Dva machři mezi nebem a Půlnočním kovbojem


I. Výslech

Snědý policista v pomačkané bílé košili seděl nad hrnkem ještě trochu teplé kávy a díval se do papírů před sebou. Prsty párkrát lehce zabubnoval do desky stolu. Na jeho druhém konci ležel masivní popelník, do něhož zrovna někdo odložil cigaretu.

„Takže abych v tom měl pořádek, pane Kolte, tvrdíte, že jste v době incidentu uvnitř nebyl." zaměřil svůj pohled policista na muže.

Kolt vydechl poslední zbytek kouře z předešlého natáhnutí a kývl.

„Šel jste do promítacího baru na Půlnočního kovboje a našel tam tu spoušť."

„Našel," potvrdil svědek téměř mechanicky.

„Skutečnost, že film začínal přesně v 9 hodin a vy jste volal až těsně před 10. vysvětlujete tím, že jste přišel až později."

„Už jsem vám říkal," hájil se muž, „že se nechodím dívat. Jsem tam jen kvůli atmosféře. Koupím si lístek, sednu si k baru a mám příjemný pocit z toho, že se můžu kdykoli zvednout a jít nakouknout do sálu."

„A dnes jste nic neviděl?" snažil se z něj polda dostat alespoň něco.

„Nic kromě těch mrtvol. Dál jsem ani nešel, když jsem je viděl ležet za dveřmi, hned jsem volal. Vy byste možná šel dovnitř, ale já nejsem blázen. Co kdyby tam ti vrazi ještě byli?"

„Vrazi? Bylo jich snad víc?"

Muž zákona se pouze snažil vyždímat z jediného svědka co nejvíce informací, ten si zase myslel, že je v podezření a snažil se na sobě nedávat najevo, že mlží. Protože svědomí tedy čisté neměl. Vyhýbavě odpověděl:

„To já nevím, jen si nemyslím, že by takovou spoušť zvládl udělat jeden… člověk."

Kolt doufal, že se jej vyšetřovatel už nebude ptát. Všechno co chtěl už řekl a teď by nejraději zamířil domů a na všechno zapomněl u láhve burbonu. Zapomenout vlastně mohl hned teď. Stačilo málo, kdyby si řekl, že přece není blázen a takové věci se ve skutečnosti nedějí. Kdyby všechno vyklopil, dívali by se tak na něho. I on by měl za blázna toho, kdo by mu povídal něco takového. Nejlepší tedy bude říct jen to nejnutnější a zbytek zamlčet jako pohádku opilce, který však dnes nebyl v područí své obvyklé dávky. A ještě něco jej nutilo raději držet jazyk za zuby.

 

II. Nejsem blázen

Kolt se nechal policejním vozem vysadit o několik ulic dřív. Tvrdil, že se musí trochu projít, aby otřesný zážitek rozehnal. Pánům ve voze to samozřejmě bylo jedno a muže pustili.

Nejsem přece blázen, říkal si při prvních krocích. Jeho mysl pochybovala o vlastní neomylnosti. Snažil se sám sebe přesvědčit, že nic ve skutečnosti možná neviděl. Čím hlouběji se však dostával ve svých dnešních vzpomínkách, jež za moment budou včerejší, tím více zjišťoval, že to byla skutečnost. A když dorazil přede dveře a otáčel klíčem v zámku, už bezpečně věděl, že žádný blázen není.

Trochu se umyl. Rozdělal si první láhev, kterou nahmatal v kuchyni, a usedl k nočnímu televiznímu programu. Příliš pozornosti mu však nevěnoval. Vnímal jen obraz. Zvuk jeho mysl nechávala vyšumět do ztracena, neboť se stále dokola zaobírala poslední projekcí Půlnočního kovboje v promítacím baru.

Sotva se mu víčka překlopila, přišel mohutný výdech signalizující nastupující spánek, v němž se údaje z paměti postaraly o vytvoření živého, svědeckého snu.

 

III. Promítací bar

Přede dveřmi, které hlásají otevřeno, levné pivo a „Dnes Půlnoční kovboj", postává hlouček násosků. Někteří mají na hlavách kovbojské klobouky. Kolt je poznává. Jsou to štamgasti, kteří chodí pořád stejně oblečení, takže se je nedá považovat za chlápky, kteří si opatřili pokrývku hlavy speciálně kvůli dnes vysílanému filmu. Muži se vzájemně pozdraví a Kolt vchází za železná vrata.

Na chodbě postává několik dvojic. Tady se líbají mladí milenci, támhle se v přátelském klání objímají dva pánové v letech, co si pokaždé, když jejich přetlačování u stolu dopadne nerozhodně, dají několik panáků na posilněnou a jdou se spořádaně poprat mimo lokál. V pravém rohu, na straně, kde jsou dva schodky vedoucí k dřevěným lítačkám, které chrání malý kinosál, sedí neznámý chlápek a klimbá, vedle sebe převrácenou sklenici.

Kolt vchází do dveří nalevo a míří k baru. U každého ze 4 kulatých stolů někdo sedí, jako obvykle známé tváře. Kupuje si u pultu pivo a lístek.

„Už to dávno začalo, jako vždycky" říká s úsměvem barmanka.

Kolt trochu usrkává a rozhlíží se po místnosti. Támhle hrají karty. Asi se k nim později přidá, nejlíp až odejde Vyřehtaný Joe, který podvádí. Všichni to ví, ale hrají s ním ve snaze ho nachytat.

Kolt si dává druhé pivo a jde s ním ven. Cestou překonává nutkání nakouknout za dřevěné lítačky, z nichž slyší vzrušené hlasy diváků a filmovou hudbu. Dva bijci už se dávno smějí a podpírají se jeden o druhého. Milenci zmizeli neznámo kde. Za dveřmi venku jsou pořád ti stejní chlapíci. Kolt se s nimi dává do řeči.

„… a co Johny Bouchačka? Kolte, chceš taky koupit zase jednu bednu toho dobrýho pálení?"

„Je to bez daně?"

„Prvotřídně kradený a od daní osvobozený."

Skupinka se směje, Kolt se jde opodál vymočit. Jak tak jde s půllitre v ruce, všimne si, že jej míjí dva muži. Oblečeni normálně. Rifle, košile, jeden z nich koženou bundu s třásněmi. Typický párek kovbojů jdoucí na film o kovboji.

Kolt se na chvilku zastavuje a dívá se jim do tváře. Něco se mu nezdá. Oba současně udělají to samé. Oba se navíc usmějí. Kolt se nebojí, i když mu cosi uvnitř říká, že je to smích odjinud. Možná z pekla.

Přesto jde dál za kamenitou cestu k lesnímu porostu, kde vykoná potřebu. Periferně vidí, že dva muži, které cosi zvláštního obklopuje, snad nějaká aura nebo co, míří k baru. Aby ne, jinam se tu jít nedá. Provizorní cesta tu končí, museli by se otočit a jít zpět takových 5 minut. Dostali by se do města, odkud museli přijít. Ale nic takového určitě nechtějí. Určitě přišli jako ostatní, aby si odpočali od městského ruchu, který přestože byl tak blízko, se zde zdál na míle vzdálen. Inu tady v přírodě těsně za civilizací se pije jinak. Vůbec si nevšiml, že pod těmi chlápky nepraská kamení a nezůstávají stopy.

Kolt se otáčí a zapíná poklopec. Až nyní mu dochází, že diskuse před malou budovou utichla. Jeho obchodní partneři jsou pryč. Kolt jde zpět. Našlapuje opatrně, aby nezakopl a nerozbil svou téměř plnou sklenici. Otevírá dveře. Chodba je prázdná. Míří tedy k levým dveřím. Sotva se do nich opírá, aby je rozrazil, slyší za sebou zvuk. Otáčí se.

Z dveří kina vyskakují dva muži. Jeden z nich, to je ten, co ho Kolt zrovna viděl přicházet. Drží naproti sobě kohosi, asi diváka. Rukama mu svírá hlavu. Ten člověk se pokouší křičet, ale veškeré jeho snahy se ztrácí v přidušení mezi zuby. Padá k zemi a Kolt vidí, že má něco s ušima. Má je zmenšené a jakoby rozmáčklé. Jako kdyby je někdo vytvaroval z umělé hmoty, nahřál je a vmáčkl do hlavy. Ani kapka krve.

Kolt neví co má dělat. Stojí tam, v ruce sklenici, zírá na ležícího člověka, o němž nepochybuje, že je mrtev. Pak zvedá zrak na návštěvníka. Ten se usmívá. Tvář příjemnou. Ale ty jeho ruce! Prsty má nepřirozeně prodloužené. Palec nateklý, malíček s prsteníčkem srostlé, přesto rozpoznatelné, ukazováček s prostředníčkem daleko delší než ostatní prsty. Na obou rukách, které jsou nažloutlé a pokryté podivně ztvrdlou kůží. To musí být ruce příšery, napadá Kolta.

Bere svůj půllitr za horní okraj a bez řečí jej podává muži před sebou. Ten se stále směje. Dívá se na nádobu, pak ji bere svými prsty a pořádně pije. Vrací sklenici Koltovi. Ještě v ní nechal. Kolt dopíjí a kouká se na muže. Ze sálu se zatím ozývají tupé údery.

Kolt více než kdy jindy překonává nutkání nahlédnout za ty dveře. Netvor před ním zřejmě není proti. Stále se usmívá. Až nyní si Kolt uvědomuje, že je podobný nějakému herci. Snad tomu, co vystupuje ve filmu, který nyní na jisto už hraje jen k pobavení mrtvol?

Kolt raději neriskuje. Stojí tam s prázdnou sklenicí. Dívá se, jak ze dveří vychází i ten druhý. Jen letmo zahlédne spoušť, kterou tam zanechal. Kolt čeká, že jej zabijí. Ani jeden se k tomu ale nemá. Dvě bytosti na sebe hledí a kývají hlavami. Pak se ten, kterému dal Kolt napít, ke svému hostiteli přibližuje. Zvedá jednu ze svých odporných paží a pokládá ji muži na rameno. Ten sebou kupodivu necukne.

„My tě zdravíme." řekne návštěvník příjemným hlasem.

Kolt váhá, dívá se z jednoho na druhého a pak ze sebe pracně vysouká:

„Já vás taky."

„Těšilo nás," povídá ten přátelštější a stále se usmívá. „Víš, asi bys neměl nikde vykládat, cos tu viděl."

Kolt pomalu pokyvuje hlavou.

Poslední úsměvy ve tvářích návštěvníků a vydávají se ke dveřím. Oba vycházejí ven, jen ten přátelštější se ještě mezi panty otáčí na muže, jehož si jistojistě oblíbil, jinak by ho přeci musel zabít, ne?

„Určitě se ještě potkáme," mrká na Kolta a pak mizí.

Kolt ještě chvíli stojí a nechápe, co se vlastně stalo. Pak bezmyšlenkovitě vytahuje kapesník, otírá s ním sklenici a vrhá ji proti zdi. Vychází ven a míří do města, k prvnímu telefonnímu automatu, u kterého již někdo vytočil tísňovou linku. Kolt zvedá jen tak visící sluchátko a přikládá si jej k hlavě.

„Haló, to je policie?"

Sdílejte článek

Nový komentář