Farmhorror II – Čuňokuch


Jen útržky. Nic víc si nepamatuji. Strach a vědomí jisté smrti mi vzaly veškerou schopnost soustředění. Když jdete na smrt, když jste to několikrát před tím viděli… když jste se dívali, jak umírá váš druh a najednou víte, že to čeká vás, je konec. Všechno, co jste měli rádi, co vás otravovalo, co bylo zbytečné, všechno jde stranou. Jste jen sám se sebou a vyrovnáváte se s osudem. Protože je zbytečné bojovat.

Jistě, dá se to zkusit, ale tím se utrpení jen protahuje. Stojíte sám proti tvorům, kteří se pohybují daleko rychleji a jednodušeji, je jich přesila a navíc vás drží v šachu pružným lanem. Proti tomu se nedá vzdorovat. Můžete brblat a dělat kolem sebe bordel, ale na věci, že ty svině, který vás před tím vydržovaly a dávaly vám jídlo, jenom proto, aby vás teď v jídlo samotné změnili, protože mají hlad, chtějí zabít, to nic nemění… Prostě vás nenechají být, protože vás chtějí sežrat. Jako malé skákací potvůrky s velkým huňatým ocasem žerou ty pidi-čumáčky, který žijou s náma, když už nemají k jídlu ty opeřence nebo jejich kulaté křupavé věci plné žlutého slizu.

Ptáte se jak to proběhlo? Jako již tolikrát přede mnou. Ale jak jsem řekl, mám z toho jen kusy. Možná je to tak dobře. Vím jen o tom, co se dělo do okamžiku, kdy padla první rána. Zbytek si můžu jen domyslet z toho, co si pamatuju ze smrti ostatních. Zkusím si vzpomenout, když na mne naléháte. I když nevím, k čemu vám to bude.

Pamatuji se, že jsem usínal. Sladce, s plným žaludkem, prostě jako vždycky. Mám sen. Je nádherný, jako vůně čerstvého vzduchu po ránu, když se otevírají vrata a vězení se plní světlem. V jednotlivých celách se ozývají hlasy mých druhů. Otevírám oči, ale klimbám. Stále je tma. A pak nade mnou stojí oni. Jsou jen dva, ale už mě svázali za nohu a čekají, až vstanu. Nezbývá než jít dobrovolně. Protože už jsem viděl ty, kteří se pokoušeli nejít. Trvalo vždycky celý den, než po nich někdo přišel uklidit všechnu tu krev a sračky, co z nich vypadaly. Je lepší jít, než trpět zbytečně ještě více a dělat si plané naděje na záchranu, které se ještě nikomu nedostalo.

Otevřené mříže. Procházím. Kolem mne se shromažďují. Ty svině hladový, kterým z očí, které patří ďáblům, srší hlad. Už neslyším tichý nářek svých druhů. Snažím se opustit prostor a svoje tělo ještě dřív, než se na mě venku sesypou. Ale nejde to. To je to nejhorší. Jít a vědět, ale nemít možnost s tím něco dělat.

Zima. Strašná zima, zem pokrytá bílou kluzkou hmotou. Je docela dobrá, když si vzpomenu na to, jak se mi po chvíli, kdy jsem se zmítal na zemi, dostala do pusy. Je to zvláštní, ale poslední chvíle života a já si říkal, že ta věc je zatraceně dobrá.

Co? Že předbíhám? Kde jsem skončil? Ach, ano. Mám ve všem zmatek. Slyším hlasy, vidím postavy, páru, to strašné zařízení, na které nás všechny věší a kuchají… hnus, ještě je na něm zaschlá krev od minule. Cítím spáleninu, vypařující se vodu. Taky ten hnus, co do sebe ti vrazi lijou. Ještě než se mě zhostili, si každý dal. Smrdí to z nich. Jako by to bylo nějaký jejich palivo. Je vidět, že jim dodává sílu a odvahu. Protože to další, co si potom pamatuju, je smích a studená věc, která se mi zvolna přilepila na čelo a pak byl konec. Rána. Křupnutí, které vyšlo z mé hlavy. Ticho. Smích odezněl, vítr ustal. Jen tíha několika těch postav, které mne přimáčkly k zemi, bílá hmota v ústech a palčivá bolest na krku. Něco z něj muselo proudit. Cítil jsem, jak ze mne tím otvorem vyprchá teplo a zároveň život.

A zbytek nevím. Jsem teď tady, je po mě, ale jsem tady a nevím sakra o co jde.

Co se stalo? Můžu jen doufat, že mě nerozpárali jako všechny přede mnou, ale vím, že to udělali. A že to taky viděli mí kamarádi, stejně jako jsem já viděl svoje kamarády. Nikoho totiž nikdy nenapadlo zavřít dveře od vězení. A kdo z nás se nechtěl dívat, vždycky slyšel. Řev, praskání, sekání. Rány. Smích. Otevřené dveře do pekla. Jediné dveře z našeho světa vedou právě tam. Ale co můžeme dělat? Jsme příliš slabí.

Díval jsem se pokaždé. Klepající se tělo, věšení na rám, rozřezávání, smrad, který se okolo vyvalil, když se břicho vyvalilo. A pak ten puch vařeného masa, který se držel ve zdech vězení ještě několik dnů. A teď se tam držím já. Nebo spíš to, co ze mě zbylo.

Možná je dobře, že je po všem. To stálé čekání kdo bude další… všechny radosti bídného života mezi mřížemi se v porovnání s tím zdály bezvýznamné. Je nás tolik a všichni končíme stejně. Proč?

Sdílejte článek

15 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Jino 24 října 2008 v 18:20

     To prasoid: To je jasne ze jo to o praseti – poznal jsem to podle tejto věty “Taky ten hnus, co do sebe ti vrazi lijou.” Když by zabijeli třeba slepice – tak by byly nasrot nez by je secky zarizli, kdyby si na kazdou slepku pripili … I kdyz ono to s tim prasetem nekdy vyjde na stejno, jsou taci kteri jakoby zapijeli kazdy jeho organ

  2. Prasoid 24 října 2008 v 13:22

     Kdo říká že je to o praseti? jo, je to tak. Directors cut, jasně, to je nápad. Nebo přidat bonus nebo to rozšířit  a nejlíp ještě o klepnutí sekyrou do hlavy. I když mě zrovna napadlo udělat na závěr (jestli budou teda i další díly) něco jako trochu delší pohled na všechno SPOILER očima někoho, třeba čoklesa nebo tak

Nový komentář