Farmhorror I – Bramboděs


Na místě, kam lidská noha vkročí jen zřídka, ale když, tak to stojí za to, se pravidelně odehrávají hrůzy, jež si málokdo umí představit. Vítr tu vane takřka nepřetržitě a víří prach, v který se mění půda vysoušená sluncem, které zde nemá co stínit. Právě pod ní bují život.

V pravidelných odstupech zde ve skupinách přečkávají malé spletence několika bídných existencí nepravidelného tvaru, avšak téměř stejné barvy. Jejich tělesné schrány nabývají nejrůznějších podob, od prosté koule po bizarní několikaramenný útvar. Jedno mají společné. Kmen života, z něhož se vyživují. Možná proto mají všechna ta stvoření stejné vlastní jádro tvořené nažloutlou hmotou. Vyživovací zázrak k sobě všechny spojuje několika chapadly a sám vystupuje ze země a rozevírá náruč svých zelených rukou vstříc slunci a dešti.

Je to již nějakou chvíli, kdy takový kmen vzešel z mrzké malinkaté kulaté věci, která byla násilně vtlačena do země a zahrnuta neprodyšnou hlínou, která postupně těžkla a malou nebohost čím dál víc dusila. A nyní tu poté, co se k němu dostala voda a vyhnala z něho překvapivě silný šlahoun, vedle sebe žije několik těch věcí. Společně tvoří malé společenství. O tom, že všude kolem nich se na velkém prostoru pod zemí nachází podobné, nemají přímé potuchy či zkušenost. Jdou dokonale izolovány a často se stává, že ani v rámci tohoto konkrétního spolku neví jedna věc o té na druhé straně. Tak strašlivě osamocené jsou, odděleny od sebe zeminou.

Velká, tak říkají té na kraji, jemuž říkají Támhle. To ona právě přihlížela tomu, jak její souputnice Šiška zaživa uhnila a odtrhla se od vyživovacího jícnu. Dostali ji Zubatci. Neustále chodí okolo, podhrabávají se a okusují je. Velká i všechny ostatní díky tomu tak nějak vědí, že kolem nich se jistě nachází i jiné skupiny. I kdyby je klamal jejich instinkt potvrzující existenci ostatních na základě toho, že na počátku byla jedna jediná, z níž všechny postupně vzešly, ale to už musí být velmi, velmi dlouho, říkal jim jednou Starý, taktéž zemřelý následkem dravého útoku Zubatého, poznaly by to podle křiku, který mohou vydat jen ony, když je něco okusuje.

Bezradnost. Ohnivá neměla ráda ten výraz, ale co jiného by mohlo vystihnout situaci, v níž se Zubatec opět za doprovodu typického přibližujícího se dunění vynořil ze tmy zeminy a zahryzl se do Šišky? Co zmůže, když se nemůže pohybovat?

„Na svůj úděl si nemůžeš stěžovat“ byla poslední slova Starého, který zemřel již tak dávno, že po něm zbyla sotva vyschlá tělesná schránka.

Zrovna když se Velká chystala zeptat na to, jak je možné, že Kusmá říkala, že se asi dostala částečně na světlo, zaslechly všechny podivný zvuk přicházející k nim shora. Jako kdyby na zem nad nimi padaly v hejnech malé věci.

Starý o nich někdy mluvil a říkal, že jsou to nejhorší, co je kdy může potkat. Ano, starý byl tím jedním kusem, z kterého vykvetl strom života pro celé toto společenství. Už všechno jednou zažil. Přetrpěl hrůzy vlastního bolestivého růstu z chapadla života, přežil Zubatce, viděl umírat své spolu-soukmenovce, cítil, jak jej síla stisku chapadla opouští, když nadešel čas. A pak se zem otevřela a on byl vytržen a hozen k tisícům sobě podobných, o nichž neměl ani potuchy. Co se s nimi dělo? Namačkáni jeden na druhého byli převalováni ze strany na stranu a mučeni. Jako by se je někdo se zvrhlým potěšením snažil rozdrtit. Jaká to asi musí být síla či tvor, který tohle dokáže?

Je to jako přechod z jedné dimenze do druhé. Jsa vychován v půdě je náhle přenesen do míst, která oslepují již při prvním kontaktu. Jsou to bohové? Co to prováděli s těmi, které v pravidelných intervalech odnášeli z velké hromady, na kterou je naházeli do chladného přítmí, které však podvědomý zrak nikdy úplně nenavrátilo?

Právě když o tom Velká přemýšlela, když vzpomínala na Starého vyprávění a modlila se, aby to všechno bylo jinak, ozval se křik. Byla to Jasná. Ta z druhého konce. S ní začaly křičet i všechny ostatní.

„Co se děje?“ ozývalo se ze všech stran.

Je to tu, pomyslila si Ohnivá. Pomalý konec. Mučení. Nekonečná agónie, proti které se nelze postavit. Když začínala rezignovat na svůj pasivní úděl, ještě netušila, že zanedlouho okusí na vlastní kůži hrůzy, o nichž právě přemítala.

Jasná nepřestávala křičet. Celou věčnost. Nejhorší na tom bylo, že podobný křik sem doléhal ze všech stran, dušen samozřejmě kvanty zemní výplně. Z ní se po čase téměř neslyšně vyhrabalo malinkaté stvoření, vypadající jako kousek chapadélka. Usadilo se v průrvě po Starém a začalo se kroutit.

Ohnivá čekala další nevydržitelný útok. Ale přišlo něco daleko horšího. Ujištění o blížící se zkáze. Byl to totiž červ a ten jí pověděl, že přímo nad ní se do země tlačí to, co udolávalo Jasnou.

„Je to pejř.“ řekl a zmizel.

Ohnivá čekala, Velká se modlila. Zbytečně. Pejř se přihnal, zaryl svůj tesák do Ohnivé a začal jí prorůstat. Pomalu. Spoustu dní. Když byl se svou prací hotov a pokračoval v hledání dál do nitra země, přičemž do Ohnivé jednou stranou vstupoval a druhou ji opouštěl, byly již všechny hroudy společenství dvakrát velké. Vyrostly, stejně jako rostl ten kořen, které spoustu z nich provrtal. Udělal do nich díru, která nejde zacelit, ani kdyby samotný kořen uhnil.

A tak nezbývalo, než čekat. Žít, nechat se vyživovat a čekat. Po určité době se dostavila odolnost před bolestí a hrůzou vycházející ze Zubatců. Kořeny prorůstaly několika jedinci a razily si cestu dál. Skoro to vypadalo, že zranění prorůstáním neměly v plánu. Ohnivá, Jasná i ty ostatní prostě jen stály v cestě. Stejně jako nyní Velká, která cítila, jak se jí z jedné strany dotýká právě takový paskřivec. Byla již klidnější. Jasná již nekřičela a Ohnivá přestávala. Prý když se provrtají a rostou dál, už to tolik nebolí.

Co však bolelo, byla věc, která se stala těsně před koncem. Pahýl Velkou obešel ze strany, všechny to považovaly za veliké štěstí, takže byla ušetřena muk. Nyní však všechny do jedné jasně pocítily, i přesto, že vyživovací chapadlo od všech již téměř upadlo, že strom života byl sražen. Cosi jej u vstupu do země odseklo a zahodilo do prachu, kde z něho vytékala šťáva a kde pomalu usychal ve sluneční výhni. Beze slov. Tiše, stejně tiše, jako si hrůzné kořeny razily cestu skrz zemí stále níž a níž.

Mluvil o tom Starý? Samozřejmě. Vzpomínal na dunění, jež se nějaký čas po zkáze kmenu dostavilo. Celý svět se třásl, přibližoval se neúprosný rachot, který poté přešel ve zvuk vzdouvající se zeminy a pak přišla oslepujíc záře a všechny ty strašnosti, za nimiž stál někdo nebo něco, co tyto v porovnání s nimi malé a bezvýznamné věcičky neměly nikdy šanci spatřit.

„Některé strašně řvaly,“ vzpomínal kdysi Starý. „Ze dvou stran. Náš svět byl rozdrcen. A bude znovu. Zase budete slyšet křičet své druhy z několika směrů. Budou rozseknuti tím, co lze na malý moment vidět těsně před tím, než budeme všichni rozmetáni daleko od sebe. Už se více neuvidíme. Nejvíce je mi líto tebe, Velká, protože takové výjimečné velikosti bývají skoro vždy rozmetány.“

Velká byla z podobných vyprávění, jakými Starý kdysi jen hýřil a která ke klidu rozhodně nepřidávala, vždy vystrašená. A teď, když se po ztrátě kmenu dlouho nic zvláštního nedělo, si na vše vzpomněla, jako by to slyšela včera. Zemí totiž začalo otřásat nemilosrdné dunění. Zubatci utíkali. Jaká strašlivost to ničí náš svět, že i taková monstra jako tihle odporní vrazi berou zbaběle nohy na ramena? Konec se blíží. Konec a utrpení pro jednoho, začátek a radost pro jiného.

Sdílejte článek

15 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Prasoid 22 září 2008 v 09:10

     Monicast: v pohodě. Záměrně jsem to psal tak, aby si čtenář chvíli lámal hlavu s tím, co to sakra je. Je to celé o bramborách (exkurze do jejich světa prostá lidského pohledu) a jsou tam věci, které ne každý pochopí, ať už proto, že toho moc neví o pěstování bramor, nebo pro cokoli jiného, s čímž jsem počítal. A taky jsem rád, že to konečně někomu nesedlo a ozval se. Farmhorroru chce asi přijít na kloub

Nový komentář