Fall


Padám na pokrčená kolena, házím sebou až zamrznu, dolu, dolu, dolu, tak zaskočený v prachu, ruka držená svatým chtíčem táhne mě k jejímu kříži.“                 

Jim Reid (*1961), Jesus and Mary Chain

 

Praha, 24. dubna 2039. V televizním studiu byl blázinec, Česká republika si připomínala třicáté výročí Katastrofy. Mezi pozvanými do talk show byl jeden z mála přeživších Lukáš Merský. Člověk, který tento rok napsal knihu, která má zmapovat jeho cestu touto událostí, Zombie Holocaust: Opravdový příběh. Kniha se přes noc stala best-sellerem a zprostředkovala několika pozdějším generacím Čechů pohled studenta pedagogické fakulty na největší tragédii v dějinách České republiky. Bylo mu vysoko přes čtyřicet let, možná dokonce přes padesát. Seděl rozmrzelý v televizním studiu, na počest třicátého výročí, byla jeho kniha přeložena s pomocí ministerstva zahraničí do dalších jazyků, jeho sepsaný příběh šel na odbyt všude po světě, každý chtěl znát jeho příběh. Kameraman začal zabírat Lukášův obličej. „Tak za chvíli budeme začínat, pane Merský.“ Na okamžik znejistěl, konečně se ho zeptají na jeho příběh. Možná si z toho vydělá nějaké peníze. Rozjela se znělka talk show a začal živý přenos příběhu jednoho ztraceného individua generace Y. Moderátor nahodil svůj naškrobený úsměv a začal. „Tak pane Merský, tento rok to bude třicáté výročí zombie holocaustu a nebudu mluvit jenom za sebe, když řeknu, že by naše diváky zajímal váš příběh.“ Lukáš, který seděl v křesle, se temně usmál. „Budu vám ho vyprávět, ale nevím, jestli se vám bude líbit.“ Moderátorovi vyskočil na obličej rohlík. „Ale pane Merský, nám se bude líbit.“ Lukáš Merský se na chvíli zasnil a pustil se do vyprávění toho obrovského kusu kamene, který mu ležel na srdci už třicet let.

„Lukáš Merský, už když jsem se narodil s tímhle jménem, tak mi mělo bejt jasný, že můj život nebude taková procházka růžovou zahradou, jak si moje rodiče mysleli. Byl jsem příliš velký optimista pro naši dobu, příliš velký bohém, příliš velký filozof, příliš malý realista. Můj život byly básničky, proto mě většina lidí nechápala. Nevěděli, co se snažím sdělit ostatním, nechápali moje prokletí. Všechno bylo samozřejmý, nic nebylo nedostatkový. Můj mozek a tyhle slovní hříčky. Můj pokojnej život se zlomil roku 2009, tuším, že to byla druhá polovina srpna. (Kdo to má sakra vědět? Ten čas letí jako splašenej). Studoval jsem v Ústí na UJEPu, můj obor byla Bohemistika, Čeština a všechny ostatní fóbie, které s ní souvisely. Pamatuju si, že mi ta škola moc nešla. Možná to byl jeden z důvodů, proč jsem ten rok odcházel. Seděl jsem na chodbě v pátém patře, na nové budově. To si už asi nebudete pamatovat, ale byla tam Anglistika, v šestém patře Germanistika a o patro níž byla myslím chemická katedra, i když ta byla spíš o patro níž. Čekal jsem na poslední hodinu, ale ta nám odpadla, nebyl nikdo, kdo by mi to řekl, protože všichni byli doma. Ironie osudu co? Po nějaký chvíli jsem se konečně zvedl a řekl jsem si, že tam už nebudu ztrácet čas. Pro jedno kvítí se slunce nerozsvítí. Kreditů jsem měl málo a nebyla žádná šance, že by to ta hodinová příprava na jeden z předmětů, který jsem nedal na druhej pokus, cokoliv změnila. Byl to jenom prvák, takže jsem měl velkou naději, že se podívám na jinou školu, můj život nebyl hloupý a ztracený, pořád se dalo na něčem pracovat.

Když jsem šel pryč ze školy, tak mi přišla na mobil sms (to už teď prakticky neznáte, ale tenkrát to mělo svoje kouzlo, i když se už tenkrát rozmohly různý sociální sítě, tak sms zůstavaly stále ve hře), byla to moje holka z Liberce, nevím, jestli jí zase chytla nějaká psychotická nálada nebo akorát její žíla znovu poznala dotyk žiletky, ale napsala mi strašně dlouho zprávu, ve který mi říkala, že jestli brzo nepřijedu, tak si něco udělá. Co jsem měl asi dělat? A pak, že se pro jedno kvítí slunce nerozsvítí. Byla to zvláštní chvíle, nevěděl jsem, co mám dělat, co bych měl dělat, proč bych to měl dělat a v poslední řadě, jestli to má ještě vůbec nějakou cenu, protože její psychická labilita byla pověstná. Ale rozhodl jsem se, že se pokusím okamžitě přijet a pokusím se jí to rozmluvit, přeci jenom, proč bych se nemohl pokusit někomu změnit osud? Byla natolik krásná a já jí tak moc miloval, že se mi zdálo, že dokážu pohnout s celým světem. Vydal jsem se na vlak nebo na autobus, prostě abych odsud rychle vypadnul. Celý město bylo jako na trní. Všude jezdili policajti, když jsem konečně došel na Mírák a vychutnával si cheesburger z McDonaldu, tak jsem zahlédl desátníka Olmeru, byl to hodnej chlap. Trochu cynik, ale jinak jsem ho měl rád, poznal jsem ho na letním táboře, když mi bylo asi třináct, měl nás na kurz přežití v divočině, měl mě asi rád, protože jsem byl nejslabším člověkem, nic mi nešlo, ale on měl trpělivost a pomáhal mi. Nikdy bych nečekal, že ho tady potkám. Člověk míní a svět závratnou rychlostí všechno mění. Olmera ke mně tenkrát přiběhl a začal mi povídat o šílený situaci, do který se dostali. Vyprávěl o chemičce, všechno, co se tady semlelo, jasně, viděl jsem to v televizi, ale vypadalo to tak, že se snažili zahnat paniku civilistů, ale popravdě, asi oni sami nevěděli, co se děje. Ale byli tady včas, o to šlo. První den roku nula, zažehnuté plameny a nový začátek. Na náměstí byla panika, vojáci se snažili udržet situaci pod kontrolou, byla vytvořena jakási dekontaminační zóna. Mohlo být okolo třetí hodiny odpoledne. Dozvěděl jsem se, že z Ústí neodjíždějí žádný vlaky. Zlá pravda. Hlavou se mi honilo, jak se odsud dostanu? Na několik hodin jsem se uchýlil mezi lidi, kteří tam čekali stejně jako já na to, co se bude dít a co mi přinese těch několik nadcházejících hodin? Netušil jsem ani kus z toho horroru, který se měl za několik následujících hodin odehrát. Vylovil jsem telefon a začal volat objektu mé touhy, ale nic mi neodpovídalo, žádný hlas, byl jsem nervózní. Uživatel prý není dostupný, taková blbost, věděl jsem, že si mobil naschvál vypnula, aby mě mohla líp ignorovat. Napsal jsem kratší sms, ve které jsem jí vylíčil veškeré mé pozitivní pocity vůči její osobě, napsal malou básničku o tom, jak moc jí miluju. A v koutu duše doufal, že se nezabije. Bez cíle jsem se šel projít k nádraží. Stáli tam nějaký vlaky, všude bylo strašně moc policajtů, nikde žádnej strojvedoucí, měli to dobře ošéfovaný, to se musí nechat. Koukal jsem na klidný protékající Labe a přemýšlel jsem, o celý tý absurditě lidskýho života.

 Po chvíli mi začaly týct slzy z očí a já věděl, že nic nebude jednoduchý. Sednul jsem si na lavičku, na druhym nástupišti. Vytáhnul jsem si knížku a snažil se myslet na pozitivní věci. Byla to On the Road od Kerouaca, v té chvíli mi to přišlo vtipný, byl jsem jako Jack Kerouac, uvězněn v cizím městě, dál od domova než je zdrávo s pocitem, že tvoje holka se co nevidět zabije. Sedl jsem si na nádraží a spolk prášek na spaní, potřeboval jsem si zdřímnout. Nervy mě vždycky dokázaly rozhodit. Nebyl jsem zrovna stabilní člověk, asi tak jako vesmírná stanice Mir v roce 2000, když se dostala do atmosféry Země. Otevřel jsem oči a nestačil se divit. Mírák byl v plamenech. Byla slyšet střelba, nějaký šílenci běželi směrem k nádraží. To bylo poprvé, co jsem se setkal s Infikovanými. Až když začali zaživa žrát ostatní lidi jsem věděl, že bych měl utíkat. Policajti se dekovali do vlaků, autobusů, ty nás tady nepodržej, to bylo nad slunce jasný. Najednou přiběhl nějakej nádražák. Záchrana v posledním pomazání? Možná. Rozrazil dveře jedný ze stojících mašin a začal řvát, že máme jít dovnitř, když je ještě čas. Narvalo se tam dost lidí, jako kdyby věděli, že tohle je jejich poslední šance na záchranu. Ušlapali jsme jednoho člověka, byla tam strašná panika, strašný pocit strachu, strach před neznámem. Ublíží mi ty zrůdy? Proč po nich zůstávají jenom mrtví lidé? Zkrátka vlak byla jediná cesta. Nejsem na svoje jednání hrdej, udělal jsem chybu. Já i ti ostatní. Člověk dělá zvláštní věci, když mu jde o život. Narvalo se tam asi sto lidí, nádražák to odpískal a už jsme jeli daleko, daleko pryč. Nechal nezablokovaný dveře, viděli jsme, jak Infikovaní cupují na cucky lidi, který stáli na nástupišti, ty, kteří neměli takový štěstí jako my.

Nálada ve vlaku byla na bodě mrazu, ten strach a nervozita se dala krájet. Díky bohu za to, že jsme tenkrát odtamtud vyvázli. Ten nádražák musel bejt osvícenej. Byl to pan Winston týhle tragédie. Každej mu měl líbat nohy a bejt mu do konce života vděčnej, že udělal něco, co nemusel vůbec dělat. Tyhle činy dělají z normálních lidí hrdiny. Po malý pauze začal vlak zastavoval. Byli jsme v Neštědicích nebo někde podobně. Jezdil jsem domu rychlíkem, takže jsem si tyhle malý zastávky nepamatoval. Nádražák nás vyhodil z vlaku se slovy, že dál už jet nemůže, nekecal nám, před vlakem byly zátarasy. Nic nejde lehce, ale aspoň jsme mohli vypadnout a nenechat se zabít v Ústí. Kouknul jsem na hlavní silnici, která vedla podél Labe a uviděl jsem kolonu armádních aut, transportérů. Transparentní protest byl v plnym proudu. Snad odtamtud desátník vyváznul, měl ženu a malý dítě, neměl tam umřít. Určitě ne. Po malé chvíli mi došlo, že jestli se odtud chci dostat, tak bych se měl porozhlídnout po něčem, s čím bych mohl odjet. Zvlášť, když jsem tam zůstal sám. Přísahal bych, že jsem slyšel zvuky Infikovaných až sem. Jasně, můžete namítat, že to byl pokus o trestný čin, ale když vás honí horda krvežíznivých zombie, tak kašlete na zákony. Pomalu jsem procházel Neštědicemi, ale pořád jsem nechápal, jaké auto bych mohl ukrást. Na morální dilema nebyl čas, důležitý bylo jít dopředu a vypadnout odsud. Vypadalo to, že je místo naprosto vyklizené. Obyvatelé byli evakuováni a zbyli jsme tam jenom my, lidi z vlaku.

Uviděl jsem otevřený Peugeot, mohla to bejt 306ka, ale co na tom zatraceně sejde, důležitý bylo vypadnout. Najednou přiskočil někdo ke dveřím, byla to jedna holka z vlaku. Ptala se mě, kam mířím. Řekl jsem jí, že jedu na Liberec. Chtěla odvíst do Děčína. Neměl jsem námitky, kdo by dokázal říct dámě v nesnázích ne? Zčistajasna, kde se vzal, tu se vzal, nějakej divnej maník. Začal řvát jako Infikovaný, během sekundy jsem začal děkovat všem mým strážným andělům za to, že ten nebožtík, který měl přede mnou toho Peugeota, nechal klíčky v zapalování. Vší silou jsem zabral za klíček, zmáčkl spojku, odjistil ruční brzdu, zařadil jedničku a uháněl pryč z Neštědic. Holka na místě spolujezdce začala panikařit. Nedivím se jí. Taky bych byl trochu mimo, kdyby se mě snažil zabít nějakej připodělanej vagusák, kterýho pokousali Infikovaní. Najel jsem na hlavní silnici, která vedla podél Labe do Děčína, přesně ta samá, po který jel konvoj vojáků. Nebyla to zrovna nejlepší cesta, ani za doby, když tady neřádili Infikovaní, ale musím uznat, že jako rychlá cesta, která vás dostane pryč z pekla, fungovala docela dobře, o tom nebylo nejmenšího pochybení. Trochu jsem musel ubrat rychlost, přeci jenom jet v kradenym autě pryč ze zombie apokalypsy na sebe trochu upoutává pozornost, to poslední, co jsem potřeboval, bylo to, aby mě chytli policajti, celí lační mě dát do vězení. I když bejt uvězněnej mezi vysokejma stěnama, no, neznělo to špatně. To je pravda.

 Po chvíli jsem vylovil z kapsy mobil, oči se snažily zjistit, jestli mi můj sebevražednej, neustále nový způsoby na ukončení života, stroj neodepsal, nebo nedej bože nezavolal (S tím jsem počítal stejně jako s tím, že by se národní reprezentace Ghany dostala do finálového kola fočusovýho šampionátu). A teď nastává ta chvilka ticha. Ano, nezavolala mi, nenapsala mi. Holka na mě koukala jako na magora, když viděla, jak držím v jedný ruce mobil, v druhý volant a přejíždím očima z mobilu na čelní sklo, jo, asi čekala, že se pořádně vymázneme. Ale vítr byl nečekaně příznivý. Najednou jsem zjistil, že v odstavnym pruhu, na kraji silnice, stojí převrženej obrněnej transportér. Řekl jsem holce (která se teď mezi řečí zmínila o tom, že se jmenuje Markéta), že zkusíme svoje štěstí a pokusíme se najít nějaký zbraně. Nadšená nebyla, ale nic jinýho, než držet se mýho plánu jí nezbejvalo, teda pokud se chtěla dostat do Děčína v jednom kuse. Naštěstí jsem byl tak velký gentleman, že mohla počkat v autě, nerad bych riskoval, že by jí zabil nějakej infikovanej voják. Otevřel jsem kufr a vzal si hever, pokud se něco posere, budu moc majznout toho hajzla po hlavě heverem, motor jsem nechal puštěnej, náhoda je blbec a my všichni jsme děti náhod. Pomalu jsem otevřel dveře, uvnitř byli jenom mrtvoly, žádný Infikovaný, měl jsem štěstí. Vzal jsem od nich jednu automatickou pušku, pár zásobníků, pak nějakou pistoli, kdyby se náhodou něco opravdu posralo a já nestačil vyndat pušku z kufru. Zeptal jsem se Markéty, jestli nechci taky nějakou zbraň, hořečně mě ujistila, že žádnou věc, která může zabít lidskou bytost nechce. No, uvidíme, jak jí okolí změní. Znovu jsme se rozjeli. Ten Peugeot byl neuvěřitelně spolehlivej, takže navzdory pověrám o spolehlivosti francouzských aut se nerozbil po pěti kilometrech, nádrž byla z poloviny plná (Nebo z poloviny prázdná, pokud radši vidíte skleničku poloprázdnou než napůl plnou.), takže jsem měl otevřenej dojezd až do Liberce a možná i dál.

Konečně jsme dojeli do Děčína, který vypadal jako při stavu ohrožení. Všude samej policajt, všude samej voják, připomínalo to Ústí, až mě mrazilo. Rychle jsem vysadil Markétu a pokračoval v cestě, do tý doby, než jsem byl nucenej projet přes několik policejních, vojenských a bůhví jakých zátarasů. Měl jsem takový zlý tušení, že by mi mohli začít prohlížet auto, to by byl průser nebo by se taky mohli zeptat na moje doklady k autu. Jen jsem na to pomyslel, naskočila mi husí kůže, ale vojáci a policajti byli víc zatížený tím, že prohlíželi lidi v autech, jestli nejsou pokousaný od Infikovaných. Věc, která se ukázala jako průkopnická v následujících měsících, když jsem bojoval o holý přežití v severočeský divočině. Vyjel jsem pryč z Děčína, vzpomněl jsem si, že mi ráno říkal Denis, že jede na kalbu k Borskýmu. Měl bych čeknout benešovskou zastávku, jestli je v pořádku. Jo, mimochodem, Denis je v tuhle dobu mrtvej, měl nějaký problémy, možná si hrál s okultismem, možná si nevážil života, jistý je, že ho našli o pár let později mrtvého, zabil sám sebe. Hořký konec jednoho mladýho kluka. Cesta z Děčína do Benešova byla úplně jiný kafe. Všechno poklidný, daleko pryč od všeho toho hnusu, pryč od bolesti, pryč od hnijících mrtvejch těl, chrám naděje. Svět za bočním oknem mě hypnotizoval, ukládal se ke spánku, všechno bylo tak strašně nevinné. Dojel jsem do Benešova. Přes novej most, pak odbočit doprava a jste na místě. Dvě stě metrů a vítá vás benešovské nádraží. Musel jsem ještě zaparkovat Peugeota (to zděšení, že mě zastaví po cestě policajti, docela jasně utichlo).

Nástupiště bylo prázdný, sedl jsem si na lavičku, vždycky tam byla, sedal jsem na ní jenom já, stará, dobrá dřevěná lavička. Sedím tam, tak pět nebo šest minut, v klidu si žvejkám žvejkačku, pořád nervózně koukám na mobil a sleduju sám na sobě, jak odsud chci vypadnout, když najednou přiběhne policejní komando. Zásahová jednotka, ostří hoši. Namířili si to ke mně (naštěstí neměli vytažený zbraně, nikdo na mě nemířil), tak se mě ptaj, odkud jako jedu. Zalhal jsem jim, že z Děčína ( i když jedu z Děčína, takže? Takže teda takhle). Ještě se mě zeptali, jestli jsem tady autem, jo, kdybyste věděli, že, no, ale nic, nejsem tady autem, jsem přeci spořádaný student, který pilně maká po různých brigádách, aby si mohl sám zafinancovat školu, kde já bych jenom vzal na auto? Heh. Dali mi pokoj, od Děčína přijíždí vlak, potrefená Regionova, zdá se, že něco není v pořádku. Hodně řevu, hodně pískání od brždění. Říkají mi, že se mám klidit, tohle prej není místo pro civilisty. Střílí po vybíhajících Infikovaných, docela se jim daří, jenom jeden jim uteče. Honem se za ním vydávají, beztak už je pozdě.

Chvilku neregistruju vycházejícího Denise, dopadne to na mě tak silně, jako bych si to nikdy nepřipustil. Benešov už taky není v pořádku. Vyděšenej strojvedoucí si šel stoupnout vedle lavičky, Denis si mě všimnul, to jsem rád, vždyť tady na něj čekám. Povídá mi, co že se to se mnou děje, vyprávím mu o Ústí, vyprávím mu o vší tý apokalypse, celym tom chaosu, vypadá, že má o mě starost, myslí si, že mě opustila holka. Kéž by to bylo tak lehký. Vibruje mi mobil v kapse, říkám mu, ať jde domu, určitě se ho budou rodiče vyptávat na mě. Jo, za blbosti se platí, neměl jsem se tenkrát namočit do tý věci. Loučím se s ním a jdu zpátky do auta. Jsem tak rozrušenej, že se koukám na sms až když jsem rozjetej, zapomenu včas přeřadit. To vytí motoru musí bejt slyšet. Koukám na zprávu, od mojí holky (nebo bejvalky nebo, jak to sakra?) Píše, že jestli má bejt její svět celej červenej, tak chce, aby byla ta červeň z jejích žil a tepen, prej se v tom chce koupat. Člověk by řekl, že jí přeskočilo. Možná jsem si s ní neměl začínat, ale na to je už pozdě. Snad se nezabije. Jedu směrem na Františkov, pak přijde Česká Lípa, Mimoň, Jablonný v Podještědí a nakonec famózní Liberec. Nevědomky tlačím plynovej pedál víc k podlaze než je nutný. Ten neustálej stres je hroznej, když jsem za ní jezdil vlakem, tak to trvalo dvě hodinu? Hodinu? Je to těch sto kiláků nebo víc? A koho to vlastně zajímá v tenhle den roku nula? Doufám, že nezabloudím, jako student jsem všude jezdil vlakama, silnice mi nic neříkají. Snad to najdu. Koukám jako vystrašená myš a snažím se nepřehlídnout jedinej poutač nad silnicí, byl by to průser to projet.

Za Českou Lípu zastavuju u benzínky, měl bych si něco koupit, jak k jídlu, tak k pití, benzínu mám zatím dost. Jdu dovnitř a kupuju si nějaký brambůrky, Sprite mi svlaží hrdlo. Když se vracím do auta, znovu kontroluju mobil, řekl jsem si, že jí znovu zavolám, teď vím, že mi to zatípla, uživatel je bla, bla, bla. Jasně. Koukám, jestli u rádia nejsou nějaký kazety, který bych si po cestě mohl pustit. Tak, copak tu máme? Debilní Roxette – ne, Michal David greatest hits – proboha, Abba – pffff, Kabát – no tak, Cranberries. Cranberries? Doufám, že je to No need to argue, podezírám spoustu lidí, že mají rádi tu desku jenom kvůli tomu, že je na ní Zombie. Letmý úsměv a už tu kazetu rvu do kazeťáku v autě. Repráky trochu syčí, no, není to nejnovější auto, kdo by to byl čekal. Hlas Dolores na mě mluví, jemně mi šeptá to, co jí sere. Rozjíždím se, když jsem skoro u Mimoně, tak konečně slyším Zombie. Nepatrný úsměv. Jo, abych v tom Liberci nenašel už mrtvou zombie, to by nebylo zase tak dobrý. Ubíhalo to docela dobře, za slabou hodinku jsem se dostal to Liberce, hnusný město. Trochu mi připomínalo Ústí, akorát bez továren, když nad tím přemýšlím, tak to není tak zlý, protože Ústí je bez toho toxickýho smradu, kterej se vám snaží spálit plíce a zasít do DNA jedy, docela dobrý město, když ovšem nepočítáte zimy a jara, to jedová květinka jenom pučí. Je to divný, ale nedokázal jsem si vzpomenout, kde bydlí. Máte divnej pocit, když už asi podesátý berete do ruky telefon a vytáčíte číslo, který znáte nazpaměť.

Vypnutej motor Peugeotu pomalu stydl uprostřed srpnové noci. Vzala telefon, paradoxně byla stále naživu (Jaké to překvapení). Chvilku jsme mluvili, vynadala mi, že neví, kde bydlí, to pro muselo bejt nepochopitelný, byl jsem u ní a několikrát. Můj orientační smysl asi nebyl z nejsilnějších. Po pár minutách dohadování bylo domluvený, že se pro mě staví. Bylo dobrý jí říct, že sedím v Peugeotovi. Moc se v autech nevyznala, ale já v hlouby duše věřil, že nebude tak blbá a nepřehlídne mě. Sedl jsem si do auta, otevřel přihrádku spolujezdce, kde ležela moje (Je to tvoje, když jsi to ukradl mrtvejm vojákům?) pistole, dal jsem jí tam, abych nebyl podezřelej na benzínce, přeci jenom není úplně normální, aby lidi chodili na benzínku se zbraněmi, když si chtějí koupit jídlo. Moje oční panenka zahlédla nějaké papíry za pistolí. Proč se na ně nepodívat? Techničák od Peugeota 306, dvoulitrovej čtyřválec, 136 koní, hmm, takže po S16 nejsilnější 306, rok výroby 2002, samý žvásty, který nikoho nemůžou zajímat, jak se jmenoval majitel? Zdeněk Amélio, to jméno mi bylo povědomý, jen jsem nevěděl odkud. Mobil mi začal vibrovat, asi zase nevěděla, jak vypadá Peugeot 306. Vystoupil jsem z auta. Na konci ulici stála menší holka, byla to ona. Tričko s My Chemical Romance mluvilo za vše. Zamával jsem jí. Už z dálky mi bylo jasný, že má na obličeji ten její zarputilej výraz. Jedna z věcí, proč jsem do ní byl zamilovanej až po uši. Tenkrát jsem to neviděl tak jasně jako dnes, určitě bych nezůstal s psychopatickou holkou, ale kdo někdy neudělal chybu, který by nelitoval? A kdo by nechtěl dělat hezký chyby, kterejch by litoval, ale zároveň byl tak rád, že je prožil. Těžká situace. Neobjala mě, tenkrát na mě neměla náladu. Co jsem měl říkat já? Že mám náladu, když jsem musel jet 150 kilometrů jenom proto, abych viděl ten její vzpurnej výraz?

Šli jsme k ní. Mluvila a mluvila, zcela upřímně můžu říct, že slova padaly skrz mě, neposlouchal jsem, nechtěl jsem poslouchat. Dorazili jsme k ní domu. Její rodiče byli na nějaký rodinný oslavě, docela divný, že nevzali svojí dceru. I když to, co je norma nemusí bejt vždycky to jediný normální. Trochu příliš filozofuju co? V dalších následujících hodinách jsme nefilozofovali. Byl to jedinej způsob, kterym jsme byli schopný spolu vycházet. Sex. Tři písmenka, na kterejch byl celej vztah postavenej. Ani nevím, jestli jsem za ní jel kvůli tomu, že to bylo něco podobnýho, čemu se říkalo láska nebo to byla vidina soulože. Romantik až na půdu, ale ona to měla ráda, já to měl rád. A dávalo to našemu dysfunkčnímu vztahu určitý kouzlo, který jsem pak už nikdy v životě nezažil. Ráno bylo moudřejší večera, fakt to byla pravda. Ráno mi řekla, že mě podvedla s jedním klukem, prej byl neodolatelnej, zeptal jsem se, jestli si žehlil vlasy. Začala mě mlátit těma jejíma malejma ručičkama. A já jsem v ten moment věděl, že jestli tam bylo něco, co mezi náma byla, tak to bylo pryč. Protáhl jsem kysele pravej koutek a šel pryč. No, není to nádhera? Člověk se žene až sem, aby druhej den vypadnul. V tu chvíli se mi začalo honit hlavou několik divnejch věcí. Třeba to, co udělám s tím kradenym autem (když nad tím tak přemýšlím, tak se mě nezeptala ani na Ústí, vůbec nic jí nezajímalo, jenom mi po sexu řekla, že se o mě fakt moc bála, proto mi druhej den řekla o tom záletu). Liberec vstával a já vyšel vstříc autu, řekl jsem si, že vypadnu zase domu. Františkov, sladkej domov. Měl jsem divnej pocit v žaludku, to se holt při rozchodech už stává a člověk s tím nenadělá nic, ani když chce. Chtělo se mi brečet, ale přeci jenom jsem musel uznat, že na slzičky mám trochu příliš nepřípustnej věk. Paradoxně mi nikdo neukradl už jednou kradený auto.

Pomalu jsem nastartoval a odjel jsem směrem na Františkov. Zombie apokalypsa, blíž k nevyhnutelnému konci, co kdybys vypadnul a nekoukal se za sebe, možná by to bylo jednodušší, možná by to tak bylo nejlepší. Proplétal jsem se ulicema Liberce, když se naplnily moje nejhorší obavy. Byla tam policejní hlídka a já věděl, že jsem v prdeli. Co jim asi tak ukážu? Cizí techniček? Osud se mi trochu pomstil, jako kdyby toho už nebylo dost. Červená policejní plácačka říkala, že mám zastavit, to obrovské stop na mě řvalo. Nejdřív se mě zeptali na doklady, věděl jsem, že nemám kam utýct, tak jsem jim dal doklady. Divili se, proč má majitel auta jiné jméno než já, vysvětlil jsem jim, že je to můj strejda. Heh, strejda Amélio, to zní dost divně. Po chvíli přestali opruzovat a s vážným obličejem mi řekli, že můžu pokračovat v jízdě. No, kdyby se ptali na povinnou výbavu, tak bych byl asi v hajzlu, určitě bych byl v hajzlu. Válel by se tam Vzor 58, to by vzbudilo pár otázek. Zajímalo by mě, jestli by se to dalo odbýt pár koblihama nebo by se to dalo odbýt tím, že bych si šel na pár let sednout za krádež auta, nelegálně drženou pistoli a útočnou pušku, určitě by mi přišili i nějaký zabití, ten chlap mohl bejt mrtvej, někdo ho mohl nešťastnou náhodou zabít (nebo v horším případě ho mohl někdo trochu víc šťastně sežrat).

Opouštěl jsem Liberec, bylo krásný ráno, nádhernej den, pokud nezačne brutálně pršet. A to snad nebude. Přehrávač roztrhal kazetu s Cranberries, no asi to bylo z toho, jak jsem zuřivě přetáčel na Zombie. Určitě teď odpočívá v nebi (nebo v propadlišti dějin) vedle vinylů, betamaxů, vhs a hd-dvd. Přemýšlel jsem nad tím, jaký to bude, až přijedu domu, rodiče jsou na druhejch líbánkách, cesta kolem světa musí bejt opravdu dobrá. Aspoň mě nebudou vyrušovat z přemejšlení, porozchodový nálady jsou divný, hlavně se nesmím dostat k ostrejm předmětům, to je základ. Pak se mi přihnala na mysl jedna zajímavá otázka. Kam zatraceně budu chodit na školu? Co teď bude s mým životem? Brigádu nemám, na práci nemám žádnou posranou praxi, nedaj mi práci, takže si nezískám praxi. To je chvíle na nějaký alkoholický pit , bourbon, vodka nebo jinej jed? Abych parafrázoval Exupéryho, piju, abych se za sebe nestyděl. Možná to dává smysl nějakýmu vožralovi, ale mně zrovna ne. Exupéry kecá, to je celý. Po hodině jsem zastavoval ve Františkově, sladkej domov.

Co sakra udělat s Peugeotem? Možná by byl dobrej nápad ho narvat ho do garáže. Když tady nebyl Ford mejch rodičů, tak ta garáž vypadala podezřele velká. Šel jsem do pokoje, byl čas vzít si nějakej ten slíbenej chlast. Tenkrát by mě ani v nejhorší noční můře nenapadlo, že se to tak strašně zvrtne. Vzal jsem panák a už mi vodka tekla proudem, několik příštích hodin zmizelo několik flašek s tvrdym chlastem. Musel jsem vypadat opravdu legračně, jako přejtej buldozerem nebo spíš jako člověk na kterýho spadne plejtvák obrovskej a trochu víc ho rozplácne. Ztratil jsem vědomí, ráno jsem se vzbudil poblitej a jediný moje štěstí bylo, že jsem spal na straně, jinak bych byl udušenej zvratkama. Tuhle činnost jsem dělal několik příštích dnů, vlastně jsem ji dělal tak dlouho, dokud mi nezačaly všechny dny splývat do sebe, kdy se mi všechno zdálo tak nekonečně jednolitý. To všechno kvůli ní nebo jsem si za to mohl sám a házel jsem obvinění na ostatní, abych byl přesnější na ní? Měsíc zavřenej v jednom domě dělá s člověkem svoje. Čtyři stěny a ten vypitej chlast ti nedělá na psychiku zrovna dobře. Vyspával jsem kocovinu, když mi zazvonil telefon, přišla mi podělaná sms, od Olmery. Je to prej všechno v prdeli.

Honem jsem vytáčel číslo Denise (už to bude nějakejch čtrnáct dní, co jsme spolu chlastali u mě, dovážka domu byla povinná, rodiče se o něj strachovali, je přeci s psychopatem jako jsem já, při cestě domu mi do cesty vlítnul Infikovanej, jeden z prvních, který jsem viděl nedaleko Františkova, no Peugeot byl trochu pomlácenej, ale jezdil) a už jsem mu sypal ty nejnovější informace. Po chvíli mi zavěsil telefon a já věděl, že bude muset pospíchat, aby to stihnul. Přemejšlel jsem, co udělám, protože teď musím utíkat, jet pryč, kamkoliv, jen nezůstávat tady na tom místě. Napadlo mě, že bych mohl zkusit zachránit Olmeru a podívat se do Prahy, tam bude určitě bezpečně, je to přeci Praha, hlavní město našeho policejního státu. Nastartoval jsem Peugeot, na ulici už zase bylo pár Infikovanejch, ale nic zvláštního, někdy se sem dostali (když nad tím přemýšlím, tak jsem si nebyl jistej, jestli jsou všichni ve vesnici v pohodě, protože můj poslední měsíc byl opravdu Kerouacko-beatnický, pořád mi naskakuje husí kůže z toho chlastu). Snad bude v pořádku, Olmera měl tuhej kořínek, určitě nebude jeden z těch lidí, kteří umřou při první příležitosti (tak jsem si to tenkrát opravdu myslel). Cesta z Františkova byla opravdu krátká. Benešov byl přecpaný Infikovanými, byli všude, nikde nebylo bezpečno. Projížděl jsem okolo domu Denisových rodičů, před ním byla dvě mrtvá těla. Znáte ten pocit, když chcete zabrzdit a pomoc lidem, ale víte, že nemůžete, protože prostě. Bylo tam několik Infikovaných.

Přišlápl jsem plyn, Peugeot vyskočil kupředu, barikáda byla padlá a já si všiml desátníka Olmery, který byl na nákladním autě. V rukou držel nějakou novou pěchotní pušku, kterou jsem nedokázal tenkrát poznat. Pořád střílel, bylo to něco nemyslitelnýho. Jako správný idiot jsem začal jednat zkratově. Jak líp upozorníte člověka, než když na něj zařvete. Věc, která se pak otočila proti mně. Ale bylo by trestuhodný ho tam zapomenout a nechat sežrat. Přilákal jsem na sebe pozornost a to bylo blbě. Infikovaní mi rozbili boční okno u Peugeota, což mě naštvalo. Francouzský auto jezdí tak dlouho, bez závady (Dobře, ten malý incident s tím, že jsem někoho srazil nepočítám) a hned na to lidi (teda spíš Infikovaní) plivou alias snaží se tě sežrat i přes tu obrněnou skořápku ve který sedíš. Nebyl čas na facepalm. Rychle vhozená jednička pohnula autem, okolo jich bylo asi padesát, vypadalo to, že jsme oba s Olmerou v hajzlu. On bude mrtvej, dřív než se dostane k autu a já? Já budu podávaný jako roztomilá sardinka v plechovce. Brutálním poskočením jsem najel do přední brázdy mozkožroutů. V tomhle napínavym momentě si moje oči všimnuly střešního okna, jasně, tam tudy by se mohl Olmera dostat dovnitř. Za soundtracku, který se skládal z výstřelů automatické pušky, death-growlingu Infikovaných a zaseknutého elektromotoru, který měl na starosti jedinou věc – otevřít střešní okno, mimochodem, zapomněl bych na zvuk roztrhaný kazety v rádiu (Goodbye Roxette). Vší silou jsem musel zabrat za střešní okno, něco v tom mechanismu křupnulo, ale o to teď nešlo. Žabožrouti zase něco podělali. Co následovalo se dá přirovnat k dobrému standardu béčkových filmů, ve kterých hlavní roli hrajou herci typu Jean-Claude Van Damme, Chuck Norris, Steven Saegal, Dolph Lungren, Kevin Sorbo, no a to už stačí, protože zase odbíhám tempem větším než malým. Olmera si hodil tu svojí experimentální pušku na záda a převedl přímý skok do auta, v rukou dvě pistole, připomínal mi mimo těhle ztracenejch existencí i kultovního Maxe Paynea. Od té doby přemýšlím nad tím, čím dopují vojáky, protože mi nikdy předtím nepřipadal jako akční hrdina. Zdání asi klame.

Už si ani nepamatuju, jak jsme se odtamtud tenkrát dostali, asi jsem zpanikařil a pár desítek jich přejel. Peugeot zepředu už nepřipomínal auto. Po chvíli, když ustala střelba, dostal jsem z rádia kazetu a z Olmerovejch uší přestal stříkat koncentrovaný adrenalin, jsme se pustili do konverzace. Opravdu mě zajímalo, co se stalo a hlavně, kam teď a co dělat. Říkal, že musíme do Prahy, že je to jediný místo, kde můžeme bejt v pořádku, celý severní Čechy jsou prej v hajzlu. Ptal se mě, jestli si všímám toho, jak se dostali Infikovaní za karanténní zóny. Odpověděl jsem mu něco v tom smyslu, že mi to tak strašný nepřišlo. Říkal, že Habartice jsou v hajzlu, Markvartice jsou taky ztracený, prej se budou uzavírat hranice, aby se to nedostalo dál. Ptal jsem se ho, co jeho rodina, odpověděl mi, že jsou v pořádku. Pan Štístko, ale byl jsem rád, že rodiče byli pořád v zahraničí, měl jsem velkou naději, že se vrátí, daleko od tohohle šílenství. Vydali jsme se směrem na Ústí, tam se prej dá dostat do Prahy, nevím, Olmera to říkal. Za Děčínem jsme udělali malou změnu, byl jsem pořád docela dost vyklepanej a sám jsem usoudil, že bych nás mohl zabít svým řízením.

Olmera v klidu řídil. Okolí bylo naprosto strašný, všude Infikovaní okolo silnic, nekonečný zástup smrti. Při tom pohledu mě napadla otázka, proč padl Děčín, odpověděl mi, že to bylo prej kvůli nějaký chybě při bombardování, lidskej faktor selhal a bombardovali vlastní pozice. Je to všechno tak neuvěřitelný. Vojáci dělají chyby? Proč nejsou všichni jako Olmera? Ale musím uznat, že na něm bylo něco divnýho, takhle ironickýho jsem ho nezažil, vlna cynismu byla taky podstatně větší než jsem si pamatoval, ale co čekat od člověka, kterej to jako jeden z mála přežil. Na každym by se to podepsalo, psychiku má člověk jenom jednu. Byl jsem zvědavej na Prahu, jak to tam vypadá, jestli je to všechno taky v takový prdeli jako tady nebo ne. Na několik málo hodin jsem usnul. Probudil mě Olmera, když na mě cosi řval. Otevřel jsem oči a viděl, že to, co se dostalo skrz karanténu ze severu, tak za ten měsíc napáchalo hodně škod. Praha měla zavřené silnice, hlídka, která měla na starost příjezdové cesty do města, si nás změřila kritickým pohledem. Mě odpálkovali okamžitě, byl jsem civilista a civilisti nemohli do města, kvůli infekci, kterou by mohli pronést zvenčí (nebo se mi to aspoň snažili nakecat), Olmera nemohl najít svoje doklady, nedokázal podpořit to, že je voják, pěknej paradox vidět vojáky ignorující druhýho vojáka v uniformě jenom proto, že nemá čím prokázat svojí totožnost. Olmera byl vzteky bez sebe, vydali jsme se do jedný z vesnic nedaleko Prahy. Bylo tam pár Infikovanejch, nic zvláštního. Olmera si nechal Peugeota, loučil se se mnou, musí se jet podívat za rodinou, jestli jsou v pořádku, dokud nejsou zavřený hranice. Popřál jsem mu dobrou cestu (modlil jsem se za to, aby se mu nerozpadnulo auto) a sám jsem si všiml v dálce stojícího Nissanu 350Z. Sporťák se hodí, bude to zase o něčem jinym. Beztak jsou majitelé mrtví. No a v ten moment jsem se vydal zase zpátky do Františkova, protože jsem…“ Moderátor ve studiu skočil Lukášovi do řeči „Je to nesmírně zajímavé a vy diváci si počkejte na pokračování příběhu Lukáše Merského po krátké reklamní pauze.“ Na televizní obrazovku vyskočila reklama lákající na nové album Ewy Farné s názvem „Katyň“, vypadalo to, že se chtěla jako Merský přiživit na historických událostech.

 

Padám dolu k tobě, dolu, dolu, dolu, každý na mě padá a jsem mrtvej jako vánoční stromeček.

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář