nesmí tak úplně zapadnout. Musíme si ty věci vyříkat. Mezi námi by neměla zůstat žádná bariéra.

„Co kurzy?“

Zeptal jsem se.

Rozesmála se.

„Jasně, kurzy. No, těm za to všechno vlastně vděčím. Trochu mě mrzelo, jak jsi ten poslední ukončil. Byla to docela sranda. Ale přimluvila jsem se za tebe. Můžeš příjít znovu. Honza s Pavlou všechno pochopili. Dostal ses do emočního vypětí. Kdybys tam ale vydžel, určitě by ses toho stresu zbavil.

„A co příště?“

Vyzvídal jsem.

„Co si na nás nachystali?“

Dvakrát rychle mrkla.

„To je zase překvapení. Ale půjde o společnou aktivitu. Jen trochu uvolněnější. Zvládneš to, neboj. Teď už jsi připravený. Pavla se na tebe moc těší.“

Byl jsem ze všeho poněkud přepadlý. Pavla, ta svádivá mrcha, se na mě těší? Dopili jsme čaj a ještě si chvíli povídali. Věděl jsem, že musím vybalit i Skořepovu nabídku.

„V sobotu po večeru Harmonie máme schůzku s jedním chlápkem.“
Prohodil jsem, jako by nic.

„Vlastně se to Harmonie týká. Nejspíš to je člověk, co jejich kurzy prošel, a chce nám s něčím poradit. Docela bych tam šel, už ze slušnosti.“

„Proč ne.“

Zašveholila a přitulila se ke mně. Bylo mi dobře.

 

xxx

 

Dny zbývající do pátku ubíhaly dost stereotypně. Zůstal jsem v Brně. Od rána do večera jsem seděl u počítače a datloval na klávesnici. Potřeboval jsem dohonit skluz, který jsem vlastní hloupostí zavinil. Apep se zdál být nedočkavý. Chtěl vidět výsledek do měsíce. Jinak prý nedá svolení s publikací našich rozhovorů a to by byla pořádná škoda. Procházel jsem tedy v rychlosti knihu za knihou. Naštěstí jsem měl dost citací zaškrtaných. I tak mi ale málem praskla hlava.

 

xxx

 

Přišel pátek třetího prosince. Ochladilo se a napadl nesouvislý sněhový poprašek. V ulicích se udržel asi do druhé hodiny odpoledne. Pak se změnil v trochu bláta. A tou břečkou, zatím celkem snesitelnou, jsme se s Kristýnou brodili na poslední sezení Harmonie.

Jamile mě Pavla uviděla, tleskla a rozesmála se.

„Návrat ztraceného syna! Líbím se ti, viď?“

Zrudnul jsem až po uši.

„Promiň, já…nevím, co na to říct.“

Vykrucoval jsem se.

„Odpověz!“

Vybídla mě překvapivě panovačným hlasem.

„Líbím se ti?“

Přikývl jsem.

„Jsi moc hezká.“

„Výborně.“

Pohodila vlasy a očí jí zazářily.

„Tak se svlékněte. Oba!“

Pohlédl jsem na Kristýnu a viděl, jak si rozepíná podprsenku. Nemohl jsem si dovolit zaváhat.

„Jestli ji chci zachránit, musím se teď zapřít!“

Blesklo mi hlavou. Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti a já teď před vlky utéct nemohl. Nemohl jsem jim dovolit, aby Kristin sežrali! A pak, ač jsem se tu myšlenku snažil potlačit, tady byla Pavla. Už jednou jsem to s ní dělal a nemohl tu chvíli dostat z hlavy. Za nesmělou fasádou se skrývala dračice, která člověka uchvátila do spárů – a nepustila. Záměrně píšu člověka, protože si nejsem jist, zda by se nechovala stejně i k dívce. Přistoupil jsem zkrátka na tu úchylnou hru a rozhodl se dohrát ji do konce, stůj co stůj. Svlékl jsem si bundu a tričko.

Popsat, co se dělo dál, představuje úkol, na který si tak úplně netroufnu. Vím jen, že jsem nejdřív ošoustal Kristýnu. Bylo mi hloupé rozdávat si to na začátek s někým jiným. Navíc, když tak nadrženě vřískala! Zarývala se nehty do mých předloktí. S vytřeštěnýma očima vypadala jako sjetá. A přitom bylo ojetá. Nevnímal jsem páry, které to dělaly vedle. V tu chvíli jsem chtěl ji a ona se mi odměnila. Jakmile jsme skončili, střihla si s Annou menší lesbické představení. Přímo před mýma očima! Po mně se mezi tím plazila Pavla. Olizovala mi obličej jako pes a nakonec mi strčila jazyk do krku. Byl jsem celkem regulérně vyšťavený, takže jsem přijal submisivní roli. Válela se po mně a hrála si s mým rozkrokem. Nepřitomně jsem civěl do stropu. Věděl jsem, že dělám šílené věci, a ani trochu mi to nevadilo. Pavla to uměla. Dovedla si pohrát i s úplně bezvládným tělem. Možná byla nekrofilní, co já vím. Kristýna mezi tím ležela u stěny a někdo se tam na ní ukájel zezadu. Nezajímalo mě, kdo to byl. Všichni jsme byli součástí Harmonie a patřili si navzájem. Naše osobnosti se rozpustily v kyselině.

Když seance skončila, zůstal jsem ležet na zemi pod zhasnutým lustrem. Byl jsem spocený a svaly se chvěly vyčerpáním. Pavla mě hladila jako roztomilého poníka, na kterém se právě báječně projela.

„Byl jsi skvělý.“

Chválila mě.

„Zkrátka úžasný.“

A Kristýna se přidala:

„Jsem na tebe moc, moc pyšná.“

Nepoznával jsem ji. Vždyť byla tak citlivá! Co to z ní udělali? A co udělali ze mě? Štípal jsem se, abych se ujistil, že se mi to všechno nezdá. Pořádně to zabolelo. Jsem tedy vzhůru. A situace je doopravdy vážná. Nebyl jsem připravený na takový gejzír šílenství. Zvykl jsem si sedět u počítače, vedle sebe dvě otevřené knížky, a sepisovat odborná pojednání. Jedinou povolenou emocí byla láska ke Kristýně. A teď tahle chaotická porno groteska! Vzpomněl jsem si na Kubrickův film „Eyes wide shut“ a děkoval kognitivnímu Bohu, že Pavla je (snad) jen studentka a ne zástupkyně mocných, tahajících za nitky světového dění. Vzal jsem Kristýnu za ruku a vedl ji domů. Za žádných okolností bych ji nepustil samotnou. Takovou chybu jsem udělal jen jednou.

„Zítra ti dám vědět, kdy půjdeme na tu schůzku.“

Oznámil jsem direktivně.

„Ten chlápek se mi ještě ozve. Neboj se, my to zvládneme!“

O čem jsem to blábolil? Co že zvládneme? Vždyť už nebylo co zvládnout! Vždyť už jsme to ani nebyli my.

 

xxx

 

Skořepa se v sobotu dopoledne skutečně ozval a stanovil čas schůzky na půl sedmou. Napsal jsem to Kristýně esemeskou. Odpověděla, že souhlasí, že má čas a že se sejdeme přímo na České. Bylo to praktičtější, než kdybych se měl trmácet až k ní domů. Věděl jsem, že tuhle cestu zvládne. Jezdila tak skoro denně do školy. Neměl bych z ní přece dělat nesvéprávnou!

Dorazili jsme na čas. Skořepa už na náš čekal. Na sobě měl černou šusťákovou budu a působil znovu dost nenápadně.

„Jsem opravdu rád, že vás poznávám.“

Oslovil Kristýnu.

„Přesně takovou vás znám.“

„Cože???“

Vyvalila oči.

„Odkud mě znáte? V životě jsem vás neviděla!“

Mávl rukou.

„Na tom teď nesejde. Zkrátka znám lidi. Pojďme si sednout támhle do té hospůdky přes ulici. Čepují tam skvělé řezané!“

Zapadli jsme do budovy naproti bankomatu a po schodišti vystoupali do lokálu, který se překvapivě nenalézal úplně v přízemí.

„Po včerejšku už snat pár věcí chápete.“

Nadhodil Skořepa, jakmile jsme se usadili.

„Pobrali jste aspoň trochu, oč tu běží? Cítíte na sobě nějaké změny?“

Zamyslel jsem se. Nevzpomínal jsem si na všechny detaily včerejšího večera, a když jsem se pokusil vybavit si nějakou scénu před očima, rozbolela mě hlava. Přes to všechno jsem věděl, že se včerejší události usadily někde v hlubších vrstvách vědomí, infikovaly mě a teď se mě pokoušejí ovládnout. Bojoval jsem s nimi. Bojoval jsem s nutkáním stát se Pavlinou erotickou hračkou. Viděl jsem svět skrze její brýle, ne Kristýniny. Jen matně jsem vnímal, o čem Skořepa hovoří.

„Patříte teď tomu, čemu oni říkají Kosmické vědomí.“

Pokračoval.

„Konkrétně jste se stali dělníky Gaiy. Četli jste Lovelocka?“

„Jen letmo.“

Odpovídal jsem nepřítomně. „Dělníci Gaiy“? Co to má znamenat? Skořepa mě nenechal dlouho váhat.

„Jako děti Matky Země“, pokračoval, „jste povoláni žít v jednotě. Už žádný zhoubný individualismus! A jako děti Matky Země si také navzájem patříte. Spolu plodíte nové pokolení a spolu se také vrátíte do Matčina lůna. Pochopil jste?“

Pokrčil jsem rameny. Snažil jsem se tvářit jako člověk, který má věci pod kontrolou. Nakolik jsem si troufal odhadovat, moc se mi to nedařilo.

„Výborně, takže jste to nepochopil.“

Vytušil správně.

„Přijdete sem ve stejný čas ve čtvrtek, jasné? Tentokrát sám. Dostanete poslední instrukce ohledně příštího víkendu. Jste naděje! Možná poslední naděje, která nám zbývá.

„Nám?“

Vyptával jsem se.

„Jakým nám? Kdo máme být my? Co jste zač?“

Skořepa ale neodpověděl. Namísto toho svedl řeč jnam. Mluvil docela dlouho, jen si už nevzpomínám o čem. Pavla uvnitř znovu získala vrch. Propadl jsem se do noční můry o ženě mnoha tváří a nic nevnímal. Vyrozuměl jsem jen, že ten čtvrtek je vrcholně důležitý. Že musím přijít. A bez Kristýny. Ostatně, za to jsem byl rád.

„Děsí mě.“

Obrátila se ke mně, když jsme odcházeli.

„Ten člověk je divný. Je…je zlý. Nebav se s ním, prosím! Ve čtvrtek nikam nechoď!“

Byla celá bledá a třásla se. Nepochybně o mě měla vážný strach. Objal jsem ji a políbil ústa Pavly. Už tu nebyl nikdo jiný, než Pavla.

 

xxx

 

Byla i u mě na privátě. Mluvila ke mně a spolu s ní desítky mísících se hlasů. Seděla vedle mě na postali a hladila mě po stehně. Venku se ochladilo a začalo sněžit. Tentokrát už pořádně. Zima letos přišla brzy. Cítil jsem klid, takový podivný klid. Jako řeka před vodopádem. Zkontroloval jsem mailovou schránku. Apep napsal.

 

Vážený pane Šmíde,

Věřím, že se Vám práce daří. A přeji Vám také mnoho úspěchů s Vaší novou přítelkyní. Jsem si jist, že Vás už neopustí. Je věrná. Věrnější, než si dovedete představit. Nepochybně budete spokojen. Já se bohužel musím odmlčet. Omluvte mě, ale čekají mě neodkladné záležitosti. Naši spolupráci tedy prozatím přerušuji. Pokud by po delší době zájem o Vaši studii přetrval, neopomenu Vás kontaktovat.

 

S přáním pevného zdraví

Frater Apep

 

Neměl jsem sílu odpovídat. Pavla mi mě zezadu hladila po ramenou. Položil jsem se na postel a trávil s ní dny i noci, jako Odysseus s Kirké. Možná mě taky chtěla proměnit ve lva. Těžko říct. Každopádně se blížil čtvrtek a já věděl, že mě čeká rozhodující schůzka. Skořepa mi všechno objasní. Vytáhne mě z toho snu zpátky nad hladinu. Ve čtvrtek v šest jsem vstal, políbil Pavlu na čelo, oblékl si teplou budu s chlupatou podšívkou a vyrazil na Českou. Čas se nachýlil.

 

xxx

 

„Máte kuráž.“

Pochválil mě, jakmile jsme si podali ruce. Na zádech měl malý zelený batoh.

„Pojďme si na to sednout. Mám pro vás úkol. Vím, že to nebude jednoduché, ale musíte to zvládnout. Dostanete pár věcí. Bonusovou výbavu nejvyšší důležitosti. Užijte jí s rozvahou.“

Objednal jsem si pomerančový džus. Na pivo jsem neměl náladu a ani na něj nebyla vhodná chvíle. Skořepa si ho ale dal. Řezanou jedenáctku. Zdál se být nad věcí. Aspoň to mi dodávalo trochu víry.

„Vím, že to, co musíte udělat, pro vás nebude jednoduché. Jinou možnost ale nemáme.“

„Co udělat?“

Trhl jsem sebou.

„A jaké my? Odkdy patříme k sobě?“

Sáhl do batohu, který si před okamžikem odložil pod stůl. Něco mi pod deskou nenápadně podával.

„Musíte se rozhodnout: Patříte ke mně nebo k nim?“

Vysvětloval mezi tím. Mluvil skoro ležérně. Uchopil jsem balíček, který mi nabídl. Byla to igelitová taška a v ní zabalené cosi. Chtěl jsem se podívat, co jsem vlastně obdržel, Skořepa mě ale zarazil.

„Až doma!“

Sykl.

„Poslouchejte: Vím, že vás čeká nepříjemné dilema. Musíte to ale zvládnout. Musíte je zabít. Oba dva.“

Zkusil jsem si balíček aspoň ohmatat a rázem přestal pochybovat o jeho obsahu. Skořepa mě pozorovat ostřížím zrakem a já věděl, že není kam uhnout. Musím zmáčknout spoušť.

„Provedete to v hned v pátek večer.“
Instruoval mě.

„Při obřadu.“

„Při jakém obřadu?“

Tohle se mi ani trochu nezamlouvalo.

„Já se nehodlám účastnit žádného obřadu. Rozumíte?“

„Tiše!“

Napomenul mě.

„Jsme mezi lidmi. A pokud jde obřad: Jste přeci religionista! Bude to pro vás poučné.“ Spiklenecky se pousmál.

„Zvládnete to. Nebojte se. Jde o pevnou vůli a tu vy máte. Pokud vám mohu poradit, nedívejte se jí do očí.“

„Dobrá“, namítal jsem ještě, „ale proč Kristýna? Mohu to přece provést sám! Mohl bych je zabít i bez ní! Proč ji do toho máme zatahovat? To nedovolím!“

„Ale dovolíte.“

Zmrazil mě ledovým hlasem. Jeho hlava se poněkud naklonila dopředu.

„Protože ona je zdroj. Chápete? Zaprvé vás bez ní na tu chatu nepustí. A zadruhé je ona ta, kdo z nás všech ví o Harmonii nejvíc. Jen to z ní dostat. Je nanejvýš důležité, aby prošla tím tunelem až na konec. Potom snad bude sdílná. Nejdřív ale musí být očištěna. Očištěna krví!“
Ta slova mi zněla v ústech celou cestu domů.

„Očištěna krví!“

Znělo to zlověstně. Sníh začal padal hustěji. Prohmatával pistoli a pouzdro s náboji. Vyjmout s igelitové tašky jsem je samozřejmě nemohl. A mrzlo až praštělo. Věděl jsem, že tohle je Fimbulvetr. Zima, v níž bratři pozvednou zbraně proti bratrům a bohové i jejich protivníci se hotoví k apokalyptické bitvě Ragnaröku. Zítra odpoledne zatroubí Heimdall na Gjallahorn a ledoví obři přitáhnout k Bitfröstu. Zbývá nasadit přilbu a obrnit se hroší kůží.

 

xxx

 

Je pátek desátého prosince, čtyři hodiny odpoledne. Nastupujeme s Kristýnou do vlaku. Pochopitelně jsem jí neprozradil, co všechno obsahuje moje torna.

Zkouším s ní konverzovat. Marná snaha, ve třech to nejde. Tedy, jde, ale není to už tak intimní, spíš hédonistické. Pavla žárlí, kdykoliv se na Kristýnu dívám déle, než pět vteřin. Ona to ví. Nic mi proto nevyčítá. Vagony drkotají po dráze a sem tam nepatrně nadskočí: To když najedou na nerovnost nebo rozestoupený spoj kolejnic. Připadám si jako vezený v dobytčáku. Takhle nějak se museli cítit vězni transportovaní do vyhlazovacích táborů. Železnice se zkrátka občas změní v cestu k ocelové bráně. A dneska je Tišnov Mathausenem.

Vystoupili jsme a Pavla nás zavedla k chatě. Stála na mírném kopečku nad městem a už z dálky připomínala strašidelný dům z hororového komiksu. Pravda, okna byla zasklená a komín stál rovně, vysoký živý plot a psí víno pnoucí se po zdech ale dokázaly navodit nepříjemně stísněnou atmosféru. Pomyslel jsem si, že jestli se na začátku Harmonie snažila tvářit jako ostrůvek plný lásky a čirého altruismu, teď si ti lidé už vůbec na nic nehrají. Dům zkrátka nejvíc ze všeho připomínal sídlo Řádu černého světla, jak jsem si ho představoval během rozhovorů s Apepem. Co se s ním vlastně stalo?
Vstoupili jsme dovnitř. Nebyli jsme první, spíš naopak. Většina párů už se procházela po domě. Ačkoliv, byly to pořád ještě páry? Míjeli se na chodbách, každý sám, s hlavami svěšenými a zdáli se být přemožení zlou předtuchou. Nechtěl jsem s k nim přidat. Ani jsem nemohl. Musel jsem zůstat bdělý. Nabídl jsem Pavle rámě a odešel s ní do jejího pokoje.

„Budeš spát u mě.“

Konstatovala bez nabídky diskuze.

„Chci tě mít u sebe. Potřebuju tě. Jsi můj. Jenom můj!“

Složil jsem tornu do kouta a modlil se ke všem Müllerovým slunečním božstvům, aby do ní nenahlédla. To by byla hotová tragédie! Musel bych pak jednat rychle. Hodně rychle. Takhle jsem měl nějaké dvě hodiny času. Nevypadalo to, že by obřad, o němž mluvil Skořepa, měl začít před osmou. A bude vůbec nějaký obřad? Co když se Skořepa mýlil nebo dokonce lhal? Co když patřil k nim? V tu chvíli mi poprvé blesklo hlavou:
„Celé je to bouda!“

Nervózně jsem pozoroval krosnu postavenou v koutě. Pavla se k ní zatím ani nepřiblížila. Věděl jsem, že si nesmím dovolit opustit pokoj. Ani na záchod nemohu jít, dokud ceremonie nezačne. Musím zkrátka věřit, že k ní dojde. Že Skořepa mluvil pravdu. Jakkoliv to znělo šíleně, tohle byla jediná šance. Pavla mi sundala tričko a líbala mě na hruď. Snažil jsem změnit v žulovou sochu. Vždyť mám tu holku, to úžasnou bohyni, za pár desítek minut odprásknout! A jejího parťáka zrovna tak. Honzu jsem vlastně ještě vůbec neviděl. Nevěděl jsem ani, jestli už na chatu dorazil. Pavly jsem se na to nechtěl ptát přímo. Pár věcí jsem vyzjistit musel, rozhodl jsem ale jít na to oklikou.

„Co dnešní večer?“

Zeptal jsem se, jako by nic.

„Budeme moct být spolu? Víš, chtěl bych tě pořád držet za ruce a dívat se ti do očí. Miluju tě. Určitě sis všimla, jak jsem od našeho prvního setkání rudnul. Chvíli jsem se to snažil potlačovat, ale nešlo to. A nemělo to smysl. Jsi jenom moje!“

Byl jsem verbálně dost neohrabaný, v té chvíli na tom ale nesešlo. Potřeboval jsem z ní vytáhnout pár stěžejních informací. Jakkoliv podlé se to může zdát.

„Nejsem jenom tvoje.“

Namítla a políbila mě z pravé strany na krk.

„Všichni jsme svoji. To jsi ještě nepochopil, blázínku? Ty, já, Honza, Kristýna, Anna…zkrátka úplně všichni. Patříme si. A všichni dohromady patříme Vesmíru. Sdílíme jeho energii. Cítíš ji?“

Necítil jsem nic, a přikývl jsem a položil Pavlu na lopatky.

„Jaký je tedy program na večer?“

Zkusil jsem to příměji.

„Překvápko.“

Zamrkala a vlídně se usmála.

„Uvidíš. Bude se ti to líbit. Kristýna vystoupí v hlavní roli. Máme se všichni na co těšit!“

„Kristýna v hlavní roli?“

Tohle mě zarazilo. Napadlo mě, že bude Kristýna předvádět striptýz nebo něco podobného. Proč mi o tom nic neřekla? A pak mi došlo, že ji také nic neřekl. Třeba má taky svoje instrukce. Třeba mě má – proboha! Trhnul jsem sebou. Pavla to postřehla a něžně mě pohladila po vlasech.

„Nemáš se čeho bát.“

Šeptala mi do ucha.

„Představ si, že spolu půjdeme do sprchy.“

Zůstali jsme na pokoji do půl deváté. Pak se Pavla rázně zvedla a vybídla mě, abych ji následoval.

„Je tady překvápko!“

Zaštěbetala z vesela.

„Pospěš si, nebo to prošvihneme!“

„Moment, musím si odskočit!“

Vymluvil jsem se. Schoval jsem pistoli i pouzdro s náboji pod tričko, které na mě naštěstí dost viselo, a proklouzl jí za zády. Odebral jsem se na toaletu, abych zbraň nabyl. Ona místnost byla čistá a pečlivě vytřená, z čehož jsem usoudil, že brali tuhle akci doopravdy vážně. Naládoval jsem do zásobníku všech deset a vyrazil do chodby. Tep mi vyskočil snad na sto padesát za minutu. Držel jsem se za Pavlou. Nesmí si všimnout, co schovávám v levé kapse a zakrývám dlaní! Naštěstí panovala skoro tma a Pavla mě navíc vedla kamsi do suterénu. Do sklepního prostoru osvíceného jen petrolejovými lampami. Vzpomněl jsem si na všechny gotické horory, které jsem kdy viděl, a že jich nebylo málo. Tohle bylo přece absurdní!

Stál jsem ve dveřích rozlehlé okrouhlé místnosti. Účastníci kurzu stáli kolem dokola podél stěn. Všichni mlčeli.

„Jako vyřezení svatí!“

Napadlo mě. A pak ji předvedli. Vystoupila ze tmy, úplně nahá, a kráčela dost nejistě, jako řádně podnapilá. Pár postav se nepatrně hnulo. Snad vzrušením z pohledu na její tělo. Nadrženě zavřískla a dala se do obscénního extatického tance.

Sledoval jsem tu deviantní scénu s otevřenou pusou. Tohle že někdy bylo moje sluníčko? Vždyť se chová jako protřelá striptérka! Z kruhu vystoupil Honza. Vzal ji za ruce a před zraky všech si sundal kalhoty. Nechal ji, aby ho uspokojovala. Nemohl jsem se na to dívat. Otočil jsem se na Pavlu.

„Co tady prokrista děláme???“

Škubla sebou, jako bych se jí dotkl žhavým železem.

„Neříkej přede mnou to jméno!“ Vykřikla a silou naprosto neúměrnou její tělesné konstituci mě udeřila do tváře. Spadl jsem na zem. V místnosti to zašumělo. Kristýna se přestala ukájet na Honzově penisu a vrhla se ke mně. A pak si všimla, že se vedle mé levé ruky leskne něco kovového.

„Zrádče!“

Zařvala z plných plic.

„Ty jede zrádče, jak jsi to mohl udělat?“

Skočila po mě. Připadal jsem si jako myš pod útokem černé kočky se zelenýma očima. Reflexivně jsem sáhl po pistoli. Pozdě. Odkopla ji stranou a klekla si na mě. Oběma palci mi zmáčkla ohryzek.

„Pojdi! Slyšíš? Chcípni!“

Házel jsem sebou a vřeštěl jako podřezávané podsvinče. Věděl jsem, že mě zabíjí. O nic jiného jí už nešlo. Nemohl jsem se bránit. Síly mě opustily. Viděl jsem dvojitě. To tím nedostatkem vzduchu v plicích. Přestával jsem klást odpor. Nemohl jsem. Ta bestie mě dostala. Ještě pár vteřin. A pak – rána!

Sevření povolilo. Kristýna se svezla po mém těle a zůstala nehybně ležet. Nahmatal jsem cosi mokrého, nějakou divnou kaši, která vystříkla na moji hruď. Byly to kusy jejího mozku. Pavla stála nad ní s pistolí v ruce a mířila přímo před sebe.

„Je mi líto, že to muselo skončit takhle.“

Dýchala mělce a přerývaně.

„Je tě velká škoda. Vkládala jsem do tebe slušné naděje. Tys ale myslel jenom na sebe! Jsi sobec, obyčejný egoista! Zklamal jsi nás všechny. Včetně Kristýny. A nejenom to. Pokazil jsi její iniciaci! Rozumíš? Ona už byla naše! Neměl jsi na ni vlastnické právo! Doufala jsem, že to pochopíš. Ale protože jsi taková morální kreatura, tak…“

Znovu natáhla zbraň. Mířila přimo mezi mé oči.

„Je mi líto.“

Špitla. Zatmělo se mi před očima.

„Teď nebo nikdy!!!“

Švihl jsem sebou nejhbytěji, jak to jen šlo, a levačkou ji nakopl pod koleno. Zaječela. Ztratila rovnováhu a spadla vedle mě. Vyšla rána, která se odrazila od betonové podlahy a trefila ji do pravého ramene. Řvala bolestí.

Kolem nás všechno vřelo. Postavy se zbrkle hnaly k východu a hrozily nás ušlapat. Já ale myslel na jediné – skončit to. Rozmetat tuhle noční můru na hadry. Podařilo se mi znovu zmocnit pistole. Nebyl to takový problém, Pavla se skoro nemohla hýbat. Natáhl jsem, přiložil hlaveň k jejímu spánku a – stiskl spoušť. Prásk. Část obsahu její lebky vystříkla kolem a smísila se s mozkem Kristýniným. Konečně splynuli v jedno!

Natáhl jsem znovu. Rána. A další. Ani jsem nevnímal, koho zasahuji. Pár lidí zařvalo a zhroutilo se na zem. Střílel jsem, dokud zůstávaly v zásobníku nějaké náboje. Některé projektily cíl trefily, něco vyšlo naprázdno. Pár lidí jsem srazil pěstmi a lokty. Byli v takovém šoku, že padali jako švestky na podzim. Nikdo se nebránil, všichni jen ječeli a drali se ven. Podařilo se mi dostat na schodiště, pak na chodbu a do hlavních dveří. Venku byla tma a pršelo. Přicházela obleva. Zmatený jsem vyběhl ven a uháněl nejpřímější cestou k lesu. Zbraň jsem zahodil do trní. Nebylo to ani trochu chytré, já ale v těch chvílích vůbec nepřemýšlel. Věděl jsem, že nesmím potkat živáčka. Kdokoliv k nim může patřit! Vždyť jsou všude! Sdílí energii Vesmíru! Vůbec nevím, jak mě to napadlo, ale podezříval jsem v tu chvíli každého. I policii. Nepřijde žádné vyšetřování, jen vendeta! Zmizel jsem mezi stromy.

 

xxx

 

Do Brna jsem se dostal další den dopoledne. Věděl jsem, že nemám moc času. Během pár hodin, nanejvýš dní si pro mě přijdou. Proto jsem vzal zavděk e-mailem od Skořepy. Navrhoval schůzku na podělní podvečer:

 

Zdravím,

Stručně a jasně: Blahopřeji ke splnění úkolu. Vaše ex-přítelkyně nám sice už nic nepoví, což je mi líto stejně jako vám, nicméně, to hlavní se podařilo. V pondělí v půl páté buďte na České. Probereme posledních pár věcí.

 

Mějte se,

J.S.

 

Věděl jsem, že bych se neměl zdržovat doma, neměl jsem ale kam jít. Nezbývalo, než čekat. Zkoušel jsem pracovat na bakalářce. Ne, že by mi měla k něčemu být. Zkrátka mě nějak přepadlo nutkání něco vykonat. Vždyť já přece, krucinál, nejsem obyčejný vrah!“

 

xxx

 

„Křehká?“

Skořepu ta slova nadzvedla.

„Vy jste ji neviděl? Nevšiml jste si, v co se změnila? Člověče, vzpamatujte se! Tohle už nebyla vaše slečna! Ačkoliv bylo pořád jedním ze dvou lidí, který kvůli vám musel zemřít.“

„Jed-jeden z-ze dvou?“

Z ničeho nic jsem se zadrhával v řeči. Jako děcko!

„Jen nehrajte překvapeného.“

Obořil se na mě mentorským tónem.

„Tím druhým byl člověk, který si říkal frater Apep. Jo, taky vás zkoušel zachránit! Svým způsobem.“

Vytřeštil jsem oči a spadla mi spodní čelist.

„Cože? Apep a zachráňovat mě? Co to plácáte?“

„Nedělejte si iluze.“

Vysvětloval.

„Apep nebyl žádný altruista. Viděl ve vás posilu pro Řád misantropních luciferiánů, nebo jak si to vlastně teď říkají.“

„Řád černého světla.“

Opravil jsem jej.

„A vůbec, odkud o nich víte? Snad nejste…“

„Ale ano, jsem.“

Mluvil, jako by nic.

„Lépe řečeno, byl jsem. Před nějakými sedmi, osmi lety jsem byl misantropní luciferián. A nebyly to právě radostné roky. Nicméně, řeknu vám: Misantropní luciferiání jsou pořád stokrát lepší průser než Harmonie. Jako výstupový poradce o tom něco vím.“

„Výstupový poradce?“

Vyhrkl jsem.

„To jako antikultovní aktivista?“

Zacukaly mu koutky úst.

„Inu, když tomu tak chcete říkat, budiž. Zkrátka pomáhám lidem dostat se ven z těch sekt, o kterých vy religionisté píšete, jak jsou neškodné. Nemám pravdu? Jen si to přeberte. Kolik vzniklo odborných prací na téma „Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů“? A přitom je to jediná organizace u nás, která s tím morem aspoň něco dělá.

„Dobrá,“ odmítal jsem se tak lehce vzdát, „kdo vám ale dal právo sáhnout k násilí??? Uvědomujete si, co jste vůbec udělal? Nechal jste zabít nejmíň tak sedm lidí!“

„To bylo nejtěžší rozhodnutí mého života.“

Povzdechl si.

„Kdybyste ale věděl, co byla Harmonie zač…slyšel jste o plzeňské kauze? Zneužívání dětí soukromou vychovatelkou?“

„Jo, jasně. Vím, o čem je řeč.“

„Tak vidíte.“

Pokýval hlavou.

„Už to chápete?“

Nereagoval jsem. Skořepa zopakoval otázku důrazněji.

„Už to sakra chápete?“

Nevěděl jsem, jak odpovědět. Zavřel jsem proto oči.

 

xxx

 

„Na zem a ruce za záda!“

Dva páry těžkých rukou mě srazily ze židle a než jsem se vzpamatoval, už mi ruce svírala želízka.

„Jménem zákona vás zatýkám pro vraždu Kristýny Vlčkové!“

 

xxx

 

Tisková zpráva:

 

Dnes (13. prosince 2012) zadržela policie podezřelého z vraždy třiadvacetileté studentky Kristýny V., jejíž tělo bylo nalezeno 30. října ve sklepě domu v Brně – Žabovřeskách. Podle informací policejního mluvčího Karla Macka je zatčeným přítel dívky Tomáš Š., jehož policie podezřívala od samého počátku.

„Čekali jsme na analýzu DNA, která se protáhla kvůli technickým potížím.“

Uvádí Macek.

„Pohyb podezřelého jsme monitorovali a sbírali proti němu další důkazy. Nyní se odvážím říct, že o jeho vině není sebemenších pochyb.“

Další osud pachatele je nejistý. Podle Macka není vyloučeno, že trpí psychickou poruchou:

„Když jsme jej zadrželi, seděl sám v jednom steakovém baru v Brně – Veveří a povídal si pro sebe. Čekáme tedy na výsledky lékařských vyšetření a existuje reálná možnost, že bude zadržený doživotně umístěn v psychiatrické léčebně.“

Rodiče zavražděné považují zadrženého za chladnokrevného vraha žádají pro něho vyjímečný trest. Začátek soudního líčení je očekáván kolem poloviny ledna 2013.

 

(ČTK)

Sdílejte článek

  1. Sway 4 srpna 2011 v 20:19

    Nemám slov  Naprosto excelentní literární výkon!! Od začátku do konce perfektní. Soudím že jsi velice inteligentní člověk, tolik odborných termínů, vysvětlených jednodužší formou pro nezasevěcené byl brilantní výkon, nehledě na samotný děj příběhu. S tímhle musíš rozhodně ven a tím nemyslím pouze tyhle internetové stránky! Obdivuju a smekám.

Nový komentář