Drogová válka


Zase jako vždy, každý večer. Otevřel sem si pivko a nevědomě koukal z okna. Hlavou se mi honily myšlenky naprosto o ničem a do duše se mi, s rostoucí hladinou alkoholu, vkrádal klid a zapomnění. To co se tady stalo, nesmí nikdo vědět. A když nikdo, tak ani já. Otevřel sem flašku vodky a celou jí do sebe naklopil. Ráno jsem ani nevěděl kde jsem. Probudil jsem se uprostřed úzký uličky, tak metr a půl na šířku. Hlava mi třeštila a očima jsem mžoural do nikam. Přistoupil ke mně nějaký muž, oblečený v černých kožených hadrech. Vypadal docela luxusně oblečenej. Černá kožená bunda se leskla, až z toho bolely oči. Boty matně černé s kovovou špičkou. Z jeho očí mu koukala nenávist, odhodlanost, ale zároveň skrytý strach. Vzal mě za ruku. Já, neschopen jakého koliv slova či náznaku odporu a smířen se smrtí, jsem se nechal odvléct do nějaké garáže. Táhl mě po zemi jako kus hadru. Uplně mi rozedřel lokty. Bolelo to, ale nic sem neřekl. Věděl jsem, že si za to můžu sám. Místnost byla chladná a na zádech mě ledově pálila kovová traverza, k níž mě ten hajzl připoutal. Pak se jenom škodolibě usmál a odešel. Dveře garáže se zasunuly a nastala naprostá tma. Nic se nedělo dobrou půl hodinu. Měl jsem čas si v tý tmě uvědomit, že sem totálně v prdeli. Za půl hodiny se pomalu vysunuly dveře a do temné místnosti se rozestoupilo oslnivé světlo. Na chvíli mě to oslepilo, ale rozkoukal jsem se a uviděl mýho kámoše, zbitýho jak psa. Zařval jsem, a chlápek stojící vedle mě, mě udeřil pistolí do spánku. Kdybych nebyl připoutanej, určitě bych se válel v krvi. Takhle mi klesla hlava a já mohl jen nečinně přihlížet stékajícím kapkám krve po mojí košili, dopadajícím na lesklou betonovou zem. S vypětím všech sil jsem naklonil hlavu k rozmazané siluetě, zbitého kámoše. „Tak jak to de Franto?“ S ironií sem se ho zeptal a alespoň koutkem úst jsem se pokusil o úsměv. Neodpověděl. Pouze se na mě s nepřítomným pohledem a pootevřenou pusou díval. Hlavu měl položenou v kaluži krve, která mu vytékala snad odevšad. Jeho rány na těle byly hluboké a já začal pochybovat, že je na živu. Jakoby z dálky jsem uslyšel ten krásný zvuk motoru. Tohle auto jsem už někde slyšel, ten  zvuk si pamatuju hodně dobře. Ještě dvě minuty a auto bylo před garáží. Zazněla střelba, praskot dopadajícího skla auta. Plechy se prohnuly a z rozstříleného auta vypadali i se zadními dveřmi dva muži. Jeden padl hlavou k zemi a druhý si otřel o asfalt obličej. Rozlila se kolem nich krev. Kaluž se roztékala směrem ke mně a smáčela mi boty. Řidič seděl za volantem a hlava mu padala ke kolenům. Měl jí prošroubovanou skrz na skrz. Rána ještě prostřelila opěrátko na sedadle a zaryla se do zadní sedačky. Nebyl to zrovna pěkný pohled. Na předním skle se blejskala jasná krev. Při každám pohledu bila do očí. Přesto jsem se tam díval, vstříc beznaději.

Lano, kterým jsem byl přivázán, trochu povolilo. Pomyslel jsem si, že jestli se teď dostanu ven, tak mě odprásknou. Nechal jsem tedy lano tak, aby bylo vidět, že jsem pořád svázaný. Pořád mě nesnesitelně bolela hlava, ale nemohl jsem si tam sáhnout, prozradil bych se. A tak jsem tam seděl s hlavou skloněnou. Sem tam jsem se podíval na auto, sjel pohledem na krví nasáklou zem a nic. Všude bylo ticho, jen v uších mi doznívaly nekonečně dlouhé výstřely. Náhle moje zraky zpozorovaly, muže, který před chvílí vypadl z auta. Jakoby na mě mrkl a pohnul rukou, aby mi něco ukázal. Vynaložil všechnu sílu na to, aby na jednoho z mužů se zbraní v ruce ukázal prostředníček. V tu ránu měl provrtanou hlavu. Z dálky se ozývaly hlasy. Rozhovor mezi dvěma osobami. Napadlo mě, že nejspíš budou za rohem. A opravdu. Potvrdil mi to výstřel a posléze i krvavý potůček směřující z rohu opět k mým nohám. „Co se to tu sakra děje?“ Říkal jsem si v duchu. Nevěřícně jsme čekal co se bude dít dál. Minuty ubíhaly a nic se nedělo. Mohl jsem vyjít z garáže, ale zabili by mě. Stejnak mě zabijou. Marně jsem se přemáhal a nakonec jsem přeci jenom zůstal sedět. Může se to zdát absurdní, ale začal jsem se nudit. Asi po dvou hodinách jsem opět zaslechl zvuk motoru. „Konečně nějaký rozptýlení. Auto se blížilo ke garáži, ale neviděl jsem na něj. Slyšel jsem jenom zvuk motoru, který sílil a sílil. „Už tady sedím dvě hodiny a nic se neděje!“ Pořád mi v hlavě naskakovala ironie. Asi jsem se z toho zbláznil. Náhle se dveře od garáže pomalu s jemným vrzáním zavřely. Všude kolem mě nastala tma. V očích jsem si představoval vše, co se tady dneska odehrálo. Neviděl jsem nic, jenom jsem cítil pach krve. Ten nesnesitelný zápach, už ani nevím kolika lidí. Bylo to hrozný. Náhle zazněly tři výstřely rychle za sebou. Synchronicky s nimi se objevily tři díry v plechových dveřích od garáže. Jasné paprsky dopadaly na zeď. Kulka proletěla těsně kolem mě a zabořila se do stěny. Prach z omítky vyplňoval celý prostor garáže. Na zdi se pod jedním paprskem objevila krvavě červená skvrna. Další zápach čerstvé krve. Vedle mě ležela další postava. Tentokrát postava chlapa, který před chvílí stál vedle mě. Dveře garáže se opět otevřely, i když nyní obtížněji, protože za kliku byla zavěšená jedna mrtvola. Jako ručník, který je blbě zavěšen na držátku, spadla mrtvola se zaduněním na zem. Nejspíš dostala tu třetí kulku, protože vedle něj ležely další dvě postavy. Nehybně se mi dívaly s hrůzou do očí. Tušil jsem, že to takhle nějak musí dopadnout. Neměl jsem spát s dcerou šéfa největší drogové organizace na světě. A už vůbec ne ve trojce spolu s mým kamarádem. A už vůbec ne na veřejnosti na autě, ve kterém byli tři muži, kteří nás neměli povzbuzovat. Další auto na nás nemělo troubit do rytmu. A co je nejhorší – nikdo to neměl natáčet. Prostě sem se stal svědkem Gang bangu a to dvakrát za den. I když pokaždé ten Bang znamenal něco jinýho. To co se tady stalo, nesmí nikdo vědět. A když nikdo, tak ani já. Jdu si pro další pivko. 

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář