Dům


Je Podzim, asi něco kolem 5 hodiny. Venku se už pomalu začíná stmívat. Nedaleko města Creamond, je malá a útulná vesnička. Lidé sem přijíždějí a zase odjíždějí.

Je to zrovna týden, co se sem přistěhovala rodina s dvěmi dětmi. Dívka Sandra a chlapec David. Oboum bylo lehchce po 17.

17:10-v parku sedí 2 kluci.
"Ahoj, jsem David"
"A já Sandra"
"čau" řekli dvojhlasně.
"Vy jste tady nový,co?"
"jo to jsme, zrovna minulí týden jsme se sem přistěhovali z Creamondu"
"takže městské děti" oba se přátelsky usmáli.
"asi by jsme se měli představit, tohle je Sam a já jsem Tom, bydlíme tu už docela dlouho.

Tohle je docela malé městečko a jestli chcete, trošku vám ho můžeme ukázat"
"Jasně, to by bylo skvělé. Než jsme vás potkali, tak jsme se Sandrou viděli tady na konci

ulice nějaký starý dům. Je docela zajímavý. Kdo tam žije?
" Bylo mi jasné že se na něj dřív nebo pozděj zeptáte. Ten už tady stojí dlouho. Patřil

nějakým manželům, prej Roodovi se jemnovali.Byli to obyčejní lidé, tady ve městě vyrůstali.
Byli to samotáři a moc s lidmi nevycházeli. Jednou ten starý Rood údajně odjel na pár dní

kvůli nějaké obchodní záležitosti a ženu nechal doma. Když se vrátil, viděl ten nejhrůznější

pohled jaký kdy mohl spatřit. Jeho žena byla přivázána k posteli a na tváři měla vyděšený

výraz. Všude kolem ní byla krev a zvratky. Byla mrtvá. Nikdo nikdy nezjistil, so se sní

doopravdy stalo. Policisté jen odhadují znásilnění a poté mučení. V den úmrtí se píše 15.

listopadu. Od té doby, vždy v tento den, se starý Rood mstí."
"Ale já si myslím,že to jsou jen povídačky. Ale jestli chcete, můžeme se tam jít podívat. Za

dva dny bude 15. listopadu. Pojďte, bude sranda".. "Nebo se bojíte?"
"Pro mě za mě, já jdu!" vykřikl rozhodně David.
"co ty Sandro?"
"Dobře půjdu také, ale do noci chci být zpátky. S těmito věcmi si nechci zahrávat"
"Tak dáme si sraz po zítří, tady zase v 17:00?"
"jasně, jsme domluvení. Já i Sandra přijdeme"

V den návštěvi domu:
16:55
"Zachvilku by tu měli být"
" ségra? co že máš tak velký batoh? David se na sestru ušklíbl."
"Nikdy nevíš co se může hodit. Vzala jsem dvě baterky, deku, svíčku a jídlo kdybychom měli

hlad."
" Už jdou"

17:01
"Čau, tak jste připraveni?
" SAndro co v tom batohu máš prosímtě? Ukazal na batoh Tom a usmál se na Davida. Ten mu

úsměv oplatil.
"no jo, vy tři jste se hledali, až jste se našli. Mám tam nějaké věcy, nikdy jsem nešla do

domu s takovou minulostí, takže jsem vzalo to, co jsem myslela, že bude nejvhodnější."¨
"Teď už by jsme ale opravdu mohli jít" Namítl Sam.
Vzali batohy a šli po uzké silnici. Čím blíž byli domu, tím šli pomaleji. Všichni měli

vyschlo v krku. Kolem už nebylo žádné osvětlení, všechny žárovky byly rozbité. Jen slyšeli

něco šustit v keři.
"co to je??" křikla Sandra, když se jí něco přehnalo přes hlavu.
"jen netopýr Sandro, jen netopýr" Pobaveně se zasmál Tom.
Šli asi ještě 5 minut, než dorazili na předem určené místo. Sandra vytáhla baterky a podala

jednu Samovi. Posvítili si na dům a na prostředí co bylo kolem něj. Bylo znát, že v domě už

opravdu nikdo dlouho nebydlí. Opadaná omítka, rozbité okna, neupravený a silně zarostlý

trávník.
Sandra ale dostala strach a hodlala zůstat venku.
"neblbni, řekl David. Už jsme si řekli že tam půjdeme ne?"
Jako důkaz že tam nikdo není, vzal ze země pár kamenů a začal je házet do rozbitých oken.
Nastalo ticho. Všichni pozorně naslouchali a sledovali co se děje.
Nic se nestalo.
"tak vidíš, jdeme"
Pomalu a potichu našlapovali. Přišli ke dveřím, na kterých bylo vybledlím písmem napsáno:

Roodovi. Šáhli na zrezivělou kliku a se skřípěním otevřeli. Vstoupili do velké a chladné

místnosti. Po stranách byli všude kolem nějaké sochy, znázorňující nějaké utrpení. Uprostřed

bylo točité schodiště.
" Chci vědět co je nahoře, pojďme" zašeptal Sam
Vystupovali nahoru po schodech až se ocitli v dlouhé chodbě. Plíseň,potrhané tapety,pavučiny

a jeden vysící obraz na stěně. Všude byla špíná a nesnesitelný pach. Všichni se nehnutě

dívali na jedno místo na konci chodby. Jen na chvili se před nimi objevila temná postava a

hned zase zmizela.
"já chci domů" Zašeptala Sandra.
A najednou zaslechli několik ran zasebou. Zjistili, že se zavřela všechna okna.Všude kolem

byla tma, jen jejich baterka vydávala malé a nepatrné světlo.
" Nejspíš jen průvan" řekl slabým hláskem Tom.
" Co si to pořád namlouváte?" vykřikla Sandra, pak stišila ton a řekla: To není jen tak,

tady se něco děje. Celá ta historie. Mstí se.. I když už dávno zemřel, já vím, že to stále

pokračuje!" Pojďme domů, prosím…
" Dobře, tak jdeme"
Než se ale stačili otočit k odchodu, otevřeli se za nimi dveře.
"Co se to…" Nestačil doříct Tom a pomalu se blížil blíž.
" Ne! Pojď zpátky tome, já vím, že tady není něco v pořádku" Začala prosit a přemlouvat

Sandra.
"jen se chci podívat. Neboj se v tomhle baráku už léta nikdo není, nebuť jak malá"
Vkročil do místnosti, která se zkrývala za dveřmi. Byla tma. Nic neviděl.
"Same" křikl, "podej mi baterku, nic nevidím"
Po chvíly byl v místnosti i se Samem.
"podívej,rozsvítil baterku, jen staré krámy, nic jiného."
"i když, počkej! Támhle něco je" pokračoval stále blíž do rohu.
" Podívej, jsou tu padací dveře. Pojď podíváme se, co je dole. Nejspíš to bude sklep."
Klekl si na kolena a snažil se je otevřít.
" nejde to, pomoz mi!"
Oba vší silou zatáhli nahoru a ze skřípěním otevřely. Dolů vedlo malé schodiště. Museli jít
zasebou, schody byli tak úzké, že by se vedle sebe nevešli. Pojď trochu se tady porozhlédnem
a hned půjdem.

!!KŘACH!!
"Co to bylo??" s leknutím uskočil Tom.
" ále, vypadá to, že si z nás Sandra a David dělají srandu. Schválně zavřeli výjo, okud jsme
sem přišli. Neboj, zase ho otevřou.
Když v tom s hora se ozval křik a nářek:
"ÁÁÁÁÁÁ" NE! PROSÍM VÁS, NECHTE NÁS BÝT. DAVIDE, DAVIDEE. TO JE….
"Sandro! co je stebou.Néé prosím néé.

"Same? doufám že to není to co si myslím"
"myslíš že?…."

Bylo ticho, už nebylo slyšet ani Sandřino volání, nebo Davidův hlas. Byli sami. Ani jednomu
se nechtělo mluvit. Ani jeden se neodvážil cokoliv říct.
Ticho přehlučilo otevírání padadích dveří.

"Pojď, rychle. Musíme se schovat." Zavelel Sam.
¨
Ale bylo už pozdě, najednou Sama chytlo něco za ruku a odvádělo ho to pryč. Tom tam zůstal
sám. Jen slyšel silné volání Sama: Utíkej!
Tom vůbec neměl ponětí co se děje, neymslel na nic jiného než na to, že musí utéct. Vylezl
nahoru po schodech a utíkal tou chodbou. Zasebou jen slyšel pláč a nářek. A Sam utichl.
Věděl že teď on musí přijít na řadu pokud neuteče. Utíkal co nejrychleji mohl, přes slzy v
očích neviděl skoro nic. Ale stále utíkal. Slyšel, jak za ním ta postava jde a stále
zrychluje na kroku. Běžel k vchodovým dveřím ale byli zamčené. Neměl čas pokoušet se je
otevřít. Zasebou uviděl otevřené okno. Běžel k němu. Už na něj vylézal, když ho ten, (muž
asi) chytil za nohu. Tom sebou škubal jak nejvíc mohl. Nakonec se ze sevření vyprostil,
vyskočil z okna a utíkal po malém náměstí. Poznal, že se ten muž bojí jít ven. Až byl daleko
od domu, zastavil se. Vyčerpaně se zhroutil na patník a skrčil se co nejvíc mohl. Nemohl
zastavit pláč ale taky úlevu, že se v bezpečí dostal ven…

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    DjSat 29 dubna 2009 v 09:40

     Jo ještě sem zapoměl…

    – Překlepy (tu povídku si po sobě párkrát důkladně pročti a vždy se je snaž opravit, dělá to mnoho programů ty opravy tak by to neměl být problém:) )

    – A psaní velkých písmen do povídky abych něco zdůraznil mi přijde trochu dětinské…spíš bych místo “KŘACH” napsal něco ve smyslu “Náhle se ozvala obrovská rána a bla bla bla”:)…ale to je možná jen moje vlastní názorová zásada:)

  2. Profilový obrázek
    DjSat 29 dubna 2009 v 09:37

     No nápad ne moc originální (i když co je dneska ještě originální pořádně, že?.) ) ale to by se přeskočilo bez mrknutí oka, duležitá je čtivost povídky…upřímně mě pobavilo to, jak píšeš, že máme býti ohleduplní…hm to je z jakeho hlediska?:)

    Ale dost srandy a teď k povídce úplně:

    -Mě osobně tam chybí vsuvky do děje kdo co řiká a co u toho občas děla, jednou za čas to tam dáš ale je toho setsakra málo (ne že bych nepochopil kdo mluví ale rád bych se do děje víc položil a zjistil jestli se třeba David šťourá v nose když mluví nebo jestli poskakuje na jedny noze…trochu tim taky rozvedeš charakter tej postavy.)

    -Další věc, trošku víc popisu bych tam dal, to je to co by mělo navodit pocit strachu a očekávání ale i úlevy:)

    – Co mě ale štvalo bylo to zalamování řádků, nevím z jakeho programu si to sem zkopčila ale to zalamování řádků je hrůza ale při troše snahy s tim jde něco dělat a hned má povídka o bodík nahoru:)

    Takže závěrem povídka neni zas tak špatná ale jsou prostě věci které ji brzdí, nikdo se nestal mistrem přes noc a i já se snažím zlepšovat pořád a pořád je toho dost co se dá zlepšit takže jako nějakou prvotinu tti to beru a přeju mnoho úspěchů do dalších povídek…kdybys měla zajem tak to mužem prokonzultovat ale to kdyžtak napiš:)….s pozdravem Tom “Sat” Breuer

Nový komentář