Dvě noci v Buffalu


„Ještě maso, Peteře?“ zeptala se falešně ochotně paní McSundeyová svého nastávajícího zetě. Ten se chytil za hlavu, opřel se lokty o stůl, přičemž se skoro rukávy zabořil do omáčky, která se mu rozlévala po talíři.

„Už jsem vám řekl třikrát, že si nedám. Snědl jsem toho už dost.“ Oznámil chladně Peter a odvrátil se na svoji snoubenku. Ashley byla drobná hubená dívka se sympatickým obličejem, který téměř vždy zářil optimismem. Teď ne. Díval se na Petera s prosebným výrazem, ať už toho nechá.

Peter sledoval, jak se jeho nenáviděná tchýně naklání k Ashley a šeptá jí něco do ucha. Celému obsahu sdělení nerozuměl, ale zcela jistě zaslechl slova jako ,,nesympatický“ nebo „nechá tě“. Ashley něco odpověděla a Ester (typické jméno pro všetečnou tchýni) se vztekle zvedla a odešla od stolu, přičemž vrhla po Peterovy ošklivý a povrchní pohled.

Ten jí oplatil falešným úsměvem a zadíval se na svého budoucího tchána, dvousetkilové obludy s mrožím knírem a vyholenou hlavou, ládující do sebe obsah mísy s pečenými brambory.

,Těžko věřit, že se tak krásná a fajn holka narodila těmhle nevzdělancům‘ pomyslel si Peter. Pracoval totiž jako právník a proto dost často používal odborné termíny, kterým pan Charles McSundey nerozuměl, a tak je musel několikrát vysvětlovat.

Do místnosti znovu vrazila Ester s mísou zmrzliny a všem falešně rozdavačně řekla „Berte si!“ Peter sledoval Charlese, jak horečně nabírá polévkovou lžící zmrzlinu do malé mističky, ležící před ním, přesto, že nikdo ze zbylých spolusedících si zmrzlinu nebral. Charles to postřehl a přitáhl si k sobě celou velkou mísu a pustil se do ní. Bylo opravdu nechutné sledovat ho, jak hltá obrovské porce zmrzliny a jak mu velké kusy padají z pusy přímo na podlahu. Peter měl co dělat, aby se nezačal smát nahlas.

„Ustlala jsem vám ve tvém pokoji, Ashley, budete tu jako doma.“ Oznámila Ester. Ta se zatvářila nechápavě a chtěla něco říct, zřejmě protest, jenže Peter se zachoval pohotověji „My musíme jet domů“ řekl chlácholivě, čímž zaujal pouze Ester, Charles se dál spokojeně ládoval zmrzlinou.

„Proč?“ vyzvídala Ester.

„No víte, občas taky pracuju.“ Oznámil ironicky Peter

„To si tak schopná pracovní síla, že to tam ten jeden den bez tebe nevydrží?“

„Ne, ale zítra zrovna obhajuju chlapíka, co zabil svoji tchýni, tak bych se chtěl připravit.“

Ester se zamračila a podívala se na Ashley.Ta se tvářila nešťastně, když se ale Peter zvedl a připravil se k odchodu, šla za ním. Ester je šla vyprovodit a tvářila se přitom povrchně a snad víc než pohledu Petera se vyhýbala pohledu své dcery. Tu to viditelně mrzelo, ale chlad a opovržení její matky jí dodávalo více nenávisti, proto se tvářila stejně.

Peter jí v úzké předsíni pomohl nasadit kabát a oba vyšli do mrazivé zasněžené zahrady, kde stála jejich Alfa Romeo.

„Nashledanou, pane McSundey.“ zavolal Peter z předsíně. Odpovědí se mu stal chrochtavý a dusivý zvuk, kterému se Peter smál ještě cestou k autu. Podíval se na Ashley, pohlednou černovlásku s trojkovými prsy a štíhlou postavou, kterou si měl za dva měsíce brát.

„Nebuď z toho špatná, víš přece, že já s vašima nikdy nebudu vycházet.“ Chlácholil ji dost nepovedeně Peter. Ta se na něj ani nepodívala a nastoupila si rovnou na místo spolusedícího.

Peter nastoupil a zapnul topení a rádio, ještě než nastartoval. Autem se rozezněl Gibson SG Anguse Younga z AC/DC a to mu zvedlo náladu. Nakopl motor a vyjel z dvorku rodinného domku, Ashleyných rodičů směrem k dálnici. V autě zněl jen charakteristický hlas Briana Johnsona, který právě zpíval „Highway to hell“, ale ani Peter, ani Ashley nemluvili.

Tohle nebyl rozhodně první spor s Ester, který je rozhádal. Ashleyini rodiče Petera rozčilovali takřka na každé návštěvě – ani ne tak Charles, jako spíš Ester – a on pak musel použít ofenzivní taktiku, což se zase nelíbilo Ashley.

Hrobové ticho konečně prořízl Ashleyin něžný hlas „Ty chceš vážně jet až domu, těch tři sta kilometrů ve sněhu a ještě k tomu v půl osmý večer?“ zajímalo jí. Peter se usmál a klidně jí odpověděl „Ani náhodou, zastavíme v nějakým hotelu, nebo něčem podobným.“

Ashley neprotestovala, ale moc se jí to nelíbilo. Neměla ráda přespávání v hotelech. Vždycky jí to připadalo drahé a zbytečně a … strašidelné. Teď tu ale byla se svým přítelem. Jediným mužem na zemi, kterému věřila a se kterým věděla, že překoná všechno, i noc v hotelu.

Z myšlenek ji vytrhlo teplo Peterovy ruky na jejím stehně. „Co říkáš tomuhle?“ zeptal se.

Ashley si překvapeně uvědomila, že už nejsou na dálnici, nýbrž, že se řítí po osamělé cestě, dokola obehnané lesem, jíž vévodí malý hotýlek jménem Buffalo. „Jo, jo fajn.“ vykoktala Ashley a sledovala, jak její snoubenec stáčí auto na parkoviště před oranžovým, nepříliš staře vypadajícím hotelem.

„Máme kliku.“ Oznámil Peter, čímž narážel na to, že kromě nich stojí na parkovišti jediné auto. Ashley to jako klika nepřipadalo. Možná má hotel neblahou pověst, proto se ho lidé vyvarují. „Musíme jet dál.“ Vychrlila ze sebe tak rychle, až ji to zaskočilo. Podívala se se studem na Petera, který si asi musel myslet, že je blázen. „Už nikdy nebudeš číst žadnýho dalšího Kinga, jasný? To más z toho Osvícení, co si posledně četla.“ Upozornil ji radikálně Peter a se sportovní taškou na levém rameni vykročil ke skleněným dveřím hotelu Buffalo.

Za nimi se objevila malá recepce. Tím prvním, čeho si návštěvník všiml, byla velká fotografie hotelu ze předu, pověšená vedle vchodu do jídelny. Až pak Peter spatřil oválný recepční pult, za kterým seděl černovlasý chlapík s knírem i plnovousem, a pokuřoval cigaretu nad časopisem s obrázky nahých žen.

„Dobrý večer, rádi bychom tady dneska přespali,“ promluvil Peter na vousáče ,,Já a moje snoubenka.“ upřesnil.

Chlapík vstal a zapnul si přitom kšandy na svých monterkách. „To jste první za sedm let.“ Oznámil správce, z jehož dechu byl cítit silný pach levného piva. Petera to trochu překvapilo a pohlédl na fotografii na zdi. Tam před hotelem stálo spoustu lidí, snad tolik, že se sem ani nemohli všichni vejít. Peter na ní našel i správce, jenže úhledně zastřiženého a v elegantním sametovém obleku.

„Tady na tý fotce to tak nevypadá.“ poznamenal Peter.

„Ta je stará deset let.To sem eště jezdilo spousta lidí, denně tady bylo narváno, ale pak se tu začali dít divný věci.“ Objasnil to Peterovy správce.

„Jaké věci?“ vyhrkla tentokrát Ashley.

„To přesně nevím, ale stalo se tu spoustu ošklivejch nehod a lidi začali věřit, že je to tímhle hotelem, tak sem přestali jezdit, no chápete to?“

„Já teda určitě ne. Dejte nám nějakej pokoj, slibuju, že se nezabijem.“ Ujistil ho Peter.

Správce se uchechtl a podal mu klíč od pokoje číslo sedm se slovy „Tam jsem dneska sám vysával.“

Peter se tomu zasmál a pak vyrazil i s Ashley do schodů. Správce se znovu vrátil ke své obvyklé činnosti a nevšímal si jich.

První patro zahrnovalo pokoje jedna až šest v nesmyslném rozpoložení, alespoň podle Petera, tak vystoupali ještě o patro výš, pokojům od sedmičky ke dvanáctce. Chodba i schodiště byly pokryté zeleným kobercem, který se Peterovy ani trochu nelíbil, naopak Ashley prohlásila, že si takový musí koupit domů.

Zastavili se u směrovky ohlašující, že pokoje sedm, devět a jedenáct jsou umístěny vlevo, ostatní vpravo od nich. Vydali se tedy směrem vlevo, kde však ke svému údivu našly jako první pokoj číslo dvanáct. Peter si zanadával na systém značení a obrátil směrem vpravo. Vyrazil kolem malého okénka v chodbě, jímž bylo vidět na parkoviště. Prošli kolem malého stolku se dvěmi židlemi z proutí a natrefili na pokoj deset. „Ten je tady správně.“ poznamenal Peter a pak následovala dlouhá průpovídka o organizaci pokojů v hotelu. Ashley si ale po skoro čtyřech letech vzájemného soužití zvykla. Peter totiž měl tak nějak průpovídky ke všemu.

Teď ale zoufale chodil chodbou na pravé straně patra sem a tam a nacházel pokoje deset, devět a osm. „To snad ani není pravda.“ Zabručel Peter a popadl Ashley za ruku. Táhl ji na druhou stranu patra, hledaje zoufale pokoj s číslem sedm. Na levé straně ale taky nepochodil. Našel dvanáctku a jedenáctku, ale sedmičku nikde. Rudý ve tváři a nyní už doopravdy rozlícen seběhl schody do prvního patra.

Tam však pokoje souhlasili se směrovkami. Pokoje jedna až tři vpravo, pokoje čtyři až šest vlevo. Sedmička opět nikde. Znovu se vrátil do druhého patra, kde zmateně vyhlížející Ashley držela svůj krátký štíhlý prst na zlaté sedmičce, zatlučené na dřevěných dveřích.

„A-a-ale, vždyť jsem tam prošel a žádná sedmička tam nebyla.“ zaprotestoval hlasitě Peter.

„Jsi asi trochu přepracovaný.“ uklidňovala ho, když stále stoje na jednom místě, zíral na zlatou sedmičku.

„Tak půjdem dovnitř, nebo budem spát tady na chodbě?“ otázala se ironicky Ashley.

Peter konečně sklapl pusu a vyndal klíč z kapsy kalhot, kam ho po obdržení uložil. Odemkl dřevěné dveře a vstoupil do chodby z levé strany lemované vysokou skříní a z pravé zrcadlem. Vedle zrcadla byly v pantech zasazeny další dveře do koupelny s malou vanou a toaletou. Hlavní místnosti vévodila manželská postel, potažená bílým prostěradlem, kromě ní tu ještě stál stolek se dvěmi proutěnými židlemi, stejný jako na chodbě a na komodě naproti posteli stála miniaturní televize.

Peter hodil tašku na chodbu ke skříni a košili, po svém výpadku s pokojem číslo sedm už úplně zpocenou. Ashley zatím vyndala z tašky kartáčky na zuby a pro sebe noční košilku a pro Petera jeho kostkaté spodky na spaní. Ten se zatím spokojeně rozvalil na posteli a zapnul televizi, kde právě běžel Dr.House říkající malému děvčeti s šátkem na hlavě, že jí nebude dávat pusu. Děvče ho objalo a začaly titulky. Následujícím pořadem se stala německá tele novela Lenssen a spol., takže Peter televizi raději prozatím vypnul.

Opřel se hlavou o pelest postele a poslouchal, jak si Ashley zpívá ve sprše. Byl rád, že ji má. Potkal ji jednoho dne po práci v baru, kde právě seděla s kamarádkami, se kterými zřejmě hodnotily chlapy sedící okolo. Peter jí nechal poslat láhev šampaňského a pak ji vyzval k tanci.

Dál už to šlo jako po másle. Začali spolu žít, dělit se o plat a pak přišla i nejnepříjemnější věc na každém vztahu. Seznámení s rodiči. Peterovy rodiče velice rádi poznali Ashley a byla jim od začátku sympatická a oni jí taky. Na straně Peterových rodičů žádný problém nebyl. Ovšem, když mu jednoho dne Ashley oznámila, že je matka pozvala k nim domů na večeři a Peter souhlasil, udělal obrovskou chybu. Otce jakž takž skousl, koneckonců, pořád jenom jedl a díval se na televizi a s Peterem se bavil jen o fotbale, jenže matka taková nebyla. Byla nezvykle vysoká – určitě vyšší než její manžel, ale ne zas tak vysoká jako Peter – štíhlá a arogantní. Od první chvíle, kdy ho s falešným nadšením pozvala dál pochopil jaká je doopravdy. Pokrytecká, ael velmi vypočítavá mrcha. Několikrát Ashley prosil, aby tam už nejezdili, ale pozvánky chodili stále častěji a Ashley měla velmi měkkou povahu. Tak si Peter vždycky vytrpěl dvě hodiny s nechutným jídlem v nechutné společnosti, které vévodí nechutně se ládující otec a pak odjel domů, kde ho Ashley za jeho výdrž vždycky náležitě odměnila.

Už dlouho se pokoušeli o děťátko, jenže jim to nějak nevycházelo. Za doktorem ale chodit nechtěli, protože kdyby se to dozvěděla Ashleyina matka, zřejmě by Petera zavrhla a zakázala Ashley se s ním stýkat, jako malému dítěti. Problém byl v tom, že Ester toho opravdu schopna byla, takže naháněla své dceři trochu hrůzu, ale Peter se jí nebál. Věděl, že takových extrémních případů je spousta.

Z hlubokého rozjímání ho probrala Ashley, která právě vstoupila do pokoje v krátké noční košilce, která dávala prostor pro vyvedení jejích uměleckých nohou. ,,Máš volno v koupelně.“ řekla mu zasmušile, čímž zkazila celý úvodní dojem. ,,Jasně.“ opáčil a zvedl se z postele a vyrazil do koupelny.

Napustil si vanu horké vody a přidal trochu koupelové pěny. Mezitím, než se voda napustí se rozhodl oholit. Pustil do umyvadla horkou vodu a z taštičky na hygienu si vytáhl svůj holící strojek od Gillette. Na tvář si napatlal pěnu na holení a udělal první tah po pokožce. Rozhodl se toho nechat, protože se řízl a z rány začala odkapávat krev. Nechá to na zítra, dnes je moc rozrušený. Večeře s tchýní a pak ještě nevidí pokoj, ve kterém právě bydlí.

Lehl si do vany a spokojeně si zabrumlal „To je život.“

 

O půl hodiny později už oba spokojeně seděli na posteli, Ashley opřená hlavou o Peterovo rameno a sledovali čtvrtou Smrtonosnou past. Oběma se jim klížily víčka, ale vytrvale sledovali Bruce Willise, jak šplhá na laně vrtulníku a někam střílí.

Závěrečné titulky se dostavily včas a působily poměrně spásně. Peter vypnul dálkovým ovladačem televizi a lehl si vedle Ashley. Pohladil ji po vlasech a pak se obrátil k malému balkónku jejich pokoje, jehož proskleným vchodem sledoval poletující hustou vánici sněhu. ,Zejtra se mi pojede sakra blbě‘ napadlo ho, ale myšlenka se rozplynula tak náhle, jak přišla. Peter totiž usnul.

 

Ashley stála. Stála přímo nad jejich postelí v hotelu Buffalo a zírala na svého snoubence v klidu spícího na posteli. Převalil se na levý bok, takže mu teď viděla do tváře. Její tělo bylo jakoby bezvládné, ale přesto stála vzpřímeně a přerývaně a hrubě oddychovala.

Popošla blíže k posteli, naprosto netušíce, co dělá. Vnitřně snad něco tušila, ale nedokázala tomu zamezit. Poklekla k tváři svého přítele, zdvihla studené pomačkané ruce a obemkla jimi přítelův krk. Ten se začal dusit. Viděla jeho vyděšený, vytřeštěný výraz a vnitřně toho chtěla nechat, jenže nemohla. Přitlačila. Oči Petera Clarksona se zalily krví a jí se ve skrytu duše dělalo špatně, stejně tlačila dál. Sledovala, jak se dusí, jak strašně umírá.

Najednou nic. Žádný odpor. Peter ztuhl. Sáhla na něj. Cítila z něj jen chlad. Nevěřila, že toho může být schopna, ale najednou pocítila příval radosti.

Peter Clarkson, její věrný přítel byl mrtvý. Ona ho zabila.

 

Z krutého snu se probudila až ráno. Otevřela oči a spatřila Petera, jak na ní zírá s výrazem odporu, strachu a překvapení. Byl díky bohu na živu.

„Není ti nic?“ zeptal se.

„Ne,proč?“

„Protože celou noc vzdycháš a pořád mačkáš svojí peřinu.“ Odpověděl Peter.

Zjistila, že má pravdu a pustila z rukou svoji pokrývku. Vyděšeně pohlédla na Petera.

„Zdálo se ti něco?“ zkusil.

„Ne,“ zalhala ,,Aspoň si nic nepamatuju.“

Peter se zatvářil nevěřícně, ale pak se odebral do koupelny, aby se upravil a oblékl na snídani. Vzal si obyčejný svetr a pohodlné tepláky, zatímco Ashley se oblékla jako na schůzku s nějakou významnou osobností.

Vyšli z pokoje a Peter za nimi zamkl zámek. Ani ho v tu chvíli nenapadlo včerejší nešťastné hledání pokoje se zlatou sedmičkou, přesto, že ho celý večer znepokojovalo. Nakonec ale došel k závěru, jenž zněl ,Prostě jsem přepracovanej.´ a s tím se dokázal spokojit.

Sešli spolu schody do prvního patra, stále dokonale neobydleného a pak zamířili rovnou k recepci, za kterou opět seděl správce. Tentokrát nepil pivo, ani nekouřil, ale spokojeně popíjel černou kávu a prohlížel si letáček hotelu na stránce, kde byla otištěna mapa, jak hotel najít.

„Zdravím.“ pozdravil Peter a krátce si zívl.

„Dobrý den. Připravil jsem vám snídani, máte ji na stole číslo šest.“

„Díky.“ poznamenal Peter jako samozřejmost a pak s Ashley zamířili k nejbližšímu stolu číslo šest, na němž ležela snídaně. Obsahovala vlažné a poněkud tvrdé toasty, na které si mohli dle libosti namazat sýr, jam nebo máslo. Káva postavená vedle talířku v puntíkatém hrnku už taky zrovna horká nebyla, ale oba ji vypil s vědomím, že za malou chvíli odjíždí domů. Obzvlášť se těšila Ashley. Po jejím nočním zážitku se nemohla dočkat až nastoupí do auta a odjedou do svého útulného bytu v centru města a pak spolu provedou pár nemravností.

„Můžu to odnést?“ zeptal se správce, který se tu objevil bez jejich vědomí a překazil tak Ashleyino snění.

„Děkujeme. A připravte nám účet, zaplatíme.“ poznamenal Peter.

Správce se s krátkým úšklebkem otočil a řekl mu ,,Pane, dneska nikam nepojedete, sněhu je po pás.“ a pak klidně zamířil do kuchyně, kde zmizel za hnědým, nepříliš vábným závěsem.

Peter vstal od stolu a utíkal se podívat ven dveřmi z recepce. Sníh skutečně zasahoval daleko nad kola jejich Alfy a proto nemohl ani uvažovat o výjezdu odsud. Navíc stále sněžily husté bílé vločky.

Ashley měla pocity velmi obdobné.

Její plány se zhroutily a ona navíc bude muset ještě jednu noc vydržet spát v hotelu, v pokoji a na posteli, kde ve snu brutálně zavraždila manžela.

„Oběd bude v půl jedné.“ oznámil jim zlověstně správce.

 

Ve dvě hodiny odpoledne, kdy už měli všichni tři obyvatelé hotelu po obzvlášť nechutném obědě z kuchyně zdejšího správce, se Ashley rozhodla jít si na chvíli lehnout. Pokoj po cestě z oběda našli lehce, zůstal tam, kde byl. Ashley okamžitě usnula a Peter měl celé odpoledne na to, procházet se hotelem.

Sešel do recepce, za kterou opět – a Petera napadlo, že to snad ani jinak nikdy nebude – seděl správce, popíjíce levné lahvové pivo.

„Chystáte se někam?“ zeptal se a odložil pivo na stolek.

„Ne, jen přemýšlím.“ netajil se Peter a měl namířeno zpátky do pokoje.

„O včerejší noci?“ zeptal se ostražitě správce.

Petera najednou zamrazilo v zádech a vyvalil oči přímo na správce.

„Vaší paní bylo zřetelně slyšet.“ prozradil mu správce a nasadil vážný tón a jak si Peter všiml, i vybranou mluvu.On však setrvával ve stavu strnulosti a tupě na něj zíral.

„Není to poprvé, co jsem něco podobného zažil. Ve vašem pokoji kdysi ubytoval jednoho seriózního chlapíka, vlastnil nějakou pobočku mezinárodní banky. Přišel sám a už neodešel. V noci jsem slyšel z jeho pokoje podobné zvuky, jako tuhle noc a když jsem tam ráno zašel, uprostřed obýváku na mě ze stropu koukala mrtvola oběšená na kusu záclony.

O dva roky později sem přijeli novomanželé. Zase ty zvláštní zvuky a ráno dvě mrtvoly na krví pocákaný posteli. Proto už sem nikdo nejezdí. Roznesly se tyhle špatný zprávy.“

Peter o přednášce přemýšlel a skoro se bál zeptat, ale nakonec musel ,,Stalo se něco podobného i na jiných pokojích?“

„Ano. Nic ale tak drastického.“ odpověděl klidně a snad i trochu usměvavě správce.

„A proč bydlíme zrovna na tom nejstrašnějšim pokoji?!“ rozelil se Peter a začal téměř křičet.

„Protože rád experimentuju. Na mě to tam nepůsobí. Evidentně jsem za ta léta k hotelu přirostl.“

Peter měl sto chutí ho praštit. Ne jenom to. Měl nutkavou chuť vyrvat mu oči a nacpat mu je do pusy, ale ovládl se.

„Chceme jinej pokoj!“

„Pozdě! Jak tam jednou přespíte, už se toho nezbavíte.“

Poslední správcova slova zněla opravdu zlověstně a Petera vyděsila a zároveň měl po chuť po správci skočit. Sledoval jeho šťastný výraz se silným mrazením v zádech. Cestou k pokoji utíkal.

 

Ashley se vzbudila okolo půl šesté odpoledne a prvním, co se jí naskytlo po otevření očí se stal Peter, vztekle přešlapující podél balkónového okna a zjevně horčně přemýšlející.

„Co se děje, lásko?“ zeptala se a přitom se na Petera usmála. Ten se rozhodl jí o tom neříct, protože by jí to akorát vyděsilo a to teď rozhodně nepotřeboval. Vlastně o bylo to poslední, co teď potřeboval.

„Ne, nic. Jenom přemýšlím, jestli zejtra opadne ten sníh, abychom už mohli odjet.“

Ashley přikývla a Peter na ní poznal, že touží přesně po tom samém.

Zatímco ona se šla připravit na večeři, on sledoval zasněžený les kolem hotelu i jediné únikové cesty odsud. Malé silnice vedoucí do civilizace. Představoval si, jak po ní zítra odjede se svojí životní láskou, jak si bude užívat jízdu svojí Alfou a jak konečně dojedou domů a tyhle zážitky zmizí. Přinejmenším je pak může použít jako podnět k tomu, aby se už nikdy nemusel setkat s Ester u ní doma. Hlavně, aby pak nezačala jezdit k nim. To ale asi těžko. Neuměla řídit a starý McSundey se za volant ani nevešel, takže to nehrozilo.

Úvahy se rozplynuly tak náhle, jak přišly a Úeter se díval do nádherné tváře své snoubenky, perfektně upravené, na takovou ošuntělou večeři až škoda. Ashley si totiž vzala svoje oblíbené červené šaty, které splývaly až ke kotníkům, přičemž ji na levé straně s rozstřižených šatů vykukovala její hubená nožka. Peter se z nějakého důvodu při pohledu na ni, začal těšit na večer a na rozhovor se správcem na chvíli zapomněl, ovšem jen do chvíle, než došel na recepci.

 

Správce povečeřel u stolu s nimi a proto se atmosféra zdála mdlá a napjatá. Peter se na něj ustavičně nevraživě díval a správce mu oplácel nechutnými úšklebky. Ashley si zřejmě ničeho nevšimla, protože vesele korespondovala jak s Peterem, tak se správcem. Měla dobrou náladu, protože se jí při odpoledním spánku nezdálo nic strašného. Naopak. Před spaním si představovala svoji svatbu a tak si sny vyhranila výhradně na toto téma.

Peter ale dobrou náladu neměl. Ani trochu. Zíral na vousatou obtloustlou postavu sedící naproti němu, jak se cpe něčím, co připomínalo guláš, ale co bylo mnohem řitší a chutnalo to odporně. Tím dal správce Peterovi další podnět k tomu, aby ho jetšě více nenáviděl. ,Experiment,´ pomyslel si ,až já s tebou doexperimentuju, to budeš koukat.´

Na Ashleyino přání se se správcem zdrželi v jídelně o něco déle, což zrovna do karet Peterovy nehrálo. Ashley se vesele se správcem bavila o různých pitominkách, jako je provoz hotelu, nebo golf (ze zadní strany hotelu měla totiž dohled na perfektně udržované golfové hřiště) a Peter svůj vztek utápěl už ve třetím půl litru piva.

Ashley přešla povídavá nálada až někdy kolem půl osmé a konečně se rozhodla vrátit na pokoj.

„Běž napřed, já Tě doženu.“ řekl jí klidně Peter a Ashley se tedy mírně znepokojená odebrala po schodech nahoru do pokoje s klíči v ruce. Peter okamžitě využil volné chvíle se správcem. Vyběhl proti němu, když vycházel z jídelny a přirazil ho ke zdi.

„Jestli se jí v noci něco stane, zabiju tě, ZABIJU TĚ!“ začal Peter a jeho krví podlité oči vyzařovaly krutým běsem.

„Tím ničemu nepomůžete.“ opáčil klidně správce, nyní však beze smíchu.

„Pomůžu sobě!“

„Jestli se vám něco stane, budete si za to moct sám.“

Následovala tvrdá rána pěstí do oblasti spánku. Správce ležel na zemi a sledoval, jak Peter mizí na schodech do prvního patra. Potom se mu na okamžik zatmělo, přesto vykoktal „T-tady se člověk mění.“ Nevěděl, jestli ho Peter slyšel, ale měl aspoň pocit splněného poslání.

 

O hodinu později už ale Peter na všechno zapomněl. Stál uprostřed pokoje a díval se na svoji snoubenku v krátké košilce jasně červené barvy, sahající jí až po pás. Jeho tělo vzplanulo chtivým žárem a měl pocit konečného uspokojení. Přistoupil k ní a něžně ji políbil. Když cítil, že ho líbá taky, zaplál ještě víc a líbal ji o něco vášnivěji.

Následoval asi patnáctiminutový akt, kterému ve finsku říkají „Sukupuoli“ a který je v některých zemích a v jistých náboženstvích zakázán. Peter s Ashley ho stejně provedli.

 

Ashley se právě opírala Peterovy hlavou o hrudník a přemýšlela. Cítila se po tomto zážitku příjemně a připadalo jí, že tím znovu upevnili jejich vztah, i když jim ho včera zkazila její matka. Měla svou matku sice ráda, ale ve sporech s jejím snoubencem, dávala spíše za pravdu Peterovy. Ale to teď mohla hodit klidně za hlavu. Jediné, co jí dělalo starosti, byla včerejší noc a doufala, že se to dnes nebude opakovat, ať už to bylo cokoli.

Peter cítil Ashleyinu hlavu na svojí hrudi a cítil dochvěvy procesu, který právě skončil. Tak nějak tušil, že k tomu dojde, ale měl z toho radost. Už to s Ashley nezažil déle než půl roku, ale teď to stálo za to.

Zničehonic ho napadla myšlenka na Ester. ,Jak by se teď asi tvářila, bábi. Cha cha.´ zamyslel se Peter a trošku se pousmál.

Pořád mu ale něco vrtalo hlavou, něco, čeho se po celý den nemohl dokonale zbavit a to sice včerejší noc. Doufal, že dnes se to opakovat nebude.

 

Okolo jedenácté hodiny už byl Peter tak unaven, že dobrovolně vypnul televizi a sesul se z pozice vsedě do pozice vleže. Ashley usnula před půl hodinou, ale jemu to stále nešlo. Teď ale cítil, že by to mohlo zabrat.

Ashley se pohnula. To Petera zase probralo. Bez dechu se na ni díval. Vypadala však naprosto nevině, jako malé mimino, když spí a přitom si cucá palec. Napadlo ho, jestli už není trochu paranoidní.

Vstal a protáhl se. Pelest postele mu zanechala v zádech otisky, jak se o ni opíral, které se při narovnání ozvaly pomocí bodavé bolesti. Maličko přikrčený se Peter odebral do koupelny, rozsvítil světlo a zkoumal v zrcadle svoji unavenou, neoholenou tvář. Neodvážil se ale holit. Pohlédl na šrám, který si udělal včera, když se rozrušen pokoušel oholit a připomněl si tak, že dnes by to mohlo dopadnout ještě hůř.

Tak tam jen tak stál a zíral do zrcadla.

 

Ashley už zase stála nad postelí, kde měl ležet její snoubenec. Neležel. Vnitřní hlas jí radil vyhledat ho. Zoufale se ho ptala proč a zjistila, že hlas jí radí a povídá si s ní. Jeho tón se jí ale vůbec nelíbil. Hluboký a slizký hlas, naprosto neidentifikovatelný. Nepoznal, zdali patří ženě, či muži.

Ztrácela moc nad vlastním tělem. Chtěla se zoufale vzbudit, ale nešlo to. Zírala na své ruce, jak se pomaloučku zvedají do pozice, v jaké je mívají námesíční lidé.

Stále ještě trochu při smyslech zírala do svého odrazu ve skleněných dveřích na balkón. Její oči však postupem času ztrácely barvu. Měnili se v ohavnou temně světélkující změt barev, tělo jí začalo bolet… Zcela vpřímená upírala svůj zrak do dveří vedoucí na balkónek jejich pokoje. Na dveřích se objevil jasný nápis. Nápis, který byl určen pouze pro ni, byla si jistá, že nkdo jiný by ho spatřit nemohl. Přečetla ho dvakrát, třikrát…zle se usmála a odvrátila svůj zkrvavený pohled směrem ke koupelně.

Nápis na dveřích ,,Zabít!“ zmizel.

 

Zrcadlo detailně ukazovalo Peterovi unavené rysy jeho obličeje, který se teď křivil v ošklivý úšklebek, když si vymačkával černé tečky z obličeje. V zrcadle se mu v oblasti jeho ramene zjevilo znenadání temeno hlavy jeho přítelkyně. Povzdechl si abrátil se k ní. Chtěl jí říct pár slov útěchy, místo toho strnul. Zíral na maličkou postavu, na kost vyhublou s nezdravou lehce nažloutlou barvou kůže, s krví podlitýma očima a mastnými černými vlasy. Postava se zlověstně usmála. Pak řekla to slovo. ,,Zabít!“

Vyrazila k němu. Peter s výrazem čirého děsu uskočil a zmutovaná Ashley spadla do vany a praštila se o zeď. Postava zaúpěla azačala se sápat ven.

Peter mezitím stihl vyběhnout z pokoje na zatemělou chodbu. První co spatřil, byl set křesílek se stolečkem na druhé straně chodby. Odběhl tam a jedno lehké křesílko donesl až ke dveřím sedmičky a zapřel jej o kliku. Její cvakání proto znělo tupě a bezsmyslně. Za dveřmi se ozval vysoký pištivý řev.

Petera okamžitě vrátil do reality a uvědomění, že je v nebezpečí. Vyrazil ze schodů do prvního patra, naprosto opuštěného a seběhl na prázdnou recepci. Uslyšel nahoře pekelnou ránu a křapnutí. To určitě Ashley otevřela dveře a křesílko se rozbilo.

Otočil se k útěku do jídelny cestu mu však rázně zatarasila postava s černými vousy, vlasy i knírem, která ve světle měsíce, pronikajícího sem vstupními dveřmi odhalovala svoje krátké tesáky a tak připomínala vlkodlaka. Petera správce vyděsil.

„Říkal jsem vám, že se tu člověk mění,“ řekl správce za dusotu kroků, přešlapujícím v prvním patře.

„Co se s ní stalo?“ zeptal se Peter zoufale.

„To, co s každým kdo tu kdy bydlel. Posedl ji ten démon,“ řekl správce, jakoby to byla samozřejmost.

„Jaký démon?“

„Neřekl jsem vám o něm? Je v tomhle hotelu od začátku. Je čas se ho zbavit.“

Peter na něj zmateně zíral, ale ne moc dlouho, protože Ashley se taky dostavila do recepce.

,,Tudy zařval správce a strčil Petera do dveří vedoucích do temné místnosti, jemně páchnoucí zatuchlinou. Správce rozsvítil jedinou malou žárovku uprostřed místnosti. Prádelna. Z posledního schůdku na zchátralém schodišti sledoval, jak správce zapřel dveře židlí z podobného materiálu, z jakého bylo sestaveno křeslo.

Zdi prádelny, zjevně léta nepoužívané, natřené na šedo nevzbuzovaly moc dobrý pocit a betonová podlaha, na které stály rozestavěny tři pračky a jeden sušák na prádlo taky ne.

„Rychle,“ řekl tvrdě správce a sundal ze zdi na levé straně prádelny požární sekeru, ostře nabroušenou.

„To nemůžete,“

„Chcete, aby vás zabila.“

„Ne, ale musíme jí zachránit ze spárů toho démona.“

„Na to je pozdě,“

„Všechno je to kvůli tobě!“ zřval Peter, ale správce ho umlčel pozvednutím sekery a Ashley rozražením křesla. Krákavě se smála a sestupovala ke správci. Ten polkl. Už mu došla přesně na švih sekerou. Švihl. Sekera se však v úrovni krku náhle sama od sebe pozvedla a vyletěla správci z ruky.

Peter se na hrůznou podívanou nemohl dívat. Ashley se však k němu blížila pomalými a lehkými, ale přesto děsivě chladnými kroky a on se díval do její mrtvolné tváře. Zničehonic na něj znovu zaútočila. Peter se jen tak tak vyhnul a Ashley, posledlá démonem narazila do jedné z praček.

„Honem.“ křičel správce.

Peter vyrazil do schodů a vyskákal je po třech. Správce je poté přibouchl.

„Nemáme čas. Zdá se, že já ji zabít nemůžu. Když jsem chtěl tý potvoře useknout palici, nešlo to. Bude to muset udělat někdo jinej,“

„A kdo proboha?“ vyjekl Peter.

„Vy!“ řekl drsně správce.

Na Peterovy protesty nezbyl čas, protože Ashley už se zase dostala ven. Její tvář ve svitu měsíce vypadala odporně.

„UDEŘ, SRABE!“ zakřičel správce, ale Peter jen stál.

Stál a couval z Ashleyina dosahu. Po třech krocíh za sebou ucítil kliku dveří. Stiskl ji a ovanul ho chladivý zimní vítr. V nočním úboru mu připadal ještě protivnější, než v kožichu. Jenže to teď vůbec nebylo to hlavní. Stál po kolena zabořený ve sněhu, držel sekeru v ruce a jeho buzdoucí žena ho chtěla zabít. Peter se na prchavý okamžik podíval na správce, který se náhle přihnal a postavil se za něj, potom co obešel Ashley dlouhým obloukem.

„Musíte ji zabít,“ řekl tichým klidným hlasem.

„Ne,“ opáčil Peter.

„Rychle, jestli to nedokážete, zabije spoustu lidí. Včetně vás.“

„Miluje mě,“

„Proboha je pod nadvládou démona, ti nemilují,“

Peter měl spocenou rukojet sekery v rukou už celou věčnost. Už tolikrát měl možnost zabít démona, co zničil Ashley.

„Nejde to jinak?“ zeptal se zoufale a pohled se mu zkřivil v plačtivou grimasu.

„Bohužel.“ řekl mrazivě správce.

Náhle ale k Peterovi promluvila Ashley, jenže tím vysokým pištivým hlasem: „Nedokážeš to. Vždycky jsi byl měkkota. Věděla jsem, že nejsi pravej chlap. Nemilovala jsem tě.“ pak se zlověstně usmála.

Peter po tomhle děsivém sloganu cítil, pláče. Věděl, že ta slova jí nejdou od srdce, ale mrzela ho. Vždyť on tu ženu miloval. A ona ho chtěla nedobrovolně zabít.

„Sekejte,“ přikázal znovu správce.

„Nedokážu to,“

„DĚLEJTE!“ zařval a Ashley Peterovi srazila sebedůvěru o to víc tím, že se začal znovu zle smát.

„Na takový věci nemá žaludek.“ vypískla.

Peterovy bosé nohy zábly a

až po kolena ho tělo bolelo a nemohl jím pohnout. Ruce se sekerou mu však zůstávaly dokonale k dispozici. Přesto nebyl schopen toho využít.

Situace na parkovišti u hotelu Buffalo se začala vyvíjet dost špatně. Petera napadla podivná myšlenka. On je jen jakýmsi prostředníkem v souboji mezi démonem, jenž posedl Ashley a správcem, který se ho chce zbavit.

Nepřemýšlel nad tím dlouho. V době jeho nepřítomnosti v komnatě představ se Ashley rozhodla k útoku. Rozeběhla se přímo na něj a vycenila svoje zkažené zuby.

„TEĎ!“ zařval správce ze všech sil.

Ashley byla už moc blízko, Peter držel sekeru … švihl.

Hlava, která dopadla do sněhu nedaleko Peterových nohou nabyla znovu Ashleyiných pohledných rysů, včetně nádherně bělostných zubů a hustých černých vlasů. Tělo se skácelo na opačnou stranu.

„ÓÓ BOŽE!“ zařval mocně Peter a poklekl k něžnému obličeji. Měl výraz spokojeného blaha. Peter se na místě rozbrečel. Začal přemítat, co to vlastně udělal.

Napřímil se a zíral na ten proklatý hotel. Hotel, který za všechno může. A taky jeho bláznivý správce. Nebýt jeho, nic z toho by se nestalo.

„Dokázal jste to. Zahnal jste toho démona. A ani to nebolelo, co?“ řekl správce a při poslední větě se zasmál.

Petera tím rozezlil. Popadl sekeru a švihl podruhé. Čepel se zkrvavila napodruhé. Pramen krve začal z bezhlavého těla, ležícího na zemi se začal vsakovat do bílého sněhu a hlava s překvapeným výrazem dopadla kamsi do neznáma.

Peter pocítil zvláštní druh uspokojení. Pomstil se.

Z Ashleyina těla se začala vypařovat bílá pára a plynula postupně kamsi do lesa, kde zmizela mezi stromy. Peter na to s nefalšovaným strachem pohleděl. To se právě vypařil démon? Nebo to znamená, že to snad neskončilo?

Najednou si něco uvědomil. Rozhlédl se po parkovišti a hrůzou odhodil sekeru. Uvědomil si, že všechno, co tu vidí způsobil on. Začal se sama sebe bát.

Neposedl tedy nakonec ten démon jeho?!

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Anonym 17 března 2011 v 14:26

     Delší povídky, jak už jsem jednou zmiňoval, si vždy rád přečtu, naleznu-li v prvních odtavcích alespoň náznak slohové gramotnosti, společně se slovy, které prokreslují děj celého příběhu, a hlavně málo gramatických chyb, kterým se ale mnoho lidí nevyhne.

     Hned v úvodu bych chtěl pochválit za větu: “…zítra zrovna obhajuju chlapíka, co zabil svoji tchýni, tak bych se chtěl připravit…”, ANO. To opravdu do určené pasáže sedlo. A hlavně za dobrou slovní zásobu, i když se hodně frází v povídce opakuje. To by bylo asi tak všechno. Naopak zanevřel jsem nad dějem, který ničím nepřekvapil. To by ale nebyl zase takový problém, kdyby nebyla povídka zdlouhavá. Tím, ale nechci nikoho od tohoto dílka odrazovat.

     Podle mě docela slušné…

Nový komentář