Dveře na konci chodby


Bláto. Jen tak dokážu popsat starou polní cestu, jež odjakživa vedla k našemu chátrajícímu domu. Ze svých dojmů musím bohužel usoudit, že nejen dům, ale celá ves, dokonce i kočár, ve kterém sedím a také ten vetchý stařec, jenž jej vede, nepodmínečně podlehli kruté zvůli času.

Chvílemi jsem se obával, že se po dobu jízdy povoz rozpadne, a tohoto strachu jsem se zbavil až v momentě, kdy mé nohy dopadly na pevnou půdu. Panu Taylorovi, poslednímu majiteli koňského povozu v těchto končinách, jsem zaplatil za jeho služby a s tak trochu nerozhodným krokem jsem předstoupil před dveře mého bývalého domova.

Srovnat špičky, napřímit záda a zabouchat.

Zaslechl jsem kroky. Ano, můj otec se již blíží. Za chvíli mi otevře a já spatřím jeho tvář. Tvář, kterou jsem už dvacet let neviděl. Tvář, která tu již desetiletí osamoceně živoří a užírá se svými mindráky. Tvář mého otce.

Když jsem jej ale zahlédl, byly mé představy několikanásobně pokořeny. Uvítat mě přišla sešlá troska. Zničená, ubohá, svraštělá karikatura muže, který svým charismatem kdysi pevně převyšoval všechny osoby ve svém okolí a který teď připomíná spíše stoletou krysu s plnovousem. I když bylo minulé jaro šedesáté, které zažil, vypadal jako dvousetletý kmet.

„Otče?“ vyklouzlo mi z úst.

„Davide,“ podíval se do mých očí, „jsi to ty.“ Objal mě. Neznal jsem ten pocit už léta… Objetí… neznal jsem jej vlastně nikdy… vždyť matka tu nebyla… nikdy jsem ji neviděl, neprohodil s ní jediné slůvko… neznal jsem ji…

 

***

„Vážení hosté,“ žena s uhelnatě černými vlasy, oděna ve slavnostní róbě, právě nadzvedla číši, usmála se na svého manžela a všem mužům i ženám, jejichž šaty byly vyrobeny z těch nejdražších látek a jejichž těla zdobily lesklé šperky, darovala široký úsměv. Ač patřila k vrcholu zdejší společnosti, její srdce bylo široké. Mnohem širší, než srdce těch, kteří dnes večer přišli k ní domů.

„Jsem nesmírně potěšena, že jste naším pozváním neopovrhli a přišli společně obdivovat vernisáž těch překrásných soch, jejichž autorem je mistr Alexandr Smith. Prosím, potlesk pro pana Smitha!“

Zpoza jejích zad se do společenské místnosti připlížil vysoký mladík s modrýma očima a hluboce se uklonil.

„Děkuji… děkuji vám všem. A obzvláště paní a panu Williamsovým za to, že souhlasili s výstavou mých děl právě tady, v tomto nádherném sídle. Větší pocty se mi nemohlo dostat. Ještě jednou – upřímné díky,“ pohlédl do jejích očí. Pozorovala ho. Ano, cítil to. Nespustila z něj oči. Je tak krásná, tak úchvatná…nejdokonalejší dílo Stvořitele. Nikdo…nikdo by nedokázal její krásu vdechnout do kamene. Nikdo… ani on! Věděl to, ale toužil po tom…tak strašně toužil… po ní…

 

***

Otec se opíral o hůl a já poznal, že se přede mnou snaží jít plynule, ač mu to moc nešlo. I když to bylo to nejmenší, co mě překvapilo. Nepoznával jsem totiž nic, kolem čehož jsem prošel. Hledal jsem onen lesk, tu slávu, která byla dříve přítomna v každém kousku našeho nábytku. Rodina Williamsových patřila ke špičce potravního řetězce v širém okolí. V rukou mého otce rostly desítky továren, které zaměstnávaly tisíce lidí. Ovšem potom, co přišla ta krutá nemoc, se vše pominulo vniveč.

I přes dojemné uvítání se mnou otec už dále nepromluvil. Byl na tom hodně špatně, to jsem poznal. Dovedl mě přes šedé chodby do mého pokoje. Kromě postele a stolu tu nic nebylo. Všechno jsem si tehdy jako sedmiletý vzal s sebou k rodině Doyleových, která mě po všech těch nešťastných událostech vychovávala.

„Snad se ti tu bude spát dobře,“ špitl.

„Děkuju. Porozhlédnu se po domě, jestli dovolíš.“

„Jistě… paní Evansová nám uvařila jídlo na pár dnů dopředu. Vše najdeš v kuchyni, až budeš chtít…“

„Díky.“

 

***

„Mám už toho trhana plné zuby,“ Williams práskl novinami o stůl.

„Já vím, miláčku. Je to tak trochu podivín, ale nebuď na něj tak nepříjemný.“

„Nepříjemný? Marie, copak ty sis toho nevšimla? Lační po tobě tím svým úchylným pohledem! Jestli se k tobě ještě jednou přiblíží, tak ho vyrazím! I tak měl už dávno táhnout. Měl tu být měsíc. Měsíc, Marie, měsíc! A přitom nás tu vysává celý půlrok… sbalím mu ty jeho sošky a vypadne!“

„Roberte, prosím, uklidni se… já… dneska jsem ti chtěla říct… důležitou zprávu…“

„Co? Co je důležitější než to, že moji ženu obtěžuje chorobné individuum?“

„Já,“ Marie se naposledy zamyslela. Přemýšlela nad tím už několik dní a rozhodla se. Lež… milosrdná lež ji zachrání. Nejenom ji, oba dva. Vlastně tři…

„Já… tedy my…ty a já… budeme mít dítě.“

Místnost pohltilo ticho.

„Dítě? Po těch letech? Jak je to… možné? Doktor říkal…“

„Vím, co říkal doktor, ale stalo se to… je to zázrak…“

„Marie… to není možné…já…já,“ přilnul se k ní a políbil ji, „děkuju..“

 

***

Celé odpoledne jsem strávil neustálým procházením všech našich pozemků. Bylo potřeba ve všem udělat pořádek, neboť jsem měl brzy dědit. Při večeru jsem obešel nejbližší okolí domu a zavítal také na náš malý hřbitov. Připomínal travnatý vršek, z něhož vyčnívalo pár pokřivených křížů.

Instinktivně jsem zavítal hned k prvnímu hrobu zleva. Odpočívala zde moje matka, Marie Williamsová. Chvíli jsem se nad tím místem zadumal a představoval si, jaké by to asi bylo, kdyby teď žila. Bylo by to jiné. Zcela jistě. Otec by neonemocněl. Dům by se nerozpadal a já bych měl rodinu. To, o čem se mi někdy zdává ve snech.

Pomodlil jsem se a sešel zpátky do domu, protože slunce už vplulo za horizont. Otce jsem nikde nepotkal, nejspíš byl zase zalezlý v nějakém dobře skrytém koutě.

Rozsvítil jsem v tom černém stavení světla a procházel všechny pokoje. A nalezl jsem jediné – prázdnotu. Většina místností byla pustá, sem tam se objevil zašlý stolek či postel. Zašel jsem až na chodbu s mým pokojem a narazil na dveře, jež byly na samém konci uličky. Byly zamčené. Párkrát jsem s nimi zalomcoval, ale zámek byl kupodivu dosti pevný.

„Co tam hledáš?“ ozvalo se za mými zády.

Poskočil jsem. Na chvíli se mi zatajil dech, ale když jsem zjistil, že hlas patří mému otci, uklidnilo mě to.

„Ach, tati… chtěl jsem se jen podívat dovnitř.“

„Nic tam není.“

„Skoro v žádném pokoji nic není.“

„Všechno jsem prodal. Už těch věcí nebyla potřeba.“

„To je škoda, bývalo to tu krásné,“ namítl jsem.

„Bývalo. Všechno je pryč. Všechno… prosím, nedívej se na mě jako na blázna.“

„Nemyslím si, že jsi blázen.“

„Ano, myslíš…ale já nejsem blázen. Nejsem, rozumíš?“ v očích mu zajiskřilo. Teď to přijde, určitě. Nebyl jsem na takovou situaci připraven.

„Otče, uklidni se. Nic zlého jsem tím nemyslel…“

„Myslel…ty….,“ zrychlil se mu dech, „ty parchante!“ Vyskočil po mě. Hůl odhodil na zem a sápal se mi po krku.

Stěží jsem ho od sebe stačil odtrhnout. Kde se v něm ukrývá tolik síly? Rychle jsem mu chytil ruce a přetáhl mu je za záda.

„Klid, prosím, klid…“

Otec sebou ještě chvíli škubal, než se po chvíli zklidnil, a já ho pustil.

„Odpusť…,“ hlesl, „nechtěl jsem to…já…,“ po tváři mu stekla slza.

„Já vím… nemůžeš za to,“ řekl jsem. Pohlédl mi do očí a odešel.

„Máš oči po matce… zářivě modré…,“ šeptl při odchodu.

 

Ten den jsem to zažil po dlouhé době poprvé. Jeden z jeho podivných záchvatů. Podle vyprávění paní Doyleové se jeho osobnost rozštěpila ve dvě. Jedna dobrá a jedna špatná. Nemohl za to. Zničila ho smrt mé matky, kterou tak bezmezně miloval… A když se nemoc zhoršila do té míry, že mne začal bít, musel jsem se odstěhovat.

Nemám mu to za zlé. Všechno jsem mu už dávno odpustil.

Dnes večer jsem ho už nechtěl znervózňovat, a proto jsem nechal zamčené dveře ležet ladem a šel si raději lehnout. Byl jsem tak utrápený, že ani nevím, kdy jsem usnul.

 

***

Když padla tma, Marie potichu vklouzla do Alexandrova pokoje.

„Robert ti každou chvílí oznámí, že je čas odejít,“ špitla.

„Já vím… Marie. Prosím, můžeme jít spolu, řeknu mu to. Řeknu mu, že to dítě není jeho,“ Alex odložil dláto od kamene a přitisknul ji k sobě.

            „Ne!“ odtáhla se od něj, „to nejde. Já ho miluju… už deset let touží po potomkovi a já  ho nemůžu zklamat.“

            „Ale já tě chci, Marie…“

            „Ach, Bože! Ne, Alexi, to nejde… prosím, pochop mě… Byla to nerozvážnost, už nikdy svého muže nezklamu,“ pokusila se zastavit slzy, které jí stékaly ze tváře, „a proto tě prosím, abys co nejdříve odešel. Dokonči poslední sochu a jdi pryč, prosím…“

            „Ta socha je už hotová… tam… v rohu,“ ukázal do kouta, kde ležela jakási silueta pokrytá bílým pláštěm.

            „To je dobře… a zítra, prosím, jdi pryč,“ věnovala mu poslední polibek, aniž by tušila, jakou má cenu.

 

***

 

            Druhého rána jsem hned po probuzení vyrazil prozkoumat zbylé části domu. Otce jsem nikde nepotkal, za což jsem byl rád, neboť ten včerejší incident ve mně stále zanechával jakýsi zvláštní pocit.

            Prošel jsem zbytek zahrad, jež zarostly pýrem a malými keři, bývalé stáje a při konci mé cesty mě čekala poslední zastávka – sklepení.

            Pokud si dobře pamatuji, náš dům byl odjakživa prošpikován desítkami chodeb, které vedly přímo do podzemí. Své sklady tam mělo nejen služebnictvo, ale v té nejspodnější části se mělo ukrývat něco jedinečného – poklad rodiny Williamsových.

            Ač jsem zde žil jen pár let, cestu k velkému trezoru jsem si pamatoval dodnes, protože mě k němu otec vodil denně. Zvláštní však bylo, že jsem nikdy nemohl vstoupit dovnitř. Znal jsem pouze cestu.

            Chtěl jsem dveře skrýše jenom najít, protože jsem neměl klíče; ty jsem si chtěl od otce vypůjčit až zítra. Když jsem ale na místo došel, byl jsem ohromen. Dveře trezoru byly přiotevřené.

            Pomalu jsem vešel dovnitř a povšiml si, že jsou po stěnách zapáleny louče. Někdo tu před chvíli musel být. Napadlo mě, že určitě zde se celé dny můj otec skrývá, i když jsem netušil proč.

            Ještě většího překvapení jsem ale dosáhl, když jsem se rozhlédl po místnosti. Nic. Žádný poklad, žádné zlato, či skříně. Pouze dva vysoké a mohutné předměty, pokryté zašlými prostěradly, z nichž jeden byl výrazně vyšší, a stará, dřevěná židle, která stála u menšího objektu.

            Přiblížil jsem se k židli a k té velké věci u ní a bez rozváhání z ní prostěradlo strhl.

            Socha. Byla to socha ležící ženy, jejíž tvář jsem nepoznával, ale jednoho jsem si povšiml hned – byla přenádherná. Krásná žena, v jejíž tváři se jevil bol. Připomínala mi umírající mučednici. A když jsem se podíval na zbytek jejího těla, uvědomil jsem si, proč se tváří tak strašně. Její břicho bylo rozpáráno a uvnitř čněla temná díra. Prázdný prostor, ve kterém snad před chvílí ještě něco bylo, ano, určitě tam něco bylo, ale teď – nic.

            Proboha, který šílenec by sochal takovou zrůdnost? Neváhal jsem a přiblížil se k druhé siluetě. Strhl jsem plášť a zkoprněl hrůzou.

            Byla to socha, taktéž. Ovšem tu tvář už jsem poznával. Velice dobře. Přede mnou byl oběšenec. Jeho krk obepínal provaz zavěšený k šibenici. Byl to můj otec. Jeho socha. Podobizna. Přesná kopie jeho postavy, výrazu, jeho očí! Byl to on! Jako živý…jen… z kamene…

            Zády mi proběhl mráz, otočil jsem se na patách a rychlým krokem mířil ven z trezoru. Musím najít otce a zeptat se ho, co ty sochy znamenají.

 

***

 

            „Kde je má žena?“ křičel Williams na služebné.

            „Odešla dolů. Za panem Smithem, ona…“ kuňkala jedna z nich.

            „Cože? Za tím bastardem?!“ plný vzteku se Robert rozběhl dolů po schodišti a zamířil do jedné z chodeb, k úplně posledním dveřím na samém konci.

Buch! Buch!

            „Smithe, okamžitě otevřete!“ mlátil do dveří.

Odpovědí mu však bylo pouze hluboké ticho. Zabouchal ještě jedno, když v tom se ozval dětský pláč.

            Robert na zlomek vteřiny zkameněl hrůzou a pak plnou silou rozrazil dveře. Před očima se mu zjevil hrůzný obraz. Na zemi, v kaluži krve ležela jeho polomrtvá manželka, z jejíhož rozpárané břicha vedla pupeční šňůra dítěte, které nad ní svíral Alexandr Smith.

            „Pro živého Krista…,“ Robert Williams skočil jako šelma a šílenému sochaři vytrhl vřískající dítě z rukou. Jednou ranou poslal Alexandra k zemi a sklonil se ke své ženě.

            Vyjmul jí roubík z úst, avšak promluvit již nebyla schopna. Z posledních sil  na něj pouze pohlédla uslzenýma očima a vydechla, naposledy.

U dveří už se sbíhalo služebnictvo,které hrůzou ani nešpitlo a jen němě zíralo.

            Položil dítě vedle své ženy a otočil se k Alexandrovi.

            „Ty odporné, prašivé prase!“ zařval.

            „Překvapení, Roberte… na svět přišlo tvůj syn, pročpak nejsi šťastný!“ z úst mu tekly sliny.

            Robert jej přitlačil mocnou ranou ke zdi a chytil ho pod krkem.

            „Proč jsi to udělal?Proč?! Ty zrůdo!“ na zemi spatřil dýku, kterou to zvěrstvo zřejmě provedl, „zabiju tě, já tě zabiju, ty špíno!“

            „Zabij, udělej mi tu radost, prosím… jen ještě jedna maličkost… támhle máš ode mě malý dárek. Takový tři krásný sošky. Jedna je tvoje, druhá tvý ženy a poslední… poslední tvýho synka… ale co to melu… mýho! Mýho bastarda!“ vtom zhluboka vzdechl, právě když mu Robert zabodl dýku mezi žebra, blízko srdci..

            „Táhni do pekla, kam patříš!“

 

***

 

            Nikde nebyl! Prohledal jsem snad celý dům a pořád nemohl najít svého otce. Napadlo mě jediné – pokoj na konci chodby. Ano, musím se tam podívat. Otec tam něco schovává a já musím vědět co!

            Dorazil jsem ke dveřím a jedním kopnutím je vyrazil. Když dopadly na zem, rozvířil se mohutný mrak prachu. Okno bylo zatemněno, ale pár slunečních paprsků přece jenom skulinami v černém nátěru pronikalo a osvětlovalo část místnosti.

            Byla prázdná, až na jednu výjimku. Přímo uprostřed stála socha. Byla pokrytá pláštěm. Bál jsem se, co uvidím, ale má zvídavost a napětí, které ve mně několik posledních dní stupňovalo, mi přikázalo ten plášť strnout….

            Proboha… díval jsem se mu do očí. Muži, stejně vysokému jako já. Měl stejně široká ramena… a byl stejně oblečený…měl… on měl mou tvář… byl jsem to já. Má socha. Dokonalé dílo. Do posledního kousku. Ale… uprostřed břicha byla díra. Otvor, přes který šlo vidět až na druhý konec místnosti, obrovský otvor, který…

            „Neměl jsi tu chodit,“ ozvalo se. Neotáčel jsem se, poznal jsem, že za mnou stojí můj otec.

            „Co jsou ty sochy zač?“

            „Před lety je vytvořil jeden šílenec. Jsou odporné, ale… tolik pravdivé…“

            „Pravdivé? Viděl jsi je? Na jedné z nich jsi mrtev.“

            „Ano. A až zemřu, bude to vypadat přesně jako na té soše. Stejně jako podobizna tvé matky, když umírala.“

            „Ta žena ve sklepení byla moje matka?“

            „Ano, přesně tak ji zabil ten odporný vrah, když tě vyjmul z jejího lůna. Vytesal ji ještě před tím. On to viděl. Ten ďáblův spřeženec viděl smrt každého, koho znal.“

            „Proč má moje socha v břichu tu díru?“

            „Protože to tak má být,“ ozvalo se cvaknutí. Rychle jsem se otočil na otce. Držel v ruce brokovnici. Mířil na mě.

            „Proč, tati?“

            „Já nejsem tvůj otec.“

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Kaarl von Valsinats 17 ledna 2013 v 22:41

    Ja si ani nespomínam, či som niekedy čítal niečo lepšie… Pútavý dej a samotné zakončenie, nuž veľmi dobrý výkon… Len takto pokračovať ďalej a budem Ťa mať vo svojej pozornosti čoby best autor hororovej literatúry spomedzi amatérov (ak nie celkomvo)

    Držím prsty a teším sa na novú :))

Nový komentář